Problematický odchov papoušíčků šedokřídlých
Jak jsem se dostal k chovu papoušíčků
Za můj zájem o papoušíčky (stejně jako o papoušky rodu pyrura) může má přirozená zvědavost o vše spojené s přírodou a také můj kamarád, dlouholetý chovatel a velký srdcař, jenž mě vždy dokáže správně „vyhecovat“. V momentálním čase přemýšlím, že s tímto kamarádem snad omezím kontakt, jelikož se začínám bát, co vše se v mém chovu ještě objeví. Po několikaměsíčním sběru informací z různých zdrojů jsem se rozhodl, že začnu konečně papoušíčky shánět. V ten den jsem zrovna inzeroval svého odchovaného jednofaktorově tmavého samečka Agapornise etiopského a napadlo mě zkusit ho nabídnout výměnou za papoušíčky. Osud mi dopřál své a za dvě hodiny mi zavolal pán, že by měl zájem o výměnu. Za nějaký čas jsem tedy tmavě zeleného „tarantíka“ spolu s dalším samečkem, kterého jsem měl nespárovaného, vyměnil za dva již dospělé páry papoušíčků šedokřídlých. Jeden pár byl modrý a druhý pár byl ve složení modrý a „štěpák“ na modrou. Dobrodružství tedy mohlo začít.
Chov
Papoušíčky jsem v době přijetí, což bylo někdy před létem, rozdělil po párech do metrových boxů. Budek si skoro vůbec nevšímali, jen občas nakoukli dovnitř, ale nic významného se nedělo až do zimy. Během tohoto období jsem měl možnost pozorovat jejich chování, zvyky a nejrůznější návyky. Také mi neunikly scénáře, kdy se dva spárovaní ptáci hašteřili jako dva sokové a během pár minut vedle sebe seděli jako hrdličky a probírali si láskyplně peří. Dalo by se říci, že i přes podávání opravdu velmi pestré palety stravy se vůbec nic nedělo. Zkrátka papoušíčci potvrzovali znova to známé pravidlo, že pokud se papouškům nechce, tak se jim zkrátka nechce a nepohne s nimi nic. Jelikož rád experimentuji a dobře vím, že v takových situacích občas pomůže nějaká změna, rozhodl jsem se jít štěstí naproti a ptáky jsem přepároval. Aktivita ptáků a zájem o budky evidentně vzrostly, ale za nějaký čas dostaly klesající tendenci. Rozhodl jsem se proto, že ptáky vrátím k původním partnerům, a domníval jsem se, že třítýdenní odloučení může přinést „ovoce“. Mé domněnky nabyly konkrétnější formy a ptáci opravdu začali s hnízděním. Začal jsem dávat přebytečné dávky klíčeného a máčeného zrní posypané humacem, kterým ptáci evidentně plýtvali a mohli nabýt dojmu hojnosti a příznivého hnízdicího období. Také jsem zvýšil rozmanitost podávaného ovoce a zeleniny, které papoušíčkům strouhám najemno. Dával jsem papriku, rajčata, brokolici, kukuřici, hrášek, víno, mandarinky, jablka, hrušky, okurku, červenou řepu a mnoho dalšího. Nesměla samozřejmě chybět vaječná míchanice, do které jsem přidával rozmrazené květy afrikánu, plody hlohu, jeřabiny, pangamin, nastrouhanou sépiovku a jemný kvalitní mořský písek.
Změna chování
Papoušíčci trávili postupně čím dál větší množství času v budkách a pozoroval jsem mnohačetné a docela i dlouhé páření papoušků. Nakonec v budkách zmizeli úplně a občas se jen přiletěli najíst na krmítko. V té době jsem špatně dovřel dvířka u pyrurů červenobřichých, kteří v mé nepřítomnosti nejspíš dělali pěkný cirkus v chovné místnosti. Evidentně si „pohráli“ s budkou zavěšenou zvenčí u jednoho páru papoušíčků, jelikož jsem zpozoroval okousané víko budky. To bylo nejspíše příčinou, že jeden pár papoušíčků byl ze hry a za pár dní ztratil zcela zájem o budku. To jen dokazuje citlivost těchto papoušků. Mnoho druhů papoušků, pokud by bylo v již tak rozjeté hnízdní náladě, by se po takovém incidentu po uklidnění nejspíše vrátilo do budky a pokračovalo s přípravou na hnízdění. Ještě tu však byl druhý pár, který se pářil čím dál intenzivněji vždy venku po najedení se, což byla jediná doba, kterou papoušíčci trávili momentálně venku. Za několik dní jsem u samičky viděl evidentně sestouplé vejce a věděl stoprocentně, že již za chvilku dojde ke snůšce. Kontrolu budky, která měla opravdu malé rozměry krychle o hraně patnáct centimetrů, jsem provedl až za nějaký čas a našel v ní pět plných vajíček. U papoušíčků je problém v tom, že když hnízdí a chovatel přichází do místnosti, velmi rychle mizí v boudách, v tomto případě spíše v boudičkách, a mohou v rychlosti rozmáčknout vajíčka. Vhodným řešením by byly asi budky rozdělené na dvě části, u mě si však těchto budek nevšímali a volili malé budky.
Překvapení v budce
Mnoho chovatelů, kteří nakoupili více jedinců papoušíčků a povedl se jim hned napoprvé odchov, tvrdí, že odchov papoušíčků není náročný. Po rozhovorech se zkušenými chovateli jsem však nabyl a zastávám názor, že chov papoušíčků není vůbec jednoduchý a odchovy provází mnoho problémů. Zkušený chovatel, od kterého ptáky mám, tvrdil, že dvě až tři zdravá a odstavená mláďata jsou u těchto prcků úspěchem. Proto pro mě byli papoušíčci určitou výzvou a moc jsem si přál, aby se povedl odchov. Zanedlouho jsem uslyšel pískot prvního mláděte v budce a byl to naprosto úžasný pocit, který nezažije nikdo, kdo na papoušíčky nahlíží pouze jako na ptáky za pár stovek. Pro mě to byl nový zážitek a první vylíhnutý „forpusáček“ v mém chovu.
Budku jsem raději vůbec nekontroloval a nechal vše plynout. Poprvé jsem budku zkontroloval v době, kdy jsem předpokládal kroužkování prvního mláděte. V budce se mi naskytl nádherný scénář. Byla v ní vylíhnutá čtyři mláďata, páté vejce rodiče rozbili a zárodek v něm uhynul. Velkou radost však utlumilo pozdější zjištění, že rodiče začali poměrně hodně mláďata škubat. Nezastavili se ani při vpuštění více světla do budky a nakonec jednomu mláděti zlomili nožičku. To bylo pro mě impulzem k rozhodnutí mláďata odebrat a ručně dokrmit.
Dokrmování tak malých papoušků bylo poměrně náročné a měl jsem obavy, aby se mladým papoušíčkům obnovilo alespoň částečně vyškubané opeření. Naštěstí se začalo po nějakém čase papoušíčkům peří obnovovat a velmi solidně rostli. Společnost jim dělalo mládě Pyrury červenobřichého, které jsem momentálně také dokrmoval. Dokrmení papoušíčci byli naprosto úžasní a po odstavu zcela krotcí. Je to velmi zvláštní pocit, když vám sedí na prstu tvoreček, jehož váhu na ruce ani nevnímáte a jediné co cítíte, jsou jemné drápky papouška. Řekl bych, že dokrmení papoušíčci jsou ideálními společníky do domácnosti. Jsou neustále aktivní, nenadělají příliš nepořádku a k člověku jsou opravdu velmi přítulní. Pokud k těmto vlastnostem připočteme minimální hlučnost těchto papoušků a malé nároky na velikost klece, jeví se tento druh ideální i do bytu. Závěrem bych chtěl podotknout, že papoušíčci jsou opravdu vhodní spíše pro chovatele, kteří si rádi „hrají“, a určitě nejsou dobrou volbou pro netrpělivé chovatele, kteří jsou zvyklí na chov ptáků, kteří poměrně bezproblémově odchovávají potomky. Papoušci rodu forpus by si celkově zasloužili více pozornosti, jelikož i oni se podílejí na rozmanitosti našeho společného koníčka a uchvátili již nejednoho chovatele.
