Rok motáka
Co je to moták a jeho řazení do systému
A co to tedy ten moták vlastně je? Vždyť to může být i taková jemnější nadávka. Ty jsi ale moták. Ne v tomhle případě. Moták je pták, dravý pták. Není právě běžný. Jde sice o rodové jméno, což znamená, že motáků je více druhů, ale žádný není nijak hojný. U nás hnízdí tři druhy. A jak se zdá, docela se jim daří. Nejsou u nás všichni stejně početní, nejsou stejně velcí, ale podle vlastního pozorování si dovolím říci, že jsou dokonce užiteční, když jejich kořistí jsou z valné části myši. Dokonce rádi sbírají i hmyz, především velké zelené kobylky. Avšak pěkně popořadě. Jsou to tedy draví ptáci, takže je řadíme do řádu dravců – Falconiformes. Jelikož tedy dravci nejsou zrovna disciplínou, ve které bych byl nějak silným v kramflecích, nasazuji brýle o dioptrii silnější a otevírám jednu z nejposlednějších knížek, kterou je: „Soustava a české názvosloví ptáků.“ Tady se říká, že řád dravců je dále dělen na čtyři podřády. Ptáky ze dvou podřádů u nás zahlédnout nemůžete, leda že by to byli uprchlíci z nějaké zoo. Takže řazení našich dravců do podřádů se týká podřádů Accipitres a Falcones. Česká jména oba podřády nemají, respektive nejsou uváděna. Podřády se dále dělí na čeledi. Naše motáky řadíme do čeledi Accipitridae, česky jestřábovití. Je to čeleď značně rozsáhlá, uvádí se na 242 druhů. Všichni naši motáci patří do rodu Circus. V tomto rodu jsem napočítal 14 různých druhů. U nás hnízdí tři druhy a jeden druh by eventuálně mohl být zastižen jaksi na vandru. Našimi hnízdivci jsou moták pochop – Circus aeruginosus (Linnaeus, 1758), moták pilich – Circus cyaneus (Linnaeus, 1766) a moták lužní – Circus pygargus (Linnaeus, 1758). Zatoulancem nebo v malém množství protahujícím ptákem může být u nás moták stepní. To bychom měli výčet možných druhů motáků, které naše oko může u nás zahlédnout.
Rozšíření motáků a jejich výskyt u nás
Všechny tři druhy motáků, které považujeme za naše, mají docela zajímavý rozsah svého rozšíření, přičemž to, co říká naše literatura, docela nesouhlasí. Obvykle se hovoří o tom, že všechny druhy osídlují celou Evropu kromě nejsevernější části, případně i jižní Evropu, o Asii se sice hovoří, ovšem jaksi na okraji. Podíváte-li se na zakreslená území na mapkách výskytu, uhodí vás do očí, že opravdu souvislá území najdete v Asii. Evropa tvoří jen území okrajová, kde výskyt není nijak souvislý. Srdcem výskytu je severovýchodní Evropa a dále na východ v podstatě celá Asie. Naše literatura to sice takhle neříká, ale stačí se podívat do ruské. Azbuku nakonec ovládají mnozí ještě ze školy a při troše úsilí ji ještě dokážeme číst. Trochu to odpovídá i počtům a vzácnosti těchto ptáků u nás. Nejběžnějším motákem je dnes pochop. Jeho hnízdění u nás bylo poprvé doloženo až v roce 1940, dnes jej u nás zastihnete v podstatě na celém území státu. Snad jen s výjimkou Krkonoš, jižní části Šumavy a Jeseníků. Souvisí to bezpochyby se způsobem hospodaření na zemědělské půdě. Hodně původně zemědělské půdy se nedá obhospodařovat těžkou technikou, takže zarostla rákosem. Okolo rybníků, ale i menších potoků a potůčků, ale i různých pramenišť. Takže moták pochop, který byl původně česky nazýván pochopem rákosním, se mohl dobře rozšířit. A on se skutečně dobře chopil svojí příležitosti. Moták pilich raději hnízdí v lesích, spíše však někde v blízkosti větší paseky. Zatímco pochopy pozoruji každoročně, vloni jsem třeba na cestě autem na výstavu do Ebersbachu žádné jiné dravce vůbec nezahlédl, pilichy jsem na vlastní oči viděl jenom dvakrát. Motáka lužního jsem pak viděl v letošním roce vůbec poprvé, takže se nedivte, že jsem podlehl příležitosti a čučel na ně desítky hodin. Samozřejmě jsem se snažil i o fotografie. Dostat se jim na kobylku není zase nic snadného, je to lov se vším všudy a v první řadě jde o trpělivost. Máme dnes již digitální věk, takže můžete a také musíte udělat desítky fotografií, než z nich něco vyberete. Je to snadnější s vybavením za desítky tisíc, což tedy není můj případ, jsem však spokojen s tím, jak se mi to povedlo s vybavením desetkrát lacinějším.
Moták lužní – Circus pygargus (Linnaeus, 1758)
Třetím rokem jezdím támhle kousek od Rakovníka. Manželka před časem prodala domek po rodičích u Ledče nad Sázavou a koupila si jiný právě tady. Zapřísahal jsem se, že je mi to jedno, ale nemůže počítat s tím, že bych snad třeba sekal trávu. Pro jistotu však vždycky zmizím z baráku, když vidím, jakým kalupem roste. Tendlecten birdwathing, v podstatě nepřeložitelné slovo, ukázal se být ideální příležitostí, jak vyplnit čas, když na mne zbylo jen vyvezení posekané trávy na smetiště. Hned prvním rokem jsem zjistil, že v blízkosti hnízdí pár pochopů. Druhým rokem se mi povedla i jedna fotka letícího samce. Tak jsem si řekl, že se tedy vzmužím a ulovím i další fotky. Koncem dubna jsem tedy stál s autem na stanovišti a heleme se. Vidím kroužit tři siluety motáků po obloze. Nelétali ti ptáci sice v nějaké příznivé vzdálenosti, přesto jsem se je snažil vyfotit. Dobře jsem udělal. Teprve podle fotek se mi ty ptáky podařilo určit, což jsem si nechal potvrdit od specialisty na dravce. Prvotní podezření padlo na pilicha, motáky lužní jsem nečekal a nakonec jsem je viděl poprvé v životě. Tak takhle jsem k nim přišel.
Moták lužní je naším nejmenším motákem a také nejméně početným, takže se dá říci, že se na mne usmálo štěstí. Podle téměř deset let starých údajů hnízdilo na našem území 900 až 1 200 párů pochopů, 50 až 80 párů pilichů, ale jen 20 až 30 párů motáků lužních. Převážně pak na jižní Moravě, spíše v její západní části a na Hané. Výskyt na Rakovnicku je nový, přičemž jsem se doslechl, že asi 20 kilometrů daleko byl pozorován další pár. Zase to zřejmě souvisí s neobdělanou půdou. Na „mojí“ lokalitě bývalo 14 hektarů chmelnic a přímo v místě hnízda louky. Ačkoliv jsem věděl docela dobře, kde hnízdo leží, nakonec jsem je nenašel. Poprvé jsem vlezl do té dnešní džungle vloni, když jsem šel po stopě pochopů a potom přísahal sám sobě, že už to nikdy neudělám. Bylo to o život. Jde o souvislý porost kopřiv, sahajících po bradu a dole prorostlých ostružinami a svízelem. Horko a miliony nějakých mušek, které vám lezou do očí, nosu i uší. Věděl jsem, odkdy asi samice musí sedět na vejcích, a tak jsem sám sebe letos obelhal. Ty kopřivy nejsou ještě tak vysoký. Předpokládal jsem, že ta samice vyletí, když budu supět někde blízko. Kdepak. I v literatuře se dozvíte, že samice sedí na vejcích nebo malých mláďatech velmi pevně. Prostě nevyletěla a já si řekl: Už nikdy! Potom jsem je pozoroval, kam asi zapadá s přinesenou potravou. Tak jsem se zase obelhal, nebo vzmužil? Ne, to bych lhal, obelhal. Šel jsem na to z jiné strany, ale zase jsem to minul. Musel jsem být již docela blízko. Potom se mi podařilo vyfotit samce v celém seriálu snímků, kam přímo zapadnul, tentokrát se malinko změnila situace. Vylhal jsem se z toho obráceně. Říkal jsem si: Ta mláďata musí být asi docela velká, už by se asi rozlétla, stejně nemáš kroužky správné velikosti a jedna fotka hnízda za to nestojí. Tak jo, můžu říkat, jak jsem zodpovědnej! Ale nemyslete si. Ti ptáci nijak plaší ve skutečnosti nejsou. Oni jenom dokonale čtou situaci. Poprvé jsem je viděl při stavbě hnízda. Potom jsem viděl samici, když ještě neseděla na vejcích. Byli zmrzlí muži, pršelo a samice zřejmě ještě lovila. Při takovém počasí by z vajec neodletěla. Potom samice zmizela a vypadalo to skoro, že hnízdo bylo třeba zmařeno. Čučím celé hodiny, když tu náhle přiletěl samec a točí se nad hnízdem s myší v pařátech. Náhle, kde se vzala, tu se vzala, točí se okolo samice, v letu se převrací na záda a bere si od samce tu myš. Hned spadne zase dolů a zmizí. To hnízdo tam musí být, jenže mně výhled kryjí keře. Ten vzdušný manévr při přebírání kořisti je něco úchvatného. Není to nic stejného, někdy třeba samec myš upustí a samice kořist chytá, když letí několik metrů pod ním. Ta obratnost je naprosto udivující. Když mláďata povyrostou a samice je nemusí zahřívat, sedí někde opodál hnízda. Zpočátku zřejmě neloví, ale čeká na samce, až přiletí s novou kořistí. Vybrala si suchou větev na špičce staré hrušky, hned nad silnicí. Vybrala si dobře. Byla to příhodná vzdálenost pro můj fotoaparát, z jejího pohledu bylo důležitější, že měla dobrý výhled i na hnízdo. Fotil jsem ji na její pozorovatelně mnohokrát, možná jsem na tyhle motáky zmáčknul spoušť více než 200 krát. Byl jsem tam již v šest ráno, zrovna tak jako před setměním, než se mi podařilo najít tu správnou hodinu a nastavení aparátu, aby mě mohla přepadnout pýcha. Jeden portrét a jeden přistávací manévr mě tedy nakonec uspokojily.
Jak rozeznat motáky lužní?
Těžko. Ať děláte, co děláte, většinu času, kdy je pozorujete při jejich vzdušných rejích, plachtění, výkrutech, pádech i usilovném mávání křídly, vidíte proti obloze jen černobílou siluetu. Ta je sice typická, ale pro všechny naše motáky stejná. Samec je sice oproti samici zcela jinak vybarvený, ale věřte nevěřte, oproti světlé obloze to není pro pozemní červy nijak nápadné. Prostě to není vidět. Jenom někdy, když na samce padne právě příhodné světlo. Samec má sice špičky křídel černé, samice nikoliv, ale zase, někdy se může ze země zdát, že černé jsou. Dokonce, i když samec usedne, jako by se jeho šedé zbarvení náhle ztratilo. Mohl jsem mít jeho dobrý portrét, kdybych si vůbec všimnul, že na té větvi sedí místo samice on. Zase jsem na to přišel až na fotce. Nemá na ní sice hlavu, zato roztažené křídlo. A právě jenom podle kresby na křídle jej rozeznáte od samce pilicha. Samec pilicha je také šedý a má černé špičky křídel. Samec motáka lužního má potom černou pásku jak na horní straně křídla, tak hlavně nejméně dvě na straně spodní. Někde jsem četl, že má všechny letky ruční černé. To zjevně není pravda. Jako dravec má samec jedenáct letek ručních. Každý si je může na té fotce spočítat, černých je jen polovina nebo o jednu víc. Jsem rád i za povedený portrét samice. Dočtete se, že pro samici motáka lužního, která je zase podobná samici pilicha, je typická světlá skvrna za okem. Mnohem výraznější je ovšem naopak tmavá skvrna o něco níže na zadní straně tváře. Ta tmavá skvrna je viditelnější v mnohem větším počtu případů. Někdy je dobře viditelný i bílý kostřec za letu. Ten by měl však být stejný i u samice pilicha. Všechno si můžete prohlédnout na fotkách.
Kořist
Za celou dobu, co jsem jim letos věnoval, jsem neviděl nic jiného, než že nosí myši. Nijak často. Útok samice jsem viděl jenom jednou. Najednou spadla ze své pozorovatelny do příkopu u silnice jako štuka a něco chytla a držela v pařátech. Podařilo se mi zmáčknout spoušť, nic kvalitního. Jen si všimněte, jak všichni dravci, rdousí-li něco v pařátech, drží svou hlavu co nejdále. Chrání si zrak. Jednou prošel pod jejím stanovištěm po silnici bílý konipas, aniž by projevila nějaký zájem. Dobře věděla, že toho by svým útokem nijak nepřekvapila. Neměla šanci. Dole jsem také pozoroval bažantí slepici, jak vodí kuřata. Ta však již asi byla natolik vzrostlá, že jsem rovněž nepozoroval žádný útok. Ani ťuhýci, hnízdící hned vedle, nevěnovali nahoře kroužícím motákům žádnou pozornost. Motáci lužní, kteří váží jen 250 až 450 gramů, si zřejmě na větší kořist, než je myš, troufnout ani nemohou. Jsou to však jinak nebojsové. Jakmile se v blízkosti jejich hnízda objevil kroužící pochop nebo káně, již tu byl celý pár a sem tam provedl na něj nějaký vzdušný manévr. Nikdy jsem však neviděl, že by snad létalo nějaké peří. Na to jsou všichni zúčastnění příliš obratní letci, kteří se přímému kontaktu dovedou vyhnout.
Několik dalších údajů
U motáka lužního není uváděna žádná zeměpisná forma, druh je monotypický. Značka WEP u jeho jména značí celou Palearktiku jako jeho hnízdní rozšíření. Malé af or znamená, že ptáci jsou tažní, přičemž ti ze západních oblastí zimují v Africe, východňáry v oblasti orientální. Přesnější údaje jaksi nejsou. Někde se říká, že na východě hnízdí až po střední Sibiř, kam se měl rozšířit až po odlesnění a kultivaci těchto oblastí. To mají „mladé pušky“ asi z anglických pramenů. Ruské prameny mají tyto motáky zakreslené až po Kamčatku a v tundrách ještě mnohem severněji. Na západě Evropy je u motáka lužního zakreslováno souvislé území výskytu ve Španělsku, střední a východní Francii. Odtud na východ se vyskytuje ostrůvkovitě. Souvislé východní území začíná až od západního Ruska. Rusky se tento moták jmenuje lugovoj luň. Skutečnost, že počty těchto motáků u nás utěšeně vzrůstají, je možné pozorovat i na počtech okroužkovaných ptáků. Celkem jich bylo od roku 1934 kroužkováno jen 1 793 kusů, ale z toho je hlášeno 211 kusů pro rok 2010, většinou jako mláďat na hnízdech. Zpětných hlášení je jen málo, pouhých 5. V atlasu migrace našich ptáků moták lužní ještě ani není vůbec uveden. K nám přilétá někdy v polovině dubna, asi od poloviny května sedí samice na vejcích, inkubační doba je uváděna 27 až 30 dní. To znamená, že v polovině června se mláďata líhnou. Vzletní mohou být někdy po 20. červenci. Ti „moji“ byli ještě 21. července zjevně na hnízdě. Mláďata na hnízdě jsou různého stáří, protože samice sedí již od snesení prvního vejce. Počet snesených vajec je uváděn mezi dvěma až šesti, přičemž nejčastěji jich bylo zaznamenáno pět. A abych nezapomněl. Motáci hnízdí na zemi.
Tolik tedy moje zpráva sepsaná z radosti nad získáním dvou trochu lepších fotek, které jsem pak doplnil i několika dalšími, méně povedenými. Nakonec ještě musím poznamenat, že ta africká savana, která tam během asi patnácti let vznikla, byla ptáky docela silně obsazená. Ze silnice to nebylo slyšet, ale když jsem se snažil dostat zpět do civilizace, prohlížely si mě zblízka dva páry rákosníků zpěvných, okolo nepřetržitě znělo cvrčení cvrčilek a byly tam dobře dva páry ťuhýků. Jenže to nejméně do patnácti let všechno zaroste roštím, pokud to nesežehne očistný oheň nebo se nezačne opět hospodařit. Tak co s tím? Není to všechno k zamyšlení?
