Portugalský ovčák (Cao da Serra de Aires)
Historie? Velmi nekonkrétní …
Jediným jménem, které zaznívá v teoriích o jeho vzniku, je hrabě Guimaraes Conde de Castro z Cascais, který měl někdy kolem roku 1900 dovézt do Portugalska dva briardy k zdokonalení vzhledu a povahy tamních (a vlastních) psů. I když je však tato možnost dovozu dvou briardů velmi reálná, je naopak sotva možné, aby dva jedinci ovlivnili v tu dobu tak početné portugalské ovčácké plemeno, které se nacházelo na rozloze bezmála 100 000 km2. Tedy území o trochu větší, než je Česká republika. Jistě, do konce 19. století se moc nedá hovořit o plemenu jako takovém, ale přece jen na portugalském území se ovčácký pes, plnící funkci pomocníka při nahánění ovcí a zároveň funkci hlídače, nacházel v jednom typu. Protože svou chutí do práce a celkovou povahou a dokonce i velikostí, nenáročností a odolností pastevcům maximálně vyhovoval, neměli jeho majitelé potřebu experimentovat s přikřížením jiných typů psů, ani si nemohli dovolit dovážet ovčácké psy ze zahraničí.
Jejich práce spočívala v pohánění stáda zezadu štěkotem, když bylo potřeba stádo přemístit. Zároveň však museli umět stádo udržet pohromadě, když se mělo v klidu pást. A protože v klidu, ani ovčáci nesměli štěkat. Pracovali ve dvou- i vícehlavé smečce a měli výborný smysl pro spolupráci.
Ze sousedního Španělska pochází mallorský ovčák, který však nemá exteriérem s portugalským ovčákem pranic společného. O velký kus dál, přes téměř celé Španělsko, se však nacházel Pyrenejský ovčák s dlouhou srstí v obličeji a Katalánský ovčák, kteří, jak se zdá, mají s portugalským ovčákem naopak velmi mnoho společného. Tak jako neexistuje téměř žádný výraznější rozdíl mezi mudi a chorvatským ovčákem, mezi polským ovčákem nížinným a holandským ovčáckým pudlem (Schapendoes) a například ještě podhalaňským pasteveckým psem a maremansko–abruzským pasteveckým psem, neexistuje ani zřetelný rozdíl mezi katalánským a portugalským ovčákem, dokud se nezeptáte majitele na plemennou příslušnost. Opravdu, i podle standardu, ne jen na první pohled je vzájemná podobnost portugalského a katalánského ovčáka tak výrazná, že si je snadno splete i kynologický odborník.
Jeho původ bychom měli hledat na jih od Tojo, tedy jeho domovinou je jih Portugalska. Tak či tak, nelze vyloučit do jisté míry určitou blízkou příbuznost s briardem. V dřívějších dobách se do Portugalska přes Španělsko mohlo dostat několik jedinců ovčáckých psů typu briarda z Francie. Dlouhosrstí ovčáčtí psi se svěšenýma ušima a střední i větší velikosti se na jihozápadě a západě Evropy nacházeli již v době, kdy se rozšířil chov ovcí i velkého skotu. Příbuznost můžeme zřejmě najít i u dnes už neznámého německého ovčáckého pudla.
Toto plemeno dostalo jméno po farmě nacházející se vedle hory se stejným jménem – Monte da Serra de Aires v jižním Portugalsku v regionu Alentejo, kterou vlastnil již zmiňovaný Guimaraes Conde de Castro z Cascais. Mnozí si povšimli výborných vlastností tohoto ovčáckého psa, chytrosti a nedůvěřivosti k cizím, což bylo v té době obzvláště ceněno, a tak se serra aires začal stále častěji objevovat i mimo salaše.
K rozdělení jednotlivých plemen na pyrenejském poloostrově došlo prakticky až v roce 1930, kdy zároveň vznikl i první standard portugalského ovčáka. To již byly typy tamních psů vcelku ustáleny, každé se dalo svou cestou. Nakolik podobnou s jinými plemeny v okolí, rozhodovali a rozhodují jen a jen chovatelé a jejich kluby. Toto plemeno bylo uznáno v roce 1932 Clube de Portugues Canicultura. Avšak dlouho potom se nic nedělo. Standard plemene sepsal Dr. Antonio Cabral a Dr. Felipe Morgado Romeiros a byl přijat portugalským Kennel Clubem. Mezinárodního uznání u FCI se však dočkal až poměrně nedávno, v roce 1996. Ve Spojených státech amerických se dočkal uznání u Kennel Clubu až v roce 2006. Celosvětová absence jeho mezinárodního uznání, nebo uznání až v nedávné době můžou pravděpodobně být také jedním z důvodů, proč plemeno stále neproniklo do většího povědomí veřejnosti jinde než v Portugalsku nebo Španělsku.
V 70. letech 20. století byli opravdu těsně před vymřením. Existovala jen velmi malá skupina čistokrevných serra airesů. Naštěstí si toho milovníci psů a chovatelé jiných plemen všimli a na poslední chvíli plemeno zachránili. Teprve v tomto čase se začal objevovat na výstavách. I dnes sice patří k málopočetným, a vidět je ho zřídkakdy, ale ve své domovině momentálně až tak vzácní nejsou. Především však v Serra de Aires a v Alentejo jsou i dnes využíváni při práci se stádem.
Prvního psa serra airese k nám dovezla Marcela Paličková přímo z Portugalska od chovatele Manuela Eduarda Correia, v únoru 2007. Jednalo se o fenu Marotta Da Casal Da Vinha.
Jak již bylo řečeno, v Portugalsku a v sousedním Španělsku je poměrně běžným plemenem, ale jinde ve světě, ani v Evropě, není takřka vůbec znám. V dalším rozletu jej zastiňují jiná dlouhosrstá ovčácká plemena. V Portugalsku existují kromě Serra Aires ovčáka další tři plemena pasteveckých psů, airesovi však nepodobná: Cao da Serra Estrela, Cao Rafeiro do Alentejo a Cao de Astro Laboreiro. Všichni tři jmenovaní se u FCI řadí do II. skupiny, kdežto Cao da Serra de Aires do I. skupiny.
V Portugalsku a Španělsku mu často říkají „Cao macaco“ čili „opičí pes“. To pro jeho výraznou mimiku, gesta a celkové chování. Velmi dobře se učí napodobováním. Portugalci jej mají ve velké oblibě i vážnosti a nejvíce je ceněn pro svou venkovskou přirozenost.
Někdy bývá uváděn jako Portuguese Sheepdog, ovšem stejný název používá i Estrelský pastevecký pes. Čímž snadno vzniká zmatek. Proto je oblíbenější Cao da Serra de Aries. Dokonce je tento název i u nás známější nežli překlad „portugalský ovčák“.
Co od něj můžeme čekat?
Je to pes, který může žít všude. Na vesnici či ve městě, celoročně venku i v bytě. Nevadí mu jakékoliv počasí a roční období. Majitel si může vybrat, co je pro něj příjemnější, neboť serra airesovi vyhovuje snad cokoli. Je houževnatý a nenáročný. V domě se chová klidně, tiše a nezavazí. Venku je veselý a rád běhá. Jedinou podmínkou pro příjemné soužití je, aby se mu jeho majitel věnoval. Když se bude soustavně nudit, nebude spokojený ani pes, ani jeho majitel.
Čím víc času může strávit pod širým nebem s nějakou zábavou, tím je šťastnější a bezproblémovější. Chce být zaměstnáván, dobře a rád se učí. Potřebuje aktivního a akčního pána. Není to žádný postelový pecivál. Je to sportovní pes, jak má být. Je dobrým společníkem, kterého můžete vzít kamkoli. Potřebuje však velmi pečlivou a promyšlenou socializaci ve štěněčím věku. Při nedůsledném vedení se snadno stává nezávislým a zbytečně moc soběstačným. Což může činit potíže, potřebujete-li se zrovna spolehnout na jeho poslušnost.
Je velice skromný a sní na svou velikost velmi málo potravy. To však mnohým majitelům dělá velké vrásky. Je pak problém jej motivovat k výcviku poslušnosti za pomoci žrádla. Proto je lepší hned od štěněte v něm probouzet vášnivou chuť běhat za míčkem, což následně činí odměnu za jeho spolupráci při cvičení. Rád dělá cokoliv, co je spojeno s míčkem. Tedy výcvik hrou by neměl portugalskému ovčákovi činit potíže. Samozřejmě za předpokladu, že jeho pán bude opravdu důsledný a nekompromisní, protože serra aires jakoukoliv chybu nebo toleranci svého pána využije rád ke svému prospěchu. Učí se rád a rychle, ale samozřejmě jak dobré věci, tak i špatné návyky. Proto musí být jeho majitel pozorný, předvídavý a vnímavý. Tento pes má tendence si dělat věci po svém, na vše má svůj vlastní názor. To se však nemusí vždy shodovat s přáním a pohledem na věc jeho pána. Potřebuje při cvičení určitou pevnou rutinu.
Aires zbožňuje dlouhé procházky, a protože zpravidla nemá tendence odbíhat od svého pána a třeba pronásledovat lesní zvěř, je to pes velice vhodný na túry v přírodě a pro sportovně zaměřenou rodinu. Jeho poměrně bouřlivá a tvrdá povaha potřebuje vybití a barevný život.
Je velice oddán své rodině. Je výborným kamarádem, ale jeho bezstarostnost je velice výrazná. Někdy se jeví trochu tvrdohlavě, neboť nezřídka se chce s problémy poprat sám dle svého uvážení. Potřebuje sebevědomého pána. Žádné velké hýčkání a rozmazlování. Někteří jedinci mohou u mírných a příliš tolerantních majitelů vykazovat známky dominance. Portugalští ovčáci jsou vhodní společníci i dětem, mají s nimi vcelku velkou trpělivost a rádi si s nimi zaskotačí.
Jak již bylo zmíněno, miluje aportování a vodu. Rád plave a cáká se ve vodě. Může se naučit různým cvikům poslušnosti a skládat zkoušky nebo soutěžit v disciplínách, kde je poslušnost/ovladatelnost, aportování a skákání či běhání. Je akční, pracovitý a veselý. Zvládne skoro cokoliv. Třeba flyball, dogdancing, nebo i sledování pachové stopy člověka. Jeho temperament je střední až velký, je velice vytrvalý a unavit ho je téměř nemožné.
I dnes je v zemi svého původu používán na práci zejména s kozami a ovcemi, případně i velkým dobytkem, především pak v oblasti Ribatejo a Alantejo. Je to obratný a mrštný pes. Proto je k vidění na závodní dráze agility, kde nad skokem není snad hezčího psa. Rád se přizpůsobí programu, který jeho aktivní majitel vymyslí. Jeho energie a schopnost se učit téměř čemukoliv je výrazná. Každopádně nejčastějším využitím serra airese je agility, vystavování na výstavách a funkce dobrého rodinného psa a společníka osamělých lidí.
Serra airesové jsou kamarádští ke psům, nemají tendence vyvolávat rvačky. Rozhodně však nemají tendence utíkat před provokujícím psem. Dobře vycházejí s ostatními zvířaty, a tedy soužití s hospodářskými zvířaty i domácími mazlíčky je při troše socializace v tomto směru možné.
Někdy projevuje nedůvěřivost ke všemu neznámému. Což zejména v mladém věku může majiteli dělat starosti. Věkem a správným – cíleným postupem v socializaci z něj vyroste vyrovnaný pes. Většinou není s cizími hned velký kamarád, ale ani nebývá konfliktní či dokonce agresivní. Je spíše podezřívavý, což z něj dělá výborného hlídače. Zejména psi – samci jsou při hlídání tvrdší. S kým se však seznámí, k tomu se nadále bude chovat přátelsky.
Komu se líbí briard, ale nevyhovuje mu taková velikost psa a raději by menšího, určitě udělá dobře, pořídí-li si právě portugalského ovčáka.
Péče o portugalského ovčáka
Mnohé potencionální majitele odradí jeho krásná dlouhá srst. Ovšem jeho srst není až tak problematická a rozhodně nepotřebuje, dokonce není ani vhodné, každodenní česání. Postačí jedenkrát týdně zběžné pročesání a jedenkrát za 14 dní důkladné pročesání kartáčem i hřebenem. Nejhorší je to za ušima a na tlapkách, obzvláště mezi prsty. Proto se chlupy mezi polštářky vystříhávají. Jiná úprava se neprovádí. Časté česání škodí struktuře srsti, a proto ani není doporučováno. Snad jen po každém krmení je potřeba srst na hlavě zkontrolovat, a podle potřeby vyčesat či umýt a nejlépe i trochu vysušit suchým hadrem.
Nevýhodou dlouhé srsti je, že snadno nanosí domů nečistoty, motají se do ní větvičky, různé organické látky a zejména podzimní listí. Především končetiny a vousy jsou sběrači všeho možného. Jejich odstraňování je jediným větším problémem se srstí tohoto psa. Jeho srst je bez podsady, a tedy ani není byt plný chlupů, líná minimálně. Koupat by se měl jen v případě nutnosti a za pomoci šamponu, ne častěji než jedenkrát měsíčně. Srst „dozraje“ a doroste až mezi druhým až třetím rokem jeho věku.
Snad i proto, že portugalských ovčáků je tak málo, nejsou u něj rozšířené ani známé genetické poruchy. Jediným problémem, který se po zdravotní stránce u serra airesů v některých chovech může objevit, je u mnohých plemen tolik rozšířená epilepsie.
A jak by měl vypadat?
Hlava je poměrně široká a silná, tlama spíše krátká a měří asi dvě třetiny délky mozkovny. Pysky jsou tenké, pevné, těsně přiléhající a nepřekrývají se. Oči má serra aires kulaté, středně velké a upřednostňována je tmavá barva. Oční víčka jsou pigmentovaná a vždy tmavší než barva srsti. Uši jsou vysoko nasazené, zavěšené, bez záhybů, trojúhelníkovitého tvaru, středně dlouhé a jemné. V některých zemích se stále ještě kupírují. Krk je mírně zvednutý a bez laloku.
Hřbet musí být rovný nebo lehce spadající a dlouhý. Spodní linie těla se zvedá ke slabinám. Hrudník dosahuje poměrně nízko, je střední šířky a hloubky. Ocas je vysoko nasazený, špičatý, úzký i u kořene a dosahuje k hleznům. V klidu je nesen mezi končetinami, více či méně prohnutý nebo stočený na špičce. V pohybu je nesen mírně zahnutý a vlní se nebo se stáčí. Portugalský ovčák má končetiny rovné, jednoduché nebo dvojité paspárky jsou povolené. Tlapky jsou kulaté, uzavřené, s dlouhými klenutými prsty. Silné drápky jsou černé barvy nebo barvy tmavší, než je barva srsti.
Je žádoucí, aby vnitřní a vnější sliznice byly pigmentované. I když existuje mnoho barevných variant, nejčastěji se vyskytují černí nebo šedí (vlkošedí) jedinci se světlejšími znaky na končetinách. Dalším možným zbarvením je žlutá, kaštanová, šedá, plavá, vlkošedá, s odstíny od světlé po tmavou a černá. Bílé skvrny na těle nejsou povoleny, kromě bílé skvrnky na hrudníku. Srst je velmi dlouhá na celém těle, hladká nebo lehce zvlněná, vytvářející dlouhou bradku, vousy a obočí. I když mají dlouhé chlupy na celé hlavě, oči by jim měly být vidět. Srst je středně silná, textury kozí srsti, nesmí připomínat vlnu, je hustá a rovnoměrná po celém těle. Jak již bylo napsáno, podsada tomuto psovi chybí.
Velikost serra aires je stanovena u psů na 45 až 55 cm a fen 42 až 52 cm. Jeho hmotnost se pohybuje mezi 12 a 18 kg.
