Kůň v pohodě Díl 34.: Kůň v pohybu
Koňské tělo, mysl i životní návyky jsou stavěné na pohyb – na to, že kůň je většinu času na nohách a v pohybu. Pohyb je pro něho nejen příjemný a zábavný, ale životně důležitý. Tak například:
Kloubní chrupavky nejsou prorostlé krevními cévami, takže si nemohou brát kyslík a živiny z krve, odpadní produkty své činnosti nemohou odvádět krví pryč. Fungují na principu houby, která je namočená v kloubní tekutině: když se chrupavka zatíží, což je ve chvíli, kdy se kůň postaví na končetinu, chrupavka se jako houba vyždímá a vyloučí ze sebe odpadní látky. Když se končetina odlehčí, chrupavka do sebe nasaje novou kloubní tekutinu se živinami a kyslíkem. Pro zdraví chrupavek jakéhokoli koně je proto potřebné dělat hodně kroků - často zatěžovat a odlehčovat končetiny, aby výměna látek v chrupavkách byla kontinuální a chrupavka se ani nezanesla odpadky, ani netrpěla hladem či se nedusila bez kyslíku. Žádné kloubní přípravky nenahradí tuto „masáž“, naopak, ve chvíli, kdy kůň velkou část dne jen postává či přímo stojí, vlastně se ani nemají jak do chrupavky dostat!
Na podobném principu pracuje i známá kopytní pumpa – čili drobné krevní cévy, které zásobují kyslíkem, živinami a odvádějí odpadní látky z dolních kostí končetin, kloubů a kopytní škáry. S každým krokem dochází k prošlapování spěnky a otevírání a zavírání krevních cév, díky čemuž kopyty neustále proudí (nezdržuje se tam!) čerstvá krev. Všechny tkáně uvnitř i vně tak mohou být silné a zdravé. Zároveň s každým krokem na kopytní škáru působí síly nárazu a dávají epiteliálním buňkám podněty k tvorbě rohoviny. Společně s dobrým prokrvením tak neustálý pohyb přispívá k tvorbě zdravých a silných kopyt. I kdybyste koně krmili těmi nejkvalitnějšími kopytními přípravky a doplňky, bez tohoto prokrvování a přijímání tlakových podnětů stejně do kritických buněk nedorazí a nevyvolají potřebnou reakci v podobě růstu lepší rohoviny.
A taky ostatní tkáně pohybové soustavy, svaly, kosti, šlachy, vazy … To vše je řádně prokrvené pouze tehdy, když se jejich vlákna pravidelně natahují a zkracují, když se jejich tkáně pravidelně stlačují a uvolňují. Tato „pulzace“ pomáhá krvi vtéct dovnitř a vytéct ven, přinášet živiny a kyslík a odvádět zplodiny. Do jednotlivých tkání se také díky pohybu dostávají látky zlepšující jejich pružnost a s ní i odolnost před poškozením. Však je to přece známý princip takzvaného uvolnění a pohybování koně před prací. Jenže jen před prací to nestačí! Pokud se kůň může celodenně pohybovat, byť jen krok co krok mezi trsy trávy, jeho svaly zpevní a zpružní, šlachy a vazy zesílí a kosti budou připravené odolávat větší zátěži. Možná se pak i majitel bude divit, že se koni vyrýsovala postava, nebo se mu spravil tvar krku!
Ono celkově se zlepšuje prokrvení čehokoli a hlavně pravidelné kroky výrazně pomáhají srdci v jeho činnosti. Koně mají dlouhé končetiny, jejichž spodní části jsou tvořené pouze kostmi, kůží, šlachami, vazy, mezi nimiž se proplétají nervy a cévy. Tepenná krev teče pěkně dolů, ale ta žilní se musí k srdci vracet proti zemské gravitaci, což je někdy velká námaha! Pokud je kůň v klidu, srdce pracuje pomaleji a tolik se nestahuje, takže ani nenasává dostatečnou silou krev z dolních částí končetin (především těch zadních, vzdálenějších). Končetiny začnou otékat, kůň to možná cítí jako „těžké nohy“ … Jakmile se začne pohybovat, zvýší se srdeční práce a s ní i síla nasávání krve, ale také začnou pracovat svaly v horních částech končetin, masírovat žíly a mízní cévy a tím „posouvat“ krev a mízu zpět k srdci. Velmi to koni ulehčí – nohám i krevnímu oběhu.
Ale nejedná se jen o pohybový aparát, taky dýchání potřebuje pro své správné fungování rovnoměrný pohyb. Samozřejmě jsou lépe prokrvené plíce a dostává se tak k orgánům více kyslíku, ale velký význam má i na čištění dýchacích cest a jejich zdraví. Pohyb podporuje intenzivnější dýchání a s ním i lepší produkci hlenu a vlnění řasinek výstelky, které kapičky hlenu s nalepenými nečistotami a patogeny odnášejí z dýchacích cest ven. Podobně podporuje pohyb i trávení koní! Vždyť koně žerou za pochodu a jejich tělo se tomu desítky tisíc let přizpůsobovalo. Vyrovnává se peristaltika, lépe se promíchá střevní obsah, do jisté míry ovlivní i vylučování trávicích enzymů.
Co ale teprve psychika! Víte, že koně se odreagovávají pohybem? Že se zbavují stresu během? Tolik koní utíká pod svými jezdci jen proto, že nejsou v pohodě a potřebují to ventilovat; pokud stojí celý den v boxu, kde jinde se mají svého napětí zbavit, když jim příroda říká „uklidni se během“? Když zavřete psa do kotce a on chce ven a je smutný, lehne si a bude kňučet nebo bude stát u dvířek a štěkat. Kůň, když se například dostane do výběhu, kde je sám a ve stresu, bude pobíhat, lítat, šílet. Každé leknutí, strach z neznámého a potenciálně nebezpečného předmětu či zvuku koně řeší pohybem, útěkem. Někdy to dokonce vypadá, jako že se proběhnou po pastvině jen tak, z radosti – možná ano, prostě potřebují ventilovat své emoce a zrovna se jim hodilo, že v trávě zašustila myš … Koně se potřebují občas trochu bát a utíkat od strachu – kupodivu jim to otužuje psychiku a vyrovnává to jejich temperament. Nejustrašenější jsou nakonec koně, kteří žijí v bezstresovém uzavřeném prostředí s minimem podnětů (a s minimem čehokoli, co by je mohlo polekat). S těmi pak stačí vyjet ven a lekají se vlastního stínu. Je zajímavé, jak se tito koně dokážou uklidnit, když změní životní prostředí a pobývají hodně venku se stádem, kde se mohou dostatečně „bát“, před „nebezpečím“ utíkat, posléze ho zkoumat a zjišťovat, že se vlastně nic nestalo.
Kolik pohybu je akorát?
Asi bych našla mnohem více příkladů, proč koně potřebují pohyb pro své zdraví a pohodu. Nezmínila jsem koně staré, nemocné či naopak mladé, kterým pohyb vlévá do žil život a posiluje jejich vznikající či naopak chátrající tkáně. Ale ona je tady důležitá jedna otázka: Kolik pohybu kůň potřebuje? Je totiž rozdíl koně celý den honit po výběhu, nebo ho nechat popásat se 24 hodin na trávě či ho po 23 hodinách stání v boxu „vyvětrat“ třicetikilometrovou klusovkou.
Pokud se podíváme na životní styl divoce žijících koní ve svém původním – nebo jemu podobném – prostředí, zjistíme, že mají život poměrně poklidný. Většinu času se popásají, což prostřídají odpočinkem vestoje, pak se zajdou napít a znovu se pustí do pastvy. Čím je pastva chudší, tím déle se pasou, protože velký kůň potřebuje hodně potravy, aby zajistil energií a živinami všechny své životní funkce. Na bohaté a výživné pastvině mají koně více času na odpočinek i různé hry, na pastvině chudé hlavu od země téměř nezvednou. Podle toho, v jaké části světa pak koně žijí, se občas stěhují z míst, kde už potrava došla jinam, na místa, kde jí je ještě dostatek. Příkladem budiž koně v horských oblastech, kteří jdou na zimu do zelenějších nížin a na léto zase do chladnějších kopců. Nebo se podobné stěhování odehrává před a po období sucha, kdy se koně stěhují za trávou i za vodou. Většinou už mají své vytipované pastviny i napajedla a při přesunech jdou najisto a mnohdy se přemisťují postupně.
Podle Dr. Briana Hampsona, australského vědce a horsemana, který léta zkoumal pohyb domácích i divoce žijících koní, naprostá většina sledovaných divoce žijících koní ujde denně průměrně 5 až 10 kilometrů. Je to rozhodně méně, než kolik by si člověk myslel a než kolik hlásají a doporučují někteří propagátoři přirozeného chovu koní. Koně šetří energií! Proč by chodili více, než kolik skutečně musí, když nikdy nevědí, zda nebudou muset útěkem před predátorem bojovat o život. Hřebci musí mít stále dost energie, aby si uhlídali svůj harém klisen, mladí hřebečci bez harému musí mít dostatek energie, aby si klisny získali, klisny zase musí mít dostatek energie na výživu plodu v břiše či kojení již narozeného potomka.
Jsou situace, kdy toho divoce žijící koně nachodí více (zajímavé je, že nikoli méně!). Jedná se o zvířata, která žijí v nepříznivých a nepřirozených podmínkách, většinou v suchých oblastech, kde je potravy málo a napajedla jsou vzácná a vzdálená od míst s pastvou. Klasickým příkladem jsou brumbyové žijící v pouštních oblastech Austrálie, nebo mustangové z pouštních oblastí USA. Tito koně se pohybují více nárazovitě, aspoň podle výzkumů zmíněného Dr. Hampsona. Uváděl příklad, že některé skupiny koní žily na pastvinách vzdálených od jediného napajedla zhruba 30 km, a jedna skupina dokonce až okolo 60 km. Koně se museli neustále pást, protože tráva nebyla příliš výživná a oni z ní ždímali doslova každý joul energie. Jednou za dva dny se vydali 30 km k vodě, napili se a vrátili zpět na svoji pastvinu. Koně vzdálení 60 km od napajedla chodili pít jednou za 4 dny; 12 hodin putovali k vodě, pili 4 minuty v kuse a dalších 12 hodin se vraceli „domů“, aby se zase 3 dny pásli a sbírali energii na další dlouhou cestu za vodou.
Jenže! Toto není ideál, to není nic přirozeného, není to to, co je pro koně zdravé a dobré. Ti koně takto putovali z jediného důvodu: nic jiného jim nezbývalo! Aby přežili, museli se podrobit tomuto životnímu stylu, který se v těchto nepříznivých podmínkách osvědčil. Zajímavý byl i další pokus zmíněného australského vědce, kdy přestěhovali několik klisen z pouštních podmínek (denně 30 km v nohách a pití jednou za 2 dny) do míst, kde byl trávy dostatek a dvě napajedla vzdálená od sebe 5 km. Sledované klisny ihned snížily počet nachozených kilometrů a od napajedla se vzdálily maximálně něco přes 4 km, pít chodily dvakrát denně.
Pokud to tedy necháme „na přírodě“, zjistíme, že není nutné koně honit jak nadmutou kozu, aby toho dost nachodili; dokonce se zdá být lepší, když budou mít sice v nohách méně kilometrů, ale zato bude jejich pohyb rovnoměrný a umírněnější. To je totiž to, co jejich tělo „promazává“ a udržuje ve zdraví. A to je to, co mnoho našich koní nemá: dostatečný výběh a motivaci, aby denně ušli aspoň „tu necelou desítku“.
Jak se tedy pohybují koně domácí – a jaký vliv na to mají různé typy ustájení? Taky zajímavé téma, takže si na to vyhrazuji celý příští díl.
