Nicolasovy novinky
Adopce
Narodil jsem se před rokem v červnu a postupem času jsem zjistil, že stejně jako člověk pochází z opice (čehož jsou někteří dvounožci jasným důkazem), všechna plemena psů pochází z brabantíků. Říkali mi to kdysi rodiče, takže to musí být pravda. Je fakt, že když se podíváte kolem sebe, tak třeba Mops, buldok nebo boxer jsou toho jasnými důkazy. Postupem času se to ale někde zvrtlo – potomci potomků se začali paktovat s vlky a výsledek vidíte všude kolem. Škoda mluvit …
Bez ostychu rovnou říkám, že jsem adoptovaný. Místo abych byl s mámou a tátou, tak bydlím ve smečce, ve které jsou dva dvounožci, dvě kočky a jeden kocour. Přivezli si mě sem, když mi bylo půl roku. Netvrdím ale, že bych se měl nějak špatně. Moji adoptivní rodiče jsou docela fajn. Stačilo si je hned po příchodu omotat kolem tlapky a trochu je vychovat. Teď už se s nimi žije dobře.
Výchova
Měli sice tendenci na mě zkoušet pár výchovných metod, ale já se moc nedal. Tak například, že prý budu spát v kleci, pche. Kdykoliv mě zavřeli do klece, spustil jsem představení „týraného psa“, což, jak jsem předpokládal, nenechalo páníčky klidnými a z klece mě pustili. Zkoušeli mě sice okřiknout „fuj“ a podobné nesmysly, ale já se nedal. Byla to hra nervů a já ji vyhrál. Nechali mě v kleci, když vysávali a uklízeli, abych se jim prý nemotal pod nohama, takže to jsem tam chtě nechtě musel vydržet, protože přes vysavač bych stejně nebyl slyšet. Ale pokud jde o to, že mě začali trénovat na samotu, tak to jsem v kleci vyváděl, že jsem byl slyšet ze sedmého patra až na ulici. Takže po pár dnech přišli páníčkové na to, co já už věděl dávno – klec zůstane nevyužitá. Nebyla prý nejlevnější, takže než aby ji nechali stát v pokoji, vyjeli jsme do obchodu ji vrátit. Za vrácené penízky mi nakoupili pamlsky a hračky, páni, já se mám, jsem majitelem nejvíce hraček z celého sídliště. A co se týká samoty, tak já samo sebou umím být doma sám. Ale to si pěkně natahám nějakou deku nebo páníčkovo tričko za vchodové dveře, tam si lehnu a zalomím to. Prostě pohoda …
Pořád se všechno točí kolem mě, což je můj životní cíl. Spinkám pěkně v posteli s páníčkama, a dokonce mě nerozhodí ani to, že mě panička dvakrát třikrát za noc sundává ze svého krku a dává mě vedle sebe na deku. Ono ji to určitě jednou přejde a já se budu moci v klidu vyspat přesně tak, jak bych chtěl.
S páníčkem jezdím do práce na obchodní schůzky nebo na porady. Už jsem se naučil, že nesmím rušit, takže si vždycky lehnu k jeho nohám a počkám, než se vykecá. Někdy jsme celý den doma a pán pracuje jen na počítači. V takovém případě využívám situace a válím se celý den na gauči nebo v peřinách.
Kamarádi
Dost se kamarádím se Samíčkem, což je pes mámy mého páníčka. Je to Jack Russel a dost jsem se toho od něj naučil. Třeba jak mít nejvyšší pozici ve své smečce. Doma jsem pro páníčky samozřejmě na prvním místě, jak to má být. Ale svou pozici musím pořád upevňovat, aby mi ji nevyfoukly ty tři čičiny, co tu s náma bydlí. Hlavně si dávám pozor na kocoura Rudyho, protože ten má skoro sedm kilo, kam se na něj hrabu. Jenže naštěstí jsem zjistil, že je to učiněný lenoch, který za svou největší aktivitu považuje převalení z jednoho boku na druhý. Vůbec nechápu, proč si je pánové drží doma. Hlídat neumí, štěkat taky ne. Z povelů znají akorát „čičí – papání“, celý den se válí a chrápou a jediný sport, kterému se věnují, je předbíhání ve frontě na mazlení.
Vůbec nechápu, proč je „Pán Pes“ stvořil. Asi na zkrácení dlouhé chvíle psů, kteří si na nich můžou vyzkoušet svoje lovecké schopnosti …
Co se týká volného času, tak asi nejvíc času mi zabere cvičák. Páníčkové jsou takoví přemýšliví a chtěli, abych si dobře zvyknul na velký psy a lidi vůbec. Takže jsem v mládí absolvoval psí školku, kde jsem se toho dost naučil. Teď chodíme pravidelně na agility, na dogdancing a taky hrajeme hry podporující moji sebekontrolu a chuť pracovat. Jsem tam docela spokojenej, protože jsem pořád chválenej, to dá rozum.
Žiju si spokojeným životem a rád se s vámi o něj podělím. Pokud budete mít čas a chuť se dozvědět, co je u mě nového, přečtěte si článek i někdy příště.
