Současné české holubářství (24) Český stavák
Na celém světě existuje jen několik států, které žijí chovem jednoho plemene, jež si dlouhodobě udržuje výsostné postavení a ostatní holuby oblibou zřetelně převyšuje. Čím je v Srbsku srbský vysokoletec, tím je v České republice český stavák. Česká duše nalezla ve stavákovi spojení majestátnosti, barevnosti, přiměřené síly, elegance, vzorného odchovu holoubat a nevšedních letových dovedností. Není asi náhodou, že letově zajímaví holubi dodnes drží ve světě prim, o čemž svědčí úspěch poštovního holubářství a chovu rejdičů. Přirozený letový projev, modifikovaný do nesčetných podob, přináší do naší záliby adrenalinový prvek, kdy se těšíme z každého letového úspěchu. A těch stavák nemá málo!
Stavění
Přední odborník Severín Flora ve své monografii Český holub stavěcí z roku 1921 uvedl (zkrác.): „Snaha o sblížení křídel nad zády, kterou projevují všichni holubi, vrcholí právě u tohoto plemene, které dokáže během letu vztyčit křídla kolmo nad zády tak dalece, že obě křídla k sobě přilehnou a říkáme, že holub ‘staví’. Každý holub před stavěním začne mávat silněji křídly a snaží se jimi na sebe co nejsilněji narážet, čímž způsobuje bouchání. Některá plemena, jako jsou třeba brněnští voláči či kříženci staváků, neslepí křídla úplně, ale přibližně do tvaru písmene V, čemuž říkáme, že staví do koryta nebo do ‘véčka’. Docílí-li stavák během volného proletu slepení křídel nad tělem, padá poté volně dolů, aby se po propadu zase vzepjal k pokračování v letu, a po několika mohutných mávnutích křídly a silných ranách se vznese znovu do výše a svůj nádherný výkon opakuje. Samci při nahánění holubice na hnízdo intenzivně vrkají a dorážejí na holubici, nechají ji nepatrně odběhnout, aby ji pak dohonili letem, při kterém se jen málo vznesou do výše a co nejsilněji bouchají křídly. Stavákova křídla jsou jakoby lehčeji přirostlá, ve své ose volnější a pohyblivější.“ Kromě stavění a tleskání křídly, které jsou pro sluch holubáře tím nejkrásnějším zvukem, se velmi rád projevuje také orlováním. To bývá prováděno zpravidla na vyvýšeném místě, přičemž orlující jedinec drží po několik sekund křídla vzepjatá nad sebou. Může s nimi i tlesknout, při orlování je trup skloněný a volátko nafouklé. Stavění je původní vlastností vzácně se vyskytující u některých středoevropských voláčů, přičemž se předpokládá, že právě český stavák byl tím holubem, z jehož genofondu ostatní plemena vycházela. Jedná se zejména o štelera, starvičského a polského staváka a štajgra. Bohužel německá plemena dnes již nestaví. U štelera k tomu přispělo křížení s brněnským voláčem, obvyklé v posledních 20 až 30 letech, u štajgra, který byl s českým stavákem totožný ještě asi do 20. let 20. století, zase „modernizace“ přes anglického a francouzského voláče. Přesto právě u štajgra bylo možné vysledovat dvě odlišnosti. První je zřetelná z výčtu jeho dřívějších rázů, které byly výhradně jednobarevné, a to v červené, černé, žluté, bílé a modré, přičemž další plavé rázy a také izabely přišly až mnohem později. Tedy oproti mimořádné paletě rázů staváka minimální počet. Hlavní odlišení však mělo vycházet ze způsobu jeho „stavění“. Štajgr (od slova stoupat) měl za silného bušení křídel při tleskání nad zády vystoupat sloupovým letem do výše asi 70 až 80 metrů, aby poté stavěl a dostal se až téměř k zemi, odkud se mohutnými údery křídel dostával zpět do výše. Křídla měla být při tlesknutí tak těsně u sebe, že by ani střenka nože mezi ně nešla dát. Těsně před propadem tlesknul štajgr křídly tak silně, že zůstal na chvíli nehybně stát na místě. Existuje početná skupina rejdičů, převážně rozšířených v zemích bývalého SSSR a zemích Orientu, ale také prostřednictvím několika „západoevropských“ plemen. Shodně je nazýváme tleskači, pro typické intenzivní a hlasité tlesknutí křídly během letu. Jejich typickými znaky jsou obletování partnera během „svatebního tance“ a také elegantní výstup do sloupového letu, obvykle s rychlými přemety a charakteristickými údery křídel, přičemž způsob letu se může u jednotlivých plemen tleskačů lišit a zpravidla se jedná až o několik hodin trvající podívanou. Z výše uvedeného je zřejmé, že některý zástupce z široké rodiny tleskačů stál u zrodu staváků. Mohlo to být plemeno s perlovým okem, a jak naznačují štajgři, zřejmě jednobarevné. Přesto ani tato hypotéza není stoprocentní, neboť stavění tak, jak ho známe u českého nebo starvičského staváka, je projevem jedinečným, v této přesné formě jinde se nevyskytujícím, přičemž po křížení s jinými plemeny se vrací v dalších generacích zase do této podoby.
Původ
Dle novinového časopisu Tauben–Züchter, který byl vydáván německy hovořícími chovateli v České republice ve 20. letech 20. století, se mimo jiného náš „nejoblíbenější holub“ nazýval Edelklätscher Kröpfer nebo-li ušlechtilý tleskač – voláč. Ačkoliv u stejnojmenného článku jsou vyobrazeni jen plnobarevní staváci, což může vést ke štajgrům, zdá se, že původ v tleskačích nemůžeme stavákům upřít. Další dobové názvy byly Glanzkröpfer (lesklý voláč), Böhmischer Klätscher (český tleskač) či Böhmischer Glanzkröpfer (český lesklý voláč). Vedle ojedinělého způsobu letu české staváky vždy definovalo také mimořádné zastoupení u voláčů neobvyklých rázů ve výborné kvalitě zbarvení. Již na přelomu 19. a 20. století se chovali bělohrotí, tygři, celobarevní, sedlatí, lysí, plaví v černé a popelavě červené řadě, včetně rozředěných a kapratých, plamínci, bělouši a bělopruzí (opáli), což svědčí o mimořádném postavení nejen staváka, ale též českého holubářství v evropském kontextu. Tyto rázy, do značné míry podobné s rakovnickými kotrláky, přímo naznačují využití různých plemen barevných holubů (zejména těch s kapkou a lyskou) při procesu tvorby našeho plemene, kterou nelze pro absenci historických podkladů blíže datovat ani místně, ani časově. Perlové oči, které se u staváků ustálily až v průběhu 20. století, se nejčastěji vyskytují u rejdičů, včetně některých tleskačů, ale také třeba u indiánů, kteří jsou rovněž jako staváci světlozobí. U kořene prokrvený světlý zobák stavákům velmi sluší. V neposlední řadě byli k vyšlechtění staváků využiti někteří voláči, kterých se nacházelo v českém, moravském i slezském prostoru významné množství, zejména pak v sedlaté kresbě, nazývaní dominikáni, později kamzli. Ačkoliv naše literatura z 19. století nepřináší o stavácích přesné informace, vynikající kvalita staváků doložená z fotografií v knihách, které vznikaly v počátcích 20. století, jednoznačně vypovídá o tom, že v případě staváka bychom měli vzdát úctu starobylému, ustálenému a jedinečnému voláči. Úředník Jan Braun v knize Holubářství na Volyňsku v roce 1921 popisuje četné chovy brněnských voláčů a českých staváků ve Volyni a okolí (jižní Čechy, podhůří Šumavy), a to chovateli, kteří tyto voláče chovali celý život a mnohdy přebírali chov po svých předcích. Pro mne je toto laické dílko cenné zejména tím, že dokládá, že naši holubáři dovedli chovat i v těch časech letově dovedná či vysoce estetická plemena (vč. anglických voláčů), a české holubářství tedy nebylo a není zaměřeno pouze na to, co se dá lidově řečeno „zkonzumovat“, jak tvrdí někteří kolegové. Smyslu českého holubářství je vtisknuta opačná hodnota. I tomu, co se dá zkonzumovat, dáme ten nejkrásnější kabát! Český stavák se již v 19. století rozšířil nejen do Německa a Rakouska, ale také do některých jiných evropských zemí a také do Kanady a USA. Tam na jeho platformě vzniklo americké plemeno v sedlaté kresbě American Bohemian Pouter (americký český voláč) ve státech Minnesota a Illinois. Díky neochvějné trpělivosti Ing. Sousedíka se naše chovatelská veřejnost v určitých periodách setkává s tzv. chebskými strakami, což je původní letově vedený stavák v anglické (měsíčkové) kresbě v kombinaci s čárkovaným (pencil) faktorem, který u heterozygotů přináší líbivý bělopruhý vzorek. Často se vyskytující lyska pomáhá v dosažení čistozobosti, zatímco přítomnost rzi typická pro některé holuby ve faktoru pencil byla postavena na úroveň samostatného rázu. Chebská straka se u nás a v Německu udržela vzácně do dnešních dnů, a to u chovatelů, kteří ctí letové dovednosti.
Historie klubu
Chovatelé staváků se začali sdružovat už před první světovou válkou. V roce 1908 vznikl v Chocni Klub východočeských pěstitelů staváků bělokosých, později přemístěný do Týniště nad Orlicí. Dne 16. května 1913 byl v Praze schválen první standard, který upřednostňoval mimo jiného statnou a dlouhou postavu, červenožlutý zobák s přípustnou jehlou u modrých a černých, s tolerancí tmavého zobáku u tygrů a plamínků, oči měly být ještě červené, podobně i obočnice. Dvacátého září 1924 byl ustanoven celostátní spolek Klub pěstitelů českého staváka se sídlem v Praze. Nedlouho poté spolek odmítl krajové označení rázů. Ještě za druhé světové války se dávala přednost velkým jedincům o délce kolem 42 cm s šavlovitými křídly, avšak po roce 1947 až do 60. let se po přepracování standardu soustředila pozornost na kvalitu barev a lesku. Následkem toho došlo ke zmenšení staváků a postupnému vytrácení letových dovedností. Éra 70. let 20. století se nesla ve znamení zakládání regionálních poboček, neboť v dobách největší slávy měl klub až 600 členů. Vznikly tak pobočky středočeská, jihočeská, západočeská, severočeská, východočeská, Vysočina, jihomoravská, severomoravská a slovenská. Za účelem faktické podpory letových dovedností klub vyhlásil v roce 1984 soutěž o Elitní chov v letu. Komise hodnotila stavění a orlování v jednotlivých chovech a vzniklé videozáznamy dodnes slouží k vynikající propagaci staváků. Od počátků 20. století patří český stavák k nejvděčnějším objektům autorů článků a publikací. Po knize Severína Flory vyšla v roce 1946 monografie Český stavák z pera Vojtěcha Mrštíka. Po roce 1989 opouštějí speciální výstavy Prahu. V posledních letech zakotvily v Kolíně, kde jim patří první půle prosince. Dobrým počinem bylo ustanovení posuzovatelů specialistů, neboť počet staváků na výstavách dosahoval čísla mezi 1 600 až 2 000, jejichž posouzení nebylo jednoduché personálně zabezpečit. Klub navázal mezinárodní spolupráci zejména s chovateli z východního Německa, z nichž určitá část drží holuby českého šlechtění dosud, ale ostatní chovy již zřejmě ovládá šteler. V roce 1997 vzniká obsáhlý Výklad vzorníku českého staváka. Toto dílo je nejcennější pomůckou posuzování a je vzorem pro podobné aktivity, které by měly být obligátní nástavbou každého českého vzorníku. V roce 2008 vychází Ing. Tomáši Sousedíkovi dvojjazyčná publikace Český stavák a jeho příbuzní. S výjimkou některých snad až příliš emocionálních pasáží je hodnota této publikace pro další rozvoj chovu staváků velmi vysoká. Český stavák je zařazen v tzv. seznamu plemen EE pod číslem 345. Jeho začlenění na seznam provázela zcela nepochopitelná byrokracie a zpátečnická změna vzorníku, která byla bohudík již odstraněna.
Plemenné znaky
Ještě ve vzorníku v knize České holubářství v roce 1940 byl povolen až deseticentimetrový rozdíl v délce holubů (až 42 cm) a holubic (32–35 cm), což u středního voláče nemělo obdobu a svědčilo o nedostatečné kvalitě a volatosti holubic. V současnosti je tolerované rozmezí 2 až 3 cm (37–40 cm), které vychází z jinak žádoucího pohlavního dimorfismu. Český stavák je typickým národním plemenem. Naše plemena voláčů jsou šlechtěna se zcela jinými cíli než voláči jinde ve světě. Respektujeme tradiční etologické hodnoty, v případě staváka letovou dovednost. Zaměřujeme se na kvalitu barvy a kresby, ale také na majestátný vzhled. Ten spočívá v tom, že hlava je velmi široká, zobáky zkrácené, zešířené a intenzivně prokrvené, obočnice živě červené, postava je poměrně silná a dobře osvalená. Vlivem velmi omezeného či až nežádoucího křížení s některými exteriérově přešlechtěnými voláči jsou naše plemena až do dnešních dnů jedinečná. Držení těla staváka se pohybuje kolem 45°, střední postava je dostatečně osvalená, s širší a s dopředu nevystupující hrudí. O dosažení typického tvaru hlavy se snažil již Severín Flora, ale jeho práci dokončili až jeho početní nástupci. Hlava v tomto pojetí se vyznačuje širokým, vysokým a strmým čelem a typickým zploštěním na temeni. V barvě očí se podařilo zcela odstranit oranžové duhovky, kdy dlouhodobě žádáme oči perlové, jen lehce prokrvené, s čistě bílým kroužkem kolem zorniček. Bílí, plamínci a sedlatí mají oči tmavé, ale existují též bílí s perlovýma očima, což jsou homozygotní bělouši. Krásu staváka dotvářejí červené obočnice, které by měly být hladké a poměrně výrazné. S věkem se často nežádoucně rozšiřují. V minulosti u tmavých rázů přetrvával černý zobák, ale též díky invenci Severína Flory byl nahrazen zobákem světlým. Zobák je u kořene dobře prokrvený, střední délky (17,0–18,5 mm) a silněji nasazený (12,0–13,5 mm). Čistozobost dodává faktor smoky, u některých rázů však pomohlo nakřížení lysé kresby. Vole vychází z přiměřeně dlouhého krku a je hruškovitého tvaru, střední velikosti, s dostatečným klenutím dopředu i do stran a částečně i na šíji. Pod zobákem je přitažené a na hrudi lehce podvázané. Silná křídla dobře kryjí záda, mají široké letky, jejichž konce se nesmějí křížit. V létě jsou letky u letově dovedných staváků již dosti narušené, což spolehlivě odstraní podzimní pelichání. Původně měl ocas staváka až 14 per, což se osvědčilo jako kormidlo při stavění. Dnes je ocas středně dlouhý, úzký, dobře složený a uzavřený, složený z 12 rýdováků, navazuje na linii zad a země se nedotýká. Vyžadujeme silnější a středně dlouhé nohy s neopeřenými běháky, přičemž drápky jsou pokud možno světlé, tmavší nejsou trestány. Postoj je v patních kloubech lehce uvolněný, širší a pevný na všech prstech. Opeření by mělo být vzhledem k požadavku na svit co nejlépe hladké a dobře přiléhající. Oproti některým jiným voláčům je velmi husté.
Barevné a kresebné rázy
Český stavák je ve skupině voláčů zcela výjimečný tím, že existuje v mnoha barevných a kresebných rázech, dosahujících počtu blížícímu se devadesáti. Ve 30. letech 20. století byli vyšlechtěni bělopruzí na platformě toy stencil díky Arnoštu Zákonovi, až mnohem později šupkatí a slitě šupkatí u Josefa Hrušky, začátkem 70. let se objevili unikátní stříbrní (červeně popelaví plnobarevní) sedlatí díky Jiřímu Pekárkovi, následovali modří sedlatí kapratí (penížci) zásluhou Vratislava Šťastného, žlutí kapratí, žlutí bezpruzí a červení kapratí prostřednictvím Jiřího Fialy, izabely (Ing. Sousedík a Josef Hruška), barevnoocasí plamínci a barevnoocasí (Ing. Pintíř, Zajíc), homozygotní bělouši (bílí barevnopruzí) díky úsilí př. Pražana a Karla Beka, modří kapratí lysí (Štěpánek, Pilný) a třeba khaki a hnědí zásluhou J. Šindeláře a Ing. Sousedíka. V chovatelském tisku informoval o andaluských ČS J. Šindelář. Na posledních výstavách se objevují dominantní opáli na černém plnobarevném zbarvení, jejichž fenotyp je andaluským velmi podobný. Zajímavý ráz vznikl nedávno také u štelera. Je jím sedlatý stříbrný na bázi mléčné plnobarevné. Všechny barvy staváků by měly být vysoce syté, čisté, svitné a intenzivně lesklé. Černí mají lesk modrozelený, na zádech modrý až modrofialový. Jestliže na voleti chybí zelený lesk, mívají fialová až bronzově fialová záda a kostřec, což je nežádoucí. Pak ani lesk a svit nedosahují v zadní partii dostatečné intenzity. Červení mají lesk červeně fialový se zeleným nádechem, na zádech modrofialový. Holubi postrádající zelenou složku bývají málo svitní a lesklí na zádech a kostřeci, který směřuje ke kovově fialovému, zatímco holubi s větším podílem zeleně na voleti inklinují k modrozelému či modrofialovému lesku právě na zádech a kostřeci. Hodnotí se i kvalita čistoty barvy v části per, která je pozorování skryta. Ostatní barevné rázy mají lesk jen na voleti. Bílí mají lesk růžový, modří modrozelený, s poměrným zastoupením obou složek, zelený lesk na voleti bez nežádoucích příměsí lze tolerovat. Vysoce nežádoucí je lesk červenofialový nebo modrofialový s absencí zelené složky. Častou vadou je klín bez lesku v dolní partii volete. Červeně plaví vykazují lesk červený až fialový, žlutí zlatožlutý s růžovým nádechem, žlutě plaví zlatě růžový, stříbrní stříbřitý, stříbřití olivově zelený, v horní čtvrtině volete světle fialový, hnědí a šedohnědí zelený, izabeloví světle růžový. Pruhy musí být pravidelné, nespojené a dobře protažené. Kapratí mají pravidelné výrazné vzorkování po celé ploše štítů křídel. Bělohrotí zase 3 až 8 bílých krajních ručních letek při shodném počtu na obou křídlech. Lyska, plamínek nebo kapka nesmí být oddělené od ozobí a nacházejí se ve středu čela. Lyska i plamínek mají ideální šířku 3 až 5 mm a délku 8–10 mm. Přednost má plamínek, který se od ozobí k temeni rozšiřuje. Kapka má tvar a velikost mandle, obočnic se u staváka nedotýká.
Tmaví tygři mají na barevných plochách pravidelné bílé stříkání na hlavě, horní třetině volete, v horní třetině štítů křídel, v sedle a v zádech. Ostatní opeření je barevné. Světlí tygři mají bílé stříkání do poloviny volete, v sedle, na zádech a po celých štítech křídel. Běloštítní tygři mají celé křídelní štíty bílé, ruční a loketní letky jsou barevné, na ostatních částech těla odpovídají světlým tygrům. Ještě počátkem 60. let 20. století byli černí tygři černozobí, což se podařilo odstranit. Též zahnědlá barva je minulostí. Sedlatí mají sedlatou kresbu s kapkou, u které jsou barevná záda a ocas, mají bílou hlavu s barevnou kapkou, středně velkou bílou náprsenku, bílá jsou i křídla až po sedlo, podocasník je barevný, krk a vole jsou barevné až po zákres tabule, který vodorovnou přímkou odděluje trup. U barevnoocasých jsou barevné horní krovky ocasní, ocas i podocasník. Toy stencil, vyvolávající bělopruhý, šupkatý, slitě šupkatý až téměř běloštítný vzorek, mají zachovanou kvalitu barvy. U heterozygotů není vyloučena toy stencil bronz. Dominantní opálové mají barvu výrazně zesvětlenou, s probělenými ručními letkami a ocasním pruhem. Vzorky jsou u nich pokud možno bílé, u černých je barva opeření modrošedá s tmavými lemy různé intenzity. Samostatný ráz s probělenými vzorky tvoří izabeloví, známí převážně jako bělopruzí. U plavých rázů jednotlivých barevných řad je povolena i bezpruhost. Bělouši v heterozygotním založení se vyznačují typickým pravidelným mramorováním. V homozygotním založení se chovají jako bílí červenopruzí a žlutopruzí až úplně bílí s perlovýma očima. Jiné rázy nejsou vyloučeny. V několika moravských chovech se setkáváme také s bílými černě nebo červeně stříkanými jedinci, kteří byli v minulosti nazýváni strakoši a tvoří atraktivní, poměrně běžný ráz, také u štelera. Je snadné jich docílit pářením běloušů s plnobarevnými partnery, například černými (výsledkem je spread grizzle).
Český stavák versus šteler
Teprve nedávno jsem měl možnost hovořit s německým chovatelem E. Kutscherauerem o chovu staváků v Bavorsku. Sdělil mi, že „byli nejvíce chováni v pohraničních oblastech Českého lesa (Böhmen Wald). Drželi je především statkáři, kteří neměli žádné vůle tyto selské holuby vystavovat. Když už je přeci jen někdo přemluvil, obesílali jen lokální výstavy, kde zpravidla bylo konstatováno, že holubice jsou nevolaté, nohy nízké. Z toho důvodu bylo přistoupeno k vylepšení staváka.“ Zušlechťovací křížení nakonec přineslo díky masivnímu použití brněnského voláče vznik nového německého plemene, které je velmi vzpřímené, lehčího typu, s kulatou klenbou hlavy, užší konstituce, slabým a dlouhým zobákem, s kulovitou volatostí, vyššíma a tenkýma nohama s poněkud užším nasazením, vyšší střední délky, s užšími a zpravidla i kříženými křídly a lehčí postavou. Podařilo se docílit výborné volatosti holubic, plemenný typ se (alespoň v Bavorsku) ujednotil, šteleři mají vynikající drezurní předpoklady. Bohužel se zcela vytratil důvod, proč vlastně mají označení šteler (přeloženo stavák). Takoví holubi totiž nestaví, žijí z podstaty ojedinělé barevnosti českých staváků a vytvářejí tak platformu ryze moderního holuba bez jakékoliv úcty k historii, původnímu zaměření chovů a účelu, pro který tito holubi byli staletí chováni. Blíže jsem se rozdíly mezi oběma plemeny zabýval v pojednání, které naleznete v archivu iFauny. Nese stejný nadpis, jako je název této kapitoly.
Chov a výstavnictví
Na většině výstav okrasných holubů v České republice představuje český stavák majoritně zastoupeného holuba, zvláště pak v sedlaté kresbě. Je to zřejmě i tím, že určitou dobu se jeho chovem zabýval či zabývá téměř každý český holubář. Toto okouzlení není náhodné, ale má příčinu v nevšedním vzhledu staváka, jehož uspořádání znaků vyhovuje začátečníkům a je věčnou výzvou i pro nejzkušenější chovatele.
Tento vitální a velmi plodný holub si dodnes zachoval výbornou reprodukční schopnost a péči o mladé, díky které umožňuje rozvoj chovu dostatečným množstvím holoubat. K letovému využití staváků je nejvhodnější rozlehlejší dvůr bez terénních překážek, s možností volného prostoru pro let. Bohužel dnes velmi často končí staváci uzavřeni ve voliérách a holubnících. Pokud se tak již stane, je žádoucí vzhledem ke kvalitě zbarvení obočnic, prokrvení zobáku a dalších oblastí držet staváky v co nejotevřenější voliéře a holubníku a umožnit jim tak pohyb na slunci, větru a případně i dešti, které posílí jejich obranyschopnost i kvalitu prioritně žádoucích „českých“ znaků.
Před výstavní sezonou pomáhá rozdělení holubů dle pohlaví. V teplých halách se předvádí dostatečně ochotně. Na tzv. zahoukání český stavák zpravidla nereaguje, alespoň ne první den výstavy. Sám jsem zažil výjimku z této praxe jen u jednoho chovu žlutě plavých, kteří se předváděli jako manekýni a přitom měli žádoucí prošlechtění typických oblastí.
Za nežádoucí vady považujeme hrubou, malou nebo dlouhou postavu, vodorovné nebo příliš vzpřímené držení těla, slabou nebo nesymetrickou volatost, kulovitý, svěšený či jinak vadný tvar volete a jeho nepodvázání, krátký krk, příliš dlouhá a zkřížená křídla, příliš dlouhý nebo široký ocas se spuštěnými krajáky, též příliš vysoký nebo úzký postoj a příliš podkleslé nohy, nízké nohy, opeřené běháky, kulatou nebo úzkou hlavu, nízké, šikmé a úzké čelo, tmavý zobák, skvrny a jehly na zobáku a ozobí, dlouhý nebo slabý zobák, hrubé ozobí, výrazně vystupující hrudní kost, vystouplé holeně, bledé nebo jiné než červené obočnice, příliš prokrvené nebo nečisté duhovky.
V krmné dávce staváka by neměl chybět ječmen jako zdroj dietetických látek, drobná kukuřice podporující barvu obočnic, olejniny na zvýšení kvality lesku a také doplňky jako salát či nastrouhaná mrkev.
Severín Flora se v závěru své monografie v roce 1920 vyznal z lásky ke stavákovi:
„Přestálá choroba podlomila do jisté míry mé do té doby pevné zdraví a následky její uvrhly mne často na lůžko, kde pln beznadějnosti a zoufalství nad svým stavem, pozbýval jsem téměř vší naděje v nějaké zlepšení. Tu má dobrá ženuška chytila některého z mých oblíbenců a přinesla mi jej k posteli se slovy: ‘Tady ti nesu potěšení!’ A vidouc, jak se mi oči zajiskřily a ruce dychtivě po miláčkovi sáhly, s uspokojením říkávala: ‘No, ještě máš z něho radost, ono bude zase dobře.’ A z lásky a proto, že v takových těžkých chvílích poskytovala útěchu mně, zamilovala si je rovněž. Té dobré ženušky není více a k mému lůžku nikdo již nepřináší to ‘potěšení’, i když rmut a zoufalství plní nitro. Nemoc a zármutek podlomily mé zdraví, zrak slábne, a to povážlivě, ale neotřesena zůstává láska k tomu tvoru, který mi tolik potěšení a krásných chvil v životě mém způsobil a jehož Tobě, milý čtenáři, a celé veřejnosti co nejvřeleji doporučuji. Tímto tvorem jest český stavák.“
