Altajský kůň
Historie
Altaj je horský systém téměř 2 000 km dlouhý a široký 600 km na rozhraní Ruska, Kazachstánu, Číny a Mongolska. Nejvyšší vrchol zvaný Bělucha (4 506 m) je zároveň nejvyšším pohořím Sibiře. Zdejší oblast osídlili lidé již kolem roku 2000 př. n. l., jak dokazují archeologické nálezy. K těm nejvýznamnějším patří například nález hrobu s mumií ženy, který byl díky zmrzlé půdě velmi dobře zachován. Žena se zřejmě těšila velké úctě ostatních soukmenovců, protože její oděv byl vyroben z hedvábí a vlny zdobené zlatými ornamenty. Vedle jejího těla leželo několik obětovaných koní. Možná to byli předkové dnešních altajských koní. Toto plemeno je blízce příbuzné mongolským koním, jejich prapředkem byl zřejmě kůň Převalského. Koně se museli přizpůsobit zdejším drsným klimatickým podmínkám, které jsou převážně chladné a vlhké. V zimě sněhová pokrývka dosahuje dvou až tří metrů a netaje pod 2 600 m, léto je vlivem arktických vzdušných mas deštivé. Krajina se skládá z vysokohorské stepi, lesů a husté tajgy. Koně jsou velice skromní a přizpůsobení celoročnímu pobytu na pastvinách, díky tomu mají silné plíce, srdce a velmi tvrdá kopyta. Díky nim se mohou suverénně pohybovat po strmých horských stezkách či brodit dravé potoky. Altajci (původní obyvatelé Altaje) ponechávají klisny k chovu v polodivokých stádech s vůdčím hřebcem. Takto nerušeně zde žijí až čtyři roky, díky čemuž kostra i svaly dostatečně zesílí, takže unesou i 150 kg zátěž. Do stáda jsou pouštěni i valaši, pokud nejsou zrovna využíváni k jízdě. Stádo si musí samo najít potravu, přikrmováni jsou pouze v zimě koně, kteří jsou jezdecky využíváni. V průběhu vývoje byla k těmto koním přikřižována i jiná plemena, takže dnes rozlišujeme koně s větším podílem krve orlovské, donské a mongolské. Tito kříženci jsou větší než původní altajští koně, ale zachovávají si dobré zdraví a tvrdou konstituci. Přesto je zde velká snaha zachovat toto plemeno v původní podobě.
Popis plemene
Altajský kůň dosahoval KVH kolem 137 cm u hřebců a 131 cm u klisen, v současné době jsou ale vyšší až o 10 cm, zřejmě kvůli křížení s jinými ruskými plemeny. Má hrubou hlavu, masivní krk, hřbet je dlouhý a přechází v silnou záď. Nohy jsou kratší, pevné, kopyta mají kvalitní tvrdou rohovinu. Někteří koně mají vrozený mimochod, což jezdec ocení zejména při překonávání dlouhých vzdáleností. Srst je zejména v zimních měsících dlouhá, hříva i ocas jsou také bohaté. Vyskytují se ve všech barvách, mezi typické a ceněné patří zbarvení typu tygr - hermelín, strakoš či plavák, který má často zebrování na předních nohách a úhoří pruh na hřbetě. Jsou to velmi nenároční koně, vhodní pro celoroční odchov venku.
Využití
Ve své domovině jsou místními obyvateli využíváni jako jízdní koně a soumaři (nosiči nákladů.) Díky své tvrdosti unesou až 150 kg těžký náklad! Toho často využívají horolezecké výpravy k dopravě svých zavazadel na místo základního tábora. Další využití je jezdecká turistika. Koně mají při jízdě tradiční sedla, která nenajdeme nikde jinde, po stranách jsou opatřená dvěma sedlovými koženými brašnami, do kterých se ukládá vše potřebné. Jako jezdecké koně používají Altajci výhradně hřebce a valachy. Koně, kteří se nehodí k chovu ani k jízdě, porážejí na maso a tuk a z jejich kůží se zimní srstí si dělají kvalitní kabáty. Využíváno je i mléko od klisen. Altajští koně jsou vhodní i k tahu či zemědělským pracím, pro Altajce jsou zkrátka nezastupitelní. Do České republiky byli první zástupci importováni manželi Havlíčkovými společně s achaltekinskými koňmi. V současnosti víme o dvou čistokrevných klisnách–Molnije manželů Macháčkových a Balkhash-Bash žijící na farmě Vysoká, která se narodila 12. června 1987 a patří k prvním importům. Obě klisny daly několik hříbat, ale šlo o křížence, protože v České republice není žádný hřebec tohoto plemene. Molnija se představila divákům v rámci výstavy Koně v akci 2007 a její potomek – hřebeček Mergen, byl během výstavy slavnostně pokřtěn.
