Králíkárna
V tradičních drobnochovech je nejvíce využívaným typem ustájení v kotcích v králíkárně. Jednoznačně se dá tvrdit, že co chovatel, to jiný a specifický přístup k technologickému řešení králíkárny. Většinou je využíván ten materiál, který je pro chovatele nejvíce dostupný a také finančně přijatelný. V každém případě však musí příbytek našich králičích svěřenců splňovat určité požadavky pro ochranu a pohodu zvířat. Samotné řešení umístění králíkáren můžeme rozdělit na tři základní typy – venkovní králíkárnu, vnitřní králíkárnu a tzv. králičinec.
Venkovní králíkárna je nejvíce rozšířeným typem jak u tradičních, tak organizovaných drobnochovů. Tento typ je však vydán na pospas klimatickým rozmarům, s čímž souvisí i její životnost.
Vnitřní králíkárna je umístěna zpravidla v různých starých stodolách či modifikovaných chlévech a stájích. Výhodou je stabilnější mikroklima, což se cení zejména v období zimních vrhů. Velmi důležitým aspektem tohoto typu ustájení králíků však je nutnost zajištění optimální výměny vzduchu, aby nedocházelo k hromadění stájových plynů (čpavek, sirovodík, …) a tím ke zhoršení zdravotního stavu ustájených zvířat.
Velmi vhodnou kombinací obou předešlých typů ustájení je tzv. králičinec. Jedná se o umístění králíkáren v nějaké vyzděné a kryté manipulační chodbičce, jejíž průčelí je otevřené do dvora. Vypadá to nejen velmi esteticky, ale je to i praktické. Někteří chovatelé si do tohoto průčelí namontovali i okna – v létě se vysadí z pantů a v zimě se zpět nasadí, takže králíkům není zima ani jim nevadí průvan.
Všem zvířatům vadí ze zoohygienického hlediska především dvě situace – vlhko a průvan. Nejhorší je kombinace obou jmenovaných. V rámci požadavků na teplotu životního prostředí je známo, že králík podstatně hůře snáší vysoké letní teploty nežli chladné prostředí. V drobnochovu nelze králíkům zajistit teplotní optimum, které je automaticky řízeno ve velkochovech. Právě proto musí být zejména v letním období zajištěn stín a dostatečná výměna vzduchu. Jde o to, situovat králíkárnu tak, aby nebyla vystavena přímému slunečnímu záření po celý den. Proto je vhodné králíkárnu orientovat tak, aby byla ideálně ve stínu nějaké zdi anebo stromu, tedy aby na ni slunce svítilo jen část dne. V odborné literatuře se doporučuje směřovat průčelí králíkárny na jisté světové strany (jihovýchod, východ), nicméně v praxi je samozřejmě jasné, že bude chovatel vycházet především ze svých domácích možností. V zimním období je vhodné zabezpečit, aby na králíky nefoukalo – zpravidla se dvířka kotce zčásti zakryjí.
Samotná králíkárna může být zhotovena z více materiálů. Nejčastější jsou králíkárny dřevěné, méně časté kovové či zděné. Záleží na zručnosti a finančních prostředcích chovatele, zda si králíkárnu koupí (existuje množství stolařských firem, které nabízejí i tento artikl), anebo si ji sám postaví. V každém případě musí králíkárna stát na solidních základech (ideální je beton, případně cihly) a mít nepromokavou, přesahující stříšku, což oceníme zejména při obsluze v deštivém počasí. Velmi vhodnou součástí králíkárny jsou vyjímatelné dřevěné předsádky u jednotlivých kotců, které brání vypadávání podestýlky při otvírání dvířek. Řešení podlah kotců a odvodu moči a trusu je rozličné.
Tradičním způsobem je plná podlaha, někdy současně mírně skloněná a vyztužená linoleem. Druhým způsobem je částečně anebo plně roštová podlaha, která má druhou, skloněnou podlahu pod sebou a vyvádí zadem moč a trus králíků. Rošty mohou být dřevěné, plastové anebo kovové a musejí mít správný průměr a také mezery, aby nedošlo k zapadnutí končetiny králíka. U březích samic využíváme buďto vyjímatelné kotiště, anebo zadní polovinu roštu na toto období překryjeme, aby mláďata zespodu neprochladla. V rámci organizovaných drobnochovů se k nám dostává trend ze západní Evropy, kdy je celá králíkárna dřevěná, ale na podlaze jednotlivých kotců jsou přesně usazené plastové vany. Vyklízení je o to jednodušší, že se prostě vytáhne vana, vysype a nastele se nová podestýlka. Nicméně věřím, že pro tradiční drobnochovy pro domácí produkci masa na vlastní spotřebu je celodřevěná králíkárna s plnou podlahou asi tím standardním řešením. Při její konstrukci je potřeba se také zaměřit na eliminaci různých škvír a děr (třeba po vypadlém suku ze dřeva), kterou by mohli využít nežádoucí hlodavci anebo malé šelmy ke vniku ke zvířatům.
Výběr pletiva na výplň dvířek kotců má více možností. Osobně preferuji pevné bodově svařované pletivo. Klasické pletivo, které často vidíme v králíkárnách, je vhodné pouze do té doby, než jeho natažení ve dvířkách povolí. A to se časem stane u každé takové výplně dvířek. Králíci jsou neuvěřitelně zručná zvířata a ihned dokážou mistrně překousat uvolněné pletivo. Není to o tom, že by králík přes noc utekl, ale o tom, že se takto povoleným či už děravým pletivem mohou k němu dostat nežádoucí hlodavci či dravci. A to už vadí. Bodově svařované pletivo (s vhodným kalibrem, aby se okem neprotáhla myš) je sice dražší, ale do budoucna chovu podstatně praktičtější a trvanlivější.
Kotec
Kotcem myslíme v králíkářské terminologii vymezený oddělený prostor králíkárny, ve kterém chováme králíky. Je to prostor, který se králíkovi stává domovem – zpravidla od narození až do porážky, případně přirozené smrti. Samotné rozměry kotců jsou závislé na velikosti chovaných králíků. V minulém díle jsem podotkl, že v rámci tradičního chovu (pro produkci králičího masa v rámci vlastní potřeby) křížíme čistokrevná plemena. A můžeme se rozhodnout buď pro výchozí plemena střední velikosti (ve třech 3 až čtyřech měsících porážky mívají mladí králíci okolo tří kilogramů), anebo pro výchozí plemena malé velikosti (ve stejném věku porážky mohou vážit okolo dvou kilogramů). Musíme také počítat s kotcem pro samce a také kotci pro odstav a výkrm mláďat. Při zakládání tradičního chovu doporučuji začátečníkovi zakoupit si jednoho samce a třeba dvě samice. Na podobnou chovnou sestavu je vhodná asi osmikotcová králíkárna (tři kotce stabilně pro chovný materiál a pět pro odchov a výkrm mladých králíků). Samice mohou být v kotcích i společně po více kusech, samce je potřeba nejpozději počátkem třetího měsíce věku zpravidla oddělit. Více se o tomto zmíním v dílu zaměřeném na reprodukci a výkrm králíků.
Stelivo
V případě volby plné podlahy kotců se neobejdeme bez steliva. Stelivo musí splňovat svůj účel, tj. musí poskytnout králíkům optimální prostředí a přitom musí mít dostatečné savé schopnosti. Jako tradiční materiál se používá především sláma, hlavně ječná – protože je kratší a jemnější. Pšeničná sláma má tužší, více kruhovité stéblo, které nemá tak dobré sací schopnosti. Získat slámu není většinou v dnešní době problém a můžeme ji zakoupit ve třech typech balení. Jako volná se však špatně sváží a zabere mnoho úložného prostoru. Malé balíky o hmotnosti asi 5 až 10 kg, se kterými se velmi dobře manipuluje, se již skoro nevyrábějí (výjimkou jsou někteří chovatelé koní). Třetím a v dnešní době nejrozšířenějším typem je svázání do velkých válců o hmotnosti asi 300 kg. Zde musím podotknout, že je potřeba, aby sláma byla svázána v dokonale suchém stavu (což se ne vždy podaří), protože svázaná vlhčí sláma je ideálním prostředím pro množení plísní. Proto je potřeba si vybírat a domluvit se dopředu s nějakým zemědělským podnikem na odkupu, případně dovozu. Je však třeba počítat, že takto svázaná sláma zabere určitý prostor, který musí být krytý před deštěm. Samotný velký válec slámy je vhodné postavit na paletu, aby zespodu neležel na zemi a nenahníval, a postupně z něj ubírat. Význam slámy (samozřejmě kvalitní) je bohužel poměrně často nedoceněn, a přestože je to primárně stelivo, tak králík sem tam ukousne i stéblo slámy, která je významným zdrojem vlákniny. Vyklízení kotců je závislé předně na kapacitě ustájených králíků a úrovni zoohygieny chovu. U chovných zvířat stačí asi třítýdenní interval, u mláďat je potřeba častější vyklízení
Seník
Zvláštním vybavením kotců jsou seníky (jesličky). Tyto pomůcky jsou určeny k podávání suché anebo zelené píce. Právě tato objemná krmiva jsou velmi důležitá pro králíka a v prosperujícím chovu se bez nich neobejdeme. Králík má však velkou tendenci si pod sebe zašlapávat podané objemné krmivo. To je z hlediska úspornosti předkládaného krmiva a dále i po zdravotní stránce nevhodné. Technologické řešení seníků má opět více východisek. V zásadě rozlišujeme seníky vnější a vnitřní. Kovové jesličky se instalují přímo do kotce a jsou konstruovány buď s horním plněním (klasické jesličky), anebo s bočním plněním (dvířka kotce zajišťují, že se do takového seníku králík nedostane). Je na vkusu a možnostech chovatele, pro které se rozhodne. V každém případě však oba typy vnitřních jesliček jsou vhodné, zejména když máme větší kotce, protože samotné seníky zabírají určitou část prostoru. U vnitřních seníků s horním plněním hrozí riziko vniku králíků do nich. Vnější seníky (připevněné na zevní straně dvířek) jsou v tomto ohledu příznivější a na plnění pící jsou i pohodlnější. Zajímavým kompromisem jsou stacionární seníky, které jsou součástí konstrukce králíkárny. Jedná se o to, že mezi dvěma kotci je úzký prostor, který slouží jako seník. Píce se vkládá zvenku speciálním uzavíratelným otvorem. Má to výhodu, že se z tohoto seníku nakrmí králíci z obou sousedních kotců a ušetříme si práci a manipulaci s pící v kotci. Také nespotřebovaná píce (na kterou již králíci nedosáhnou) zůstává v tomto prostoru.
Krmítka
Na trhu existuje hned několik způsobů, jejichž pomocí se dá králíkům podávat, případně dávkovat jadrné krmivo. Jistě se každý chovatel rozhodne pro způsob, který mu funkčně i finančně nejlépe vyhovuje. V rámci různých misek je však důležité, aby misky byly skutečně stabilní a těžké, protože králíci rádi misky převrhují. Před krmením dokonce někdy můžeme králíky vidět s lehčími miskami v zubech, jak se dožadují brzkého krmení. To je dobré znamení – králík se má na každé krmení „těšit“ a mít prázdnou misku. Pro jednotlivého králíka postačují misky dvě – na vodu a jadrné krmivo. Nevýhodou tohoto tradičního krmení pomocí misek je větší časová náročnost, nutnost umývání misek při znečištění a také postupná únava materiálu. Z hlediska náročnosti na čas si někteří chovatelé pořizují závěsná plnicí krmítka, která se plní z vnější strany a jsou zásobníkem krmiva. Je to sice méně časově náročné, nicméně nelze je používat k delšímu automatickému krmení. Jsou vhodná, pokud třeba odjíždíme na víkend pryč, ale rozhodně je nelze využívat dlouhodobému krmení bez naší přítomnosti, protože hrozí, že se první den králík předloženým krmivem přežere, což může mít za následek zdravotní problém. Právě správný denní rytmus krmení a odpovídající množství krmné dávky považuji za jeden ze základů úspěšného chovu a odchovu králíků, ať už na jakékoliv úrovni. Vodu lze podávat i pomocí zevních napáječek, což je velmi efektivní, protože králík má zásobu čisté vody na delší dobu, ale musí se dávat pozor na případnou tvorbu řas v napáječce. Plně automatizované krmné a napájecí rozvody jsou záležitostí zejména klecových velkochovů.