Psí konverzace – část 15. Klíč k tajemství psího jazyka
Babylonská věž?
Zatímco kdysi (podle nás starších – nedávno, naopak podle mladých – v pravěku) se kynologické knihy objevovaly na pultech knihkupectví sporadicky a důležité informace jsme s nekonečnou trpělivostí a úporně rýžovali v tradiční hlušině jako zlatinky, dnes regály knižních domů přetékají odbornými a populárními publikacemi, nemluvě o informačním veletoku na internetu. Informace v nich jsou často protichůdné a navzájem se všemožně potírají. Otázka je nasnadě: jak se v tom má chudák kynologický novic vlastně orientovat? Mediálně známý Rudolf Desenský např. hovoří o hierarchii smíšené smečky: člověka a psa a radí, jak napravit příliš hříšné „dominátory“ (respektive co z nich páníčkové udělali); Viktor Dostál tvrdí, že „člověk musí být za všech okolností vůdcem smečky“, a Barry Eaton zase přichází s názorem, že psí dominance vlastně vůbec neexistuje … Začínající pejskař musí být z houpající se bažiny informací zákonitě „jelen“ … a pochopitelně se dopouští na svém psu výchovných chyb.
Pes ve vlčím kožichu? Ne!
Již mnohokrát jsme zmiňovali, že domestikovaní psi „podědili“ po svých vlčích předcích vzorce komunikace, ostrost svých smyslů a mnoho dalších vlastností. Domestikace ovšem mnoho dalších relevantních aspektů u psů naprosto změnila. V roce 2000 Steven Lindsay upozornil: „Dlouhá historie domestikace co do chování odlišuje psy od vlků a musíme dávat pozor, abychom příliš nezobecňovali individuální stimuly a vzorce chování těchto dvou psovitých šelem.“ Ray Coppinger, expert na pastevecké psy, který studuje i psí párie, výstižně poznamenává: „Psi nemohou uvažovat jako vlci, protože nemají vlčí mozek. My pocházíme z opic, ale nechováme se a ani nemyslíme jako ony. Bez ohledu na společné předky jsme zcela jiná, zvířata. Stejné je to u psů a jejich předků. Nemyslím si, že by bylo v pořádku, chovat se k nejlepšímu příteli jako k vlkovi.“ A Ian Dunbar ironizuje: „Snaha naučit se od vlků, jak se máme chovat ke svým psím mazlíčkům, dává asi takový smysl, jako kdybych si řekl: Chci být lepším rodičem, tak se podívám, jak to dělají veverky!“
Mnoho vlastností, které psi zdědili po svých vlčích předcích, jsou jim užitečné (schopnost žít v sociální skupině, komunikační schopnosti, smyslové vnímání atd.), jiné pozbyly smyslu (např. pachové značení teritoria). Základem rozvinutí možností a prvků komunikace jsou fenomény dominance a submisivity. „Systém uplatňování dominance a submise je druh adaptačního chování, které si musely vyvinout živočišné druhy žijící ve skupinách jako protiváhu proti přirozeným kontroverzním tendencím, jež skupinové soužití přináší,“ píše Stephen Budiansky v knize Pravda o psech.
Vlk versus pes
Domestikovaní psi a jejich divocí příbuzní – vlci – se v mnoha ohledech liší. Je to logické: vždyť zásadně se liší i jejich životní podmínky.
Základem stabilní a funkční vlčí smečky je rodina: sestává z rodičovského (tzv. plemenného) páru a jejich dětí (často v jedné, ve dvou – výjimečně i ve více generacích). Jeden z největších specialistů na život vlků L. David Mech se společně s P. A. Schmidtem domnívá: „Věříme tomu, že vlci žijí ve smečkách hlavně proto, že dospělé páry se pak mohou efektivněji dělit se svým potomstvem o přebytečnou potravu z lovu vysoké zvěře.“ (Toto tvrzení je zvláště u L. Davida Meche poněkud překvapivé; Mech žil deset let na ostrově Ellesmere se smečkou arktických vlků a studoval vlky na ostrově Royale, v Minnesotě, na Aljašce, v Itálii, Portugalsku aj. a dobře pochopil silné vnitřní vazby mezi členy vlčích smeček, které nejsou zdaleka založeny pouze na potravě.) Ve vlčí smečce má velmi důležité místo skupinová solidarita (starost o mladá a přestárlá zvířata). Mezi jednotlivými členy smečky nepochybně existují silná citová pouta. Je nutno zdůraznit, že chování a vztahy uvnitř vlčího společenství se významně liší u smeček žijících v divočině a u smeček chovaných v zajetí. Život vlčích smeček, žijících svobodně, je harmoničtější a k potyčkám kvůli dominanci dochází výjimečně nebo vůbec ne. Plemenný pár se nechová jako „diktátorská klika“. Při chovu v zajetí mohou být však vztahy mezi zvířaty napjatější a vyostřenější. Sebevětší výběh je pro vlky malý. Vlci v zajetí ztratili základní smysl života, který jim byl dán do vínku: LOV! Nuda může svobodné tvory zabíjet. A když nezabíjí, vyvolává „alespoň“ vnitřní napětí … Šelma potřebuje ke šťastnému a plnohodnotnému životu podněty, smysl a „práci“ … (Při chovu vlků v zoologických zahradách bývá častým problémem nesprávné sestavení vlčí smečky, které odporuje přirozenému uskupení v divočině. Ve volné přírodě tvoří smečku rodičovský pár a mláďata, a často i vrh z předchozího roku. Mladí dospělí vlci, kteří hledají partnera a vlastní teritorium, postupně smečku opouštějí a vydávají se na samostatná putování. Naproti tomu zoo často chovají vyšší počet stejně starých sourozenců, mezi nimiž většinou roste napětí a soupeřivost, která může vyústit v otevřenou agresi.)
Psí páriové (či chcete-li ferální psi = divocí psi, tedy psi, kteří nikomu nepatří a nikoho neohrožují, ale jejichž přežití závisí na lidech, respektive na produkci jejich odpadků, kterými se krmí) neformují smečky, pokud mají přístup k vodě, potravě a úkrytu. Tito psi zpravidla žijí jednotlivě nebo v malých (více či méně harmonických) skupinkách bez vůdce, ale také bez společných starostí o potomstvo. Ian Dunbar tvrdí: „Ve většině případů, kdy psi utvoří smečku, jde spíše o výjimku potvrzující pravidlo. Představy o významu hierarchie byly značně přehnané. Zdá se, že ve většině případů žijí psi v relativní harmonii s ostatními členy skupiny, ve které se každý stará hlavně o své vlastní záležitosti a je mu v podstatě jedno, co dělají ostatní.“
Vlci jsou starostliví a pečliví rodiče, matka i otec. Způsobem chovu lidé domestikovaným psům prakticky znemožnili funkci otcovství (a to i jak s jeho starostmi, tak i radostmi).
Totéž platí o partnerství: vlci jsou v podstatě monogamní; ve vlčí smečce se rozmnožuje pouze plemenný pár. Naopak podmínky lidmi řízeného chovu psů udělaly z nejlepších přátel člověka promiskuitní jedince.
Vlci v přírodě jsou dospělí, odpovědní tvorové: musí se umět postarat o sebe, o své potomstvo a často i o další členy smečky. Naproti tomu psi mají u lidí „dobré bydlo“, za které platí vlastní závislostí: člověk se jim stará o potravu, o úkryt i o bezpečí. (Vztah člověka a psa dokonale definovala Karen Overallová: „Naši psi jsou na nás závislí a spoléhají se na nás; jsme vůči nim v postavení opatrovníka.“) Navíc lidé podporují u psů juvenilní chování, poněvadž to v podstatě zvyšuje ovladatelnost a u řady plemen chovem preferují i juvenilní fyziognomii, neboť se jim to jeví jako roztomilé; chtějí mít doma „doživotní štěně“ (Čivava, pekingský palácový psík, Francouzský buldoček, Mops atd.).
Vlčí mozek je oproti psímu větší o 20–25 % (máme na mysli pochopitelně přibližně stejně velká zvířata). Někteří zoologové se domnívají, že vlci jsou inteligentnější než psi, poněvadž jejich inteligence je nezbytnou podmínkou jejich přežití. Rovněž vlčí smysly jsou nepochybně ostřejší než u domestikovaných zvířat. Mozek potřebuje k výživě mnoho kalorií. Psí mozek se zmenšil také proto, poněvadž psi byli od nepaměti krmeni v lidských sídlištích odpadky a krmivem s nižší výživovou hodnotou. („Psí dietologové“ v současnosti již nepovažují psy za výhradní masožravce.)
Další podstatný rozdíl mezi vlky a psy výstižně definoval Barry Eaton: „Vlčí chování vychází z vrozených dispozic (vrozené motivační chování) mnohem častěji než u psů. Vlci se např. musí naučit mnohem rychleji strachové reakci než psi, a to již ve věku 19 dní, ve srovnání se 49 dny věku u psa. Vlci se musí velmi rychle naučit lovit a zabíjet, mají-li přežít. Pes domácí se obecně vzato nepotřebuje naučit lovit a zabíjet.“
Dominance neexistuje?
V roce 2010 vydalo nakladatelství Plot sice útlou, zato vskutku výjimečnou a podnětnou knihu s poněkud heretickým názvem – Psí dominance: mýtus nebo skutečnost? – jejímž autorem je Barry Eaton. Název mě na okamžik přivedl do rozpaků a okamžitě mi blesklo hlavou: dominance a submise = základ komunikace psovitých šelem … alfa a omega, klíč k vlčímu a potažmo ke psímu jazyku … K. Pryorová vtipně definuje: „Dominantní hierarchie, spory o dominanci a její testování jsou základní charakteristikou všech sociálních skupin od hejna hus po státní správu. Ale asi jen my lidé využíváme za účelem získání dominance tresty.“ A J. Donaldsonová důrazně varuje: „Myšlenka dominance se natolik vymkla kontrole, že celé školy výcviku vychází z předpokladu, že se při využití adekvátní dominance vše ostatní samo napraví. To je nebezpečné – takto jsou psi vystavováni neuvěřitelné míře hrubosti.“ Rozpaky nebyly namístě: stačilo Eatonovu knížku otevřít a bylo jasno – autor v ní skvěle vyvrací vžité a stále opakované omyly a chyby při výchově a výcviku psů, bortí předsudky o prosazování práva „pána smečky“ a naopak radí, jak svému psu správně porozumět. Hned v úvodu své knihy formuluje Barry Eaton kardinální myšlenku: „Nežijeme v mylné představě, že pes je zvíře, které, přirozeně formuje smečky? Máme zde dva zvířecí druhy, lidi a psy, kteří spolu žijí v jedné sociální skupině. Dlouho se věřilo tomu, že psi a lidé tvoří dohromady jednu smečku a v této smečce musí být lidé psům nadřazení, neboli musí mít postavení alfy. Jsem přesvědčený, že tato úvaha je špatná … Ve většině případů psi dokážou žít celkem šťastně v rámci dané sociální skupiny, tak proč by měli cítit potřebu být součástí naší, smečky? Popravdě, náš pes domácí nemá žádný důvod tvořit smečku se svým lidským majitelem, jelikož vše potřebné k přežití má zajištěno – svým majitelem. Pokud tedy pes nemá žádný důvod, proč by s námi měl tvořit, smečku, není ani žádný důvod, proč bychom se měli snažit získat dominanci nad svým psem nebo být alfou smečky.“
V roce 1997 publikoval John Fischer (in Diary of a Dotty Dog Doctor) tento názor: „Nevěřím tomu, že by nás pes vnímal jako jiného psa, a tudíž s námi soutěžil o postavení.“ Barry Eaton tento úhel pohledu dále rozvíjí: „Není pochyb o tom, že psi jsou sociální zvířata, a pokud jsou ve správném věku dobře socializovaní, jsou schopni klidně žít v jedné skupině s mnoha různými živočišnými druhy. Je ale možné, aby byl pes součástí lidské, smečky? Během kritického období socializace dochází v důsledku vzájemných interakcí se sourozenci a fenou ke vtištění psí identity do mozku štěněte. Jinak řečeno, bude vědět, že je pes, pozná jiného psa a bude se podle toho chovat. To rozhoduje o vývoji chování psa v budoucnosti. Přijímáme psy do naší lidské rodiny, ale vzhledem k interakcím a vtištění, ke kterým došlo během prvních pár týdnů života štěněte, není možné, aby pes s lidmi tvořil smečku. Nepřemýšlí jako my, nechová se jako my, nevoní jako my a ani nežije podle stejných hodnot … Pokud vyjdeme z toho, že pes sám sebe nevnímá jako součást lidské smečky, musíme se ptát, proč by se měl snažit vystoupat v hierarchii smečky nad člověka.“
A co z toho vlastně plyne?!
V závěru knížečky – Psí dominance: mýtus nebo skutečnost? – Barry Eaton podtrhuje: „Pokud už bychom chtěli aplikovat vlčí chování na naše psy, tak bychom měli vycházet z chování smeček ve volné přírodě, a nikoli z toho, jak se chovají vlci v zajetí, kde si musí vzájemně více konkurovat.“ A Barry Eaton milovníky a majitele psů vybízí: „Rozhodli jsme se domestikovat psa, a tudíž bychom se měli snažit co nejlépe ho pochopit. Lidé i psi jsou sociální druhy, a proto mohou žít spolu pohromadě. Psi musí žít podle našich pravidel, ale my musíme být féroví, důslední a mít pochopení pro jejich potřeby.“
Abychom psy mohli chápat, abychom mohli být skutečně féroví a mít pochopení pro jejich potřeby, musíme se naučit psí jazyk …
