Psí konverzace – část 13. Klíč k tajemství psího jazyka
Babylon aneb zmatení jazyků
Můj Aljašský malamut Fram z celého srdce nesnáší, když se koupu v rybníku bez něho. „Závist“ v tom určitě nebude: před svou koupelí ho vždy pečlivě ve vodě ochladím. Než si jdu zaplavat, musím ho přivázat k pořádnému stromu, ale stejně u něj musí být na stráži moje partnerka Zdena a konejšit ho. Žádné vodítko totiž pro Framovo „zoufalství“ není dost pevné. Jakmile zmizím ve vodách, naplní vzduch Framův nářek připomínající kombinaci řevu raněného tygra s rykem sloního samce odhodlaného bránit své ohrožené stádo. Řev neutichne – dokud se opět neobjevím na břehu a Fram mě spokojeně a nadšeně neuvítá. Není divu, že z rozvážného dálkového plavce jsem se stal spíše sprinterem. Čert ví, co se Framovi (čistokrevnému malamutovi, který nemá s novofundlanďanem – vodním záchranářem – pranic společného) honí hlavou … Jeho duše nenapravitelného závisláka jej patrně nutí být neustále se mnou … Nebo že by snad chápal vodu jako nebezpečí, které by mě mohlo ohrozit? On – bezkonkurenční plavec, který vodu miluje? Otázka zůstává bez odpovědi …
Chybné signály
Předcházející řádky si všímají v podstatě bezvýznamného nedorozumění. Chybné signály řeči těla však mohou způsobit mnohem závažnější a nebezpečnější nepochopení. Jedno takové na vlastní kůži zažil renomovaný americký expert na psovité šelmy Michael Fox. „V ohradě, kde probíhal výzkum, jsme nejdříve představili některé vlky jednoho druhému a doufali jsme, že dokážeme nafilmovat jejich chování,“ vzpomíná Fox. „Věřil jsem, že máme příležitost vytvořit dobrý film o jejich uvítacích rituálech a o tom, jak se vytvářejí jejich hierarchické vztahy. Ovšem přihodilo se, že se starší samec a jeho partnerka ocitli na jednom konci výzkumné plochy se zbytkem smečky. Sběhlo se to zrovna, když byla samice v říji a začala se trochu podbízet samci. Takže samec měl na vlastním území cizí vlky a na krku háravou fenu; byl myslím pořádně nervózní. Byli jsme právě schováni za nějakými keři, když se tento pár odtrhl od ostatních a zamířil rovnou do křoví, kam jsme se před nimi schovali. Když nás míjeli, pomyslel jsem si, že by mohl vzniknout dobrý záběr, a tak jsem se pustil za nimi. Okamžitě změnili směr a já jsem byl v kaši. Najednou tu na ně nějaký člověk civěl a běžel přímo k nim. Něco takového (myslím, když člověk běží přímo proti nim a dívá se jim do očí) znamená přinejmenším výhrůžku, a tak jsem se okamžitě zastavil. Myslel jsem, že to bude stačit, aby nenastaly potíže, ale musel jsem zírat přímo na ně, což si vyložili jako vyslovenou výzvu. Nepadlo mezi námi ani slovo – samec mě prostě napadl. Měl jsem kameru připoutanou řemínkem k zápěstí, a tak jsem nemohl mnoho dělat; zvedl jsem ruce do vzduchu a zavolal jsem na ošetřovatele zvířat. Když o tom dnes uvažuji, je mi jasné, že to byla hrubá chyba, protože zdvižené ruce vypadají jako další pokus o prosazení dominance a nepochybně jsem byl považován za cizí zvíře, které se snaží předvést svou velikost. Mé volání si mohli vlci mylně vyložit jako štěkot nebo hrozivé vrčení. Pochopitelně se mi samec zakousl do ruky, paže a do zad a fena se k němu připojila a napadla moje nohy. Konečně jsem vzal rozum do hrsti a vzpomněl si, jak jim sdělit, že na mne nemusejí útočit. Strnul jsem na místě a skrčil jsem se, abych se zdál co nejmenší – a navíc jsem začal vydávat kňučivé a vrnivé zvuky, jako vylekané, podřízené vlčí štěně. Okamžitě sice přerušili útok, ale samec přišel k mému obličeji, zíral mi do očí a vrčel. Odpověděl jsem odvrácením očí, vyhýbal jsem se jakémukoliv očnímu kontaktu a dál jsem kňučel. Když se pár poněkud uklidnil, zkusil jsem couvnout zpátky, ale hned mě zase napadli. V té době už šlo, myslím, o pouhou výhrůžku, a ne o skutečné kousání, což znamenalo, že hlavní část mého sdělení pochopili. V té době přiběhl ošetřovatel, nasadil samci obojek a odvlekl ho pryč. Samice ovšem stála dál s očima upřenýma přímo na mě, jako by čekala, že se znovu pohnu. To jsem neudělal. Stál jsem, oči jsem měl napůl zavřené na znamení podřízenosti a kňučel, dokud také ona nedostala obojek a neodtáhli ji. Naštěstí jsem měl pořádně tlusté oblečení, takže mě jejich zuby ani neškrábly. Zato mě dost stiskli a cloumali se mnou; měl jsem pár modřin, zhmožděné některé svaly a poškozené šlachy.“
Je ironií, že se tento incident udál právě odborníkovi na komunikaci psovitých šelem. Při chovu vlků v zajetí samozřejmě může dojít k nebezpečným situacím, protože – většinou přátelští ochočení (a na lahvi odkojení) – vlci samozřejmě zůstávají šelmami a navíc před člověkem ztrácejí přirozený respekt. Mohou nastat situace, kdy se rozhodnou ke konfrontaci. Jejich chování však vždy (!) v sobě skrývá důvod a příčinu.
Zajímavý příběh zaznamenal v knize „Psi v lásce nelžou“ Jeffrey Moussaieff Masson: „Dokonce i zkušení chovatelé čelí máhlým a nečekaným útokům svých svěřenců. Bioložka a obdivovatelka vlků Beth Durmanová brala svou vlčici do školy, aby dětem ukázala, jak milá tato zvířata ve skutečnosti jsou. Ona a její manžel ji měli čtyři roky. Když s ní jednoho jarního odpoledne byli u jejího zahradního pelechu, hráli si s ní a drbali ji, vlčice bez varování přitiskla Bethina manžela k plotu a zakousla se mu hluboko do předloktí. Muž si toho dne namohl záda a kulhal, což se pro vlčici zřejmě stalo výzvou k napadení. Podobně by reagovali i jiní vlci. Beth dodává, že většina jejich přátel, kteří tyto psovité šelmy chovají, má podobné zkušenosti.“ Je pravděpodobné, že vlčice, která registrovala mužovu indispozici, vycítila šanci postoupit v žebříčku hierarchie smíšené smečky o stupínek výše.
Chov vlčích kříženců, zejména z první generace, se stal v USA módou. Štěňata jsou nabízena v inzerátech a počet chovatelů (někdy naprosto nezkušených) je obrovský. „Je mnoho romantiků, kteří touží mít doma psa s divokým srdcem,“ píše Jeffrey Moussaieff Masson. „Někteří lidé si myslí, že pokud budou vlastnit křížence vlka, přispějí k rehabilitaci tohoto zvířete a sami se dostanou blíže k divočině. Problém je v tom, že první část domněnky neplatí, zatímco druhé ano. Jak upozorňuje Randall Lockwood, viceprezident Spolku pro ochranu zvířat Spojených států, od věku tří let bývají s kříženci vážné potíže. Nejčastějšími terči útoku vlčích kříženců jsou děti jejich majitele. Richard Polsky varoval potenciální majitele vlčích kříženců, aby se nenechali ukolébat falešnou představou bezpečí, protože se Kříženec chová přátelsky ke členům rodiny. K jeho přirozenosti patří silné dravčí sklony, kvůli nimž je teoreticky nebezpečné chovat ho jako domácí zvíře v městském prostředí.“
Při dešifrování příčin konfliktů mezi psovitými šelmami a člověkem je třeba znát každičkou „maličkost“, každý výraz pohledu, každičký postoj těla a mimická grimasa jsou relevantní. Bez těchto podrobností příčinu incidentu nerozluštíme.
Takové podrobnosti neznáme ani u nedávné tragické události, která se odehrála 17. června 2012 v zoologické zahradě ve švédském Kolmärdenu. Onu neděli roztrhala osmičlenná vlčí smečka svou třicetiletou ošetřovatelku. Nešťastná žena byla sama ve vlčím výběhu, když na ni z neznámých důvodů vlci zaútočili (zprávu vydala agentura AFP). Ošetřovatelka vážným zraněním podlehla. „Takový případ je velmi vzácný, ale může se stát,“ uvedl švédský odborník na vlky Olof Lidberg. „Zvířata žijící v zoologických zahradách se nebojí lidí.“ Bohužel nám chybí i základní informace: jak dlouho ošetřovatelka s vlky pracovala, zda neměla menstruaci (tato okolnost může být ve výjimečných případech spouštěčem agrese u vlčic), jaké bylo věkové složení vlčí smečky, zda byly šelmy v blízké příbuzenské plemenitbě atd.
Vlk v přírodě člověka nenapadne (opačný případ je naprosto výjimečný a vzácný), avšak u vlků chovaných v zajetí tomu může být jinak. Ochočený vlk není pes! Možná to nejvýstižněji vyjádřil veterinář z Berkeley Charles Berger, který je uznávaným odborníkem na vlky: „Ochočení vlci zůstávají zvladatelní pro člověka, který je v dětství krmil z lahve, ale od šestého měsíce mohou být plaší a někdy agresivní k neznámým lidem. Prožití několika generací v lidské společnosti nevymaže divoké vlčí instinkty. Domestikace vlka by trvala přibližně 10 000 let.“
Psí útoky na člověka
Pokud se vám zdá, že se v tomto díle příliš věnujeme vlkům, není to náhodou. Všechny vzorce psího chování najdeme i u jejich prarodičů – vlků. Stephen Budiansky ve své knize „Pravda o psech“ uvádí: „Jen ve Spojených státech dojde každoročně k pokousání více než milionu lidí, většinou dětí, a tamtéž psi každoročně usmrtí až dvanáct lidí, rovněž převážně dětí. Na nákladech na ošetření a pojistném vyplatí pojišťovny ročně čtvrt miliardy dolarů a celková suma nákladů se odhaduje na víc než miliardu.“ Na každý takový incident se s nadšením vrhá lačný bulvární tisk. Barevné fotografie skalpovaných dětí a potrhaných stařenek plní titulní stránky denního tisku. Ještě jsem se však nesetkal s faktem, aby si „investigativní“ novinář dal tu detektivní práci a zapátral po příčinách psího útoku.
Před lety zabil aljašský malamut v jednopokojovém bytě v Budapešti tříletého chlapce. Vyhledal jsem „psího vraha“ v maďarském psím útulku, kde čekal na ortel – smrti. Pracovníci zdejšího psího azylu nalezli ve zvukovodu malamuta zlomenou pastelku. „Polehčující okolnost“ to však nebyla – pes dostal smrtící injekci. Každá akce vyvolává reakci a každý důsledek má svou příčinu.
Buďme pozorní
Psí konverzaci jsme se v tomto dílu našeho etologického seriálu vzdálili jen zdánlivě. Předcházející text má být pobídkou k naší absolutní pozornosti při hodnocení chování našich čtyřnohých přátel. Špatné závěry by nás přivedly k mylnému vlastnímu chování, které nutně vede k nepochopení a do bludiště omylů. A samozřejmě také k problémům: z nejlepších přátel člověka se mohou (kvůli špatné výchově jejich pánů) stát nesnesitelní trapičové. Tak si někteří psi neustále vynucují pozornost, žárlí na své pány (když se objímají, líbají či jen spolu tančí), žebrají o jídlo, ničí domácí zařízení (nemám na mysli ve štěněcím věku, nýbrž v dospělosti) atd.
Moje známá si mi stěžovala na svého neposlušného boxera a požádala mě, abych se „na něho podíval“. Pili jsme kávu – boxer Sam trůnil vedle své paničky na sedačce. Po chvíli jí položil tlapu na stehno a upřeně jí hleděl do očí: panička jej automaticky pohladila a pokračovala se mnou v konverzaci. Sam se na ni natlačil a panička si trochu poodsedla. Situace se neustále opakovala, až moje známá skončila na opačném konci sedačky. Všechno chyba: Sam předváděl na svou paní celou škálu dominantního chování – upřený pohled, položení tlapky (to dělají vlci svým submisivním partnerům ve smečce), přetlačování čili vytěsňování paničky z místa a ovládání dalšího prostoru. Sam prostě potřeboval umravnit.
Vztah psa a člověka patří k těm nejzázračnějším ve vesmíru. Člověk si v něm nemusí (nesmí!) hrát na všemocného velitele, to není třeba. Jen je nutné pochopit určité zákonitosti a učit se psí řeči. Psi se lidskému jazyku pokoušejí porozumět již dávno … Z lásky k nám!
