Kavalír king charles španěl
Nelze se hned v úvodu nezmínit o king charles španělovi, plemeni, které je vlastně tak trochu kavalírem. Mají dlouhou společnou historii a vlastně mnohé společné. Stejní a zároveň tak rozdílní. Hlavní exteriérový rozdíl ve vzhledu nalezneme na jeho hlavě, přičemž king má čumáček řádně „zamáčklý“, kratičký jako třeba mops, a v povaze je nejvýraznějším rozdílem vášeň kinga si hovět a lenošit v útulném bytečku, kdežto kavalír se rád proběhne venku a bude svého pána provázet při všemožných aktivitách stejně nadšeně jako při lenošení u televize. Ani jednu věc nepotřebuje ke svému životu nutně a často.
Je z Číny, nebo ze Španělska?
Jejich nejstarší historie je líčí jako malé lovecké španěly, se zaměřením na ptactvo. Psi sportovního typu se stali oblíbenými díky své bezproblémovosti, dobré ovladatelnosti, bez nutnosti neustálého zaměstnávání lovem. Byli stejně dobrými pomocníky jako společníky. Jejich osobní kouzlo a mluvící oči snad očarovaly každého. Opomeneme-li loveckou duši, zůstal kavalírek takový dodnes.
Zda se první jedinci dostali do Anglie ze Španělska, Malty, Itálie, Japonska, či byli místní (angličtí) od svého počátku, se nám s jistotou asi nikdy nepodaří zjistit. Názory odborníků rozhodně nejsou ve všem jednotné. Podíváme-li se na obrazy znázorňující kavalíry, zjistíme jistou podobnost až do 19. století s japan chinem. Údajně také Kateřina Portugalská, manželka Karla II. sama dovezla z Číny párek malých španělů. Pod tímto označením si můžeme představit všelico. Také když japonské lodě brázdily po mořích a oceánech a navštěvovaly různá království, vozily s sebou všemožné dary. A protože dary z Japonska obsahovaly vždy i psy, lze očekávat, že do genů malých španělů zasáhli i psi z jiných zemí, a to i vzdálených.
Příjemný společník už před půl stoletím
Vraťme se ale k prvním písemným záznamům a uměleckým dílům jasně znázorňujícím malé španěly, prarodiče dnešních kingů (King Charles Spaniel) a kavalírů (Cavalier King Charles Spaniel). Za asi první moment vyobrazení kavalíra je považován portrét Filipa II. španělského s královnou Marií Katolickou, kde u jejich nohou můžeme spatřit dva kavalíry. Tento portrét byl vytvořen v Anglii v roce 1554 a autorem díla je Antonio Moro.
Vzhled kavalírů v tu dobu rozhodně ještě nebyl ustálen, ale bezesporu se jednalo o malé španěly, kteří byli základem pro vytvoření jednotného plemenného typu. Hojně byl už ve 14. století rozšířen v Itálii, proto se mnozí kynologové domnívají, že jeho původ by mohl být hledán právě tam.
Od počátku své existence byli velice oblíbeni u dvoru. Miloval je Jindřich VIII. Tudor, žijící v letech 1509–1547 a známý jako velký lidský tyran, stejně tak je zbožňovala jeho dcera Alžběta I. Byl oblíbencem po dlouhou řadu desetiletí Stuartovic rodiny, Marií Stuartovnou počínaje, Jakubem II. konče.
Kolem kavalíra se napsalo mnoho historek vypovídajících o jeho závislosti a věrnosti svému pánu. Nejznámější vypráví o tom, jak svou paní Marii Stuartovnu měl její psí kavalírek tak rád, že když byla v roce 1587 odvedena na popraviště, šel neustále s ní, schován v dlouhé řasené sukni. A když jí byla sťata hlava, zůstal po celou dobu schovaný pod sukněmi a nechtěl ji opustit ani po její smrti. Vnuk Marie Stuartovny Karel I. i následně jeho syn Karel II. měli také na svém zámku nejednoho kavalíra, stejně jako jejich následovník Jakub II. Po dobu jejich panování měl kavalír jistotu, že bude existovat.
Karel I. byl znám až přehnanou láskou ke kavalírům, kdy nejednou zanedbával vladařské povinnosti, aby upřednostnil zájmy svých kavalírů. Také prosadil zákon, že do všech institucí mají psi kavalírští povolený vstup, a to včetně parlamentu. Karel I. choval především jednobarevné černé kavalíry, Karel II. zejména černé s tříslovou a trikolorní. I když se zpočátku objevovali prapředci kavalírů i v barvě bíločervené, brzy tato barevná varianta vymizela.
Když krále Karla I. popravili Cromwellovi muži, vzali si jeho malé španěly jako trofeje. Několik jich však přežilo, a když se jeho syn Karel II. dostal po úmrtí Olivera Cromwella zpět na trůn, snad i jako symbol mu začali být kavalírci vším. Určitě právem by se ho dalo označit za chovatele, i když lásku ke psům zřejmě často až přeháněl. V jeho ložnici běžně byly feny i se štěňaty a feny před porodem. Nejeden kronikář uštěpačně poukazoval na výrazné nepříjemné aroma vinoucí se z jeho ložnice kvůli velkému množství psů, po kterých služebná nestíhala ani uklízet. Karel II. bral chov kavalírů tak vážně, že dokonce dával dobré chovné feny svým poddaným v Londýně, aby se o ně starali a odchovávali štěňata podle jeho představ.
I jeho následovník a bratr Jakub II. se o ně hezky staral a měl je v oblibě. A právě on se postaral o pojmenování kavalírů na „král Karel“ (king Charles), což mělo být vyznáním holdu Karlu II. Když se však musel Jakub II. uchýlit do exilu na území Francie, ztratili kavalírci mnohá privilegia a postupně se vytráceli. Jakubův nástupce (od roku 1689) Vilém Oranžský o kavalírech na svém zámku ze zištných důvodů nechtěl ani slyšet, a tak si za královského psa vybral raději mopse … Zde obliba kavalírů prozatímně upadá, ale nelze říci, že končí. Následující vladaři neoplývali nadšením z malých psů typu španělů. Trend oblíbenosti psích plemen se změnil a oblíbenými se stali psi s kratičkými zamáčknutými nosíky. Dlouhé čumáky již nebyly v módě, a tak i u kavalírů přišlo na řadu zkracování. Existují domněnky o přikřížení japan chinů v 19. století, což (zjednodušeně řečeno) vedlo ke změně typu kavalírů na dnešní kingy. Až do poloviny 19. století byli kavalíři jak psi společenští, tak lovecky používaní. Plnili roli slídičů a ještě na začátku 19. století byli poměrně hojně využíváni k lovu sluk. Zároveň se potýkali s módou jako domácí mazlíci – psi u dvora byli vybíráni podle délky nosu, kulatých hlav a převelkých očí. A tak se stalo, že se z kavalírů stávali kingové a původní kavalír s dlouhým nosem prakticky vymizel. Sportovně vyhlížejících a chovajících se kavalírů ubývalo a začali je nahrazovat king charles španělé dnešního typu. A tak se krásní a již prošlechtění kavalíři začali vytrácet. Lze předpokládat, že následně občas docházelo k přikřížení tolik rozšířeného mopse či pekingského palácového psíka.
Historie čtyř barevných variant srsti
Dlouho existovali jen v čistě bílém zbarvení, černobílém a také černém. Černým se říkalo gredin. Až v 17. století přišli na řadu červenobílí blenheimi. Ty jako první začal chovat na svém zámku lord John Churchill of Marlborough (1650 až 1722), prapředek Winstona Churchilla a bývalé královské páže. Obzvláště ceněni byli psi s bílou lysinkou, v jejímž středu se nacházela červená skvrna, tzv. „blenheim spot“. Byl úspěšným a slavným vojevůdcem a po vítězné bitvě u Blenheimu dostal od královny anglické zámek u Woodstocku. Sám jej pak dle vítězné bitvy pojmenoval Blenheim Haus.
Existuje jedna samozřejmě nepravděpodobná, ale milá historka vztahující se ke zbarvení blenheim. Když šel vévoda z Marlborough do bitvy o Blenheim, svěřil své manželce bíločervenou fenku, která měla každým dnem rodit štěňata. Manželka vévody byla v neustálém stresu, jak válka dopadne, a tak se o manžela bála, že fence neustále tiskla palec na temeno hlavy a modlila se za dobrý konec bitvy. Když se narodila štěňata, všechna měla na hlavě v lysince otisk jejího palce. Této malé hnědé skvrnce v lysince se začalo říkat „blenheim spot“ a byla vždy velice ceněna.
Černí kavalíři s hnědými znaky se objevovali od prvopočátku a tato barva bývá považována za původní. Naopak jednobarevní sytě červení psi, tedy ruby, se začali objevovat až za vlády královny Viktorie. Jeden z prvních ruby psů se jmenoval Risum a žil v 70. letech 19. století. Viktorie měla také v oblibě trikolorního pejska Dashe, který byl jejím asi nejoblíbenějším kavalírem.
Záchrana starého typu „kinga“
V roce 1886 byl založen Toy Spaniel Club. Když se objevily snahy o přejmenování plemene na „toy španěl“, Eduard VII. byl bez váhání proti a trval na návratu k původnímu základu „king charles“. Když však v roce 1902 změnil název na King Charles Spaniel, vůbec se to nelíbilo Kennel Clubu. Naopak byl navýsost spokojen Eduard VII., který trval na zachování kořene king charles.
Zvláštností je, že to nebyli angličtí chovatelé, kdo zachránil kavalíra před úplným zánikem. Byli to chovatelé z Ameriky. Přesněji Rosweld Eldridge. Když viděl na obrazech Karla I. a Karla II. kavalíry, hned si je zamiloval a toužil po jejich chovu. Rozjel se tedy do Anglie, aby si obstaral typické představitele plemene. Jaké však bylo jeho překvapení, když na Cruftově výstavě zjistil, že jeho sen vlastně již neexistuje, že jeho vysnění kavalíři jsou již přetvořeni do jiného typu. Nevzdal se však a vsadil na osvědčenou metodu – přilákat majitele psů původního typu „kingů“ za možnost získat nemalou finanční odměnu. Nabízel každému, kdo předvede na Cruftově výstavě psa kavalíra takového, jaký se objevoval na obrazech za vlády Karla I. a II., a bude vybrán jako nejlepší fena či pes tohoto typu kinga, 25 liber – což v tu dobu byla opravdu velká částka, za kterou ukázat psa na výstavě stálo. A najednou se takoví psi opět začali objevovat. Bylo známo, že i v tu dobu se ve vrzích objevovala štěňata s různě dlouhým nosem. Ovšem na výstavy a do chovu se pouštěli jen psi s nosem kratičkým. Nápad byl zrealizován a začalo se objevovat víc a víc typických a krásných představitelů „starého typu kinga“, tedy kavalíra, jak ho známe dnes. První odměnu získal pes jménem Fredie of Monham (nar. 19. 11. 1923). První základní popis plemene „s dlouhým nosem“ byl napsán podle psa jménem Ann´s Son (v barvě blenheim), který cenu a finanční odměnu za typického představitele kavalírů dřívějších dob získal také jako jeden z prvních.
Avšak brzy poté, co se zvyšoval počet kavalírů, R. Eldridge zemřel. Největší nadšenci pro znovuobjevené plemeno však zůstali i bez finančního odměňování. Významnou osobností byla paní Pittová. Rozvoj vlastně jednoho plemene na dva typy způsoboval u chovatelů zmatek a nerozhodnost. V roce 1928 vešel do podvědomí veřejnosti první standard kinga s dlouhým nosem. Ovšem kingům jejich „ukradený“ název zůstal, a tak vyvstala otázka, jak pojmenovat staronového kinga.
V roce 1928 byl v Anglii založen klub přímo s názvem „Cavalier King Charles Spaniels“. Avšak až v roce 1945 došlo konečně k oficiálnímu rozdělení španělů na cavaliera a kinga a chov se tak rozvinul naplno. Na přání Eduarda VII. zůstala u obou plemen v základu pojmenování tři stejná slova a jen jednomu z nich jako jakýsi dovětek bylo na začátek názvu přidáno „cavalier“. Ale proč zrovna kavalír? Údajně je tento název převzat od pojmenování stoupenců Karla I., kterým se říkalo „kavalíři“. Jejich protivníci v 17. století byli zastánci parlamentu, kterým se říkalo „kulaté hlavy“.
I když byl kavalír plemenem známým již od 15. století, je vlastně dnešní kavalír mladším plemenem než king. Je tedy záludnou otázkou, zda je tato historie vlastně kavalíra, nebo kinga…
Začátkem 50. let 20. století bylo ve Spojených státech amerických jen pět kavalírů. Ovšem už v roce 1956 zde byl založen klub pro toto plemeno. Uznán americkým AKC byl Kavalír king charles španěl až v roce 1996.
První kavalíři se na naše území dostali díky Miladě Semerádové (chovatelská stanice „Ze Semradic“). Ta dovezla v roce 1975 trikolorně zbarvenou fenu jménem Janet of Sunningdale a v roce 1976 psa ve zbarvení black and tan McGogans Munroe. Psi pocházeli z chovatelské stanice lady Abramamsové z Londýna. První chov ruby zbarvených kavalírků u nás rozšířila Michaela Brister–Titlbachová. Až jako poslední se na území naší republiky rozšířila červenobílá blenheim varianta.
Bezkonfliktní povaha
Rozhodně není pochyb o tom, že kavalírek je jedno z nejoblíbenějších plemen, aniž by podléhal módě. Zájem o něj za posledních 20 let je stabilní, poměrně výrazný a pro své povahové vlastnosti si získá srdce snad každého. Komu kavalírek nadobro odejde ze světa, ten si většinou zase koupí kavalírka. Je to velice přizpůsobivé plemeno, vždy nadšené z celé své rodiny i ze všech zrovna přítomných lidí bez ohledu na věk. S každým se rád uvítá, od každého se nechá pohladit, ovšem tu pravou lásku a věrnost si nechává jen pro svého pána. Neustále ho po očku sleduje, jestli nechce odejít bez něj nebo jestli zrovna on si s ním nechce pohrát. Někdy se může stát i na svém pánovi závislým, což může činit problémy v momentě, kdy se jeho majitel rozhodne jet na výlet bez něj. To pak dokáže naříkat a žadonit, jen aby i on směl na výlet jet. Jeho velice výrazná mimika a řeč těla nenechávají nikoho nikdy na pochybách. Umí jasně „říci“, co cítí, jak mu je a co by zrovna chtěl.
Je to zcela bezkonfliktní pes, kterému je kousavost absolutně cizí. Přesto většina kavalírů hlídá – štěká na cizí lidi, kteří se objeví u dveří bytu, kde bydlí. Ovšem nikdy nemá snahu kousnout. Jen zastrašuje.
Má rád děti, většinou je ochotný je i poslouchat, pokud jejich povely jsou srozumitelné, splnitelné a ne příliš časté. Rád žije ve společnosti dalšího psího kamaráda nebo kočky. Může bez šarvátek žít i ve smečce více psů. Mnohý majitel kavalíra totiž nezůstává jen u jednoho. S domácími zvířaty nemá nikdy žádný problém. V dospělosti není většinou hrr do seznamování a protějšku nechává čas na rozkoukání. Může žít bok po boku jak s papouškem, králíkem, křečkem, tak i se zmiňovanou kočkou. Je nerad sám, a proto přítomnost jakékoliv živé duše ocení, když se celá rodina ráno rozejde do práce a do škol.
Nepatří k psům ničitelům. Není příliš časté, že by ve štěněcím věku něco zničili, v dospělosti už vůbec ne. Nejsou zbytečně uštěkaní, ale může se stát, že pokud nejsou od štěněte zvykáni na samotu, mohou občas steskem kňučet a vydávat žalostné zvuky. V tomto případě pomůže preventivní zvykání na samotu, i když se očekává, že s pejskem bude pořád někdo doma, anebo pořízení druhého psa – psího kamaráda. Někdy naoko předvádí panovačnost a majetnictví jinému psímu kamarádovi u nějaké hračky nebo krmení, ale jen zcela zřídkakdy toto bručení a povrkování myslí vážně.
Velice tvárný, ale žádný pecivál
Kavalír je pes, který se rád schoulí do klína nebo vedle svého pána na sedačce, a pokud mu není ani jedno umožněno, tak alespoň k jeho nohám. Má rád jeho přítomnost, chce mu být nablízku a doslova si ho užívá. Půjde se svým pánem kdykoliv a kamkoliv. Sice většina kavalírů nemá ráda sychravé a mokré počasí, pokud si to však bude jejich pán přát, budou ho následovat i v tomto nečase.
Je to pes sportovního typu. Rád běhá, většinou rád aportuje, rád skáče, rád bude chodit po horách, a dokonce i rád plave. Je to pes do nepohody, pro aktivní lidi, kteří neváhají psa brát kamkoliv s sebou. A nebude dělat ostudu. Umí se chovat i poslouchat. Samozřejmě do takové míry, jakou jeho majitel požaduje. Kavalírci velice rádi cestují všemožnými dopravními prostředky. A kde nemůžou po svých, spokojí se i s místem v cestovní tašce či batohu, koukajíce po okolí. Nejsou příliš těžcí, a tedy i tato alternativa je možná, když je potřeba projít místem, kde by to pes nezvládl nebo kam má pes zákaz vstupu.
V lese nemívají tendence chodit po stopách zvěře ani ji neprohání. Samozřejmě pokud se jejich touha po dobrodružství v mládí brzdí. Přírodu a volný pohyb zbožňují a nemají tendence se od svého pána vzdalovat. Po horách zvládnou pochodovat i celý den, aniž by na nich byla vidět únava. Přestože sportování a dlouhé procházky milují, obejdou se bez nich i na různě dlouhou dobu. Pokud jeho majitel nemůže třeba i tři týdny nic sportovně zábavného podnikat, spokojí se kavalírek i s krátkými venčicími procházkami a zbytek dne proleží v pelíšku nebo se svým pánem u televize či vedle psacího stolu. Nevynucuje si procházky ven, ale s nadšením je vítá, když je jeho pán nabídne. Jeho univerzálnost je jeho velkou předností.
Je také výborným psem pro ty, kteří se chtějí věnovat agility, případně jinému sportu, kde je hlavní náplní běhání, skákání a poslušnost. Je vhodný jak pro dospělé, tak pro mládež. Kavalír je velice učenlivý pes, schopný a ochotný se naučit snad čemukoliv. Vedle nejrůznějších cviků poslušnosti zvládne vypracovat i méně náročné pachové práce (stopování, přinášení a označování věcí), ale také je schopný se naučit hlídat předměty. Přidělenou práci bere vždy vážně a opravdu se snaží. Přesto jejich výcvik není s každým jedincem úplně jednoduchý, někteří rádi dělají, že „špatně slyší“. Ale využijete-li správně kouzlo pamlsků, jde cvičení většinou skoro samo.
Někteří jedinci mohou sloužit i jako canisterapeutičtí psi, ale je jim milejší rozdávat radost svým pohybem a veselou náladou. Je to pes, který se snad vždy vyspí do růžova. Nemívá špatnou náladu, je vždy připraven plnit přání svému pánovi a rozradostnit ho. Pokud však jeho pán náladu nemá, nemá tendence se vtírat, a už vůbec ne si vynucovat pozornost nebo zábavu. Jsou velmi citliví a poddajní.
Opravdu potřebuje lidskou společnost a v žádném případě se nehodí pro pobyt v kotci. Je to ryze pes do bytu jakékoliv velikosti, přizpůsobí se početné rodině i samotáři, malé panelové bytovce i velkému rodinnému domu.
Kavalír king charles španěl je oblíbené výstavní plemeno. A je také čím se chlubit. Mnohé kavalíry pozornost všech baví a jsou to velice líbiví psi. Na výstavách se kromě pohybu dokola posuzuje pes i na stole, tedy by si na tuto výšku a na manipulaci na stole měl zvykat již od štěněcího věku. Rozhodčí kavalíry velice podrobně prohmatávají, prohlížejí a nezřídka sami kontrolují skus a počet zubů.
Většina kavalírů jsou velcí jedlíci
Za většinou jedinou špatnou vlastnost týkající se tohoto plemene lze považovat příliš velký apetit. Přímo se nabízí slovo nenažranost a někdy až nepříjemné loudění s typickým výrazem „smutných psích očí“. Kavalíři nemívají problémy sníst snad cokoliv, většinou nejsou vybíraví a naopak se musí hlídat, aby nepozřeli všechno, co kde najdou nebo co kde leží nachystáno pro někoho jiného. Nezřídka mohou být chlebíčky na stole přichystané pro návštěvu při ponechání s kavalírem o samotě ve velkém nebezpečí. Ne nadarmo se některým jedincům říká „popelnice“ a není jim zatěžko ani kontrolovat místo kolem popelnic, zda nevyhodil někdo něco, co byla škoda vyhodit. Jedinou výhodu této „nenažranosti“ lze spatřovat v tom, že za pamlsky se naučí opravdu snad cokoliv. Tedy u kavalíra pozor na obezitu.
O zbarvení kavalírů
Blenheim
Nejpočetněji zastoupeni jsou psi ve zbarvení blenheim. Jedná se o syté kaštanové a navzájem dobře oddělené znaky na perlově bílém podkladu. Znaky jsou rovnoměrně rozložené na hlavě, ponechávají dostatek prostoru mezi ušima na vysoce ceněný znak ve tvaru kosočtverce, tzv. korunku, což je jedinečný charakteristický znak u této barevné varianty. Všechny bílé znaky, a to jak na končetinách, tak na tlamě, by měly být čistě bílé – bez pih. Stejně tak je nežádoucí melírování bílé barvy. Častým problémem je nedostatečné osrstění po celém těle, ale zejména na uších, světlejší oko a nosní houba a zmiňované pihování a melírování. Blenheim zbarvení má pouze geny pro blenheim a nemůže jiné zbarvení svým případným potomkům předávat. Gen pro barvu blenheim je recesivní ke všem barevným variantám kavalírů.
Ruby
Jedná se o jednobarevnou sytě červenou – temně mahagonovou. Nežádoucí je pískové zbarvení srsti, které se u nás však vyskytuje spíše ojediněle. Stejně tak bílé znaky jsou nežádoucí a při posuzování závažnosti záleží na jejich rozsahu. Mohou se objevovat od počtu „pár chlupů“ na hlavě či hrudníku až po velké bílé znaky. Považuje se za geneticky nejobtížnější zbarvení, neboť syté zbarvení bez bílého chlupu není jednoduché získat. I toto osrstění se často potýká s nedostatečně osrstěným uchem. Také naše chovy bojují se světlým okem a světlou nosní houbou. Ruby kavalíři jsou však ustáleni v typu. Tento barevný ráz se považuje za nejtemperamentnější, a tedy snad i nejvhodnější např. pro agility. Gen pro ruby zbarvení je dominantní k blenheim zbarvení.
Trikolor
Druhým celkem problémovým zbarvením je trikolorní, neboť bílá, černá a pálení mají jasně dáno, kde se mají nacházet. U tohoto zbarvení se však rádo „ztrácí“ pálení na některých partiích. Černá a bílá musí být správně rozmístěné a navzájem dobře oddělené. Tříslové znaky se nacházejí nad očima, na lících, na vnitřní straně uší a končetin a také na spodní straně ocasu. Trikolorní zbarvení je dominantní k ruby a blenheim zbarvení. Je možné, aby fena a pes v barvě trikolor dali štěňata blenheim. Trikolor zbarvení jedinci se připouští jen s trikolorními nebo blenheim zbarvenými jedinci. Tak bývá největší pravděpodobnost správného zbarvení potomků. Připouštění feny jinak zbarvenými psy se praktikuje jen ve výjimečných případech.
Black and tan
I když má černá barva pálení, je považována za jednobarevnou variantu. Jedná se o havraní černou s tříslovými znaky nad očima, na lících, na vnitřní straně uší, na hrudi, na končetinách a na spodní straně ocasu. Tříslová barva má být zářivá, bez melírování černými chlupy. Bílé znaky jsou nežádoucí, ale objevují se poměrně často. Také se čas od času objeví celočerný jedinec bez pálení nebo jedinec, kterému určitý znak z pálení chybí. U tohoto zbarvení se vyskytují velké rozdíly v typech psů – jsou drobní anebo naopak robustní, skoro krátkosrstí s málo osrstěným uchem anebo naopak chlupatí snad až moc. Černá barva srsti je dominantní nad recesivní ruby. Black and tan se připouští jedincem stejné barvy nebo ruby. Jiným zbarvením jen ve zcela výjimečných situacích. Toto zbarvení je dominantní ke všem barvám.
Jestliže se připouští jinak zbarvení jedinci, než je doporučováno, může se mnohé spravit, ale také naopak se začnou minimálně po dvě generace objevovat abnormality ve zbarvení, jako např. chybějící lysinka, velké bílé znaky apod.
Krásná srst s malým množstvím práce
Časté česání není nutné, postačí i jen jednou za dva až tři týdny, ale pak musíme očekávat, že se budeme trápit s několika slepenci chlupů na uších, a to z vnitřní i vnější strany, na vnitřní části stehen a nezřídka také pod lokty. Potom záleží na kvalitě a délce srsti, jestli se zacuchaná srst objeví i na jiné části těla. Pokud se chceme vyhnout těmto zašmodrchancům, u kterých musí často přijít na řadu i nůžky, pak je zapotřebí česat jedenkrát týdně, případně i častěji. Tím také výrazně omezíme množství chlupů v bytě, což považuji vedle jejich velkého apetitu za druhou a poslední negativní věc spojenou s kavalíry. Častější česání nám zabere minimum času, většinou 5 až 10 minut. Kvalita krmení výrazně ovlivňuje kvalitu srsti.
Délka srsti je s ohledem na množství péče opravdu výhodná. Krásné jsou hustě a dlouze porostlé uši, ovšem zároveň jsou to lapače nečistot. Stejně jako krásné třásně na břichu, hrudníku a končetinách, vypravíme-li se na procházku do luk a lesů. Přesto vidět tu radost z pohybu u kavalíra určitě za následnou práci stojí. Opět je to otázkou jen několika minut, za sychravého počasí však i koupele.
Kavalíra se doporučuje koupat přibližně jednou za měsíc za pomoci kvalitního šamponu. Tyto šampony jsou poměrně drahé, ale s ohledem na velikost psa vydrží velmi dlouho. Po vykoupání celého psa je výhodné jej vyfénovat a upravit ho tak do hezké fazony, aby srst neměla snahu se kroutit a tvořit vlny. Toto platí zejména před výstavou, před níž se kavalír koupe dva dny. Po vyfénování patří k předvýstavní úpravě zastřihnutí některých trčících chlupů, dále se zastřihují dlouhé chlupy na tlapkách do kulata, ale jen trošku, neboť zde je dlouhá srst vyžadována. Říká se tomu bačkůrky. Trochu se upraví srst na uších a na praporcích hrudních končetin, aby celkový vzhled kavalíra působil upraveně. Jiná úprava srsti se neprovádí. Snad ještě kromě vystříhávání chlupů zespoda tlapek – mezi polštářky, čímž se výrazně omezí nošení bláta do bytu a předejde se v zimním období vytváření většího množství sněhových kuliček, které psa mohou při pohybu výrazně bolet a pohyb omezovat. Tuto drobnou práci asi jednou za měsíc, zejména při sychravém počasí, majitel i pes po procházce zajisté ocení.
Zdraví kavalírů a další péče
Když se řekne zdraví kavalírů, na prvním místě se musíme zmínit o srdeční aritmii – šelestu. Jedná se o nejčastější onemocnění postihující plemeno, i když rozhodně ne často je spojeno s viditelnými obtížemi. Mnozí kavalírci postižení srdeční aritmií umírají kolem 13. až 14. roku běžnou smrtí – na stáří. Srdeční aritmie je u kavalírů doslova běžná. Údajně přes 90 % z nich má šelest ve svých 10 letech a kolem 5. roku věku má slyšitelný šelest různého rozsahu více než polovina kavalírů.
Dále se mohou u kavalírů objevit oční a kožní problémy. Nejsou nikterak běžné, ale vyskytují se. Kavalírci, jako mnohá plemena se zkráceným nosem, trpí na jakési chroptění či frkání. Vypadá to, jako by se nemohli nadechnout. Není to opravdový zdravotní problém, ale mnohé lidi to může zpočátku vyděsit. Psíkovi se zanesou dýchací cesty a snaží se toho zbavit. Po chvilce to buď přejde samo, nebo stačí na pár vteřin přidržet nosní dírky tak, aby byl nucen se nadechnout tlamou.
Někdy se rodí s paspárky. Ty by měly být v raném věku odstraněny. Když jsme u drápků, tak je nutné upozornit, že kavalírkům poměrně rychle rostou a je potřeba je kontrolovat a podle potřeby krátit. Samozřejmě velkým ovlivňujícím činitelem je míra pohybu, při němž se drápky samovolně obrušují o tvrdý povrch.
A jak by měl typický představitel plemene vypadat?
Na první pohled se musí jednat o ztělesněnou eleganci, s něžným výrazem a příjemným temperamentem. Je to pes sportovního typu a měl by tak i vyhlížet.
Mozkovna mezi ušima je téměř plochá, délka čenichu od základny stopu ke špičce nosu je v dospělosti zhruba 3,8 cm a měl by se přiměřeně zužovat. Důležité je, aby líce pod očima byly dobře vyplněné. Jakýkoli sklon ke špičatému čenichu je nežádoucí. Nosní houba má být černá, bez masově zbarvených skvrn. I když u některých jedinců se objevuje „sezonní nos“, kdy zesvětluje v období, kdy je málo slunce. Kavalír má nůžkový skus. Oči dokreslují celý výraz hlavy, jsou velké, tmavé, kulaté, ale neměly by vystupovat a už vůbec ne být vyloženě vypouklé. Uši mají výt bohatě osrstěny, vysoko nasazené a dlouhé.
Hřbet je rovný a krk středně dlouhý. Končetiny jsou rovné, dobře zaúhlené, bez kravského nebo sudovitého postoje. Ocas je v rovnováze s trupem, nesený vesele, ale ne příliš nad úrovní hřbetu. Kupírování bylo v minulosti možné, pokud se neodstranila více než jedna třetina délky ocasu. Už po mnoho let se vůbec nepraktikuje.
Zbarvení srsti již bylo popsáno. Jedná se o čtyři barevné rázy: tricolor, blenheim, ruby a black and tan. Srst je dlouhá, hedvábná, bez kudrn. Mírné zvlnění je přípustné. Bohaté osrstění je žádoucí. Nikdy nesmí být trimována ani nějak obzvláště upravována střihem.
Standard uvádí požadovanou hmotnost, a to 5,4 až 8 kg. Ovšem to je velice zavádějící parametr. Tedy je vyžadován malý, správně vyvážený pes v rozsahu těchto hmotností. Jeho výška by se měla pohybovat od 30,5 do 35 cm.
