I „mrzáčci" papouščího světa mohou mít své místo v chovu
Ale protože můj soucit se zvířaty poznamenanými nepřízní osudu převyšuje mou chovatelskou ctižádost, věnovala jsem místo ve svých voliérách převážně handicapovaným papouškům. Dnes není problém získat zmrzačené zvíře, nejsou to jen ptáci s vrozenou či vývojovou vadou, ale bohužel přibývá zvířat postižených lidskou nezodpovědností, nevědomostí či horlivostí. V inzerátech je jich poměrně dost. Chci ale upozornit, že je třeba při výběru takového papouška dělat rozdíl v tom, zda je zmrzačený, nebo zda vypadá nemocně. Protože zmrzačený papoušek není hrozbou pro ostatní, ale nemocný ano. Také je třeba počítat s tím, že papoušek je kvůli handicapu často dál neprodejný, a pokud se třeba vaše životní situace změní, zůstane u vás i přes vaši snahu ho umístit jinde.
V čem je takový chov vlastně jiný? Většinou je třeba postiženému zvířeti upravit podmínky ve voliéře tak, aby se cítilo bezpečně a bylo schopné se samostatně pohybovat. Dále je třeba citlivě přistupovat k výběru jeho partnera, obrnit se trpělivostí a vlastně od svých papoušků nic neočekávat. Podle konkrétního zdravotního problému papouška se totiž často snižuje šance na jakýkoliv odchov potomků. Člověk by řekl, že je to smutné, dívat se na ptáky s postižením, a že to vlastně nemá žádný význam, ale nedovedete si představit tu radost, když navzdory všem dohadům vyvedou zdravá mláďata.
Mohu zde uvést vlastní dobré zkušenosti se čtyřmi druhy papoušků s handicapem.
V roce 2008 jsem dostala do opatrování zdravého dospělého přírodního samečka alexandra malého. Byl to zcela ochočený pet mazlíček, který mi několik týdnů dělal společnost. Protože ale projevoval zájem o ptáky ve voliéře na zahradě, kdykoliv k tomu měl příležitost, rozhodla jsem se k němu zkusit pořídit samičku. Přivezla jsem dospělou přírodní, sameček ji okamžitě přijal, a tak putovali do společné voliérky. Samička nebyla zrovna v nejlepším stavu, špatně létala, což zapříčinil dlouhý pobyt v malém prostoru. Zklamání, když napřesrok přepeřila v pěkného samce, bylo o to větší, že byla kroužkovaná, starším kroužkem.
Tak jsem dovezla novou žlutou samičku, které se mi zželelo už podle fotek v inzerátu. Život se s ní nemazlil, na nohou jí po omrznutí chyběly celé prsty, byla slepá na jedno oko a celá rozpeřená. Ale samečkovi se líbila okamžitě, byl k ní jemný, doslova o ni ušlechtile pečoval. Zkusila jsem jim tedy dát již po měsíci, při stěhování do vnitřní voliéry na zimu, kmenovou budku. Nedovedete si představit to nadšení, když samička do týdne zasedla. Páření se mi zahlédnout nepodařilo, takže napětí bylo dokonalé. A povedlo se, odchovali sice žlutého jedináčka, ale pečovali o něho ukázkově. Bohužel v dalším roce jsem jim hnízdění zkazila, když jsem po kontrole budky, kde již bylo vylíhlé mládě, špatně uzavřela kontrolní otvor a druhý den jsem našla zničenou snůšku na podlaze voliéry …
Papoušci královští
Od roku 2008 mám mladého samečka Papouška královského bez některých prstů, které mu rodiče uskřípali již v hnízdě. Vzala jsem ho jako mládě, které se mi podařilo vcelku dobře ochočit. Ale králováček je celkem divoký svým chováním, má velkou potřebu létat a nefixuje se na člověka zase až tak silně. Když se mi v roce 2010 naskytla náhodná příležitost koupit roční samičku se špatně zhojenou zlomeninou křídla, moc jsem neváhala. Seznamování trvalo déle, ale soužití mladých ptáků se vyplatilo.
V letošním roce zavládla v páru přímo ukázková harmonie, několikrát jsem byla svědkem páření, které zpočátku působilo oběma velké problémy. Samečkovy pahýlky na nohou a samiččino křídlo trčící vysoko nad hřbet rozhodně nedávaly moc velkou šanci na odchov. První tři vajíčka skončila rozbitá na dně voliéry, samička nepřijala prostornou kmenovou budku na polici v záletu. Jako poslední záchvěv naděje jsem narychlo vyrobila prkennou budku se čtyřhranným vletovým otvorem metr nad zemí a dnem na úrovni podlahy. Z tohoto nevzhledného zařízení se již deset dní ozývá s největší pravděpodobností dvojhlasné pískání mláďat. Kontrola zatím nebyla technicky možná. Tak snad budu mít štěstí. Držte mi palce …
Aymarové pruhovaní
U těchto papoušků jsou vcelku častým jevem tzv. rozjeté nožky. Koupila jsem v roce 2010 přírodní pár, kde sameček trpěl právě tímto postižením. Jejich vzájemné chování bylo celkem klidné a netečné. Bohužel jsem o samičku přišla ještě v tomtéž roce, ochrnula na polovinu těla a ani přes podávanou intenzivní léčbu se ji nepodařilo zachránit.
I přes mé pochybnosti, zda bude schopen páření, dostal sameček nakonec velmi krásnou mladou lutino samičku. Páření probíhalo během několika dnů. Aymarové páří zboku, a tak mu jeho handicap nijak zvlášť nevadil. A co čert nechtěl, první hnízdo, jedináček, a rozjeté nožky. I přes různá ujištění a dohady, že se jedná o nezkušenost páru, nevhodnou budku, absenci důlku a podobně, mě napadá otázka, zda tato vada nemůže mít dědičnou dispozici. I když možná byla na vině právě samečkova neohrabanost. Nožičky jsem poctivě fixovala a výsledkem je běžného života schopná samička. V současné době samička sedí znovu, na šesti vajíčkách, tak se nechám překvapit.
A ještě mám doma zlatíčko, u kterého sice předpokládám velké problémy, ale v budoucnu se jistě pokusím dopřát i jemu život s partnerem jeho druhu. V roce 2010 jsem si přivezla krotké mládě, samičku papouška senegalského. Má vyvrácenou nožičku a není schopná ji normálně používat. Chodí po jejím hřbetu. Kvůli možným otlakům jsem jí musela značně přizpůsobit klec a naučit ji na dobrovolné stříhání drápků. Navíc má křivý zobák, takže občas musí zvládnout i obroušení. Je to mazel, miluje lidi, umí nějaká slova, zvuky. I když celou zimu tráví u papoušků ve voliérách a umí je všechny napodobit, stejně dává přednost lidem. A to bude asi kámen úrazu. Už jsem se pokusila koupit jí samečka, kterého mi bylo líto na burze, vypadal, že podléhá silnému stresu. Smůla se projevila hned dvakrát. Zaprvé ji vůbec nezajímal a zadruhé po vypuštění do voliéry měl problém s rovnováhou. Navzdory léčbě se jeho stav zhoršil natolik, že jsem ho musela nechat utratit. Pravděpodobnou příčinou byl vážný otřes mozku po nárazu do hlavy.
Z toho plyne, že ne vždy to musí dopadnout dobře, ale určitě má smysl se o to pokoušet i nadále. Mám ve svých voliérách papoušky zdravé, odchovávající zdravá mláďata. Ale přece jen každé zdravé mládě po handicapovaném rodiči, které vyletí na bidlo, mi tak nějak zvláštně dělá radost ještě větší. Proto budou mít v mém chovu i nadále své místo vedle zdravých papoušků i tito nechtění, někdy nehezcí a nedocenění ptáci.
