Začínáme s holubářstvím – 1. díl
Kde se s holubářstvím můžeme nejčastěji setkat?
Pro většinu laiků je nejčastějším místem setkání s holubem městské prostředí, kde se zdržují zdivočelá hejna tzv. městských holubů. Ačkoliv třeba v České republice není k městským holubům v očích široké veřejnosti hlubší vztah, existují na světě místa, jako je náměstí Sv. Marka v Benátkách, kde hejna holubů platí za atrakci a jejich výskyt a reprodukce jsou podporovány aktivním krmením. Nicméně okrasné a užitkové holubářství jako takové je od městských holubů na hony vzdáleno. Je to cílevědomá aktivita, do které vkládá chovatel vlastní invenci a svým přičiněním pracuje s plemeny ušlechtilých okrasných holubů, přičemž chov se snaží přiblížit nějakému ideálu. Stanovený ideál může být provázen cíli vyššími, kdy chov získává úspěchy na výstavách či jiných soutěžích, ale také při něm mohou vznikat nové barevné a kresebné rázy, případně nová plemena. Nebo může být následován cíli nižšími, mezi které patří třeba estetické vedení chovu bez výstavních ambicí nebo chov holubů k jatečným či kombinovaným účelům.
Okrasní holubi ještě před několika desetiletími zdobili mnoho českých střech, ale dnes se s nimi touto cestou setkáváme stále vzácněji. Tzv. polařící holubi, kteří zalétají do polí za potravou, jsou dnes velkou vzácností a zpravidla se nejedná o holuby okrasné, nýbrž poštovní. Další možností setkání s okrasnými holuby jsou výstavy drobných zvířat, které jsou u nás zpravidla organizovány společně pro všechny druhy drobných zvířat. Zde můžete vyhrát holuba třeba v tombole nebo si ho zakoupit. Nebo se také stane, že k vám holub přiletí. V takovém případě se většinou jedná o poštovního holuba, který je vysílený ze závodů a hledá u vás posilnění na další cestu.
Co dělat, když k nám přiletí poštovní holub?
Jedná se o nejčastější dotaz, na který je poměrně jednoznačná odpověď. Závody poštovních holubů se uskutečňují v celé Evropě. Jsou různě dlouhé a dosahují vzdálenosti až 1 000 km. Během těchto závodů může nastat nesčetně situací, pro které závodní holub letící domů přeruší let a hledá odpočinek a posilnění na další cestu. Holub v takovém případě vyhledává společnost domácích zvířat, kde předpokládá příležitost k nakrmení a napojení, a vyhladovělý se zdá velmi krotký a nebojácný. Takového holuba, jestliže je jinak zdravotně v pořádku, nemusíme speciálně obstarávat. Stačí mu poskytnout vodu do misky a také zrní (nejlépe pšenici, ale lze i proso, hrách, drobnější kukuřici, ječmen či rýži). Jedinec se nasytí a načerpá síly na další cestu. Zpravidla do několika dní odletí k mateřskému holubníku. Další informace k této problematice naleznete na stránkách Českomoravského svazu chovatelů poštovních holubů www.postovniholub.cz.
V jakých podmínkách se dá provozovat chov holubů?
Mnoho zájemců o chov holubů má zpočátku omezené prostory pro rozvoj této záliby. Není výjimkou, že holubi obývají původní chovatelské zařízení po exotických ptácích či hospodářských zvířatech, ale i třeba starou králíkárnu. Zde je zapotřebí vždy skloubit dvě okolnosti. Měli bychom zvážit možnosti prostředí a nároky konkrétního plemene. Při tzv. uzavřeném chovu je nutné vymezit poměrně velké prostory pro úspěšný chov velkých plemen holubů, ale též plemen velmi temperamentních, zatímco prostorově nenároční bývají menší zástupci strukturových holubů, rejdiči či rackové. U holubů, které volně pouštíme, byť by třeba chodili po zemi jako slepičky (např. málo létavá plemena jako kingové či giganti), vystačíme s přiměřeně menším holubníkem, a co je opravdu zajímavé, to je chovatelské zařízení pro plemena letově dovedná, až akrobatická. Tato se chovají ve velmi malých boxech. Zde bývají ve vynikající zdravotní kondici a těší se, až budou moci vyletět ke svým výkonům. Chov okrasných holubů nebývá praktikován v lidských obydlích, jako je tomu běžně třeba u psů. Jsou sice známy případy, kdy holub je držen jako domácí „mazlíček“, ale to jsou naprosté výjimky. Pohled na ochočeného holuba je pro každého holubáře zajímavý, ale okrasný holub nepatří mezi druhy zvířat, která by se běžně ochočovala.
Holub patří mezi typická drobná ušlechtilá zvířata, která patří na dvůr či zahradu. Nevadí mu příliš chladno a poměrně dobře prospívá i v letních měsících při vysokých teplotách. Zátěží mu může být průvan a vždy neprospívá ve vlhkém prostředí, kde může docházet také k bujení škodlivých původců onemocnění. Typickým místem pro chov holubů je tzv. komorový holubník, většinou vybavený voliérou. Moderní je komorový holubník, u kterého je přední stěna otevřená, zpravidla z bodovaného pletiva. U takového holubníku není bezpodmínečně nutná ani voliéra, ačkoliv je vždy doporučována. Doporučuji i půdní holubníky, které sice mají dvě nevýhody, a to přístup po schodech a jednu zkosenou stěnu, ale jsou velmi teplé a u mnoha plemen umožňují zimní plemenitbu (obytná část domu prohřeje podlahu holubníku). Půdní holubník je jednou z nejlepších možností praktikování holubářství na místech, jako jsou areály novostaveb nebo domy v centrech měst. Holubníky na kůlu není třeba přímo zavrhovat, ale je potřeba vždy opatřit podstavec ochranou proti škodné a udělat ho tak, aby byl nejen estetickou ozdobou dvora, ale také vyhovoval hnízdění holubů, umožnil snadné čištění a manipulaci. Na podlahu holubníku je vhodný betonový potěr, který lze snadno čistit. Pro většinu plemen můžeme použít též kovové nebo plastové rošty, které brání kontaktu s trusem. Základem holubníku je zajistit jeho dobré odvětrání a zamezit přístupu hlodavců. Dobře izolovaná střecha je zárukou, že nebude docházet k prudkým výkyvům teplot.
Proč by k holubníku měla patřit také voliéra?
I při způsobu chovu, kdy umožňujeme volný prolet holubům, je voliéra neocenitelným pomocníkem. Ne vždy totiž můžeme holuby pouštět, třeba z důvodu většího výskytu dravců v určitých ročních obdobích. Voliéra umožňuje holubům pobyt na slunci, čerstvém vzduchu, a jestliže není zastřešena (nebo jen částečně), mohou se v ní i vykoupat během deště. Je tedy jakousi přirozenou nástavbou holubářství, a jestliže jsou kolem ní i okrasné rostliny, působí velmi estetickým dojmem. Voliéra může být libovolně velká, dle našich prostorových možností. Nedávno jsem navštívil holubářský komplex, kde voliéry tvořily areál velký asi 30×20 metrů. Vhodné je opatřit voliéru pevným a hustým pletivem, které brání před vniknutí škodné i vrabců a myší, dále hlubšími základy, které zabezpečují ochranu proti vniknutí hlodavců.
Jakou velikost má mít holubník?
Naše starší literatura doporučovala osadit holubník takovým množstvím jedinců, kteří na 1 kg své hmotnosti zabírají 0,25 až 0,50 metru čtverečního podlahové plochy. Toto je ovšem jen velmi omezené doporučení. Hodně chovatelů má relativně malý holubník, ale k němu velkou voliéru. Někteří rejdiči zase jsou na velikost holubníku mimořádně skromní, zatímco velcí voláči by v malém prostoru prosperovali jen stěží. Potřeba individuálního přístupu je nezbytná. Holubník by měl obsahovat obslužnou místnost, ve které by měly být drezurní klece, případně karanténní klece, dále krmiva, doplňky, čisticí a dezinfekční prostředky, náhradní krmítka. Dále je tato místnost vhodná k uskladnění hnízdních misek, steliva do hnízd, koupadel, kroužků i chovatelských záznamů. Nemáme-li tuto místnost, musíme zpravidla tyto věci skladovat přímo v holubníku, což nepůsobí esteticky.
Holubník by mělo být možno rozdělit na dvě části, což je pomocníkem při přepárování holubů během sezony, stejně jako během rozdělení holubů a holubic dle pohlaví po hnízdní sezoně. Součástí některých holubníků bývá oddělení pro výletky, ale toto je možno vybudovat i separátně ve formě dobře kryté voliéry. Výletci umístění zvlášť od chovného oddělení prospívají mnohem lépe. Při volném vedení chovu je ve výletu z holubníku zpravidla umístěna probíhačka, která zabraňuje průniku škodné, ale je možné ji také nastavit tak, aby holubi mohli do holubníku, ale ven nikoliv.
Holubník doporučuji čistit asi jedenkrát týdně. Při čištění používáme speciální škrabky, sestávající z široké špachtle na čištění budníků a sedaček, zakulacené špachtle na čištění hnízd a škrabky na dlouhé násadě na čištění podlahy. Po hrubém očištění zbytek nečistot odstraníme smetáčkem. Existují i speciální vysavače. Vhodná je následná dezinfekce speciálním prostředkem nebo alespoň savem. Podlahu pak můžeme jemně posypat holubí bělobou. Při čištění vždy používáme z důvodu vznikajícího prachu roušku a holubník následně dobře vyvětráme. Holubí trus je možno využít jako vynikající hnojivo.
Jaké vybavení k holubářství potřebujeme?
Celý proces hnízdění, o kterém si povíme příště, je vykonáván ve speciálních kójích, které nazýváme budníky. Budníky by měly umožňovat výchovu mladých a současně již i sezení na nové snášce, jsou tedy ve tvaru krychle, abychom do nich mohli umístit dvě hnízdní misky. Průměr hnízdních misek je asi 20 cm, což znamená, že nejmenší velikost budníků je 60×30×30 cm, pro největší plemena využíváme budníků o velikosti raději 100×50×60 cm. U mnohých plemen je vhodné oddělit obě části budníků svislou přepážkou, aby větší mláďata nerušila rodiče při sezení na vejcích. Výhodný je i patrový systém, kdy rodiče sedí na snůšce, která se nachází na polici v horní části budníku, a mláďata dospívají v hnízdě, které je přeneseno do dolní části. Dnes převažují budníky stěnového typu, vytvářející sestavy od 6 asi do 30 hnízdních možností, lze i libovolně více. Možné jsou i individuální a závěsné budníky. Přední stěna budníků bývá otevřená jen zřídka. Je lepší část budníku zastínit prostřednictvím pevné nebo laťové zábrany, které chovným párům zajistí klid při hnízdění. Vlet do budníků vybavíme doletovým nášlapem, který může sloužit při zvednutí i jako zábrana proti vylétnutí z budníku.
Chovná sezona může probíhat i ve speciálních kójích pro jednotlivé páry. Při boxovém systému mají chovné páry naprostý klid, dochází k řízené plemenitbě a na minimum je odstraněn stres, který může způsobit narušení zdravotní kondice. Pro odpočinek holubů jsou nejvhodnější individuální sedačky, zpravidla dřevěné nebo kombinované s kovem. Při patrovém uspořádání využíváme zábrany proti padání trusu. Běžným vybavením holubníku i voliéry jsou laťové sedačky z hoblovaným prken.
