Příprava strukturových holubů na chovnou sezónu

Strukturová plemena holubů se vyznačují bohatými pernatými ozdobami, které u většiny z nich vyžadují individuální úpravu před chovnou sezónou. Tyto úpravy, které budou blíže specifikovány v dalším textu, provádíme především ve snaze umožnit chovným párům snadnější pojímání, u některých plemen by pak tyto úpravy měly zamezit vynášení holoubat na rousech z hnízda a měly by také odstranit možné problémy při krmení holoubat apod.

Úprava holuba

Samotná úprava holuba spočívá v zastřižení, či vytrhání určených per. Nikdy nezastřihujeme pera, která nejsou úplně vyzrálá - došlo by tak k mnohdy silnému krvácení. Pera, u kterých jsme dali přednost vytrhání před zastižením, musíme v průběhu chovné sezóny kontrolovat a v případě potřeby je znovu protrhat. Vzhledem k tomu, že úprava téměř vždy znehodnotí dokonalý vzhled holuba, je mnohými chovateli prováděna až po prvním, či druhém neúspěšném hnízdění a logicky jen u párů, které se neúspěšně pojímají, či špatně vychovávají mladé. Úspěšné páry bývají tohoto zákroku ušetřeny a dají se tak využít i k prezentaci na letních výstavách.
Ostatní chovatelé provádějí úpravu „preventivně“ již před chovnou sezónou ve snaze zajistit pokud možno co nejpočetnější jarní odchov. V následujících řádcích si představíme úpravu pernatých ozdob u sedmi u nás vystavovaných plemen a také u zatím pro nás raritních šmalkaldských barevnohlávků.

Staroholandský kapucín

Tento středně velký holub charakteristický krátkou, ale širokou postavou, vodorovným držením těla a kolmo neseným širokým krkem je mezi námi chovanými strukturovými holuby onou výjimkou potvrzující pravidlo. Celá desetiletí byl šlechtěn pro zachování schopnosti polařit, což znamenalo nejen zachovat neopeřené běháky, ale i schopnost dobrého vidění. Pernatá ozdoba kapucínů - tzv. kapuce, sestávající z oboustranných růžic, vysoké lasturovité chocholky, bohatého opeření šíje a krčních límců je  rošlechtěna tak, aby nezabraňovala kapucínu v běžném životě. Všechny tyto faktory včetně pevného, přiléhavého opeření vedou k naprosto bezproblémovému pojímání, vysedění snůšky a následnému odchovu holoubat. Povaha staroholandských kapucínů je velmi vitální, a proto dbáme pečlivě na to, aby počet chovných holubů nepřesáhl určitou mez a nedošlo k přeplnění holubníku a následným častým šarvátkám.

Anglický a hedvábný pávík

Prošlechtění těchto pávíků dosáhlo takového stupně, že dosáhnout oplozenosti vajec je obzvláště u mladých holubů skutečným chovatelským uměním. Ve snaze o pojímání těmto holubům překáží i extrémně krátké běháky a esovitě prohnutý krk s položením hlavy na horní podušce (ocasních krovkách), což také zapřičiňuje, že holub v typickém postoji nevidí dopředu. Opeření pávíků je na celé postavě pevné a přiléhavé, ale právě v oblasti břicha (i kolem kloaky) je jakoby načechrané. Většinou však toto bohaté, odstávající opeření při oplozování vejcí nevadí. Zato však typický plemenný znak - velký, ze širokých a pevných per utvářený mírně konkávní vějíř, jehož krajní pera se lehce dotýkají země, představuje u většiny pávíků, a především u pávíků v požadovaném moderním typu zásadní překážku zdárného oplodnění vejcí. Z tohoto důvodu zastřihujeme oběma partnerům 8-12 krajních ocasních per na obou stranách vějíře, a to maximálně na velikost 1-2 cm. Z velkého vějíře nám po tomto úkonu zůstane asi třetina, která však již dobrému pojímání nebrání. Někteří chovatelé zastřihují ještě větší počet ocasních per - jen na šířku ocasu běžných plemen, jiní provádějí tento úkon jen u jednoho z rodičů, což jsem v letošní sezóně s úspěchem provedl i já. Při zastřihování ocasních per nezapomeneme i na zastřihnutí přilehlých per horní a spodní podušky. Po zajištění zdárného oplodnění snůšky je pávík velmi spolehlivým rodičem. Hedvábný pávík vzhledem ke své specifické struktuře opeření vyžaduje zastřižení krajních ocasních per téměř vždy, i on je pak dobrým a spolehlivým rodičem.

Kudrnáč

Kudrnáč je plemenem středního temperamentu, výjimku tvoří štítníci a někdy i černí holubi, u nichž je následkem předchozího meziplemenného nebo mezibarevného křížení temperament zjevně vitálnější. Kudrnáč u nás vždy platil za bezproblémového holuba, ale s příchodem kvalitnějších bohatě opeřených holubů z Německa, Rakouska, Belgie atd. se i u něj setkáváme s problémy ve fázi oplozování vejcí a u bílých chocholatých i při péči o ně a následně o odchov. Tento ráz má na rozdíl od ostatních bohatě opeřené běháky až do podoby zkadeřeného rousu střední délky, který výše zmíněné problémy způsobuje. Proto, zejména v SRN je tento rous zkracován zastřižením, jak známe třeba u voláčů sedlatých rousných a je zde doporučováno tento ráz chovat odděleně od rázů ostatních. U bílých chocholatých kudrnáčů totiž oplozovací akt trvá z logických důvodů trochu déle a mnohdy se najde temperamentní holub, který tuto snahu o oplození pokazí. U ostatních rázů můžeme při neúspěšném oplozování chovným holubům napomoci vytrháním, nebo zastřižením hustého opeření stehen, podbřišku a kostrče. U mladých holubů mnohdy vidíme marnou snahu o oplození způsobenou jejich nezkušeností, která vede k častému zachycení prstů do kudrn holubice takovým způsobem, že správné oplodnění není proveditelné. Někteří staří kudrnáči trpí přerůstáním drápů, které je potřeba před chovnou sezónou vhodně zastřihnout. Při šlechtění modrých kudrnáčů, kteří v zahraničí dlouho představovali nejkvalitnější ráz, došlo k přílišnému využití příbuzenské plemenitby, což vedlo k náchylnosti k nemocem a menší vitalitě u tohoto plemenného rázu a proto tento barevný ráz vyžaduje zvýšenou péči, a to nejen v chovném období.

Čínský holub

Tohoto jemného, malého rackovitého holoubka zkrášluje šest pernatých ozdob, které cíleně pokrývají celou přední část každého jedince, ale nezasahují do oblasti očí a zobáku. Tyto ozdoby, jmenovitě límec, který v zadní části přechází do hřívy, horní a spodní poduška, mezi kterými je úzká, nepřerušovaná pěšinka a nakonec i tzv. kalhotky, což jsou odstávající chomáčky peří překrývající přední část nohou nemají v podstatě žádný negativní vliv na oplození snůšky a odchov. Jediné možné úskalí spočívá v bujně rostoucím opeření u kloaky a přilehlé části břicha, které je u nejkvalitnějších jedinců občas nutné vytrhout, či zastřihnout.

Parukář

Již při prvním pohledu na toto krásné plemeno je i laiku zřejmé, že strukturová ozdoba plemene - mohutná paruka, bude klást těmto holubům těžkosti nejen při oplodňování vejcí a odchovu holoubat, ale i v běžném životě. Paruka je vytvářena z dlouhého, bohatého a pevného opeření, které vyrůstá z oboustranných růžic všemi směry a vytváří tak v zadní části hřívu, v části horní tzv. klobouk a vepředu tzv. řetěz. Vzhledem k rozsahu paruky překrývají její pera celou hlavu, a tedy i oblast očí a zobáku, proto by se parukář s neupravenou parukou v chovné sezóně velmi špatně orientoval jak při pojímání, tak při krmení mladých, kde také hrozí slepení per v řetězu holubí kaší apod. Z těchto důvodů pera v paruce, a především v oblasti řetězu zastřihujeme na velikost srovnatelnou s kapucí staroholandských kapucínů. Dlouhé opeření nohou, tzv. supí pera představují v době odchovu holoubat vážné nebezpečí v tom, že se do nich mláďata při zahřívání rodiči zamotají a jsou následně vynesena z hnízda. Proto i tato pera před chovnou sezónou zastřihujeme. Poslední oblastí, kde se setkáváme s potížemi, je oblast kolem kostrče a kloaky, kde podobně jako u výše zmíněných čínských holubů tato dlouhá pera mnohdy kloaku překrývají, a proto je musíme pro zajištění dobře oplozené snůšky vytrhat. V této oblasti nelze doporučit zastřižení per, neboť by ostré konce takto ošetřených per mohly holuby zraňovat a sledovaný efekt by byl opačný.
U parukářů klademe zvláštní důraz na nepřeplněný holubník a rovněž nepraktikujeme chov s jinými plemeny. Též je vhodné dobře zakrýt tu část budníku, kde jsou vysedávány holoubata, aby nedošlo k přílišnému znervóznění sedících holubů.

Indický pávík

Indický pávík je v mnohých znacích podobný s anglickým. Rozlišuje je však jeho mohutnější tělesný rámec, vzpřímenější postoj, úzká chocholka, krátce opeřené nohy a další důležité znaky. Jeho vějíř je trochu více konkávní než u anglických pávíků a většinou není tak dobře uzavřen. I tento vějíř je ale utvářen z velkých, širokých a tvrdých per bez tzv. účesu. Rozsah vějíře je tedy i u indického pávíka značný, a proto i u něj zastřihujeme krajní ocasní pera v počtu 8-10, naprosto stejným způsobem jako
u anglických pávíků. Opeření běháků a prstů se pohybuje od velikosti punčošek do velikosti krátkého rousu a není překážkou při chovu a odchovu tohoto u nás málo chovaného plemene (i když české chovy byly a jsou vysoce kvalitní, založené na přímých importech z USA).

Šmalkaldský barevnohlávek

Ozdobou tohoto u nás nevystavovaného plemene je menší paruka, jejíž opeření rovněž vyrůstá z oboustranných krčních růžic všemi směry a vytváří tak řetěz, hřívu a klobouk. Dalším výrazným znakem plemen je bohatě utvářený dlouhý rous. Vzhledem k tomu, že pera v paruce zasahují na úroveň očí a zobáku, lze je doporučit před chovnou sezónou zastřihnout. Podobně postupujeme i s rousy a v neposlední řadě i se supími pery, které mají tito barevnohlávci rovněž mohutné.

Obecně můžeme konstatovat, že strukturová plemena bývají přes značnou prošlechtěnost svých plemenných znaků velmi spolehlivými rodiči a při dodržení výše uvedených, poměrně snadných úkonů, je průběh jejich chovné sezóny srovnatelný
s plemeny méně chovatelsky náročnými.