Současné české holubářství (25) Barevnost českých plemen
Ocenitelné je, že mimořádných úspěchů v tvorbě současné kvality barev, kreseb, lesku a svitu bylo dosaženo v podstatě tradičním způsobem. Dělo se tak prostřednictvím předávání zkušeností z generace na generaci a cestou pokusů a omylů. Když už se povedlo docílit nějaké krásné barvy či kresby, pracovalo se dále na dosažení přesně definovaného svitu a především lesku, který byl velmi často modernizován, a dnešní lesk se může v mnohém lišit od lesku na stejném plemeni a barevném rázu v dobách minulých. Popisu lesku a svitu jsem se blíže věnoval v jednotlivých kapitolách seriálu u rozboru charakteristik konkrétních plemen. Tradiční „lidové“ pojetí barevnosti v mnohém pomohla zlepšit znalost genetiky holubů, která k nám různými nenápadnými formami pronikala ve 2. polovině 20. století, aby se naplno projevila začátkem 80. let v dílech průkopníka holubářské genetiky Ing. Jiřího Havlína. Díky jeho dlouhodobé invenci měli naši holubáři k dispozici ucelený přehled barevných řad a genetických faktorů, včetně odkazu na pohlavní a nepohlavní vázanost znaků a dominanci / recesivitu, podpořený kvalitní terminologií. Již tehdy jsme měli možnost využít tento vědomostní předstih v evropském kontextu, neboť naprostá většina do té doby publikovaných znalostí pocházela z anglicky hovořících zemí a třeba do německého holubářství pronikala dosti liknavě. Bohužel terminologické vědomosti o genetice, později bohatě dotované invencí předního odborníka a publicisty Jaroslava Šindeláře z Kanady, nepřinesly našim chovatelům raketový pokrok v této zajímavé oblasti. Oběma nohama jsme sice do „šlechtění“ nevkročili, ale to neznamená, že bychom se tvorbě nových rázů a regeneraci starých nevěnovali. Tyto aktivity jsou pro holubářství velmi přínosné, neboť tvůrčí aktivita tohoto zaměření je stejně důležitá jako samotná práce na zkvalitňování rázů stávajících. Přináší nové zájemce o holubářství a otevírá nové dimenze této zálibě. Ačkoliv se u nás stále najde mnoho holubářů, kteří genetiku holubů zatracují, jsem přesvědčen, že tak činí jen ze strachu plynoucího z neznalosti věci. Při pohledu na národní plemena totiž jasně vidíme, že naprostá většina genetických faktorů na nich již existuje a mnohé velmi dlouho. Znalosti dědičnosti těchto faktorů tedy nejsou nic nového. Obeznámení s nimi nám umožní těmi nejefektnějšími (nikoliv nejjednoduššími) metodami dosáhnout toho nejsprávnějšího výsledku.
Vzácné barevné rázy
Protože se jedná o závěrečný díl seriálu o současném českém holubářství, bude proveden formou připomenutí všech 23 našich národních plemen souhrnem jejich barevně kresebných zvláštností.
Benešovský holub, vzácně se vyskytující jako tygr, byl dlouho charakteristický původním rázem modrým bezpruhým, na kterém je vidět ztmavující účinek faktoru dirty. Vyšlechtění hnědých a khaki nenalezlo větší oporu mezi chovateli a ve speciálním klubu. Ve vzorníku jsou uvedeni šedohnědí i stříbřití bezpruzí.
Moravský pštros tvoří nejefektnější plátno pro vynikající barvu, lesk, svit a přesnou gazzi kresbu. Faktor smoky přináší dokonale probarvené vnější krajní rýdováky u předmětných rázů, dále zlepšuje lesk a kvalitu černého a červeného zbarvení. Kostřec a záda jsou díky němu ve stejném barevném odstínu jako ostatní části. Na modrých je znát účinek faktoru dirty, který barvu ztmavuje do temně modré, u výletků jsou šupinky na běhácích a prstech černé a červenají až později. Pštrosi jsou nedlouho chováni jako bronzoví a síroví, může se ovšem vyskytnou i toy stencil bronz přenesená z chovu bělopruhých či šupkatých na platformě toy stencil. Atraktivní jsou dominantní opáli v modré řadě a širší škála šupinatých (pencil), kde nechybí ani hnědí a stříbřití. Dnes již jen vzpomínáme na dávnou slávu běloocasých. Některé „staronové“ plavé rázy (v popelavě červené řadě, vč. rozředěných) jsou k vidění v Německu, ale i třeba na speciálce ve Slavkově se objevují červenopruzí holubi s výraznou zamodralostí (heterozygoti).
Chovatelé prácheňských káníků si užili své zejména při snaze o vystavování hnědých a hnědožlutých v mnoha vzorcích a také v kombinaci s dominantním opálem, neboť hnědá pigmentace u oranžových očí vyvolává tzv. nepravé perlové zbarvení, které je geneticky dáno a nelze ho odstranit, s čímž vzorníky nepočítají. Bílé vzorky může vedle opálu přinášet i toy stencil, u černých je podmínkou, ale možní jsou i šupinatí a tzv. „bělopruzí“ na (nevhodné) bázi pencil. Chovají se i jako bronzoví ve více vzorcích a andaluští.
Slezský barevnohlávek jako typický barevnoocasý barevnohlávek neskýtá bohatou paletu rázů, ale k vidění i přesto bývají šedohnědí a stříbrní jako projev účinku popelavě červené v plnobarevném založení.
U české bagdety mne vždy potěší pohled na modré pruhové a kapraté, které ač v běžném holubářství základní rázy, u těchto bagdet jsou vzácností. Vyskytují se také jako hnědé a hnědožluté. Kresba bagdetího čápka je jedna z nejúchvatnějších, často je kombinovaná s projevem šupinatosti nebo bělopruhosti na bázi pencil v homozygotním či heterozygotním založení. Faktor undergrizzle proběluje letky a rýdováky. Celošupinatí pigři jsou třešničkou na dortu této krásné bagdety, kterou velmi vzácně zdobí i chocholka.
Moravská bagdeta barevnými rázy nepřekvapuje, ale její mohutný plemenný typ dozdobený lasturovitou chocholkou a hřívou bere dech.
Ostravská bagdeta je k vidění i v hnědé pigmentaci zásluhou Ing. Juraje Kafky a předvádění bílí jedinci jsou zpravidla zcela vybělení bělouši v homozygotním založení. Nese netradiční spojení lalůčku, náprsenky a dalších zvláštností.
Brněnský voláč je pro svoje celosvětové rozšíření asi nejvděčnějším objektem šlechtitelských aktivit, které nelze pro obsáhlost ani blíže ohraničit. Bohužel právě u nás, v zemi původu tohoto nádherného zakrslého voláče, není šlechtění nových rázů podporováno chovatelským klubem. Zlatí, hnědí a khaki byli odmítnuti, chov andaluských byl odvezen do Německa, uznání modrého kapratého rázu provázela dlouhá cesta nepochopení. Poměrně dobře se daří asi jen „tradičním“ bělopruhým, a to těm na náročné bázi toy stencil, ale částečně i opálům včetně izabel. Stříbrní na bázi plnobarevně mléčné vzniklí v Německu pomalu rozšiřují mléčný faktor na jiné kresby, vzorky a rázy. U kapratých brněnských voláčů se objevila celá řada barevných rázů, výjimečné zbarvení prezentují čapíci. S největší pravděpodobností je brněnský voláč jediným plemenem českého původu, na kterém se nachází též oblíbený barevný ráz mandlový, vč. submodifikace qualmond.
Český voláč sedlatý rousný je ve vzorníku na rázy mimořádně skoupý (obsahuje pouze čtveřici). V mém malém chovu se ale v posledních dvou letech podařilo docílit stříbřitých kapratých, modrých kapratých a andaluských, což svědčí o velkých možnostech i na tomto plemeni, které vídáme vzácněji třeba jako stříbřité (na skrytém vzorku pruhovém) či jako modrého bělouše, ale máme zde poměrně velký chov stříbrných (popelavě červených plnobarevných).
Český stavák je králem barevnosti v našem holubářství, neboť nabízí vedle originální a vzácné soustavy rázů poměrně povedené a žádané novinky. Jeho chov pomalu ovládli sedlatí s kapkou. Sedlatá kresba je pro české holubářství, spolu s kresbou gazzi, velmi typická a obě tvoří nádhernou kombinaci ostře definovaných barevných a bílých ploch. Nejvýraznějšími barevnými rázy jsou stříbrní (červeně popelaví a žlutě popelaví plnobarevní), vzácní jsou hnědí a khaki, ale též bělopruzí, šupkatí až slitě šupkatí na bázi faktorů toy stencil a dominantní opál, včetně izabel. Staváci se vyskytují ve vzorcích bezpruhém, pruhovém a kapratém, zatímco vzorek tmavý není příliš žádoucí. Atraktivní jsou jako lysí, plamínci, barevnoocasí plamínci nebo bílí barevnoocasí, ale též jako bílí červenopruzí a žlutopruzí, což jsou homozygotní bělouši, ovšem výčet barevných rázů je daleko širší, včetně běloštítných tygrů a opálů na černém zbarvení. Původní ráz českého staváka, ojediněle kombinující měsíčkovou kresbu s faktory pencil a undergrizzle, je pro odlišný směr šlechtění označen za chebskou straku.
Český voláč sivý je poměrně omezeně šlechtěn v ledovém zbarvení i na platformě hnědé a červeně plavé.
Hanácký voláč prokazuje podobný potenciál, jaký je vlastní moravskému pštrosu, ovšem zdá se, že to byl právě hanácký voláč, který pštrosa předběhl tvorbou několika rázů na popelavě červené a žluté barvě, na zbarvení stříbřitém, včetně bezpruhých, a též andaluském, které s velkým zájmem představil před několika lety na německé speciálce hanáckých voláčů Josef Svozil. Dnes se vyskytují i černí opáli nebo indigo v různých vzorcích, kteří bohužel ve vzorníku nejsou uvedeni.
Moravský bělohlávek je typický více kresbou než barvou, která kopíruje nenáročný potenciál kreslených voláčů, ale je rozšířena o stříbřité v různých vzorcích a bezpruhé modré.
Jediným naším plemenem jednoho zbarvení je moravský morák. Jedná se o modrého bělouše, u kterého je typické slabší probělení. Forma tmavšího bělouše je úspěšná třeba u kudrnáčů a je škoda, že moravský morák tuto původní intenzitu probělení spíše ztrácí a nejlepší holubi v typu a volatosti se barevně přibližují slezskému voláči modrému bělouši.
Moravský voláč sedlatý nejvíce potěšil stříbrným rázem na jednoduché platformě popelavě červeného plnobarevného zbarvení, ovšem „pročištění“ této stříbrné barvy dalo jistě hodně práce.
U slezského voláče se povedlo teprve nedávno našemu chovateli Pavlu Wiederovi vyšlechtit černého opála straku a také celobarevného černého tygra. V chovu Kamila Vajdy se objevili bezpruzí v několika barvách. Specialitou př. Kurky jsou bělopruzí na bázi toy stencil v lysé kresbě. Slezští voláči se u nás chovají i jako andaluští, kdy základem byl jedinec od J. Šindeláře z Kanady, který stál u zrodu hanáckých voláčů andaluských.
Český bublák se dle některých informací opravdu vyskytuje na bázi hnědé a hnědožluté, ale sám jsem neměl ještě možnost takové bubláky vidět. O kvalitu barvy i vybělených vzorků se stará faktor toy stencil, zvláštní vzhled dotváří bezpruzí bubláci a ještě kontrastnější tygři a běloštítní. Nedávno byli na portálu iFauny prezentováni téměř běloštítní černí čeští bubláci (toy stencil ve vzorku slitě šupkatém a šupkatém), přičemž skuteční běloštítní černí a modří bubláci jsou předmětem šlechtění hned u několika specialistů.
Česká čejka se paradoxně barevným spektrem příliš nevymyká, ačkoliv v arabských zemích existuje třeba jako izabelová. Skutečná raritní kresba tak vzniká až uměle a jedná se o kropenky, které mají každé liché pero (mimo prvního) ručních letek a loketních letek bílé, ve štítech a rousech se střídá pokud možno pravidelně vždy pero bílé s barevným.
Česká lyska je dalším holubem v kvalitním zbarvení, kombinujícím náročnou lysku a bílý ocas. Jedinečný vzhled dotváří homozygotní a heterozygotní toy stencil, kteří vytváří šupkaté, bronzové i mramorované rázy.
Novinkou ve spektru rázů českého rejdiče jsou siví pruhoví, kteří doplňují atraktivní homozygotní a heterozygotní bělouše. Rakovnický kotrlák vzácně předváděný jako plamínek překvapuje v kresbě gazzi, ve které je označován jako pštrosík. Pravidelnost pštrosí kresby je posuzována jen mírně. Jeho novým rázem je andaluský.
Pražský rejdič krátkozobý a středozobý má zřejmě ve vzornících o dost větší zastoupení barevných rázů, než je tomu ve skutečnosti, ale tato cesta není zavádějící. U plemene jednou uznaný barevný ráz by neměl být zapomenut v dalším vzorníku, i když se aktuálně nechová či pouze nevystavuje. Podobně jako u jiných našich plemen faktor grizzle tvoří u nečistokrevných běloušů pravidelné mramorování. Vzniká tmavý bělouš, který má pravidelně žíhané probělení po celém těle, na vzorcích a ustálených okrscích nejtmavší. Světlí bělouši jsou homozygoti, probělení je rozmístěno po celém těle, v modré řadě mohou mít lehce stříkanou hlavu a krk barevnými pírky s kresbou tmavohrotou a barevným ocasem, případně pruhovou tmavohrotou s barevným ocasem, u popelavě červené řady jen pruhovou, letky i ocas jsou plavé. Přípustná je hnědá pigmentace, bělopruzí včetně izabel, atraktivní jsou stříbrní v kresbě sedlaté, běloprsí a tygříci. Vzorník u těchto dvou plemen uvádí velmi zajímavou klauzuli, která umožňuje vystavování všech rázů: „Vzácně se mohou vyskytnout další kombinace barev a kreseb, např. bílí s perlovýma očima, čápci s barevným ocasem a letkami, bezpruzí i pruhoví, včetně rázů nově regenerovaných. Rozhodující pro jejich posouzení jsou především hlavní exteriérové znaky – tvar hlavy a postavy.“
České holubářství má výhodu i handicap v tom smyslu, že kvalitní barvu, kresbu, lesk a svit vyžaduje i u skupin holubů, kde tyto nároky nejsou ve světovém holubářství běžné. S tímto požadavkem je spojen důraz na kvalitu opeření, a to zejména v oblasti utaženosti a hustoty. Když se k tomu přidá náročná kombinace silného, prokrveného a spíše zkráceného zobáku, širší hlavy, červených očí a červených obočnic (u příslušných rázů), ale i dalších typických znaků tzv. typu, máme opravdu světu co nabídnout.
Závěrem seriálu děkuji všem autorům fotografií za jejich laskavé zapůjčení. Děkuji též Václavu Tichému, v jehož vydavatelství byly publikovány reprinty děl staré české holubářské literatury, ze kterých jsem velmi často a rád citoval. Zvláštní poděkování patří i redakci Fauny, která propagaci českého holubářství poskytla tolik prostoru a širší chovatelské veřejnosti dále tato pojednání zpřístupňuje prostřednictvím portálu iFauna.
