Beauceron

Nenápadná a nevelká oblast Beauce, podle které beauceron získal své označení, se nachází jihozápadně od Paříže a rozprostírá se kolem řeky Loiry. Dodnes však nebylo objasněno, proč tento pes získal zrovna takové regionální označení, když se nenacházel v této oblasti více než v jiné.

Kam beaucerona zařadit

Beauceronovi se říkalo také „Bas Rouge“, což mělo vystihovat jeho pálené (červené) znaky zejména na končetinách. I dnes můžeme ve Francii toto označení zaznamenat. Francouzi jsou na své národní plemeno beaucerona velmi pyšní a je zde chován v opravdu velkém počtu, výrazněji větším než kdekoliv jinde. Ve světě se proslavil i díky psí roli se jménem Sorbon ve filmu Angelika.

První zmínky o francouzských pastýřských psech se datují na rok 1387. Samozřejmě nelze hovořit o beauceronech, ale o jeho předchůdcích určitě. Tu a tam se neustále objevovaly texty popisující práci některých psů i popisy jich samotných. Ovšem až do 18. století se nerozlišovali psi na jednotlivá plemena, ale pouze do skupin dle jejich upotřebitelnosti. Jejich hlavním posláním byla práce se stádem a zároveň jejich střežení před predátory i zloději. Je to plemeno ovčácké a zároveň pastevecké.

První rukopis popisující beaucerona dnešní podoby pochází z roku 1587, ovšem tento název se ještě nepoužíval, a přestože nikdo nepochybuje, že se zrovna o beaucerona jednalo, přece jen měl společnou historii s briardem. Tedy není možné se ještě bavit o čistokrevně chovaném beauceronovi. Opravdu, i když se nám to teď může zdát scestné, ale Beauceron (čti bosron) a briard byli považováni za jedno stejné plemeno, respektive dvě varianty téhož plemene, zapisováni do stejné plemenné knihy, a to ještě před 100 lety.

Často slyšíme, nebo i sami můžeme soudit, že se jedná o plemeno s téměř jistou příbuzností s dobrmanem, nebo alespoň rotvajlerem. Ano, může se jednat o jakýsi přechod mezi ovčáckými, pasteveckými a dogovitými plemeny, ale nemusí se hned jednat o křížence rotvajlera či dobrmana. Neexistuje jediný záznam o jejich přikřížení, a tedy jejich podobnost může být věcí čistě náhodnou. Spíše naopak, údajně byl beauceron použit při zdokonalování dobrmana.

Existuje také názor, že beauceron měl stát u zrodu briarda, přičemž prapředek beaucerona měl být křížen s hrubosrstým loveckým barbetem, čímž měl vzniknout právě dlouhosrstý briard s tzv. kozí srstí.

Zbarvení black and tan (černé s tříslovými znaky na přesně daných partiích) by nemělo být vodítkem k hledání společného původu s rotvajlerem či dobrmanem. Toto zbarvení se vyskytuje u mnoha jiných plemen, která nemají spolu nic do činění, dokonce se objevují i u jiných savců a jedná se podle Kurta F. Königa o starý domestikační znak.

Zmatky v 19. století

Abbé Rozier popsal ve své knize „Cours d’Agriculture“ (Učebnice zemědělství), která byla publikována roku 1809, velmi podrobně práci i rozdělení briardů a beauceronů. Není tedy pochyb o tom, že v tu dobu beauceroni byli, jen se jim jinak říkalo. Upozorňoval na rozdílnost využití, přičemž beauceron s označením „matin z hor“ musel být i jinak vychováván, neboť jeho poslání bylo pracovat se stádem (shánět dohromady, přemístit, kam bylo třeba, udržovat mimo mez s plodinami …), ale především stádo hlídat před vlky a zloději, přičemž je musel i často sám zneškodnit. Je zřejmé, že proto museli být silní, odvážní, ale i snadno vznětliví až do agresivity, zároveň však i dobře cvičitelní, věrní a poslušní. Jeho nejbližší příbuzný briard byl označován jako „ovčácký pes z plání“.

Od počátku pořádání výstav se i beauceron začal objevovat na takových akcích. V roce 1863 na tzv. všeobecné výstavě v Paříži bylo přihlášeno 13 francouzských ovčáckých psů, někteří popisem odpovídající dnešnímu beauceronovi s kupírovanými ušními boltci.

Jeden z nejznámějších kynologů 19. a vlastně i 20. století Mégnin viděl mnoho dnes jasně oddělených plemen jako beaucerona, pyrenejského ovčáka, briarda, pikardského ovčáka, ardenského ovčáka a další dnes již neznámá plemena coby jedno jediné plemeno více variací. Jeho zapsané úvahy a postřehy následně kynologické historiky výrazně mátly a vlastně matou dodnes. Ono je to vlastně dodnes matoucí, jaká byla doopravdy historie francouzských ovčáckých a pasteveckých plemen, neboť na straně jedné se tu a tam objevují kusé informace o jejich existenci již od konce 14. století, ale na straně druhé ještě v polovině 19. století, vlastně ani v roce 1884 se v prestižních a dodnes uznávaných knihách jako například „Plemena psů“ od hraběte v. Bylandta neobjevuje ani malá zmínka o těchto psech. Píše o nich až o 3 roky později, po protestech francouzských kynologů, že na ně zapomněl. Přesto je prvenství rozdělení briarda a beaucerona přiřknuto právě Pierru Mégninovi, který jejich rozdíly jednoznačně popsal v roce 1888. Zajímavostí bez dalšího vysvětlení je písemná zpráva pocházející z roku 1885 od Pierra Mégnina, ve které popisuje beaucerona, respektive popisuje několik jeho linií, přičemž podle jeho sledování má nepřetržitě uši vzpřímené. Podle popisu však neodpovídají kupírovaným uším. Celkově Mégnin o beauceronovi hodně psal. Např. o tři roky později uvedl, že je přesvědčen, je nepochází z oblasti Beauce, ale je přímým potomkem (dnes neexistujícího) psa z Toubieres. L. Beckmann ve svých poznámkách pro změnu uvádí, že beauceroni byli používáni také na vyhledávání lanýžů, či dokonce k lovu divokých prasat.

Všeobecně mnozí kynologové 19. století o francouzských ovčáckých a pasteveckých psech mluví zmateně a mění názory, někteří o nich nemluví vůbec, jiní popisují zcela odlišné psy neodpovídající svým názvům. A tak se i stávalo, že popisované historie Chien de Beauce (beaucerona) kolikrát vůbec nebyly historií beaucerona „dnešního“. Aby toho nebylo málo, nutno podotknout, že rozdělování psů na ovčácké a pastevecké psy se ve většině států vůbec neprovádělo a dodnes neprovádí a že pro psy těchto typů mají jeden společný název.

Nejvýznamnější osobnost Německého ovčáka v. Stephanitz uznával vedle německého ovčáka a posléze i belgického beaucerona jako jediného hlídacího a obranářského psa, který je všude rozšířen a znám. I prof. Reul, „otec“ belgických ovčáků, se nezdráhal vedle belgického ovčáka vyzdvihovat právě a asi jako jediného beaucerona.

Přestože se o beaucerona zajímalo či o něm zmiňovalo několik osobností a jinými zůstával doslova netknut, až Emanuel Boulet dal nejen směr, ale i ukázal široké veřejnosti, že beauceron a briard existují. Ovšem jak dlouho doopravdy existují, asi zůstane navždy nezodpovězeno.

Když se podíváme na zobrazení beaucerona od malíře de Bylandt z roku 1897 ve srovnání s dnešním beauceronem, spatříme rozdíl snad pouze v kupírovaných a dnes nekupírovaných uších. Podoba je výrazná. První fena zapsaná do plemenné knihy, a to v roce 1891, pocházela z Paříže a zapsána byla pod jménem Bergere de la Chapelle.

A od teď samotný beauceron

Emanuel Boulet po boku P. Mégnina, Milne Edwardse a dalších byl hlavním organizátorem velké schůzky chovatelů těchto psů v tržní hale ve Villette, kde došlo v roce 1896 k jasnému rozdělení beaucerona a briarda, tedy dlouhosrsté a krátkosrsté „varianty“ francouzských ovčáků, byly ustanoveny názvy Berger de Beauce a Berger de Brie a zpracovány první standardy. Nedlouho na to opět právě Boulet založil Klub francouzských ovčáků. Jenže následovala první světová válka, která rozhodila chov, a byl to opět právě Boulet, který dal všechny poztrácené, ale přeživší vhodné chovné jedince zase dohromady a obnovil činnost klubu.

Stephanitz byl s následným vývojem chovu beauceronů roztrpčen. V pokračujícím chovu beauceronů viděl přikřižování jiných plemen, přesněji byl přesvědčen, že někteří chovatelé své beaucerony křížili s německými dogami, čímž tento pes získal hladkou srst a výrazněji se zvětšila jeho kohoutková výška. Zda to byla pravda či nikoli, nikdo neví. Vývoj plemene by tomuto sice možná odpovídal, ale na druhou stranu nikde o přikřižování jiného plemene neexistuje ani zmínka. Přesto Mégnin vyobrazil beaucerona na přelomu 19. a 20. století jako hrubosrstého psa, s délkou srsti asi 5 cm, hladkosrstého pouze v obličejové části a na předních stranách končetin a s hustou dlouhou srstí na ocasu, černého s pálením, nikoli krátkosrstého po celém těle, jako známe dnes. Původně a ještě koncem 19. století existoval v pěti různých základních barvách srsti, včetně jednotné žluté barvy.

Po E. Bouletovi následně převzal vedení klubu Théodor Dretzen. V roce 1927 vychází první ucelená a obsáhlá publikace o beauceronech sepsaná Siraudinem, který byl uznávaným odborníkem tohoto plemene. Ve stejném roce byl založen klub jen pro beaucerony.

Většina plemen měla po světových válkách existenční problémy. Beaucerona se to však až v takové míře nedotklo. Pracoval často u vojska, a tedy jejich využití a tím i přežití bylo zaručeno, i když pod nepřátelskou palbou jich mnoho zahynulo. Jejich práce ve válce znamenala především přenášení zpráv a munice přes jednotlivé zákopy.

První standard se sice dočkal časem několikerého přepracování, ovšem nikdy v ničem zásadním. Spíše se jednalo o rozšiřování znění původně celkem jednoduchého několikařádkového textu.

V roce 1972 byl na světě znám pouze jeden jediný pes v barvě harlekýn a jmenoval se Sam. Z Alžírska do Francie jej importovala paní Delaire (chovatelská stanice de la Horde Noire). Doslova se do chovu jedinců ve zbarvení harlekýn zamilovala, a právě jí vděčíme za to, že i dnes vedle obvyklého černého zbarvení se znaky můžeme tu a tam potkat i zvláštně harlekýnově zbarveného beaucerona.

Dodnes jsou nejvíce oblíbeni a chováni ve Francii. Avšak k většímu rozšíření mimo svou domovinu docházelo až koncem 20. století. Třeba první štěňata beauceronů narozená v Německu byla zapsána do německé plemenné knihy neskutečně pozdě, až v roce 1986. Téměř po celé 20. století mu byly kupírovány uši do stojících špiček, což z něj dělalo hrozivěji vyhlížejícího psa. Dnes je kupírování uší zakázáno s platností od 1. 7. 1993 dle zákona na ochranu zvířat proti týrání.

Beauceron v České republice

Údajně několik jedinců beauceronů se na území České republiky vyskytovalo během dvou světových válek. Avšak nešlo o jedince určené k chovu, jen na práci. Jako oficiálně první k nám byla v březnu 1987 importována z Francie dospělá fena Anya Zita de Roche Saint. Bylo to ještě do tehdejší ČSFR. Velice brzy na to bylo dovezeno několik dalších povahově i exteriérově zdařilých jedinců. Do února 1990 byli řazeni do klubu málopočetných plemen. První klub, respektive kluby jen pro beaucerony na našem území, vznikl v roce 1990 s názvem „Československý klub přátel beaucerona“ a zároveň i druhý „Beauceron klub“. Nakonec se však chovatelé a činitelé obou klubů dohodli a 23. 11. 1996 vznikl sloučením těchto dvou jeden „Beauceron klub České republiky“.

Prvenství vrhu beaucerona na našem území drží ing. L. Kavánková a její chovatelská stanice Robito. Bylo to ještě v době, kdy byla Česká republika a Slovensko jeden stát, a tehdy by platilo, že první štěňata v našem státě se narodila v chovatelské stanici Manuela L. Košára na Slovensku. O to zajímavější je fakt, že fena, která porodila první české beaucerony, byla ve velice málo celosvětově rozšířeném zbarvení harlekýn. Jmenovala se Déesse de la Bergere Chauliac a otcem byl Djak de Chalmour.

Nejčastěji se u nás setkáme s označením bosron, ale snad vždy v psaném slovu beauceron. Říká se mu tady také „boseroňan“. Překladem z oficiálního názvu Berger de Bauce je to „beaucký ovčák“, ovšem tento výraz se u nás neuchytil a prakticky nepoužívá.

 

Až neuvěřitelně všestranný pes

Většina lidí je přesvědčena, že se jedná o křížence rotvajlera, dobrmana či německého ovčáka. Pokrevně nikoli, povahově snad. Nelze jej zaškatulkovat, jak by mnozí rádi. Je největším ovčáckým psem s maximální povolenou výškou 70 cm a tak nějak nikam nezapadá.

Snad proto, že jeho povaha nabízí zřejmě to nejširší možné uplatnění, jaké si jen kynolog může představit, není žádný sport, ve kterém by s určitostí vynikal. Protože je to pes, který není až tak vhodný pro lidi s velkými ambicemi ve standardních kynologických sportech, možná proto je o něj tak malý zájem a tak málo je o něm slyšet.

Dnešní doba chce všechno perfektní, na vysoké úrovni a dokonalé. A to se vyžaduje i ve všech sportech, a to i kynologických. A protože beauceron není specialista na žádný z nich, ale je jakýmsi univerzálem, nevniká do paměti a mysli lidí a neustále „sedí někde v koutku“. Bylo o něm již napsáno tolik a snad každý autor o něm hovoří v superlativech a přeje mu slávu a ani za ta desetiletí, kromě tradicionalistů Francouzů, není nikde hojně rozšířen. Má samozřejmě svůj okruh příznivců a nadšenců, ale nikdy nebyl a pro svou malou výstřednost zřejmě ani nikdy nebude moderním plemenem.

Všechno může dělat dobře, i když ne úplně vždy na vrcholové úrovni. Přesto nějaká šance zde je. Především Francouzi s beaucerony cvičí na vrcholové úrovni. Dostávají se s nimi i mezi nejlepší jedince v zemi a následně se účastní mezinárodních soutěží bez zaměření na určité plemeno. Potom se v záplavě německých a belgických ovčáků tu a tam objeví jak Rotvajler, tak beauceron, nebo i výjimečně jiná plemena.

Pokud majitel beaucerona najde sport, který baví jeho i psa, není skoro co víc si přát. A pokud se člověk nezdráhá dojíždění i na vzdálenější kynologické cvičiště, vybírat je opravdu z čeho. Nejběžnější je zde všestranný výcvik (stopování, poslušnost, obrana) nebo zaměření na jednu disciplínu ze jmenované všestrannosti, dále agility a také flyball, frisbee, záchranářský výcvik nebo dogdancing. Beauceron však může podávat výborné výsledky i v jiných sportech, jako je canicross, skijöring i scooter (běh s koloběžkou). Rád bude dělat sparingpartnera rekreačnímu běžci i s nadšením vyrazí na horskou túru.

Jaký je beauceron?

Vlastnit ho může člověk, který má dostatek fyzické síly, neboť je to silný, velký a energický pes. Jeho aktivita, vytrvalost, obratnost a neúnavnost je s ohledem na beauceronovu velikost až neuvěřitelná. Doma se však chová zpravidla klidně a pohodově.

Pracuje rád, a proto by si jej měli pořizovat jen aktivní lidé. Na zahradě bez další činnosti se nudí, je nešťastný a může mít pak i sklony k ničení věcí nebo vymýšlení si jiné zábavy. Potřebuje práci a kontakt člověka. Tedy jakoukoliv práci či sport, kde zapojí hlavu i tělo oba dva. Potřebuje se vyběhat, sportovat či pracovat. Jeho náplní dne rozhodně nemůže být povalování v bytě ani na zahradě. To jej nenaplňuje a jen kazí charakter. Je to psí sportovec.

Má silné pouto ke svému pánovi a rodině, ve které žije. Většinou je psem jednoho pána a nemá výraznou potřebu se s každým cizím člověkem kamarádit. S dětmi v rodině nemívá problém, ale samozřejmě je potřeba vychovávat děti i psa, jak se k sobě mají chovat a co si mohou dovolit. S domácími i hospodářskými zvířaty vychází dobře, ovšem je zapotřebí se důkladně věnovat socializaci. Socializace rozhodně nejen v tomto směru je u beaucerona extrémně důležitá, aby okolí na něj nepůsobilo především negativně. Musí brzy zvládnout vyřešit a dál neřešit dané prostředí, aby měl čas a chuť vnímat svého pána.

Jeho charakter špatným přístupem majitele i malými zkušenostmi v mladém věku (v případě izolace na zahradě) se dá zkazit. Tedy minimálně první rok jeho života je nutné se beauceronovi věnovat zcela naplno. Pak nemá problém ani s lidmi, ani zvířaty, rád poslechne na slovo, nemá problém žít ve stejné domácnosti s jinými domácími miláčky, netoulá se a nehoní zvěř. Takto vychovaný pes je pak štěstí v domě.

Pro možné obtíže v mladém věku a svízelnost socializace není doporučován pro začátečníky, kteří si neuvědomují, jak složitá a časově náročná je dobrá socializace a výchova, a kteří dělají při výchově a výcviku časté chyby. Dá se říci, že beauceron kritickým okem posuzuje spolehlivost svého pána. Pokud ho jeho pán zklame, může se z beaucerona stát problémový pes. Nejen obtěžující okolí, ale i vlastní rodinu.

Vedle jeho výborných vlastností, jako je snaživost, udržení pozornosti, neúnavnost, ale příjemný temperament a dobrá ovladatelnost, najdeme i nevhodné vlastnosti, jako je značná samostatnost, tvrdohlavost, a někteří jedinci mohou mít dominantní nebo naopak zbytečně opatrnou povahu. Potřebuje mít ze strany svého pána jasné vedení, musí mít v něm oporu a věřit mu, že všechno ví a že o všem rozhodne správně. Pak se z něj stane pes k nezaplacení, příjemně odvážný a velmi nenáročný.

Je houževnatý a odolný. Je rád venku a může zde bez problémů žít celoročně. Nevadí mu vedro ani mráz, snad všechny teplotní výkyvy snáší bez problémů. I výkony podává za každého počasí přibližně stejné. Protože však má značné nároky na vybití chutě něco tvořit, to, že bude ubytován venku, nesmí znamenat, že jeho člověk si nenajde na psa víc času než jen v době podávání krmení. Rozhodně to není jen hlídací pes na dvorek.

Ovšem hlídání bere vážně, je ostražitý a pracuje samostatně. Pakliže má pocit, že je nutné zasáhnout, chová se zpravidla ostře a odvážně. Mnohým lidem nedůvěřuje. Na druhé straně je vcelku klidný a příliš neštěká. Dokonce není ani nějak zvlášť rychle vzrušivý. Může tedy být klidně ve společnosti, aniž by se jeho majitel bál, že někomu bude chtít ublížit. Dobrá výchova je však nevyhnutelná, neboť i z tohoto psa lze špatným přístupem vychovat obtížně zvladatelného rváče, dominátora nebo uzlíček pocuchaných nervů.

Peripetie při výchově a výcviku

Při výchově a výcviku potřebuje pevnější ruku a důsledné jednání. Potřebuje přísnost a zároveň milé (citlivé) zacházení. Příliš tvrdě vedený výcvik z něj může udělat neurotika. Není snadné najít optimální souhru v důslednosti, míře přesnosti, intonaci hlasu, pochvaly a přísnějšího vyžadování splnění cviku. O to důležitější je dávat psovi najevo radost z dobře vykonané práce – cviku. Ne s každým člověkem si rozumí, a tedy ani pak není schopen podávat perfektní výkony.

Na druhou stranu dril a jednotvárnost ho ubíjí. A nejen to. Tvrdý dril a násilí kazí beauceronův dobrý charakter a často tímto způsobem nenávratně zmizí jeho chuť spolupracovat a snažit se splnit vše, co na očích svého pána vidí. Přitom hrou, pozitivní motivací a zároveň neústupností se dá trénovat daleko příjemněji s dosažením mnohem lepších a spolehlivějších výsledků. Nemá rád zmatečné chování a potřebuje rozhodného člověka, který nedělá unáhlené a zmatené rozhodnutí. Výchova musí být jednoznačná. Přílišná benevolence, chaos a nedůslednost z něj dělají neposlušného psa, který se vždy rozhoduje sám a nemá potřebu čekat, až přijde nějaké rozhodnější slovo jeho pána. Při hrubých chybách ve výchově a při chybějícím dostatečném kontaktu s majitelem se z něj může stát nevyrovnaný až agresivní pes.

Socializovat a vychovávat musíme beaucerona bezpodmínečně od nejútlejšího mládí, hned jak štěně dovezeme domů. Dobrý základ v tomto směru pak dovoluje začít s opravdovým výcvikem kdykoli, klidně až s ročním psem. Patří k dobře ovladatelným psům, pokud člověk ví, jak na to. Dospívá fyzicky i psychicky poměrně pozdě. Až kolem 3. roku věku.

Ve Francii je běžně využíván u policie. Protože jej stereotyp ubíjí, je tato práce pro něj jako stvořená. Také proto je pro něj vhodný všestranný výcvik. Dá se trénovat téměř denně, aniž by zaváněl výrazným stereotypem. Obsahuje rozličné disciplíny a disponuje spoustou možností. Stačí trocha kreativity ze strany jeho psovoda a psa takové cvičení doslova nadchne. Neznamená to však, že je pak výcvik jednoduchý. Beauceron má svá specifika, která často zůstávají nepochopena. Zejména v části, jakou je obrana, mohou nastat značné komplikace. Nezkušené štěně či mladý pes, respektive nezkušený beauceron jakéhokoliv věku, při prvních kontaktech s figurantem před jeho výpady a máváním s hadrem budou spíš uskakovat, než aby jej lovili. Vlastně z jeho pohledu uhýbá „býčím kopancům“, aby si zachránil život. Pak následuje odveta – útok na agresora (figuranta) se štípnutím kamkoli a puštění, a to třeba i několikrát za sebou. Přesně tak totiž vypadala jeho každodenní práce, to má v sobě zakódováno. Výcvik obran je poměrně náročný, potřebuje spoustu času a pochopení, nikde se nesmí udělat chyba a nic se nesmí uspíšit. Při obraně může činit vedle výpadů (kousnout, pustit, uskočit, kousnout, pustit, uskočit …) velký problém tzv. překusování. Pokud pes chce překousnout, je potřeba, aby figurant s kořistí ucukl a utekl s ní. Pes musí pochopit, že ji má držet pevně a nepustit, jinak o ni přijde. Výcvik obran je vhodné procvičovat ihned po výměně zubů, často, důsledně a s jasně daným plánem postupů a reakcí jak figuranta, tak psovoda. Jejich souhra musí být maximální, aby pes pochopil, kde je v této hře jeho místo a jaká je jeho role.

Vedle stále se zdokonalujících cviků poslušnosti se musí beauceron naučit i cvik, respektive reakci na povel, při němž se doslova zklidní. Jeho někdy horká hlava způsobuje zbytečné chyby, které by nebyly, dokázal-li by se uklidnit a s nadhledem soustředit na přidělenou činnost. Typickým příkladem je stopování. Jakmile pes po prvních stopách zjistí, co je jeho úkolem, začne až nezvladatelně spěchat. Ovšem čím víc spěchá, tím víc dělá chyby. Když však uděláme starší stopu, kde je donucen si dávat větší pozor, aby ji neztratil, snadno se může stát, že dobře neodhadneme, co si můžeme dovolit s ohledem na jeho malou zkušenost v práci s nosem, a výsledek je ještě horší. Takže ani disciplína stopování, která je považována za jeho nejsilnější stránku, nepřináší nejsnadnější postupy. Čímž se opět potvrzuje fakt, že beauceron je pes pro vnímavé, chytré a myslí vyspělé lidi.

Těžko se u něj napravují chyby při výcviku. Proto je lepší vše dělat od počátku precizně přesně. Pokud se naučí na povel sedni usedat křivě, těžko se mu později vysvětluje, že na stejný povel musí usedat rovně – přesně.

Většina beauceronů i dnes výborně zvládá práci ovčáckého psa. Klidně sežene stádo více k sobě a pohromadě je odvede, kam patří. Byl hojně využíván nejen u stáda ovcí, ale také hovězího dobytka. Protože je dostatečně silný a neohrožený, zastával zde funkci honáckého psa.

Jak je beauceron všestranný, dokazuje i fakt, že je schopen pracovat i jako lovecký pes. Z lovecké práce zvládne jak dosled – vystopování postřelené zvěře, tak následné přinesení drobné zvěře. Což mnohé upozorní na skutečnost, že někteří jedinci beauceronů mají výraznější lovecký pud. Proto je nutné v mladém věku beaucerona naučit v lese se chovat, a pakliže se loveckému výcviku nehodláte věnovat, je zapotřebí svého psa vést ke skutečnosti, že stopování a honění zvěře v lese ani na poli opravdu nechcete tolerovat. Beauceron není lovecké plemeno, a tedy ani oficiálně pracovat v lese nemůže, protože nemůže skládat lovecké zkoušky, které jsou přístupné jen loveckým plemenům s průkazem původu.

Všichni jedinci však nejsou stejní. Proto je vhodné dobře poznat oba rodiče, nejlépe i předchozí generaci, a tedy odhalit dědičný předpoklad. Také štěně z vrhu je velice vhodné vybírat podle zaměření, co by ve svém následném životě mělo dělat. Zda jen společníka aktivní rodině, nebo sportovat či věnovat se určitému druhu výcviku.

Jednoduché atributy – chov, péče a dobré zdraví

Péče o beaucerona je vlastně minimální. Srst potřebuje jen občas pročesat řídkým hřebenem a tím i odstranit odumřelou starou srst, zejména v době línání. Občasné vykoupání neuškodí a pak už stačí jen hlídat čistotu ušních boltců a délku drápů. Drápy dotýkající se země většinou nepotřebují žádnou úpravu, neboť při dostatečném pohybu se obrušují samy.

Ovšem beauceron, stejně jako briard a několik dalších plemen, má na pánevních končetinách nepřehlédnutelné paspárky. Jedná se o prst navíc, který se nedotýká země, a pastevci v dobách dávno minulých věřili, že je znakem dobrého pasteveckého psa. Selekce, mimo jiné, byla zaměřena právě na psy s paspárky či bez nich. A protože u čerstvě narozeného štěněte nebylo hned jasné, které bude dobrým psem k ovcím a které ne, a štěňat bylo hodně, pastevci měli hned jasno, která štěňata utratit a která nechat zatím žít. Tím se tento znak poměrně brzy upevnil a beauceroni bez paspárků se dnes rodí jen výjimečně.

Problémem je, že není paspárek jako paspárek a že na každé noze může být i jiného typu. Možnost vyřazení z chovu se tak zvyšuje jen z důvodu nesprávného utváření paspárku. Oba paspárky u beaucerona totiž musí mít alespoň jedno kostní spojení s pánevní končetinou.

A protože dnes stejně jako předtím není prokázáno, k čemu jsou dobré, existují tři základní verze, které mají na potřebnost paspárků v dnešní době ukazovat. Mají sloužit k lepšímu pohybu v bažinatých oblastech (noha prý tak zabírá větší plochu), údajně mají pomáhat psovi v boji s vlky a medvědy a v neposlední řadě mají sloužit k lepšímu vybalancování rovnováhy, když beauceroni přebíhají po hřbetech ovcí z jedné strany ohromného stáda na druhou. Inu, ani jednu možnost využití paspárků v dnešní době nevidím jako reálnou. I zkušený chovatel a kdysi i prezident francouzského klubu René Sauvignac se netajil většinovým postojem: „Paspárky jsou k ničemu, ale je to oblíbená tradice a znak našich ovčáků.“ A je to tak. Francouzi milují tradice, a tak i nadále je tento znak povinný a na bonitacích a výstavách je jejich kvalita (utváření) velice precizně kontrolována.

Beauceron rozhodně patří mezi plemena povětšinou zdravá. Dědičná onemocnění se objevují jen zřídka a nenabírají ani velkého rozsahu v populaci ani na množství variací v jednotlivém onemocnění. Je tak v malé míře postižen známou dysplazií kyčelních kloubů (zpravidla jen nízkého poškození), objevit se může atrofie sítnice (zákal), vyloučena není ani epilepsie. S ohledem na jeho velikost také hrozí torze žaludku. Existují názory, že paspárky jsou častým zdrojem úrazů – jejich natrhnutí, zlomení apod. Chovatelé však tvrdí, že nejsou o nic častěji poškozeny než jakýkoliv jiný prst na tlapce.

Jak by měl typický beauceron vypadat?

Při pohledu z profilu leží horní linie mozkovny a čenichové partie v rovnoběžných rovinách. Lebka je plochá nebo lehce klenutá od jedné strany ke druhé. Čelní rýha, tzv. stop, a také týlní hrbol jsou jen málo znatelné. Nosní houba je vždy černá a rozštěp je zcela nepřípustný. Tlama nemá působit úzce ani špičatě. Pysky jsou pevné a vždy dobře pigmentované. Horní pysk překrývá spodní, bez jakékoliv volnosti. V koutku tvoří lehký záhyb, který musí zůstat uzavřený. Takže by u tohoto plemene neměl být problém se slintáním při pití. Je vyžadován nůžkový skus, je tolerována absence dvou zubů. Oči jsou horizontálně uložené, lehce oválného tvaru. Duhovka musí být tmavě hnědá a v každém případě ne světlejší než tmavě oříšková, i když je světlé pálení srsti. U varianty harlekýn jsou povolené březové oči (skvrnité). Uši nejsou u každého jedince stejné a díky dlouhodobé kupíraci nejsou dodnes v ustáleném tvaru ani velikosti. Přitom právě uši ponechané bez zásahu mají zásadní vliv na výraz hlavy beaucerona. Nezřídka se stane, že jedno či obě uši odstávají a jsou nesouměrné. Neměly by však přiléhat k lícím, měly by být vysoko nasazené, polovztyčené nebo klopené. Jsou ploché a poměrně krátké. Délka ucha by měla odpovídat polovině délky hlavy.

Krk by neměl být příliš úzký, ale měl by být ladnou a nenásilnou propojkou hlavy s trupem. Hřbet musí být rovný, záď je jen mírně spáditá a kohoutek je dobře vyjádřený. Hrudník je hluboký až k loktům. Je dostatečně dlouhý a středně objemný. Končetiny jsou rovné, drápy vždy černě zbarvené, tlapy kulaté a kompaktní. Jak již bylo psáno výše, na pánevních končetinách nesmí chybět dobře utvářené paspárky. Ocas beauceronovi nebyl nikdy kupírován, je nesený nízko, dosahuje alespoň k hleznu, není vychýlený do strany a tvoří mírný háček ve tvaru „J“. V pohybu může být ocas nesen výše, v prodloužení hřbetní linie.

Srst je nejkratší na hlavě a dále na přední straně končetin. Je silná, hustá, pevná a přiléhající k tělu, jinde 3 až 4 cm dlouhá. Na stehnech a spodní straně ocasu jsou nevýrazné, ale nezbytné praporce – delší srst. Podsada je krátká, jemná, hustá a prachová, nejlépe v barvě myší šedi, velmi přiléhavá a neprosvítá přes krycí srst. Zbarvení může být dvojí. Buď černé s pálením, nebo harlekýn. U černé s pálením (černé s pálenými znaky) je černá barva velmi sytá, pálení je v intenzitě barvy přirovnáváno k barvě veverky. Pálené znaky jsou rozmístěny jako skvrny nad očima, na stranách tlamy, postupně se ztrácejí k lícím, nikdy nedosahují až pod ucho, na hrudníku – nejlépe dvě skvrny, pod krkem, pod ocasem a na končetinách, kde se postupně ztrácejí směrem vzhůru. V žádném případě nepokrývá pálení více než 1/3 končetiny, poněkud výše sahá na vnitřní straně končetin. Problematičtější zbarvení na udržení její kvality je harlekýn zbarvení, což znamená modrošedě skvrnitý pes s pálenými znaky umístěnými stejně jako u černého zbarvení s pálením. Podíl černé a šedé je stejný, skvrny jsou dobře rozmístěné, někdy převládá černá. Šedého zbarvení však věkem postupně ubývá a dominuje černá barva. U tohoto zbarvení je poměrně hodně chyb v barvě a jejím rozložení. Hlava nemůže být zcela šedá – bez černé barvy a také je důležité rovnoměrné rozložení šedé a černé po celém těle. Malá bílá skvrna na hrudníku se toleruje.

Velikost psů se pohybuje od 65 do 70 cm a fen od 61 do 68 cm.