Historie a využití holubí pošty

Slyšíme-li slova poštovní holub, představíme si pošťáckou brašnu plnou dopisů, s kterou poletuje holub od jednoho adresáta k druhému, ale tak to nefunguje. Poštovní holubi jsou chováni pro svůj vynikající orientační smysl a lásku k holubníku, ve kterém se narodili. To je hlavní stimul, který je žene vrátit se na toto místo z obrovských vzdáleností.

Holubi jsou přísně monogamní, rovněž touha po jeho partnerovi – a případně i po jeho mláďatech – vede poštovního holuba neomylně zpátky domů. To věděli holubáři již v pradávných dobách, kdy ještě výraz „poštovní“ neexistoval a k donášení zpráv se využívali běžně chovaní domácí holubi s dobrou orientací trénovanou hledáním potravy v polích a na velmi vzdálených místech, hlavně v době válek. Již tehdy se vyznamenalo mnoho holubů, někteří jsou uctíváni dodnes jako váleční hrdinové a můžeme je vidět vycpané v muzeích.

Dnes se jedná čistě o sport. V praxi je to tak, že se poštovní holubi odvezou na místo startu vzdálené i stovky až tisíce kilometrů. Tam se vypustí a holub letí domů. V minulosti si vojáci brali s sebou do ležení holuby, po kterých posílali zprávy domů, což tehdy byla jediná možnost, jak informovat svou rodinu.

Mylné jsou představy, že řeknu poštovnímu holubovi, kam má zprávu donést, a on doručí dopis na požadované místo. Holub se vrátí vždy jen do svého domovského holubníku.

Počátky

Poštovní holubi mají pojmenování po donášení zpráv, které je dokumentováno již více než tisíc let, ale skutečné doručování zpráv holuby je mnohem starší. Profesor Lepsius nalezl zmínky o holubech na egyptských památkách z doby 4000 let před Kristem. V době Aristotelově v Řecku byl holub již běžně známý a cílevědomě chovaný. Rovněž Římané chovali holuby ve velkém množství v holubnících až s 5 000 kusy holubů, přičemž plemena byla v rodokmenech pečlivě zaznamenávána. Columella kárá rozmařilost Římanů, že zaplatili až 640 korun za pár kvalitních poštovních holubů. Za doby vládnutí Varra, v letech 116 až 26 před Kristem, byl prodáván pár čistokrevných holubů za 200 až 1 000 nummů, tj. přibližně za 350 až 2 000 dnešních korun. Vládcové Íránu sem posílali vzácná plemena, aby Jeho Veličenstvo křížením dosáhlo překvapujícího zušlechtění v orientačním smyslu holubů k donášení zpráv. To, že i staří Egypťané používali holubů k přenášení zpráv, dokazuje nástěnná malba v chrámu Medina Huba z doby Ramsese III. 3 000 let před Kristem, která znázorňuje korunování faraona. Faraon stojí s žezlem a šípy před dvěma oltáři, na kterých jsou položeny koruny Horního a Dolního Egypta. Za oltářem vzlétají čtyři holubi, aby oznámili do čtyř světadílů korunování mocnáře.

Plinius píše o tom, že Brutus, kterého obklíčil a obléhal v Modeně Marcus Antonius, žádal prostřednictvím holubů pomoc od svých přátel.

Pomníky starého Egypta dokazují, že v dobách faraonů lodníci brávali s sebou na plavby poštovní holuby, aby oznamovali svým rodinám přesnou dobu návratu. V kronikách jsou zaznamenány případy, že holubi uletěli vzdálenost z Babylonu do Alepa za 48 hodin a že tuto vzdálenost jde dobrý chodec 14 dní.

Při olympijských hrách byli vypouštěni holubi se jmény vítězů do všech krajů. I v době úpadku antické kultury přežilo poštovní holubářství. Byla to doba rozkvětu arabské vzdělanosti po celém Východě. Holubí pošta se tam stala všeobecnou a byla řízena úspěšně.

Roku 1167 zavedl pravidelnou holubí poštu Nur–Eddin mezi Bagdádem a všemi důležitými městy Sýrie. Jeho holubi byli poznamenaní na zobáku a nohách. Tato pošta se udržela až do 17. století, kdy zanikla tureckou bezstarostností.

K donášení zpráv používali holubů již Peršané, Egypťané, Římané i Řekové. Orientální národy však zdokonalily holubí poštu nejlépe. Sultán Nureddin Mahmud r. 1174 a později kalif Achmed Alcaser Livid z Bagdádu r. 1225 zavedli velkolepé fungující holubí pošty, které se dlouho udržely.

Cvičené holuby přiváželi křižáci do Itálie, Francie i Německa, kde holubí pošty úspěšně fungovaly, ale v 16. až 17. století upadaly, až téměř zanikly. Teprve na konci 18. století se opět začaly zřizovat hlavně ve vojenském zájmu. Je až neuvěřitelné, že poslední holubí pošta byla zrušena až v roce 2004 v Indii.

Způsob posílání zpráv

K donášení zpráv se hodí všichni dobře létající holubi s vyvinutým orientačním smyslem, čehož bylo využíváno již v dávné minulosti před zavedením holubí pošty. Nejčastěji a nejdříve to byli nešlechtění polní holubi žijící v lidských společenstvích, později částečně šlechtění takzvaní bagdadi a rackové chovaní v celé severní Africe až ke Středozemnímu moři. Všichni tito holubi milují svůj domov a snaží se tam co nejdříve vrátit a na tom je založena holubí pošta.

Zasílané zprávy byly psány drobným písmem nebo znaky na tenkých blanách velikosti asi 2,5×5 cm, které se stočí do ruličky a zastrčí do husího brku dlouhého 6 cm. Ten se na uříznutém konci zalepí včelím voskem a přiváže se navoskovanou nití k ocasu na tři ocasní pera. Do každého husího brku se pohodlně vejde pět stočených blanek, které holub snadno unese. Jedním letem se tak odešle pět depeší.

Brčko se také může přivázat místo na tři ocasní pera na jedno prostřední ocasní pero pevnou nití na tlustší spodní konec. Brko se propíchne a protáhne se nit, ta se přiváže na osten ocasního pera. Po vrácení holuba domů se brko odváže, vosk odstraní a vyjmou depeše. Jsou-li důležité, bývají kódovány, zvláště ve válkách. Běžná sdělení se nekódují. První zprávy byly psány na tenkých blanách, pozdější na papyrusu a po vynalezení papíru již jen na něm.

Využití poštovních holubů při obléhání Paříže

Roku 1765 přivezli holandští námořníci poštovní holuby z Bagdádu do Evropy. Zde se tito ptáci postupně rozšiřovali nejprve v Belgii a severní Francii ve službě burzy, tisku i soukromníků. Rothschildové získali nepředstavitelné jmění díky své holubí poště. Zřizovali holubníky po větší části Evropy a Anglie a zprvu bylo používáno holubů k roznášení loterijních čísel. Nathan Rothschild z Londýna měl své agenty po Evropě, kteří sledovali válečné operace Napoleona Bonaparte. Přes holubí poštu se dozvěděl o konečné porážce Napoleona u Waterloo mnohem dříve než anglická vláda i obyvatelstvo a nakoupil velké množství cenných papírů a obligací v té době téměř bezcenných. Když přišla ve známost porážka Napoleona, hodnota obligací a cenných papírů velmi stoupla a Rothschild získal miliony.

Ukázkovým příkladem toho, že s předstihem získané zprávy ovlivnily život a podnikání několika generací, je příběh Juliuse Reutera. Ten v 19. století založil zpravodajskou agenturu, jejímž základem bylo mnoho holubníků s poštovními holuby rozmístěnými poměrně daleko od sebe, jejichž prostřednictvím mezi sebou předával nejrychleji zprávy. Tento zpravodajský servis fungoval spolehlivě a seriózně 150 let a v této době byl největší a nejrychlejší na celém světě. Reuterovi poštovní holubi pomohli bankám v Cáchách získat obrovské bohatství a nakonec se i vyhnout bankrotu. Reuterova zpravodajská agentura existuje dodnes a je největším světovým poskytovatelem informací.

Stavbou železnic a zaváděním telegrafu holubí pošta upadala až téměř k zapomenutí, osud ji však přivedl opět na výsluní.

Paříž byla roku 1870 až 1871 neprodyšně obklíčena, spojení s okolní Francií i celým světem přerušeno. V této svízelné situaci zbýval jen balon. První se vznesl 23. září a odnášel 128 kg depeší, odpověď ale byla nemožná, a obklíčené obyvatele Paříže tak sžírala nejistota, co s nimi bude. V tu dobu si ještě nikdo nevzpomněl na holuby. Místopředseda společnosti „Přátel holubů“ pan Rosebeke navštívil generála Trochumu a ředitele pošt, kterým nabídl služby poštovních holubů, a tito jeho nabídku vřele přijali. Okamžitě začaly přípravy k odletu druhého balonu „Florence“ z Paříže. Ten se vznesl druhý den dopoledne v 11 hodin, odnášeje s sebou tři poštovní holuby. V pořádku přeletěli obklíčení a přistáli. Neprodleně byly holubům připevněny odpovědi, na které obklíčení obyvatelé toužebně čekali. Ještě ten den o páté hodině odpoledne se všichni tři poslové vrátili domů a přinesli depeše na ocasních perech. Text všechny potěšil: „Šťastně jsme sestoupili u Trielu; úřední depeše doneseme do Toursu; dopisy rozdáme.“ Velký jásot se ozval u obklíčených. Kdo se předtím staral o tuto vlastnost holubů? Pojednou se rozšířil velký obdiv k tajemným opeřencům, četné básně, emblémy a obrazy je velebily.

Následovaly další lety balonů s holuby přes frontové linie řízené Gambettou, Tissandierem a dalšími vzduchoplavci. Dvanáctého listopadu byl zasažen pruskými kulemi Nebecourt, jeho balon klesl u Jossigny, ale než byl zajat, stačil ještě ukrýt převážené holuby v lesní houštině.

Cesty holubů byly velmi složité. 27. října v 9 hodin ráno se vznesl z Paříže balon „Vauban“ s pěti koši poštovních holubů a hodinu po půlnoci klesl v krajině Meuse, která byla obsazena Němci. Aby vzduchoplavci s holuby nepadli do zajetí, vzali bedny s holuby a pod rouškou noci se pěšky dostali do Vignoles. Zde svěřili holuby lesníkovi, který je přepravil po neudržovaných a málo známých cestách do Montmédy blízko belgických hranic severovýchodně od Paříže. Dále pokračovali do města Lille, ležícího téměř severně od Paříže, odtud byli odesláni do Toursu, jihozápadně od Paříže. Takto přepravovaní holubi, sem tam v oblouku kolem Paříže, stejně nalezli cestu zpátky domů a přinesli s sebou důležité depeše. Po dobré zkušenosti část těchto holubů konala cestu z Toursu do Paříže dvakrát i třikrát, jeden pětkrát. Ten byl ale při čtvrtém letu dne 18. prosince zasažen pruskou kulí. Takto raněný přece doletěl do Paříže, kde byl vyléčen, a v květnu letěl popáté.

Tímto balonovým způsobem bylo vyneseno z Paříže 212 holubů. V zimě, za silných mrazů, jich mnoho uhynulo. Buď nenalezli teplé útočiště, nebo byli chyceni v cizím holubníku a i střelci a nepřátelé po nich stříleli. Pouze 73 z nich se v pořádku vrátilo do Paříže. 9 v září, 21 v říjnu, 24 v prosinci, 3 v lednu a 3 v únoru. Nedočkali se však lidské vděčnosti. Po válce byli prodáni ve veřejné dražbě za průměrnou cenu 1 frank 50 centů. Jedině dva z nich, kteří vykonali cestu třikrát, byli oceněni na 26 franků. Důstojnější by bylo nechat je přežít v době slávy a po smrti je nabalzamovat, jak to kdysi udělali Holanďané při obléhání Harlemu roku 1575.

Výsledek holubí pošty při obléhání Paříže byl obdivuhodný. Přestože nemohl být předem nijak připraven a probíhal za těžkých bojových i přírodních podmínek, bylo přepraveno sto padesát tajných úředních depeší fotomikroskopických a více než milion soukromých zpráv do obleženého města, spolehlivě a velkou rychlostí. Prokázali tím velkou službu obklíčeným, přinášejíce jim čas od času živé slovo a jediné aktuální zprávy z okolního světa.

Je zvláštní, že tehdejší francouzská vláda nepomyslela na zestátnění holubí pošty. Teprve když toto udělaly jiné státy a zřídily holubí stanice pro válečné účely, nařídil r. 1878 ministr obrany Správě pošt, aby zřídila stanici holubí pošty v Paříži. Druhá následovala na Mont Valerien a další zřídila města Langres, Perpignan, Vincennes, Verdun, Tours, Lille, Marseille, Lyon, Briancon, Belfort. Pro jejich udržování bylo určeno ročně 100 000 franků. Podporují se ale i soukromé společnosti chovatelů poštovních holubů finančně i různými prémiemi a medailemi, aby se podpořil zájem obyvatelstva o tento chov.

Holubí pošta v Německu

V Německu byla holubí pošta zestátněna a zřízeny vojenské stanice v Kolíně nad Rýnem (centrála), Berlíně (plemenná stanice), Štrasburku, Špandavě, Mohuči, Würtzburku, Kielu, Tónnigu. To leží na západním pobřeží šlesvicko–holštýnském, kde mají lodivodi osvětlovací čluny na nebezpečných místech. Celé toto zařízení je pod dohledem vojenského telegrafického oddělení, kde je umístěna i holubí pošta, která podporuje jeho činnost. Holubi mají zvláštní kolek, v roce 1893 bylo jen ve Špandavě nakolkováno 17 000 holubů. Budovaly se moderní, prakticky zařízené holubníky pro 500 párů poštovních holubů. Mimo to se vyplácejí prémie za zastřelení sokolů a jestřábů. Jestřáb na svobodě je nejprohnanější z dravců. Má-li se jeho počet snížit, je nutné zničit hnízda i s mláďaty. Sokol i raroh jsou dost vzácní, v Praze hnízdil na týnském kostele, kde byl později chycen.

Ministerstvo války v Německu rozdává soukromým chovatelům poštovních holubů medaile a diplomy za příslib, že své holuby dají vládě k dispozici v době války k vojenským účelům.

Zde jen krátký výtah, jak v říši německé chrání holuby vojenské nejnovější zákon o holubech poslících (ze dne 19. dubna 1895):

§ 1

Zemské zákony, dle nichž omezuje se držení holubů a usmrcování jich v polích, neplatí o holubech vojenských.

Podobně zalétnou-li tito do cizích holubníků, nepřipadnou majetníku.

§ 2

Zákonitá ustanovení stran uzavření holubů na jaře a na podzim smí trvati pro holuby vojenské jen 10 dní.

§ 3

Za holuby vojenské platí ti, kteří patří správě vojenské (a marině), neb jsou v jejich službách a mají předepsaný kolek.

Privátním osobám náležející holubi těší se této ochraně jen pak, bylo-li úředně oznámeno, že pěstitel postoupil holuby své správě vojenské k službám.

§ 4

V případu války může cís. nařízením býti ustanoveno, že všechny předpisy dovolující chytání neb usmrcování cizích holubů se ruší, a používání holubů k donášení zpráv bez svolení vojenského úřadu trestá se vězením až do tří měsíců.

Z dalšího ustanovení zákona ze dne 28. května 1894 vyjímáme:

1. Za kolek všech holubů vojenských bez rozdílu, náležejí-li vojsku, marině, neb privátním osobám, slouží cís. znak a jest umístěn na vnitřní ploše obou křídel.

2. Každá privátní osoba, která chce držeti holuby poštovní vojenské, musí býti členem některého spolku, jenž náleží svazku spolků holubářů amatérů a dle stanov svých holuby své správě vojenské k službám nabízí.

3. Každý místní úřad policejní sestaví ročně během prosince seznamy všech v okresu jeho se nalézajících spolků holubářských, se jmény členů atd.

4. Policie má bdíti nad tím, jak pravidla se provádějí, a zvláště dbáti na to, by nezneužilo se kolku.

Pošťáci ve světě

V Itálii byla zavedena holubí pošta v roce 1875 k vojenským účelům podle vzoru Německa. Stanice jsou v Římě, Bologni, Anconě, na ostrově sv. Magdaleny ve Středozemním moři, ve Folignu v Umbrii i v Perugii, v Cagliari na Sardinii, v Neapoli i jinde. Vojenské stanice poštovních holubů v Římě jsou v rukou velitelství „Inženýrského sboru“, který má vrchní velení. Také královské námořnictvo věnuje pozornost výcviku poštovních holubů, kteří létají přes moře. Je dvanáct stanic zvláště vycvičených holubů, kteří mají z lodí spojení se svými holubníky, a proto s jinými cvičenými holuby nesmí přijít do styku a pomíchat se.

Kolébka nejlepších poštovních holubů je Belgie, i když zřídila vojenské stanice poštovních holubů nejpozději, ale zato jich vyvezla do světa a okolních států ohromné množství.

Rusko roku 1875 si nejprve zavedlo soukromé holubářské spolky poštovních holubů, později ve své rozlehlé říši vybudovalo vojenské holubářské stanice, do nichž největší část holubů dodala Belgie. Ústřední vojenské holubí stanice jsou v Petrohradě, Moskvě, Krásném Selu, Kyjevě, Saratově, Novém Georgijevsku a jinde. Belgičtí holubi však nesnesli drsné ruské podnebí a byli vyměněni za otužilé polní holuby, s nimiž doufali dosáhnout lepších výsledků. Nové stanice v Ivangorodu a Brest–Litovsku byly osazeny těmito holuby v počtu 500 ks. Staré vojenské stanice nebyly zrušeny, pokračovaly v činnosti s jinými, otužilejšími holuby.

Ve Španělsku začala holubí pošta v roce 1879 s „Ústřední vojenskou stanicí“ v Madridu, jiné jsou v Cádizu, Guadalajaře, San Sebastianu a jinde. Stanice byly umístěny v pevnostech, kde každá má svůj holubník na vnějším i vnitřním obvodu opevnění a jsou mezi sebou propojeny. Ve Španělsku prospívají belgičtí holubi dobře pro teplé a příjemné podnebí. Vojenskou holubí poštu zde spravuje generální ředitelství ženijního sboru Španělska.

Ve Spojených státech amerických, v Anglii a i v Rumunsku vznikly vojenské holubí pošty, které jsou zatím vedené podle německé organizace.

Již v roce 1826 uspořádali v Gentu holubářské rychlostní závody mezi Paříží a Gentem. O několik roků později pořádali již Belgičané pravidelné rychlostní holubí závody mezi Kolínem nad Rýnem a Cáchami. V roce 1825 byl v Lutychu založen první spolek chovatelů poštovních holubů. V novodobých válkách se již využívalo Belgičany vypěstovaných holubů ke zpravodajským účelům.

V rakousko–uherské armádě oficiálně používali poštovních holubů poprvé v roce 1849 při útoku na Benátky.

Vojenští zpravodajové

V Evropě bylo prvním státem Německo, které zorganizovalo použití poštovních holubů z hlediska vojenského zpravodajství a tento systém zavedlo jak u pozemních vojsk, tak u námořních sil. Jeho příkladu následovaly i ostatní státy.

Ve staré německé úřední zprávě se říká: „Pátá armáda pracovala s 31 pohyblivými stanicemi poštovních holubů s přibližně 3 500 holuby, sedmá armáda s 250 pohyblivými stanicemi s 22 000 holuby a armádní skupina C měla 35 mobilních stanic a 5 000 holubů“.

Ke konci roku 1916 v první světové válce konalo na západní frontě službu 450 pohyblivých stanic se 100 000 poštovními holuby.

Používání poštovních holubů k přepravě zpráv se na západní frontě ukázalo tak důležité, že v květnu 1917 přidělili poštovní holuby všem velitelstvím divizí, pluků, praporů i rot; dokonce i pozorovatelnám, hlavně dělostřeleckým. Žádné letadlo nemohlo vzlétnout bez poštovních holubů a ani jedna válečná loď, zvláště ponorka nemohla opustit přístav, aniž s sebou měla poštovní holuby. Posádky mnohých ponorek, lodí i letadel vděčí za svou záchranu jedině poštovním holubům. Za první světové války dosáhli poštovní holubi největších úspěchů v roce 1918, v době Hindenburgovy první ofenzivy, kdy při rychlých postupech přinášeli denně více než 300 hlášení a fotografických nákresů do hlavního stanu. Tito holubi byli dovezeni v letadlech za bojujícími divizemi a shozeni v koších padákem. Tak se podařilo velitelstvím nejrychleji a nejpřesněji informovat téměř každou hodinu hlavní stan o stále se měnící situaci.

Francouzi opatřili holuby, kteří získali zásluhy na bojištích, čestným kroužkem a vyznamenali je medailemi a diplomy. Rainol, velitel pevnosti Vaux, která byla obklíčena nepřáteli, poslal z nedostatku jiných komunikačních prostředků své hlášení poštovním holubem číslo 787–15 do Verdunu. Holub přilétl do svého holubníku omámen otravnými plyny, a zatímco mu snímali kroužek, uhynul. Vyznamenali ho křížem Čestné legie a jeho preparované tělo umístili v pařížském Dóme des Invalides.

V říjnu 1917 odpoledne vypustili Britové v první linii při těžkých bojích u Menun Road poštovního holuba číslo 2709, aby odnesl zprávu na velitelství divize, vzdálené 9 mil. Holub byl těsně po vypuštění zraněn a spadl za bojovou linií, kde ležel v prudkém dešti až do rána. Když se probral, s vypětím všech sil se opět vydal na cestu, doletěl až ke svému holubníku, kde uhynul dříve, než mu zpravodajský důstojník odejmul zprávu. Byl vyznamenán křížem Za zásluhy a jeho pozůstatky lze vidět v muzeu United Service.

Nejproslulejším britským holubem v první světové válce byl pošťák číslo 888, který nejčastěji přinášel důležitá hlášení do britského hlavního stanu. Byl mnohokrát vyznamenán. Mezi vyznamenáními je i diplom britského krále, který dostala delegace vysokých důstojníků jeho velitelství. Po válce mu byla udělena penze, a když zahynul, byl pohřben s vojenskými poctami.

Jak vzniklo závodění poštovních holubů

Více než před 150 lety se sešlo ve Vervieru v Belgii několik lidí v hostinci a jednali o obchodu, který měl být uzavřen v Lutychu a o kterém chtěli pro jeho důležitost dostat co nejdříve zprávu. Vzhledem k tehdejším špatným dopravním a komunikačním poměrům setkalo se to se značnými potížemi, proto se rozhodli, že vyšlou poštovního holuba. Někteří obchodníci holuby měli a každý samozřejmě považoval toho svého za nejrychlejšího. Nemohli se dohodnout, kdo má holuba propůjčit, a náležitě se pohádali. Nakonec uzavřeli veliké sázky a rozhodli se, že holuba vyšle každý z nich. Zpráva o uzavření velkých sázek se rychle rozšířila po městě a budila nevídaný zájem. První holub předstihl ostatní o více než půlhodinu. Vítězného holuba a šťastného výherce oslavovali po celém městě. Později závod opakovali a k sázkařům se připojovalo stále více lidí, vypsali cenu a tak z tohoto malého semínka vyrostl mohutný strom – sportovní závody poštovních holubů. Dnes žije v malé Belgii 400 000 chovatelů poštovních holubů. V Londýně je jich více než 16 000. V Německu chovalo před druhou světovou válkou více než 100 000 holubářů přibližně 1 500 000 až 1 800 000 poštovních holubů.

Nynější poštovní holubi jsou výsledkem křížení belgických chovatelů v Antverpách, kde před 180 lety zkřížili polního polodivokého holuba s rejdičem a dragounem. V Lutychu zkřížili polodivokého holuba s rackem. Později v Bruselu zkřížili dohromady tyto dva, antverpského poštovního holuba s holubem lutyšským. Dnes je to jeden holub – holub poštovní – ať je to v Belgii, Anglii, nebo u nás.

(Ukázka ze čtyřdílného souboru knih „Holubi poštovní, domácí a divocí v 21. století“. Vydal Emanuel Pangrác, Ing. David Rameš a Pavel Nádvorník.)