Hrátky se hříbátky 11.
Výhodou ročka je, že si může užívat ochranu dospělých, při setkání s nimi stačí projevit hříběcí chování (přežvykování s nakrčenými pysky) a je mu dovoleno zůstat u zdrojů pod ochranou stáda. Hříbě tím naznačuje „mám strach“ a dospělec je zpravidla uklidní přátelskou nebo aspoň neagresivní pózou. Je-li hříbě i přesto zaháněno a útok na ně není silný, hříbě bez váhání vyklízí pole za stálého výrazného žvýkání. Dokud se hříbě vyznačuje tímto chováním, není problém je začleňovat do jiného stáda – například přidávání odstavených hřebečků do stáda se starším hřebcem. Pochopitelně koně musí mít dostatečný prostor, nelze takové stádo skládat jen tak na dvorku nebo zahradě. Pokud použije kůň toto hříběcí gesto na člověka, měl by si daný člověk uvědomit, že hříbě děsí, chová se příliš agresivně, působí na ně přílišný nátlak. Nejčastěji se s tím můžeme setkat u malých hříbat, která ještě mají s člověkem minimální zkušenost. Takové hříbě by neměl chovatel nahánět, aby ho uklidnil například hlazením, ale raději se po koňsku trochu stáhnout a dát tak hříběti prostor k získání sebejistoty. Na hlazení bude času dost, až strach odezní a nahradí jej zvědavost.
Hry
Hříbata zhruba do věku tří let cvičí často své komunikační schopnosti v bojových hrách. Při těchto hrách se zdokonalují nejen v bojových technikách, ale také v umění kompromisu. Každý účastník hry musí zvládat její pravidla, která se nejlépe učí ve skupinkách s různě starými hříbaty, nad nimiž navrch dohlíží dospělý kůň. Vyskytne-li se mezi hříbaty jedinec, který se chová příliš agresivně, často na ostatní útočí nebo nereaguje na submisivní gesta spoluhráčů, starší kůň se do hry vloží a násilníka odežene. Pokud ve stádě takový starší jedinec chybí – například chovatel skládá stádo výhradně z ročků nebo dvouletků, nedostane se agresorovi výchovy, a zůstává tedy špatně socializovaný a později se špatně začleňuje do nového stáda.
Hry se staršími i mladšími hříbaty pomáhají formovat vyrovnaného koně. Pro život ve stádě není nutné naučit se všechny hry vyhrát. Je důležitější pro přežití naučit se i přijmout porážku, dát zavčas najevo ústup, nechuť pokračovat v boji. Protože dobře socializovaní koně tato pravidla hry znají, jen velmi zřídka končí koňská hra něčím horším než strženými chlupy. Člověk, který s mladými koňmi pracuje, by se měl naučit citlivě vnímat gesta koní, aby mohl dobře načasovat své působení v rámci výchovného procesu přípravy koně na jeho život ve službách lidí.
Při výcviku je nejdůležitější dokázat v pravou chvíli uvolnit tlak, stejně jako to dělají koně při hrách. V případě, že kůň dá najevo dobrou vůli a jeho spoluhráč – ať koňský, nebo lidský – na ni adekvátně nezareaguje, přestává mít kůň chuť k další hře, reaguje rozmrzele nebo tvrdším úderem proti dosud „vítězícímu“ jedinci. Mnoha problémům ve výcviku koně lze předejít jednoduše tím, že dokážeme zavčas rozpoznat hranice, v nichž jsou ještě požadavky na koně únosné, aby neznejistěl nebo se necítil být šikanován.
Některé úkony, které od hříběte vyžadujeme, mohou zvířeti připomínat hry, které si spolu koně hrají. Například pro zvedání nohou mají koně bojový ekvivalent (obr. 1), jehož prvky občas koně předvedou i člověku, pokud nemají tuto činnost ještě dostatečně zažitou. Než hříbě pochopí, že s člověkem má hra jiná pravidla, může zkusit například pokleknutí (obr. 2) či „poklonu“ nebo zvednutí na zadních nohách (obr. 3), zejména pokud se učí zvedání nohou až ve věku kolem jednoho roku, kdy již dobře zná koňská pravidla hry. Člověk v takové situaci musí dát koni jasně najevo, že si nepřeje nabízenou pozici, ale zároveň mít pro koně pochopení a nezlobit se na něj, že jej napadlo takový „cirkusový kousek“ nabídnout. Naopak pro ty majitele, kteří se vyžívají v cirkusových kouscích svých koní, je možné využít období těchto her pro naučení poklonek nebo kleknutí na povel. Přitom však mějme na zřeteli, že jde o sice efektní, zato pramálo užitečné úkony, které kůň k životu s lidmi nepotřebuje.
