Kostarický deník – Pura Vida

Po obědě jsme chvíli pozorovali u jídelny bazilišky, jak běhali po trávníku, a pak jsme se opět vydali na cestu. Ráz krajiny se postupně mění. Projíždíme především zemědělskou krajinou, kde se pěstuje hlavně maniok a ananas. Náhle končí i asfaltová cesta a my dále jedeme po prašné a kamenité cestě. Kosta nám vysvětluje, že vláda chtěla udělat nové cesty, ale místní jí to nedovolili. Lepší cesta by pro ně znamenala větší provoz, více turistů a ztrátu klidu. Raději se vybaví terénními auty, čtyřkolkami a terénními motorkami a mají svůj klid.

Přibližně po třech hodinách cesty přijíždíme do ekolodge Laguna del Lagarto lodge. Je to nádherné místo. Za zády prales a hlavně žádné betonové chodníky v něm. Už se těším, jak ho budeme prozkoumávat.

Večeře se podává venku na terase a přímo u terasy je postavené krmítko pro ptáky. Slétává se tu veškerá možná ptačí havěť: tukani, arasariové, tangary, strakapoudi, tyranovci, vlhovci. Úplný ráj pro fotografy a ornitology. Našim chlapcům tak vystydne každé jídlo, protože neustále odbíhají za fotografickými úlovky. A mně se při pohledu na ně vybavuje jedno přísloví: „Lepší je na tom ten, kdo se ztrácí ve své vášni, než ten, kdo svou vášeň ztratil.“

Po večeři se jdeme podívat na krmení kajmanů k jezírkům, která leží kousek pod naší ekolodgí. Vede nás takový veselý a bodrý chlapík. V ruce nese pytlík se syrovým masem a svolává ty svoje šupinaté miláčky. V podstatě na ně volá podobně jako naše sousedka na slepice: „Pojďte, holký, pojďte, pí pípípí pí,“ akorát německy. Proč se na zdejší kajmany mluví německy, jsem nepochopila, ale myslím, že kajmanům je to šumafuk. Hlavně že jim někdo přinese krmení a kecat si u toho může, jak chce. Takže během malé chvilky začínají z jezera vylézat asi dvoumetroví krasavci a budí mezi námi respekt. Chlapík jim hází kousky masa a mezitím nám ukazuje, co si k nim všechno může dovolit. A pak vyzve nás, abychom si kajmana také pohladili. Nikdo se k tomu moc nemá, ale já nechci propásnout takovou příležitost. Místo aby mužská část ocenila mou odvahu, dělají si ze mne srandu: „Holt ženská, neodolá, aby si nesáhla na ocásek.“

Pravděpodobně jsem ale zabodovala u „kajmaního táty“, a tak když se s ním loučíme, ještě odběhne a přinese nějakého hada namotaného na tyči a strčí mi ho do ruky. Snad ví, co dělá. Mně ten človíček připadal nějakej sjetej už u těch kajmanů. Nebo tady mají zásobu sér proti hadímu uštknutí a potřebují vyzkoušet, jestli fungují? No, když se k hadovi budu chovat slušně, tak mě přece neuštkne. Ještě víc mě znervózní, že když hada pustím na zem, všichni před ním uskakují. Poseroutkové. Později se ukáže, že se jednalo o neškodnou štíhlovku. Ale kdo to má v té tmě poznat?

Konečně se nám podařilo identifikovat ty strašidelné zvuky, které nás včera v noci budily. Dělají je gekoni. Kdo by to řekl do takovejch prcků, že udělají takový kravál. Takže dnes již usínám klidněji.

(Pokračování příště.)