Břehule říční – Riparia riparia (Linnaeus, 1758)
Chování a životní prostředí
Břehule je dost zvláštní pták zvláště výběrem míst, kde tráví většinu svého života. A také způsobem, jakým hnízdí. Létají většinou ve skupinách nad vodní hladinou. Nedá se říci, že jsou to hejna, protože hejno ptáků bývá sevřený útvar, který dodržuje určitá pravidla svého chování. Hejno špačků je třeba útvar dosti volný, který nám lidem neposkytuje pohled nějakého přesného geometrického tvaru, ale ptáci letí společně stejným směrem. Udivuje nás, jak všichni společně zatáčejí, klesají nebo stoupají, ale nevíme, jak to dělají, kdo tomu velí. Hejno husí nebo jeřábů dodržuje při společném letu tvar klínu. Dovedeme si představit, že v takovém útvaru je let těžkých ptáků snadnější. Nic takového však nedělají břehule. Zatímco jim příbuzné vlaštovky nebo jiřičky zahlédneme někde v polích létat zcela osamoceně, břehule létají nad vodní hladinou nebo v její blízkosti téměř vždy v celé skupině, ale nedodržují žádnou disciplínu, kterou vyžaduje společný let hejna. Je to spíš takový rej. Vysvětlení je poměrně jednoduché. Létajícího hmyzu je totiž někde nad vodní hladinou vždy největší množství. Zvláště pak v chladnějších dnech nebo v ranních hodinách. Vlaštovky, jiřičky i rorýsové se v nepříznivých dnech stahují někam nad hladinu řek nebo rybníků. Při jarním příletu zaznamenáme přílet vlaštovek náhodně, ty opravdu ranné přílety hlásí zase jako první sportovní rybáři. Jenom břehule však zůstávají v tomto nejpříhodnějším prostředí téměř stále.
Hnízdění břehulí
Nápadné jsou pak břehule svým způsobem hnízdění. Do kolmých břehů řek si totiž vyhrabávají hnízdní nory. Takových kolmých stěn není však ani při březích řek nějaké velké množství. Proto většinou břehule hnízdí v koloniích, neboli takových hnízdních děr bývá vedle sebe větší množství, někdy až stovky. Tím se stávají jejich hnízdiště nápadná. Není však nezbytně nutné, aby taková příhodná stěna byla přímo nad vodní hladinou. Často vyhledávají stěny umělé, především pískovny nebo hliníky cihelen. Třeba v někdejší modřanské pískovně, která byla v místech, kde dnes ústí písnický tunel pražského obchvatu, bývala velká kolonie břehulí. Ta pískovna byla dobře o 40 metrů výše než soutok dvou řek dole a vzdálená možná až kilometr od vodní hladiny. Zajímavé je, že takový způsob hnízdění se vyvinul i u jiných druhů ptáků. Hnízdní nory si u nás do kolmých stěn vyhrabávají také ledňáček nebo vlha pestrá. Mnohem zajímavější jev, který jsme u nás začali pozorovat, je skutečnost, že břehule začaly okolo vltavských břehů využívat i umělých otvorů v betonových stěnách vybudovaných okolo říčních břehů. Třeba v Praze–Lahovicích byl na soutoku Vltavy a Berounky před časem postaven říční přístav. Nedaleko měla být postavena veliká panelárna, soutok řek měl být přeměněn na rekreační jezero vzniklé po těžbě písku. Z velkých plánů zbyl jen ten přístav, využívaný dnes pouze k přesunům stavebních sutí. V kolmých betonových stěnách zbyly asi drenážní otvory o průměru odhadem deseti centimetrů. Ty jsou dnes využívány k hnízdění polními vrabci, ale také břehulemi. Těžko odhadnout, jak jsou ty otvory hluboké a jak vlastně končí. Je docela dobře možné, že betonová stěna není jednolitá, ale je postavena z betonových panelů zalitých betonem. Nemusí být nutně příliš silná a břehule si na jejím konci vyhrabávají ještě hnízdní dutinu. Každopádně byl tento jev pozorován nejen na soutoku v Lahovicích, ale i na druhém konci Prahy v Podbabě, kde tok Vltavy Prahu opouští. A také v Ústí nad Labem a Děčíně na Labi. Tam byly vybudovány podél toku řeky podobné betonové stavby a bylo pozorováno, že i tady se břehule naučily využívat tuto příležitost. Jinak si břehule obvykle hrabou svoji hnízdní dutinu samy. Zpočátku udělají základ chodby zobákem, potom hrabou nohama. Bylo pozorováno, že v jedné noře hrabe často i více ptáků, nějak si pomáhají. Délka chodby bývá v průměru okolo 60 centimetrů, ale někdy až 120 centimetrů. Na konci je hnízdní dutina poněkud zvětšená, hnízdo samo je postaveno jen z mála rostlinného materiálu a vystláno peřím a srstí. Vlastní činnost břehulí při hnízdění je jen málo zaznamenána, protože obě pohlaví jsou stejně zbarvená. Proto nelze vypozorovat, jak mají páry svoji činnost rozdělenu. Břehule hnízdí někdy i dvakrát za sezonu, tvrdí se však, že jde spíše o takzvaná náhradní hnízdění. Hnízdění, aniž by ptáci vyhrabávali svoje vlastní nory, bylo pozorováno čas od času i dříve. Například se v literatuře dočtete o hnízdění v kamenné zídce okolo vinice. Podrobnější údaje ovšem chybí. Proč ptáci použijí náhradní místo? Třeba přišli o vlastní, již vyhrabanou noru. Dovedu si představit, že třeba vrabci, kteří jsou silnější, břehule vyhnali. A drobné břehule musely vymyslet náhradní řešení. Vyhrabat novou hnízdní noru trvá poměrně dlouhý čas.
Rozšíření břehulí
Břehule je pták zajímavý i svým rozšířením. Žije na celé severní polokouli. V Americe od Aljašky na západě a severu až po východní pobřeží a asi hranici USA s Mexikem na jihu. Její rozšíření pokrývá téměř celou Evropu, kromě úplného jejího severu. Od Evropy směrem na východ dosahuje její rozšíření až po Kamčatku. Směrem na jihovýchod najdeme břehule v Turecku a na Blízkém východě až po Kuvajt. V Asii je rozšířena na sever od Himálaje a v Číně až po východní pobřeží. Výskyt v severní Africe je s otazníky. Fauna ČSSR se zřejmě dopouští chyby, když na mapce výskytu je rozšíření břehulí zakresleno jen v Egyptě, v textu však je uveden výskyt od Maroka po Kyrenaiku. Takže ten, kdo by si přál tohle rozhodnout bez otazníků, musí si tam někam zajet. Když nebude vypadat na první pohled jako muslimský prorok, může to být docela nebezpečná cesta pro rozeného dobrodruha. Břehule jsou přísně tažní ptáci, v zimě by se na severní polokouli neuživily. Vzhledem k jejich širokému rozšíření musí zimovat i na různých místech. Americké břehule zimují v Jižní Americe asi od rovníku směrem na jih až po severní Argentinu. Evropské břehule v Africe na jih od Sahary od Senegalu až po břehy Rudého moře na východě a ve východní Africe až po Mosambik na jihu. Část, asi západosibiřských populací, zimuje na jihu Arabského poloostrova, v Jemenu. Asijské břehule zimují v Indii na jih od Himálaje asi do poloviny subkontinentu.
Tah břehulí
Naše břehule zimují v Africe. Jejich tahové cesty na tomto kontinentu a cílové místo tahu neznáme. Bylo sice okroužkováno poměrně hodně ptáků, přes sto tisíc, protože břehule se na hnízdišti docela dobře chytají do sítí, ale zpětná hlášení chybí. Až na malé výjimky. Jedna břehule byla hlášena na jarním tahu na břehu jezera Čad v Nigérii. Jeden čas, v době nedostatku valut na výrobu kroužků, bylo kroužkování břehulí kroužkovatelům zakázáno. Tím se však ztratila jistá kontinuita, protože břehule nedosahují vysokého věku. Nejstarší naše břehule dosáhla věku šesti let a deseti měsíců. Jezero Čad, ležící uprostřed afrického Sahelu, zdá se být důležitou zastávkou či průchozím bodem tahu břehulí. Bylo tady prý zjištěno až 175 tisíc protahujících břehulí za hodinu. V Africe byla pak zjištěna velká společná hejna břehulí a vlaštovek. To je dáno zřejmě určitým společným chováním těchto ptáků, když společně nocují v rákosinách. I u nás takový jev pozorujeme. Vlaštovky, špačci i břehule se po skončení hnízdění stahují na společná nocoviště v rákosinách. Nápadné je to zvláště u větších špačků, jejichž hejna dosahují až tisícových počtů. Tah břehulí není však žádným hromadným cestováním. Probíhá v poměrně velkém časovém rozpětí. Nakonec i jim příbuzné vlaštovky se k nám nevrací také nijak společně. Odráží se to i v lidovém pořekadle, že jedna vlaštovička jaro nedělá. V letošním roce viděl jeden z rybářů první vlaštovku na příhodném místě v Lahovicích již 4. dubna, já sám jsem viděl svou první vlaštovku až dobře o tři neděle později a větší počet jsem jich viděl až někdy začátkem května. U břehulí je tomu také tak, s tím, že první ptáci se objevují až mnohem později než vlaštovky. Uvádí se, že přílet probíhá od poloviny dubna, já bych sázel spíše až na začátek května. Některé z břehulí se mohou dostat na hnízdiště až koncem května, nebo dokonce až začátkem června. Uvážíme-li dobu na vyhrabání nory, pak sezení na vejcích může probíhat od poloviny června. Některé nedočkavé páry však samozřejmě mohou hnízdit dříve. V modernější literatuře se uvádí doba hnízdění červen až 15. srpen. Mláďata z prvního hnízdění, která dosáhla poměrně rychle samostatnosti, však začínají záhy opouštět hnízdiště a směřují k jihu. Byla zastižena až 500 km jižněji, přičemž některé páry na hnízdištích ještě hnízdí. Někdy s nimi byly zjištěny i starší břehule, které se nezúčastnily druhého hnízdění. Jinak břehule od nás odlétají během září. Na vhodných místech, v okolí nocovišť, nad hladinami rybníků a řek s dostatkem potravy se mohou břehule zdržet až do začátku října.
Početnost břehulí
V průběhu dvacátého století byl v Evropě pozorován vzrůst populace břehulí. Souviselo to zřejmě s větší nabídkou vhodných míst k hnízdění. Jestliže až do té doby bylo v jejich přirozeném prostředí na březích řek kolmých stěn vhodných k vyhrabání nor stále stejně, objevila se vhodná nabídka ve stále větším počtu umělých pískoven. Tady se náhle objevil velký počet kolmých stěn a břehule využily tuto nabídku. Mnohé malé pískovny sice zanikly, ale jsou tady velké pískovny průmyslově využívané. I početnost hnízdních nor v koloniích břehulí vzrostla. Uvádí se, že velké kolonie mívaly dříve okolo 150 nor, nyní jich bývá až 300. Velikost populace silně kolísá, což se projevuje na odhadech počtu hnízdících párů u nás. Zatímco Dr. Mlíkovský uvádí 18 až 36 tisíc párů, atlas migrace uvádí jen 10 až 20 tisíc párů.
V každém případě je břehule říční naším nejmenším vlaštovkovitým ptákem a také nejméně početným. Její existence je ohrožena nejvíce zánikem vhodných míst k hnízdění, což však neznamená, že by ničím jiným snad ohrožena nebyla. Zatímco dospělé ptáky může chytit v letu snad jen ostříž, mláďata břehulí jsou chytána systematicky. Bývají při lovu mladých břehulí pozorovány především straky, které je vytahují i z hnízdních nor. Větší mláďata čekají na potravu od rodičů při ústí nory, a jakmile se otvor zatmí, žadoní. Takto dokážou straky vyplenit hnízda nejen špačků a břehulí, ale i jiných ptáků hnízdících v dutinách.
Zařazení břehulí do systému
Břehule říční je pěvec, řadíme ji do řádu pěvců. Nižší jednotkou je čeleď. Řadíme ji do čeledi vlaštovkovitých – Hirundinidae (Rafinesque, 1815). Čeleď zahrnuje na 90 různých druhů ptáků, kteří se živí létajícím hmyzem. Čeleď je dále dělena na rody, kterých je povícero a jejich počet se může u různých systémů lišit. Rodů bývá nejméně devět. Čeština používá rodových jmen méně, jenom tři. Jsou to rodová jména vlaštovka, jiřička a břehule. Rodové jméno břehule používá čeština pro rod Riparia, který zahrnuje čtyři druhy ptáků, a pro rod Pseudochelidon, který zahrnuje další dva druhy. Známe tedy v češtině tyto břehule: říční, hnědohrdlou, konžskou, africkou, rudookou a bělookou. Pokud se týká naší dnešní břehule říční, je popsáno na pět různých zeměpisných forem. Vzhledem k jejímu rozšíření to není zase tak mnoho. Nominátní forma břehule říční holarktická je rozšířena po celé Evropě, respektive po celé západní části Palearktidy, na východě až za Ural k Obu, Irtyši a Tobolu a přes horní Jenisej až k Bajkalskému jezeru. Jižní hranice hnízdního rozšíření této subspecie probíhá asi okolo třicátého stupně severní šířky, zasahuje do Sýrie a severního Íránu. Stejný poddruh má být rozšířen i v Severní Americe. Jedna kolonie měla být nalezena také v Maroku, podle novějších údajů. Poddruh R. r. ijimae se vyskytuje na východ od Bajkalu až po Sachalin a Japonsko. Poddruh R. r. diluta hnízdí ve stepích Tádžikistánu a rozšířen je dále v Uzbekistánu, Kazachstánu a na jihu v Afghánistánu. Poddruh R. r. shelley, popsaný teprve v roce 2006, má být endemicky rozšířen v údolí Nilu v Egyptě. To tedy máme čtyři formy, názvosloví uvádí forem pět, avšak jen číselně, beze jmen. Ta pátá je pro mne tajná.
Vybral jsem si dnešní námět článku jen proto, že jsem získal nedávno několik fotek břehulí z lahovického přístavu a jednu jsem měl ještě z dřívějška na diapozitivu. Usoudil jsem, že tři stránky textu mohou být zajímavé i pro čtenáře Fauny, kteří se mohou setkat s břehulemi někde při procházce okolo vody, na dovolené. Jsou to příjemní, ale nenápadní ptáci. Ačkoliv nejsou tolik věrní svému rodišti jako jim příbuzné vlaštovky, pořád to jsou také Češi jako my ostatní. A jak jsme my ostatní vlastně věrní své vlasti? Raději pomlčet.
