Rumunský ovčák – mioritic
Historický souhrn
Nic na tom nemůže změnit ani středověký záznam z roku 1359, který popisuje úmrtí feny „mioritic“ jménem Molda, která zahynula při obraně svého pána Bogdana I. Uherského, moldavského knížete, jehož napadl rozzuřený býk. Není sice vyloučeno, že tehdy existovali psi podobného typu, ale o plemeni, které se ve 20. století znovu objevilo, mluvit nelze.
Následuje velká propast bez jediného záznamu o tomto plemeni. Až v letech 1934–1935 byl mioritic popsán v rumunském Národním institutu. Tedy důkazy o jeho existenci v určitých dobách existují, přesto se velmi dlouhou dobu nedostával do povědomí veřejnosti, ztratil se a zase objevil. První standard byl Rumunskou kynologickou asociací přijat až v roce 1981. V polovině 80. let 20. století bylo v Rumunsku mioriticů registrováno kolem 240.
K prvnímu oficiálnímu představení tohoto plemene došlo na výstavě psů v Charleroi v Belgii roku 1995. Standard byl následně pozměněn v roce 2002 a současně byl předložen FCI na schválení. FCI jej prozatímně uznala v Jeruzalémě v roce 2005 jako 349. plemeno. Vlastnit tohoto psa je v Rumunsku dnes i dříve velkou prestiží.
Jeho „objevení“ se připisuje roku 1978, kdy se začal objevovat tu a tam i mimo Karpaty. Proč však právě tento rok je považován za stěžejní, není známo. Literatura jej však od počátku líčí různě, někdy se mluví o 60 cm v kohoutku, jindy o až 90 cm a 90 kg jeho hmotnosti. To vypovídá o neznalosti plemene širší veřejností, a to i kynologickou, a zároveň snad také o určité nejednotnosti plemene.
Je to pes asijského typu, a tedy i vzdálený či bližší příbuzný plemen jako např. Komondor, polský ovčák nížinný nebo jak jinak Jihoruský ovčák. Právě jihoruskému ovčákovi je exteriérem i povahou velmi podobný a rozhodně si jej mnozí na první pohled mohou splést.
Vlastně se jedná spíše o pastevecké plemeno, nikoli plemeno ovčácké, jak název uvádí. Vlastně není ani čistým ovčákem, ani pasteveckým plemenem. Jeho styl práce se stádem je spíše honáckého rázu. Hnal stádo na pastviny a z pastvin a zároveň ho ochraňoval před predátory.
Ponejvíce byl, a zřejmě i stále je, rozšířený především kolem hranic Moldavska. Ovčáci se o jeho srst prakticky nikdy moc nestarali, pouze jej společně s ovcemi každé jaro ostříhali. Dodnes v krutých horských podmínkách panuje přirozená přírodní selekce. Zůstanou pouze ti nejlepší a nejsilnější jedinci. Jistě stojí za zmínku, že údajně i dnes v Rumunsku žije až 5 000 medvědů, 2 500 vlků a 1 500 rysů, což je více než ve zbytku celé Evropy. Jsou zde tedy zapotřebí nebojácní, houževnatí, silní a statní psi, kteří se nezaleknou nikoho a ničeho a kteří mají šanci ustát boj i s těmito šelmami.
Motanice kolem názvu
Najdeme jej pod různými názvy: rumunský ovčák, rumunský mioritský ovčák či pouze mioritic. Jeho oficiální název v zemi původu zní Ciobanesc Romanesc Mioritic, což ve volném překladu znamená něco jako „malá ovce“. Někdy se můžeme setkat i s názvem rumunský pastevecký pes. Ovšem bohužel se toto označení používá i u carpanina, jeho překlad dvou třetin názvu také zní rumunský pastevecký pes. Je to tedy označení značně zavádějící a nepřesné. Je to dáno tím, že v rumunštině je stejný název pro ovčáckého i pasteveckého psa a zní „ciobanesc“. Bez dovětku mioritic nebo carpanin nelze považovat název těchto plemen za úplný.
Setkat se však můžeme i s názvem rumunský baracul nebo mocano, jak mu běžně lidově říkali zejména v Karpatech po dlouhou dobu jeho existence.
Jaké je toto záhadné plemeno?
Od počátku bylo jeho prioritní prací hlídání. Hlídání stád a posléze i hlídání obydlí. V tomto je nepřekonatelný a i přes svůj milý medvídkovitý vzhled rozhodně není mírumilovným plyšákem, který by se nechal hladit na počkání. Je výborným, neúplatným a sebevědomým hlídačem. Nedůvěřuje lidem, a dokonce se nerozpakuje je kousnout. Přesto je schopen pochopit, kdo jsou přátelé jeho rodiny.
Je odvážný, a jak již bylo řečeno, je ochotný se postavit i medvědovi. Má opravdu nemalou dávku přirozené ostrosti. Příliš neštěká a rozhodně neštěká bezdůvodně. S ním se každý majitel cítí v bezpečí. Má výrazné sebevědomí a často i očividnou nezávislost. Nezaskočí ho snad nic. Jeho odvaha, síla a oddanost jsou legendární.
Pro zabavení může běhat třeba i agility. Ovšem u takto vedeného psa musí odpovídat i postoj k socializaci a k nárokům na chování mioritika na veřejnosti mezi lidmi i psy bez vodítka. Při vhodné výchově je disciplinovaným psem.
Někteří jedinci mají sklon k dominanci. Proto je důležité na toto od štěněcího věku myslet a výchovu správně směrovat. Také by si jej měl pořizovat člověk spíše přirozeně dominantní a vyrovnaný. Rozhodně nepatří do rukou člověka, který si potřebuje a chce zvedat své ego nebo nemá žádné zkušenosti s velkým plemenem. Psi bývají tvrdší a bývá s nimi těžší pořízení ve vztahu k jiným psům. S domácími zvířaty nemívají problémy, pokud jsou vydatně socializováni.
Potřebuje důsledný a promyšlený přístup a výcvik. Je vcelku dobře cvičitelný a má výbornou paměť. Přesto množství cviků, které je ochoten plnit, odpovídá základnímu výcviku psů. Není vhodný pro vrcholový výcvik poslušnosti, obedienci a vyšší typy zkoušek. Je však ochotný k jakémusi kompromisu. Má poměrně dobrý čich a může se věnovat i pachovým pracím. Je velice pracovitý, ochotný a vytrvalý. I přes svůj střední temperament se zpravidla chová klidně, pokud jeho práce nebo zábava nevyžadují momentálně rychlý pohyb.
Potřebuje více pohybu než jen volný pohyb na zahradě. Velice uvítá různě dlouhé procházky, rychlochůzi (jogging) i běh vedle kola. I přes svou velikost je hravý. Rád běhá a většinou si také rád hraje s aporty a miluje frisbee.
Má rád kontakt se svojí rodinou, dokáže být neuvěřitelně něžný a milý. Nemá nejmenší problémy s dětmi ze své rodiny všech věkových kategorií, respektuje je, a pokud to nepřehánějí, nechá se i začlenit do jejich rozverných her. Není nutné mu vymýšlet hry ani zaměstnání, ale kontakt s rodinou a procházky jsou důležité. Velmi se upíná na svého majitele, uznává pouze jednoho pána a jen velmi těžko si zvyká na nového. Proto by tento pes neměl ve svém životě nikdy měnit majitele.
Potřebuje dostatek prostoru a upřednostní spíš bydlení na zahradě než v bytě, ovšem potřebuje častý kontakt se svou rodinou. Nestačí mu jen jíst, spát a hlídat … Nevyhledává boudu, rád spí pod širým nebem a nechá se zasypat sněhem. Má radši zimu nežli teplo. Obvykle si vybírá vyvýšená místa na pozorování a hlídání. Chce mít přehled.
Péče a zdraví
Srst se špatně udržuje zhruba do věku jeho dvou let. Má sklony k plstnatění a je nutné ji častěji pročesávat. Pak je již zcela vyměněna za „dospěláckou“, tzv. uzraje a její udržování je mnohem snazší. Po ukončeném druhém roku věku stačí pročesání jednou za týden až za deset dní. Do té doby je nejvhodnější každodenní pročesání nebo česání alespoň obden, přibližně po dobu deseti minut. Přesto příliš nelíná.
Časté koupání a mytí šamponem se nedoporučují, neboť srst ztrácí na kvalitě a rozčesává se pak čím dál hůře. Pokud se srst nesuší fénem, může schnout i 24 hodin.
Do dvou let věku sní poměrně hodně krmiva a je nutné, aby bylo kvalitní, má-li z něj vyrůst pěkný a zdravý pes. Po tomto věku se jeho nároky na stravu výrazně sníží a majitel je až překvapen, jak málo krmiva jeho rumunský ovčák potřebuje.
U tohoto plemene nejsou zatím známy žádné genetické nemoci. Snad jen pozor při jeho velikosti na torzi žaludku. Ani dysplazie kyčelních kloubů a loktů není u mioritika žádnou výjimkou.
A jak by měl správně vypadat?
Protože se jedná o zatím velmi málo známé plemeno, rozhodčí z jiných zemí než ze země původu mají zpravidla malé zkušenosti s ideálními proporcemi tohoto plemene. Proto správný posudek daného jedince není na každé výstavě jistotou.
I když standard je základem správného posouzení psa, ovšem najdou-li se jedinci bez vad, pouhý standard k určení typovějšího jedince je nedostačující. Také může být problémem jeho srst v kombinaci s ne zcela jednoduchou povahou. Dlouhosrstí jedinci se posuzují jen od pohledu velmi neobjektivně, neboť dlouhá srst mnohé drobné vady doslova překrývá. Proto by měl rozhodčí jednotlivé partie psa velmi podrobně prohmatat, aby zjistil skutečnost. Zde ovšem může nastat problém s faktem, že ne každý mioritic je ochoten na sebe nechat sahat cizího člověka … A jak by tedy měl vypadat bezchybný mioritic?
Horní linie lebky a tlamy jsou téměř paralelní. Týlní hrbolek je dobře vyznačený a stop je nepříliš výrazný. Tlama je maličko kratší než mozkovna, dobře vyvinutá, postupně se zužující k čenichu, ale nikoliv špičatá. Nosní houba je černá, pysky suché, silně pigmentované. Vyžadován je úplný chrup a nůžkový skus. Toleruje se chybění zubu P1. Oči mají být středně velké, oříškové barvy, tmavě hnědé nebo mírně světlejší, nikdy však žluté. Oční víčka jsou dobře pigmentovaná. Uši jsou poměrně vysoko nasazené, ve tvaru „V“ s lehce zaoblenou špičkou, 10 až 15 cm dlouhé, zavěšené, svěšené podél lící. Kupírování je zakázáno.
Krk je středně dlouhý, široký a mohutný, bez laloku. Hřbetní linie je vyžadována rovná a pevná. Záď by měla mírně spadat ke kořeni ocasu. Spodní linie je mírně vtažená, ale ne chrtovitě. Končetiny jsou rovné, zaúhlení pánevních končetin jen lehce otevřené, tlapky oválné, kompaktní a masivní, prsty jsou těsně přiléhající a klenuté, drápky popelavě šedé barvy. Paspárky by neměly být penalizovány. Ocas je vysoko nasazený, v klidu je nesen svěšený, dosahuje nebo přesahuje hlezno. V afektu a v pohybu je ocas nesen výše, lehce zahnutý, někdy nad hřbetní linií, ale nikdy stočený nad hřbetem. Kupírování je zakázáno.
Srst je na hlavě a trupu bohatá, hrubé textury, rovná a dlouhá minimálně 10 cm. Podsada je hustší, jemná a světlejší barvy. Na končetinách je srst kratší. I ocas je dobře osrstěný. Barva může být strakatá (standard uvádí „grošovaná“), přičemž základní barva musí být bílá s dobře ohraničenými černými nebo šedými znaky. Nebo může být jednobarevná, a to čistě bílá nebo jednobarevně šedá. Je upřednostňována šedá kůže a je poměrně běžné, že se v jednom vrhu objeví psi jak s šedou, tak se šedobílou kůží.
Výška v kohoutku je stanovena u psů na minimálně 70 cm, přičemž ideální výška je 75 cm, a u fen minimálně 65 cm, za ideální výšku je považováno 70 cm.
