Psí konverzace – část 14. Klíč k tajemství psího jazyka
Už jsme několikrát v našem seriálu zdůrazňovali, že psi nejsou vlci (i když vlci jsou psími prarodiči). Všechny vzorce psího chování však můžeme nalézt v chování vlků. Pokud chceme pochopit psa, měli bychom chápat vlka, – neboť on vládne původním jazykem psovitých šelem.
Vlčí rituály, triky a finty
Vlci neznají rozkaz: Fuj!
Ve vlčí smečce jsou mláďata nejprivilegovanějšími členy smečky, to ovšem zdaleka neznamená, že by nebyla rodiči a ostatními dospělými členy smečky vychovávána.
Vlci, přestože to jsou velké šelmy, se dokážou v krajině pohybovat jako sotva viditelné stíny a žít velmi nenápadně, ostatně i v tom se skrývá, po staletích nemilosrdného lidského pronásledování a iracionální genocidy, tajemství jejich úspěšného přežití. Vlčata však samozřejmě svoje hlasové projevy zpočátku nekontrolují. Pokud se hlasitě ozývají v brlohu, jsou celkem v bezpečí. Riziko stoupá, jakmile mláďata odrůstají, hrají si před rodnou norou anebo se pohybují v bližším či vzdálenějším okolí doupěte. Jejich pronikavý hlas by na ně mohl upozornit nepřítele, který by je neváhal zabít. Proto mají pro ně vlci povel „Ticho!“, který je naprosto spolehlivý. Tento povel vydává některý z rodičů nebo kterýkoliv jiný dospělý člen smečky. Dospělec položí mláděti svou spodní čelist na čenich (nebere jeho čumáček do tlamy), vyvine nepatrný tlak směrem dolů a krátce, temně zavrčí (tzv. prsní zavrčení). Tento hluboký temný zvuk je kratičký a není daleko slyšitelný. (Kdyby dospělý vlk štěně kousl – byť jemně – do čenichu, jako je tomu u jiného typu trestů, zákonitě by vyvolal zaječení mláděte a jeho snahu uprchnout.) Naopak tlak na čenich nevyvolává u mláděte žádnou bolest, je však jasným příkazem: Mlč!, který vlče okamžitě uposlechne.
Tento povel z bohatého rejstříku vlčí řeči lze výhodně využít i při komunikaci s našimi domestikovanými psy. Jistě víte, jakými způsoby se mnozí z kynologů (v tomto případě spíše pejskařů) snaží své hlučné kamarády umlčet: od hysterického křiku – fuj!, přes fyzické tresty atd. Všechny tyto prostředky se často míjejí účinkem a spíše ještě další štěkot naopak podněcují.
Vlčí recept v lidském provedení můžeme uskutečnit takto: vsuneme levou ruku pod obojek na hřbetní straně psa, zatáhneme zpět (bez zbytečného škubání) a současně pravou dlaň položíme psovi na čenich a jemně stlačíme směrem dolů. Současně s tímto gestem dáme (klidným, nevzrušeným, ale nekompromisním hlubokým tónem) povel: Ticho! (Pokud naše snaha nezabere napoprvé, povel několikrát – trpělivě, ale důsledně – opakujeme.) Úspěch je zaručen. (Jestliže to používáme od štěněte, je cesta k úspěchu kratičká; pokud s tím ovšem začneme na psím seniorovi, obrňme se trpělivostí.)
Vlčí výchova
Vlčí rodiče (i ostatní členové smečky) musejí mláďata vychovávat. Nemají k dispozici srolované noviny, aby je třepli, vodítka, ani elektrické obojky a další „vymoženosti“ lidské civilizace. Přesto je jejich výchova láskyplná, pečlivá, důsledná a především účinná! K tomu, aby dosáhli svého cíle, využívají mnoho zvukových signálů, gest a mimiky, o nichž jsme se již podrobněji zmiňovali v minulých dílech. Jedním z nekompromisních vlčích trestů je uchopení mláděte za volnou kůži na hřbetě a nepatrné zatřepání (tento úkon je často provázen varovným zavrčením). Tento trest je však využíván skutečně výjimečně a zřídka. Za hřbetní partii matka spíše vlčata přenáší do jiného brlohu (z bezpečnostních důvodů, při přemnožení blech atd.).
Tento vlčí trest můžeme výjimečně využívat i při výchově psího štěněte. A psů malých plemen někteří chovatelé trestají takto své psy za prohřešky celoživotně. U velkých plemen by to bylo směšně nesmyslné: jak zvedat za kůži na hřbetě Irského vlkodava nebo Bernského salašnického psa? O Bernardýnovi ani nemluvě … (Osobně tento trest nedoporučuji: náš pes by měl našim rukám stoprocentně důvěřovat!)
Vlci rovněž uchopí vlče (i dominantní vlk submisivního vlka) za čenich a jemně kousnou: jedná se o důraznější trest, který prosazuje rodičovskou vůli či dominantního vlka. Tento trest zpravidla okamžitě vyvolává usmiřovací gesta potrestaného.
Ochrana potravy: to štěňata neučte!
Ve většině případů nám prospěje při výchově štěňat domácích psů, když se poučíme od praktik vlčích rodičů. Neplatí to však ve všech případech dogmaticky, jak ostatně demonstruje následující případ.
Odstavená vlčata (která již pravidelně nesají mléko matky) jsou krmena vyvrženou natrávenou stravou, kterou jim poskytují rodiče a ostatní dospělí členové smečky. Jakmile se jim prořežou zuby, nahrazuje natrávenou potravu pevná masitá strava. V té době dospělí vlci vlčím teenagerům krmení často – zpravidla ostentativně – „kradou“, aby u mláďat podnítili vlastnický pud, donutili je potravu si bránit a rozvinuli rejstřík signálů (vrčení, cenění zubů, výhrůžný postoj atd.), které budou mladí vlci v rámci svého hierarchického postavení nezbytně potřebovat při soužití ve smečce.
My domestikované psy rozhodně něčemu podobnému neučíme, právě naopak. Již malé štěně vychováváme tak, abychom mu mohli kdykoliv během krmení sáhnout do misky, misku vzít do rukou (čili krmení „přerušit“), v průběhu krmení psíka pohladíme atd. Vlastnické chování obrany potravy u psa důsledně (ovšem nenásilně) potlačujeme. Vyvarujeme se tím budoucích problémů, kdy by nám z roztomilého štěněte mohl vyrůst obtížný tyran. I zde platí pravidlo: důvěra za důvěru!
Vůdce se neomlouvá!
Pokud při výcviku či hře psu nedopatřením šlápnete na nohu či mu jinak nechtěně způsobíte nějakou minimální bolest, neomlouvejte se! Žádné: „Pojď sem, ty můj chudáčku, páníček nechtěl, pofoukáme to.“ Uvádíte ho tím ve zmatek! Že zakvičel? V pořádku, upozornil tím šéfa, aby se mírnil.
Při divokých hrách a honičkách vlčí smečky (hra nezbytně utužuje vztahy mezi členy smečky) dojde k různým nárazům, úderům, pádům atd., při nichž postižení jedinci zaječí. Dominantní vlk se však nikdy neomlouvá. Naopak – podřízení členové ho hned bohatým rejstříkem své gestikulace, olizováním, usmiřovacími gesty a mimikou přesvědčují o své oddanosti.
Pokud pes cítí „ke svému člověku“ absolutní důvěru, nechápe nedopatření jako příkoří nebo trest. Když některému ze svých psů nechtěně šlápnu na tlapku, vyjekne, ale okamžitě se mi usilovně snaží olíznout tvář a ujistit mě o své bezbřehé přízni. (Netvrdím, že jsem se sám psu nikdy neomluvil, je to přece přirozená lidská reakce.)
Vítací rituál
Rituály jsou v podstatě formy chování, které v průběhu vývoje pozbyly svou původní funkci, za to získaly nový smysl. (Rituál – latinsky ritualis; ritus znamená ceremonii či zvyk, respektive zvyklost.) Rituál je v podstatě atributem diplomacie: u společenských zvířat zprůhledňuje vztahy, láme hroty případným konfliktům (čímž jim vlastně předchází) a minimalizuje třecí plochy.
Smečková zvířata se vyznačují rozličnými formami ritualizovaného chování. „Čím agresivnější je druh, tím důležitější jsou rituály,“ tvrdí Roger Abrantes v Řeči psů. „Například ritualizace agrese umožňuje mírumilovné řešení konfliktů. Rituály také posilují pouto mezi členy smečky. Rituály jsou chování, která mají zvláštní význam pro zúčastněné strany. Kolektivní rituály (např. vítací rituál či vytí, pozn. aut.) také slouží skupině jako celku.“
Sociální zvířata, žijící ve společenstvích, jsou geneticky naprogramována k nedůvěře k „cizincům“. Právě proto hraje v jejich životě zásadní roli tzv. vítací rituál, který např. vlci a psi hyenoví dovedli k naprosté dokonalosti.
Vítací ritus je způsobem chování, kdy se jedinci téhož druhu navzájem ujišťují o svých mírumilovných úmyslech a o své vzájemné přízni. (I když se setkají dvě cizí zvířata, u nichž převažují agresivní pocity, mohou použít – a často používají – vítací rituál, který agresi „uhasí“.)
Vítací rituál je modifikací dvou vzorců chování: sexuálního a rodičovského. Složitý ritus počíná vyčkávavým očicháváním – nejprve čenichů, posléze genitálií. Zvířata si během seznamování vyjasňují postavení; poté začíná hra. Podřízený vlk (pes) aktivně předvádí svou aktivní podřízenost (sklopí uši, přimhouří oči, stáhne pysky, šťouchá čenichem a olizuje svůj protějšek v okolí koutků tlamy). Dominantní vlk (pes) rovněž demonstruje vlídnou přátelskost (přivírá oči, poněkud klopí uši a často odvrací hlavu – tímto gestem odkrývá své hrdlo).
Pokud je podřízené zvíře velmi submisivní, používá „štěněcí taktiku“, čili maximální pasivní podřízenost: uléhá na záda, odhaluje břicho a vyzývá hodnostně výše postavené zvíře, aby mu očichalo genitálie. Pokud má podřízené zvíře strach, může vypustit pár krůpějí moči, aby zdůraznilo svou odevzdanost. („Štěněcí taktikou“ rozumíme, když se dospělé zvíře záměrně chová jako mládě, čímž ritualizovaně nutí dominantního jedince k projevům, prvkům a znakům rodičovského chování.)
Pokud se člověk seznamuje s cizím psem, musí mu dopřát dostatek času k uvítacímu rituálu. Postup je jednoduchý: přikrčíme se a odvrátíme hlavu (vyhýbáme se přímému pohledu z očí do očí). Měli bychom vyzařovat sebejistotu i přátelskost zároveň – dobře socializovaný pes nám projeví přátelství. (Nesocializovaný pes to má těžké: často nerozpozná přátelské chování ani u psů, ani u lidí a může zaútočit bez předběžného varování. Za špatnou socializaci pes nemůže – „jeho člověk“ mu socializaci neumožnil. Ve volné přírodě neexistuje ani jediný nesocializovaný vlk!)
Náboženství smečky
Ve vlčí smečce (stejně jako např. ve smečce psů hyenových) existuje nesmírně pevné pouto mezi jejími jednotlivými členy. Mezi vlky se projevuje nejen hierarchie (nikoliv neměnná), která umožňuje vedení a organizaci celku, ale i neobyčejně silná vzájemná solidarita (což potvrzuje nejen společná výchova mláďat, ale často i starostlivost o přestárlé členy smečky).
Cizí zvířata stejného druhu nejsou automaticky vítána ani do smečky automaticky přijímána a začleňována. (Důkazem je vysoká mortalita cizích vlků, kteří pronikli na území konkrétní smečky – viz poslední výzkumy z amerického národního parku Yellowstone). Přijetí cizích vlků do smečky je možné jen za určitých výhodných podmínek a absolvování velmi složitých rituálů. Výsledek není nikdy jistý; vždy závisí na konkrétních okolnostech, na složení smečky, na zazvěřenosti loveckého teritoria atd.
„Tak jako vlk jsou i psi smečková zvířata, což znamená, že mají velký podíl genů, které je programují tak, aby se u nich vyvíjel sociální charakter, který jim umožňuje používat konkrétní signály a chápat signály druhých,“ tvrdí Roger Abrantes v Řeči psů. „Když člověk domestikoval psa, vybíral si zvířata, která mu vyhovovala nejlépe. Vybírali jsme si zvířata, která měla největší genetické předpoklady, aby byla schopná komunikovat s člověkem.“
Mezidruhové soužití
Žijeme se svými domestikovanými psy zdánlivě ve stejném světě, ovšem v různých sémiotických nikách. („Sémiotická nika je definována všemi signály, které převažují v ekologické nice určitého druhu. Sémiotická nika je definovanou částí globální sémiotické sféry, soustavou všech signálů. Určitá populace musí ovládnout sémiotickou niku, soustavu vizuálních, akustických, olfaktorických, hmatových nebo chemických signálů, aby obstála v sémiosféře.“ Roger Abrantes) Prastaré soužití lidí se psy jasně prokázalo, že i když oba živočišné druhy žijí v rozdílných sémiotických nikách, jsou dorozumění a vzájemná spolupráce mezi nimi možné. Roger Abrantes však zdůrazňuje: „Ovšem spolupráce není totéž co plné porozumění – to je chyba, kterou dělá mnoho majitelů psů. Nikdy nebudeme schopni plně porozumět světu psů, i když jsme schopni si vyjít vstříc za hranice své sémiotické niky a pozitivně spolupracovat. Pouto člověka a psa není unikátní, je mnoho příkladů pout mezi příslušníky různých živočišných druhů, která jsou výhodná pro obě strany.“
P.S.
Albert Schweitzer napsal: „Potřebujeme takovou etiku, která zahrne i úctu ke zvířatům.“
