Kostarický deník – Pura Vida

Pondělí, 10. ledna 2011. Ráno naše skupina odchází již v šest hodin na pozorování ptáků. Nám se s Ládíkem nikam nechce, protože leje jako z konve. Zůstáváme raději v pelíšku a dobře jsme udělali, protože jak později zjistíme, všichni stejně zůstali na pozorovatelně na terase u jídelny.

Po snídani se vydáváme na výpravu do pralesa. Částečně je poničen tornádem, které se zde přehnalo před třemi roky. Cesta je po dešti dost blátivá, takže máme za chvíli bláto i za ušima. Pozorujeme amazoňany, amazónky, chápany a vřešťany. Objevujeme i malé pralesničky. S focením zvířat to není vůbec jednoduché. Opice a papoušci jsou pro naše fotoaparáty v nedostupném prostředí. Buď moc vysoko na stromě, nebo schovaní v listí. A malé žabky si s námi hrají na schovávanou. Nechají vás připravit si snímek a ve chvíli, kdy zmáčknete spoušť, jsou pryč. Profesionální fotograf si vybuduje pozorovatelnu a tam nepozorován vyčkává, až přijdou zvířata k němu. S jedním takovým profi fotografem jsme se setkali i na naší terase u jídelny. Zabral si pro sebe nejvýhodnější místo přímo před krmítkem, umístil si tam fotoaparát s obrovským teleobjektivem na stativu a při popíjení nejenom kávy tvořil úchvatné fotky, které tak obdivujeme v časopisech o přírodě.

Nad hlavami nám přeletěl pár arů zelených, kteří jsou symbolem této oblasti, a my se je vydali hledat. Průvodce ví, kde hnízdí, tak snad budeme mít štěstí. Jenomže ve chvíli, kdy jsme došli k jejich hnízdišti, se strhl prudký liják a my je již nezahlédli. Domlouváme se, že sem půjdeme ještě po obědě, ale to já už tuším, že to nezvládnu. Od včerejška se mi dost přitížilo, takže budu muset nasadit antibiotika. Ještě že se nechal doktor před naší cestou přesvědčit a předepsal mi je.

Ládík zůstal solidárně se mnou v ekolodgi a odpoledne trávíme na pozorovatelně u jídelny. A vyplatilo se to, protože na krmítko přilétlo hejno asi dvanácti amazónků hnědohlavých. Je to velká vzácnost, v zajetí se je nedaří chovat. Proč, to je záhada, kterou se ještě nepodařilo objasnit. Takže Ládík je doslova ve svém živlu a fotí, než přilétnou tukani a vyplaší mu je. Tak si jdeme uvařit kávu, našeho turka. Je zajímavé, že tato káva s lógrem postupně mizí ze světa. Všude se pije jen presovaná nebo rozpustná. Když jsme se zeptali Kosty, kde by nám mohli turka uvařit, smál se, že tuto kávu už pije snad jen jeho dědeček. A to je Kosta asi o 10 let starší, než jsem já. Takže když si chceme v cizině pochutnat na kávě, vozíme si svůj vařič a svou kávu.

Úterý, 11. ledna 2011

Celou noc pršelo a déšť byl tak silný, že se nedalo ani pořádně spát. Nechápu, kam ta voda mizí, u nás takhle pršet, tak budou povodně. Po snídani opět balíme a vydáváme se na další cestu. Nikomu z nás se nechce, protože tady se nám zatím líbilo nejvíc. Cílem dnešní cesty je město Fortuna. Toto město se nachází v blízkosti sopky Arenal, což je jedna z nejčinnějších sopkek v celé Střední Americe. Cestou se zastavujeme v leguání restauraci. Dříve tady asi leguány jedli, protože se jim říká stromové kuře, ale v současné době jsou naštěstí chránění. Pro nás velký zážitek, protože na stromech v okolí restaurace jsme jich napočítali skoro dvě stovky.

(Pokračování příště.)