K penantům jsem se dostal v roce 2006, kdy jsem si sestavil pár. Do té doby jsem měl zkušenosti jen s malými papoušky. Šlo o nádherné přírodní ptáky. Samec nebyl kroužkovaný, samice ano. Kvůli své nezkušenosti jsem je umístil do poměrně malé voliéry o rozměrech 1,5×1×2 m se stejně velkým záletem. Dal jsem jim budku o rozměrech 35×35×60 cm, která byla umístěna mimo voliéru. Krmil jsem suchým zrním, míchanicí a občas jsem dal ovoce a zeleninu.
Velikost voliéry?
Pár se zdál být v dobré kondici, ale přece jenom byli ve voliéře pro ně nevyhovující. Zimu přečkali bez sebemenších potíží, v záletu totiž neklesne teplota pod minus pět stupňů. Na jaře jsem čekal, zda samice začne navštěvovat budku. To se však nestalo, a tak jsem si říkal, že je nejspíš ještě mladá a snad zasedne příští rok. Bohužel to tím nejspíše nebylo a samice začala snášet vajíčka na zem z bidla. Nevěděl jsem si s nimi rady, a tak jsem penanty prodal známému. Myslím, že potíž byla ve velikosti voliéry. Tomuto známému v nadcházející sezoně vyvedli ze dvou hnízd 12 mladých. Krmil stejně jako já, jediná změna byla, že je dal do prostornější voliéry. Poměrně početný odchov se jim povedl i v nadcházející sezoně. Ať už to bylo dobře, nebo špatně, známý potřeboval na příští sezonu uvolnit voliéru, a tak dával tyto penanty pryč. Po dlouhém zvažování jsem si je po sezoně 2010 nakonec vzal zpátky a umístil je do nové voliéry o rozměrech 3×1×2 m. Krmil jsem už o něco pestřeji než ve svých „začátcích“ s penanty. Zimu tentokrát museli snést v nevytápěném otevřeném záletu, kde byla stejná teplota jako venku, jen zde nefoukalo a nebylo vlhko. Nepřipadalo mi však, že by jim to vadilo, naopak. Penant je i nyní nejotužilejší papoušek, jakého v chovu mám. I v největších mrazech, kdy bylo kolem minus dvaceti, se hned po výměně vody celý pár koupal a pak ztuhlí zimou téměř ani neuměli létat. I tak ale vypadali spokojeně a nikdy žádnému z nich nechyběl ani drápek.
Zklamání
Začátek sezony 2011 vypadal velice nadějně. Budku jsem vyvěsil v březnu. Po vyvěšení budky, u které jsem zadělal vchod borovicovou kůrou, aby se do ní museli dobýt, jsem sledoval, jak šel samec postupně do toku. Viděl jsem je jak při krmení, tak při páření. Oba se usilovně dobývali do budky a během týdne se do ní dostali. Samice ještě asi další týden hrabala v budce a poté snesla první vejce. Byla to pro mě neskutečná radost, první vejce od takto „velkého“ papouška! Radost ale netrvala dlouho! Samice sice snášela obden vajíčka až do konečného počtu pěti vajec, tři dny před líhnutím ale přišla velká bouřka, samice byla nejspíš hodně vyplašená, tři vajíčka rozbila a dalších dvou si přestala všímat. Byl to pro mě šok, ale nechtěl jsem to vzdát.
Další pokus
Okamžitě jsem nasadil pestrou stravu, a protože bylo ještě poměrně brzy, samec šel opět do toku. Samice začala opět snášet, poctivě seděla na všech pěti snesených vajíčkách, až se vylíhlo první mládě. Měl jsem neskutečnou radost, jak se ale říká, neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Večer toho dne, kdy se vylíhlo první mládě, přišlo velké ochlazení a ráno jsem našel mladé mrtvé a vajíčka podchlazená.
Věděl jsem, že ani za jednu ze situací nemohl sestavený pár, a tak jsem si je nechal i na další sezonu – letošní. Pár přečkal zimu bez jakékoliv újmy, ale je pravda, že v největších mrazech, které byly letos v zimě opravdu velké a rtuť teploměru klesala až k minus 25 stupňům, jsem je schoval do „šopky“. Byli sice v malé kleci, ale těch pár dnů jim to nevadilo. Hned jak tyto extrémní mrazy přestaly, dal jsem je do stejné voliéry jako předešlý rok. Opět jsem v březnu vyvěsil stejnou budku a opět jsem ji zadělal kůrou. Samice se do budky během tří dnů dobyla, opět šel vidět silný tok samce a do dvou týdnů jsem v budce našel první vejce. Po kontrole druhý den jsem ale zůstal stát jako opařený. Vejce zmizelo. Říkal jsem si, že ho mohla samice nechtěně rozbít, a tak ho sežrala, a další už budou v pořádku. Omyl! Ještě ten den se objevilo v budce druhé vejce, které ovšem druhý den také zmizelo. Začal jsem proto všechna vejce, která jsem v budce našel, odebírat a všechna jsem podsadil pod korely, které zrovna nasedaly na svá vajíčka. Dohromady se mi povedlo zachránit čtyři oplozená vajíčka. Korely si ničeho nevšimly a poctivě seděly na všech vejcích. Po uplynutí inkubační doby se začali líhnout smíšeně jak korely, tak penanti. V budce byl strašný zmatek, a tak jsem pořádně neuměl rozeznat, jak to je a zda korely krmí i své „adoptivní děti“. První dny je opravdu krmily, a tak jsem dál nekontroloval. Když jsem do budky nakoukl po pár dnech, všichni penanti byli mrtví a žily jen mladé korely. Okamžitě jsem budku vyčistil a nechal korely vyvést si své mladé.
Konečně!
Po přečtení diskuse na internetu, kde se probíral stejný problém u penantů s požíráním vajec, jsem dal na jednu z rad a odstranil jsem většinu hoblin, které v budce byly. Zabralo to! Samice snášela vejce a nezmizelo už ani jedno. Nakonec byla v této druhé snůšce čtyři vajíčka. Nesmírně mě to potěšilo a ještě větší radost jsem měl, když jsem po pozdějším prosvícení zjistil, že jsou všechna oplozená. Po uplynutí inkubační doby se začala líhnout mláďata. Dvě se vylíhla v jeden den a třetí mělo jednodenní zpoždění. Další vejce se nevylíhlo, zárodek odumřel těsně před vylíhnutím.
Samice hned od vylíhnutí svých mladých poctivě krmila a dělala mi jen radost. Při kontrole budky nedělala žádné problémy jako třeba alexandři vousatí, ale poctivě vyletěla, počkala, až budku zezadu zavřu, a až potom se odvážila opět jít dovnitř. Mladé jsem ve věku deseti dnů okroužkoval a už v té době šlo vidět, že půjde o krásný, silný odchov. Nehrála v tom roli jen velmi pestrá strava, ale samozřejmě na tom měla velký podíl i genetika, protože rodiče jsou opravdu překrásní. Téměř hned po nakroužkování jsem musel na víkend odjet. Vzhledem k tomu, že samice bezvadně krmila, jsem si s tím nedělal žádné velké starosti. Opět se mi ale potvrdilo, že tento pár umí dokonale překvapit. Po příjezdu domů jsem šel okamžitě zkontrolovat budku a zjistil jsem, že dvě mláďata jsou perfektně nakrmená, třetí, nejmladší mládě však leželo na zádech.
Umělý „odchov“
Když jsem ho vytáhl, žilo, ale nebylo nakrmené a těžce se mu dýchalo. Vzal jsem ho domů, dal do tepla a ihned jsem jej dokrmil směsí pro ruční odchov, kterou bralo perfektně. To bylo kolem poledne a do večera jsem jej nakrmil ještě dvakrát. Pokaždé vše krásně snědlo a já už jsem si říkal, že toto mládě zachráním. Další omyl! Večer jsem ho šel zkontrolovat a mladé bylo uhynulé. Nevím, co přesně se stalo, možná šlo o to, že tak dlouho před dokrmováním nedostalo najíst, nebo šlo o něco skrytého, co poznala jen matka, a právě proto ho přestala krmit. Ať už to tak bylo, nebo ne, v budce u rodičů zůstali poslední dva penanti, kteří postupem času pořád krásně rostli. V třiceti osmi dnech, kdy už byla obě mláďata krásně opeřená, opustilo první z nich budku. Podle mne jde o krásného samečka. O den později ho následoval i jeho sourozenec, který vypadá spíše na samičku. Vzhledem k tomu, že se rodičovskému páru povedlo odchovat jen dvě mláďata, zdá se mi, že tím více krmení do nich „cpal“, a proto dorostla do takovéto krásy. Po opuštění budky jsou obě mláďata poměrně plachá a mají strach z každého prudkého pohybu v blízkosti voliéry. Ostatně podobně plaší jsou i rodiče. V době, kdy píšu tento článek, je mláďatům 40 dnů, jedno z nich už poměrně dobře zvládá létání, druhé má ještě problémy. Každopádně jsem za tento odchov nesmírně vděčný, i když se mi už povedlo odchovat i náročnější druhy.
Krmení
Své penanty krmím podobně jako amazónky či alexandry. Na začátku hnízdní sezony, když se snažím dostat samce do toku, dávám jen klíčené zrní, hodně ovoce a zeleniny, nakrájených na malé kostičky – do této směsi přidám vždy ještě jeřabiny. Do vody acidomid a piškoty s palmovým olejem. Stejně tak krmím i během sezení na vejcích, jen vyměním klíčené zrní za suchou směs Deli nature č. 62. V době, kdy se začala líhnout mláďata, jsem změnil opět jen směs zrní, a to tak, že byla polovina z celkové dávky naklíčená a druhá polovina suchá.
Přes zimu nedávám penantům ovoce ani zeleninu, jen suchou směs a piškoty. Na okus jim pravidelně měním větve ve velkém množství, a to z břízy, lípy, vrby, jabloní, modřínu, nejvíce ale dávám větve z borovice a smrku. Jako bidla používám bezové větve, které v sobě mají údajně neskutečně mnoho vitaminů a ptákům ohromně chutnají.
Závěrem
Každému, kdo si chce tento druh rosel pořídit, je můžu jen doporučit. Absolutně mi nevadí, že jich je v poslední době na trhu přebytek, protože si myslím, že své krásné odchovy vždy prodám. Navíc jsou v přírodní barvě, kterou u všech papoušků oproti mutacím podporuji. Jsou to jedni z nejpěknějších papoušků, a pokud si je koupíte v přírodním zbarvení, nebudete litovat, protože jde o opravdu krásné papoušky, kteří vás nikdy neomrzí a pěkné kusy vždy prodáte.