Ten, kdo by si snad myslel, že systematika papoušků je nějaká uzavřená kapitola a zcela jasná záležitost, by byl na omylu. Dnešní řád Psittaciformes = papoušci býval jen podřádem kukaček. Tento názor byl překonán. Další dělení řádu papoušků je poměrně jednoduché. Chovatelé jsou zvyklí, že tento řád se dále dělí jen na tři čeledi. Loriovité, kakaduovité a papouškovité. Čeleď papouškovitých se sice dále dělí na čtyři podčeledi, ale stále zůstává největší počet druhů v jednom pytli, což pro třídění nijak moc nevyhovuje. Proto se dále čeká na vykupitele, který vymyslí něco lepšího. Pro náš dnešní případ je jen dobře, že loriové jsou papoušci natolik jiní, že se jim dostalo zařazení do vlastní čeledi Loriidae.
Co jsou loriové
V první řadě jsou to papoušci. To pozná na první pohled i laik. Jsou spíše malí nebo střední velikosti a mají typický papouščí zobák. Rovněž postavení a počet prstů na noze odpovídají papouškům. Právě noha byla důvodem, proč bývali dříve papoušci řazeni jako podřád kukaček. Jsou pestře zbarvení, což dobře odpovídá laické představě papouška.
A také se dají dobře ochočit, a dokonce někteří i mluví. Jsou hraví. To je předurčuje do role domácích mazlíčků, kdyby tady nebyla jedna nepříjemná skutečnost. Loriové nebo také papoušci štětcojazyční jsou výlučnými konzumenty ovoce, pylu, zelených výhonků, případně i sem tam nějaké hmyzí larvy. Jejich trus je řídký, kašovitý a ptáci jej vystřikují často do značné vzdálenosti. Z vlastní zkušenosti vím, že je to i dokonalé lepidlo. Odstranit jej z okolí klece je často nadlidský úkol, pokud tak nečiníte několikrát za den. Tohle je tedy okolnost, která tyto ptáky z role domácích mazlíčků vylučuje. Mám takový osobní pocit, že ptáci jsou si toho do nějaké míry vědomi, a snaží se proto svůj trus umístit co nejdále od těla. Samozřejmě primárně svého vlastního těla. Kdysi jsem míval jednoho ochočeného loriho ozdobného a při výstavě v pražské botanické zahradě jsem dělával takový lapač na návštěvníky. Postával jsem na chodníku před výstavou s tímto papouškem na rameni a dělal živou reklamu. Nikdy mě nijak neznečistil. Všichni ostatní ptáci nijak svoje vyměšování neovládají, kromě okamžiku startu, kdy všichni odlehčují, což je nějak automatické. Jsou ovšem i případy, kdy ptáci svým trusem vědomě bombardují nepřítele, ale u loriů zdá se mi být vědomé ovládání této činnosti na nejvyšší úrovni.
Potrava, potažmo krmení loriů
Jak bylo právě výše řečeno, potravou loriů je především ovoce, nektar, pyl. V dnešní době je to vlastně potrava celoročně dostupná, i když může být někdy drahá. V časech předchozích, kdy byly třeba pomeranče dostupné jen několikrát v roce, to bylo mnohem složitější. Protože v otázce pestrosti potravy loriů se žádné meze nekladou, nevidím v jejich krmení problém. V dřívějších časech se taková otázka řešila dostupností. Po celý den měl můj lori k dispozici mističku s kašovitou ovocnou dětskou výživou. Dvakrát za den dostával vždy dva namočené a opět vymačkané dětské piškoty pokapané buď medem, nebo sirupem. Obvykle si je držel po způsobu papoušků nohou. Dostával jablka, raději měl hrušky. Bral i vařené brambory, ne však s nějakou oblibou. Pokud mu snad piškot namočený v medu upadl, nějaký čas přemýšlel, jestli snad nedostane nový, nebo si pro něj má slézt na dno klece, což nakonec váhavě i udělal. Pokud dostal kousek čabajky, kterou šíleně miloval, spadl z bidla bez váhání přímo dolů střemhlav. Ukázal-li jsem mu kousek suchého chleba, jestli by neměl zájem, znechuceně se odvracel a na opačné straně těla si čechral peří. Dával najevo, že to byla urážka a on nic neviděl. V dnešní době koupíte speciální instantní krmnou směs sestavenou speciálně pro lorie tak, aby jejich trus byl co nejméně kašovitý. Jestliže by tedy při dnešní dostupnosti všemožného ovoce nemělo krmení loriů činit nějaké problémy, je ovšem nutné zdůraznit čerstvost jejich potravy. Všechno, co loriové konzumují, se velmi rychle kazí. Není proto možné dát loriům potravu na několik dní dopředu, jako třeba většině australských papoušků nebo žakům či amazoňanům. Krmit se mají loriové alespoň dvakrát za den, ráno vždy čerstvé, večer případné zbytky odstranit. Zvláště za horkých letních nocí, kdy ovocné kaše zkvasí. Problém je v tom, že ti ptáci vítají vesměs nový den časněji než dnešní člověk. Ve voliérách je potřeba ptákům předkládat potravu na vyvýšená místa, protože jako stromoví ptáci nejsou zvyklí hledat potravu na zemi. Vzhledem ke kašovité stravě a řídkému trusu je určitým problémem, čím pokrýt dno klece. Říkejme tomu podestýlka. Někteří chovatelé vyrábějí i vlastní směsi, do nichž dávají rašelinu, která je kyselé povahy a tlumí množení většiny bakterií. Mnozí používají kočkolit neboli kočičí podestýlku. Každý musí dospět k nějakému vlastnímu řešení, rozhodne-li se právě pro chov loriů.
Výskyt a vzácnost loriů
Loriové jsou obyvatelé australské a tichomořské zoogeografické oblasti. Ti, kteří žijí na větších indonéských ostrovech nebo snad v Austrálii, bývají hojní a nejsou v podstatě nijak ohroženi na svojí existenci. Další druhy žijí na menších ostrovech někde v Pacifiku, které jsou jen řídce osídlené a leží vlastně na konci světa, takže si lze jen těžko představit nějaké jejich ohrožení. Jsou však i druhy, které žijí jen na opravdu malých ostrůvcích, a takové druhy mohou zmizet ze světa během jedné jediné tropické smršti nebo nějaké obří vlny tsunami. Tyto minipopulace musíme považovat za vzácné v každém případě. Slovo vzácný však v sobě skrývá jeden paradox. Co je vzácné v evropských chovech, nemusí být nutně vzácné v přírodě. To je třeba případ některých druhů australských papoušků, kteří musí být ve své vlasti tlumeni vzhledem ke škodám, které působí, ale v Evropě stojí pěkný peníz.
Lori mnohobarvý
Lori mnohobarvý je jedním z mnoha druhů těchto štětcojazyčných papoušků, takže všechno, co již bylo dnes řečeno, pro něho plně platí. Prý tito loriové berou i některá semena, jako proso nebo slunečnici, zvláště v naklíčeném stavu nebo ve stavu mléčné zralosti. Nikdy ovšem nemůžete krmit jenom semeny. A také pozor. V podstatě to platí pouze pro jednu zeměpisnou formu, kterou je Lori mnohobarvý horský. V řazení těchto ptáků do systému je skryt tvrdý oříšek. Lori horský byl totiž kdysi považován za samostatný druh a pojmenován Trichoglossus novaehollandiae Gmelin = lori horský. Dnes je považován jen za zeměpisnou formu druhu lori mnohobarvý – Trichoglossus haematodus (Linnaeus, 1771). Čili správně česky lori mnohobarvý horský. Takzvanou nominátní formou druhu haematodus, tedy formou, podle které byl druh popsán, je forma haematodus, česky lori mnohobarvý zelenopáskový, pocházející z malých Sund. Tato forma se sice v evropských chovech již vyskytla, je ovšem mnohem vzácnější než forma horský. Nejběžněji chovaným loriem tohoto druhu je právě lori mnohobarvý horský. V Evropě byl odchován již na konci 19. století a také u nás je znám již z této doby, kdy byl vystavován hned dvěma chovateli, respektive obchodníky s ptáky, na výstavách v pražské Občanské besedě. Tyto výstavy byly celkem čtyři okolo roku 1880. Pravidelnými odchovy těchto loriů po delší časové období byla známa pražská zoologická zahrada v padesátých a šedesátých letech minulého století. Další formy tohoto druhu jsou v Evropě zastoupeny více méně sporadicky a považují se spíše za vzácnější, některé i více. Není proto žádným překvapením, že se objevují i Kříženci. Bezpečně rozeznat křížence je bohužel nadmíru těžké. Kam až jde variabilita zbarvení každé jednotlivé formy, je velkou otázkou. Ono totiž forem je popsáno až 21, takzvané nové české názvosloví jich uvádí jen 20. Nebude na škodu si jednotlivé formy vyjmenovat. Některé lze rozeznat naprosto bezpečně, jiné se liší navzájem jen málo. Kresba, tím mám na mysli základní rozvržení barev na těle ptáka v určitých hranicích, se liší málo, pokud se vůbec liší. Prsa s lipochromovou barvou, většinou bývá červená, ale může být i světle zelená, hlava s melaninovou barvou fialovou nebo modrou, světlejší skvrny po stranách na zadní části krku, břicho a záda, všechno zůstává na svém místě, jen barva se mění. Můžete si toho ptáka nakreslit v základních liniích černobíle několikrát a potom barvy doplňovat jako na dětských omalovánkách.
Jednotlivé formy
Názvy jednotlivých forem vezmu dle Milana Vašíčka. To je ovšem poplatno době, kdy se neměly používat věnovací názvy, které se však v hovorové řeči běžně používají. Takže s poznámkou.
1. Trichoglossus haematodus haematodus - (Linnaeus, 1771) - lori mnohobarvý zelenopáskový.
Červená prsa jsou výrazně příčně tmavě páskovaná, hlava tmavě fialová, břicho sytě zelené jako záda, skvrna na krku žlutá se zeleným nádechem, zobák červený, „punčošky“ na vnitřní straně žluté.
2. Trichoglossus haematodus mitchelli - G. R. Gray, 1859 - lori mnohobarvý baliský (Mitchellův).
Červená prsa bez kresby, břicho tmavé, na horních bocích je naznačená červená šupinatost. Zobák červený. Hlava tmavá, málo fialová, spíše do hněda.
3. Trichoglossus haematodus forsteni - Bonaparte, 1850 - lori mnohobarvý sumbawský (Forstenův).
Prsa červená bez kresby. Hlava hodně tmavá, na čele fialová. Břicho černomodré. Zobák červený.
4. Trichoglossus haematodus djampeanus - Hartert, 1897 - lori mnohobarvý djampejský.
Podobný nominátní formě. Prsa bez kresby, zobák světlejší, na špičce spíše oranžový. Na masce pod zobákem až černý. Břicho fialové.
5. Trichoglossus haematodus stresemanni - Meise, 1928 - lori mnohobarvý kalaotoajský.
Prsa bez tmavé kresby, spíše oranžová a lehce kreslená tmavou červení. Maska fialová jen na čele, pod zobákem až černá, na krku do zelena. Břicho tmavé. Zobák světlejší, na špičce až světle oranžový.
6. Trichoglossus haematodus fortis - Hartert, 1898 - lori mnohobarvý sumbský.
Prsa žlutá bez tmavé kresby, hlava tmavá až černá, na zadní straně u krku do zelena. Zobák tmavě oranžový. Břicho tmavé ve stejném tónu jako hlava. Na ramenou tmavá skvrna.
7. Trichoglossus haematodus weberi - (Büttikofer, 1894) - lori mnohobarvý floreský (zelený).
Celkově světle zelený, prsa bez kresby žlutá, zobák světle oranžový.
8. Trichoglossus haematodus capistratus - (Bechstein, 1811) - lori mnohobarvý timorský.
Hlava na temeni modrá, pod okem až dolů černomodrá, prsa oranžová bez tmavé kresby. Střed břicha černomodrý, na bocích zelený s jednotlivými červenými pírky. Zobák oranžový.
9. Trichoglossus haematodus flavotectus - Helmayr, 1914 - lori mnohobarvý wetarský.
Celkově světle zelený, prsa žlutá bez tmavé kresby. Žlutá postranní skvrna na zadní části krku je velká, světle žlutá. Hlava zelená, na čele a tvářích modrá. Zobák oranžový.
10. Trichoglossus haematodus rosenbergii - Schlegel, 1873 - lori mnohobarvý biakský.
Hlava modrofialová, na zadní části masky červeně lemovaná, celý krk světle žlutý, prsa tmavá, červeně kreslená. Jako kdyby se tmavá kresba slila. Zobák světle oranžový. Břicho tmavé.
11. Trichoglossus haematodus intermedius - Rotschild et Hartert, 1901 - lori mnohobarvý manamský.
Podobný nominátní formě. Hlava není fialová, ale modročerná, na zadní části směrem ke krku do zelena. Zobák oranžový. Prsa silně tmavě červená. Skvrna u zadní části krku je velká, jasně žlutá.
12. Trichoglossus haematodus micropteryx - Stresemann, 1922 - lori mnohobarvý malý.
Oranžová prsa s tmavou kresbou. Hlava tmavá, na čele šedomodrá, směrem dolů barva tmavne. Břicho zelené. Světlá skvrna po stranách krku žlutozelená. Zobák oranžový se světlou špičkou a okraji horní čelisti.
13. Trichoglossus haematodus caeruleiceps - D´Albertis et Salvadori, 1879 - lori mnohobarvý jižní.
Hlava modrofialová, prsa bez tmavé kresby, lehce červeně vlnkovaná, spíše oranžovočervená. Na spodní straně není náprsenka ostře ohraničená, ale přechází volně do barvy břicha, které je jen ve svém středu tmavé. Skvrna po stranách krku je menší žlutozelená. Zobák oranžový.
14. Trichoglossus haematodus nigrogularis - G. R. Gray, 1858 - lori mnohobarvý černohrdlý.
Hlava je černá, na čele a lících šedomodrá. Žlutozelená skvrna na zadní části hlavy je velká. Prsa bez tmavé kresby. Náprsenka přechází na spodní části volně do barvy břicha, které je jen ve svém středu černé. Zobák sytě červený se světlou špičkou.
15. Trichoglossus haematodus brooki - Ogilvie-ghrant, 1907 - lori mnohobarvý spiritský.
Hlava je tmavě modrá, na hrdle a zadní části je maska černá. Skvrna po stranách krku žlutá. Prsa bez kresby nebo jen s lehce naznačenou tmavou kresbou. Celé břicho černé. Zobák sytě červený.
16. Trichoglossus haematodus massena - Bonaparte, 1854 - lori mnohobarvý šalomounský.
Hlava na zadní části tmavě hnědá, na spodní části černá, temeno a líce matně modré. Oranžová prsa tmavě kreslená. Břicho černé. Zobák oranžový.
17. Trichoglossus haematodus flavicans - Cabanis et Reichenow, 1876 - lori mnohobarvý admiralitský.
Hlava je černá, na čele a lících šedomodrá. Zelená barva horní části těla, na které jsou všichni loriové mnohobarví zelení, je proměnlivá. Od sytě zelené až po olivovou. Na horní části zad, za krkem, jsou malé červené skvrny. Zobák je sytě červený. Červená prsa bez tmavé kresby. Žluté skvrny jsou na krku spojené v límec.
18. Trichoglossus haematodus nesophilus - Neumann, 1929 - lori mnohobarvý manuský.
Ostře kreslený pták. Hlava modrofialová, na zadní a spodní části až černá, skvrna nazelenalá. Prsa červená se stínově naznačenou kresbou. Břicho zelené, na spodní části žluté. Zelená barva tvoří uprostřed klín. Zobák červený.
19. Trichoglossus haematodus deplanchii - Verreaux et Des Murs, 1860 - lori mnohobarvý novokaledonský.
Hlava modrá, ke krku černá. Skvrna na straně krku je jen lehce naznačená, je světleji zelená. Prsa tmavě karmínově červená bez kresby. Na horních bocích je úzký podélný pásek v barvě prsou, spodní boky jsou žlutě skvrnité.
20. Trichoglossus haematodus mollucanus - (J. F. Gmelin, 1788) - lori mnohobarvý horský.
V podstatě nejznámější ze všech forem loriho mnohobarvého. Na všech připojených fotografiích je právě tato forma. V barvě prsou, která jsou bez kresby, vykazuje jistou variabilitu zbarvení. Rovněž tak barva zobáku. Prsa by neměla být příliš žlutá, zobák příliš světlý.
21. Trichoglossus haematodus rubritorquis - (Vigors et Horsfield, 1827) - lori mnohobarvý rudopáskový.
Hlava fialově modrá, prsa oranžově žlutá bez kresby, břicho černé. Skvrna na krku červená. Břicho černé, často zeleně skvrnité na bocích. Jedině tato forma má skvrnu na krku červenou. Ta skvrna má formu, která by se dala nazvat i páskem, podle čehož má forma jméno
Texty připojené k názvům jednotlivých forem nejsou jejich slovním popisem, upozorňují jen na části těla, kterých je nutné si všímat při jejich určování. Dal by se sestavit i jakýsi klíč k určování, to by však celé číslo Fauny bylo jen o těchto loriích. Postupoval jsem podle Vašíčka a Arndta. Řazení forem podle Vašíčka, protože je českým chovatelům bližší. Protože není vůbec snadné si o těchto ptácích udělat nějaký přehled, doufám, že jsem k tomu alespoň trochu napomohl.
Zkušenosti chovatele Jiřího Šimka
U loriů všeobecně platí, že až tak „nezáleží“ na velikosti klece či voliéry, jako spíše na technickém provedení, vzhledem k manipulaci při čištění. Loriové velice často při konzumaci nektaru znečistí prostor nejen kolem misek a jejich řídký trus dokáže nepříjemně znečistit celou klec či voliéru. Při stavbě klecí je absolutně nejvhodnější vysouvací dno, které můžeme pravidelně vyndávat a vyměňovat podestýlku. Při volbě podestýlky záleží na každém chovateli, jestli zvolí hobliny, či jinou alternativu, jakou je například sušená kukuřice, která se mi velice osvědčila z praktického hlediska, horší už to je z hlediska cenového. Loriům se musí podestýlka měnit častěji, a tak je samozřejmě dražší podestýlka ekonomicky méně výhodná.
Samotnou klec je zapotřebí stále udržovat v čistotě, poněvadž jim na zobáku občas zůstávají zbytky nektaru, které pravidelně otřepou o všechny stěny. Totéž pravidlo platí, i když se chovají ve voliérách. S velikostí si není potřeba nikterak lámat hlavu. Lze je odchovávat i v bednových klecích, které je nutné pouze zabezpečit proti průvanu. Mnoho chovatelů odchovává lorie v klecích o rozměrech 120×60×60 (d×vך). Pokud jim mimo hnízdní dobu dopřejete prolet ve velké voliéře i s ostatními lorii, určitě to nebude ke škodě. Samozřejmě pokud své lorie budete chovat ve velkých voliérách, pouze jim prospějete.
Většina loriů potřebuje v době hnízdění klid, proto je lepší pár odstavit do samostatné klece, aby na odchovy měli absolutní klid. Lori je velice živý papoušek, svůj temperament využívá k okusování větví a ovoce, kterého by měli mít stále dostatek, lezení po pletivu nebo různým akrobatickým kreacím na větvích.
Loriové se zabaví i koupáním v misce a někteří se koupají opravdu často, i když není velké teplo. Při chovu v zajetí u většiny druhů loriů není let jejich zábavou číslo jedna. Jestli tedy chovat lorie ve voliéře dlouhé pět metrů, nebo dva, je vcelku bezpředmětné, snad kromě pár druhů loriů.
Pokud se rodina rozhodne, že si loriho pořídí na ochočení, tak tomuto rozhodnutí nebráním. Ba naopak, vřele doporučuji. Jeho dispozice mluvit nejsou až tak velké jako u třeba u žaka, ale pár slov se někteří naučí. Jejich velkou předností je ale milovat celou rodinu a naprosto neskutečným způsobem členy rodiny bavit. Každopádně lori je papoušek, který potřebuje stále nějakou činnost. Proto mu do klece pořídíme větve na okusování nebo jiné dnešní vymoženosti na hraní. Samozřejmě je zapotřebí počítat s tím, že žádná hračka nenahradí lidskou přítomnost.
Krmivo je optimální dávat do výšky, poněvadž i v přírodě se živí nektarem a pylem v korunách stromů.
Svým papouškům sám připravuji vlastní stravu (nektar), ale hlavně z časových důvodů někdy podávám i krmení průmyslově vyráběné. Myslím si, že takto je to optimální z hlediska dodání vyváženého množství vitaminů, minerálních látek i ostatních prvků potřebných třeba k trávení, pro kvalitu peří atd. Nikdy, a to opakuji ještě jednou, nikdy nemohu domácí stravou dodat všechny látky, které loriové potřebují k životu. Samozřejmě do nektarů lze přidat různé minerální látky a vše ostatní dodat v doplňkové stravě, ale na druhou stranu nejsme „domácí chemici“, abychom dokázali připravit stravu opravdu absolutně vyváženou.
Z mého hlediska je nejhorší, když do průmyslové stravy budeme přidávat další polotovary a ještě doplňovat vitaminy. To z vyvážené stravy jen uděláme nevyváženou a celý pokrm znehodnotíme.