Měkkožraví chovanci našich voliér, Pěvci (Passeriformes) 8, Krkavcovití (Corvidae) 4
Na konci 18. století byl pro kavky ustanoven Peterem Pallasem samostatný rod Coloeus. Genetická studie z roku 2000 ukázala, že genetické rozdíly mezi kavkami a ostatními členy rodu Corvus jsou větší než vzájemné rozdíly mezi dalšími druhy tohoto rodu. Díky tomu obnovila P. Rasmussen v roce 2005 rod Coloeus ve své knize „Birds of South Asia“. Toto rodové jméno však použil i Hans Edmund Wolters v systematickém seznamu Německa v roce 1982. V roce 2007 byla provedena, zatím poslední, studie fylogeneze několika krkavcovitých druhů na základě mitochondriální DNA. Bylo například zjištěno, že kavka obecná a její blízká příbuzná kavka východní (C. dauuricus) z východního Ruska a Číny byly bazální pro celý rod Corvus. Rod Coloeus je tedy použit například i v oficiálním systému ptáků společnosti International Ornithological Congress.
V současné době jsou uznávány čtyři poddruhy, které na hranicích výskytu plynule přechází. C. m. monedula tak přechází v poddruh C. m. soemmerringii v přechodové zóně ležící v oblasti od Finska jižně přes Pobaltí a východní Polsko až po Chorvatsko a Rumunsko.
C. m. monedula (Linné, 1758) – nominátní poddruh obývá východní Evropu. Oblast jeho rozšíření sahá přes Skandinávii od jižního Finska na jih do Esbjerg a Haderslev v Dánsku, přes východní Německo a Polsko, a jižně přes východ střední Evropy po Karpaty a severozápadní Rumunsko, oblast Vojvodina na severu Srbska a po Slovinsko. Hnízdí v jihovýchodním Norsku, jižním Švédsku a v severním a východním Dánsku. Příležitostně zimuje v Británii a Francii. Vzácně byla pozorována také ve Španělsku.
Má světlé líce a strany krku, tmavé hrdlo a světle šedý až bělavý límec různého rozsahu.
C. m. spermologus (Vieillot, 1817) – obývá západní a střední Evropu od Britských ostrovů, Nizozemsko a Porýní na severu, přes západní Švýcarsko do Itálie na jihovýchodě, a po Iberský poloostrov a Maroko na jihu. Zimuje na Kanárských ostrovech a Korsice. Jméno spermologus vychází z řeckého termínu pro sběrače semen. Ze všech poddruhů má nejtmavší opeření a postrádá bělavý pás na bázi šedého týlu.
C. m. soemmerringii (Fischer, 1811) – vyskytuje se v severovýchodní Evropě a v severní a Střední Asii. Obývá tak oblast od bývalého Sovětského svazu po jezero Bajkal a severozápadní Mongolsko, a jižně po Turecko, Izrael a východní Himálaj. Jihozápadní hranicí výskytu je Srbsko a sousední jižní Rumunsko. Zimuje v Íránu a severní Indii (Kašmír). Odborné pojmenování bylo uděleno na počest německého anatoma Samuela Thomase von Söemmrringa. Odlišuje se světlejšími lícemi a stranami krku, což vytváří výrazný kontrast mezi černou korunou a světlejším šedavým límcem.
C. m. cirtensis (Rothschild et Hartert, 1912) – vyskytuje se v Maroku a Alžírsku a také částečně v Tunisu. Odborné jméno vychází z antického města Cirta v Numídii. Opeření je matnější a více jednotně šedé než u ostatních poddruhů. Bledší šíje je také méně zřetelná než u dalších poddruhů.
Zabývat se bližším popisem kavky obecné je pro její všeobecnou známost také myslím zbytečné. Celková délka těla činí 34 až 39 cm a je tak druhým nejmenším druhem rodu Corvus.
Výskyt a životní prostředí
Vyskytuje se od severozápadní Afriky skrze celou Evropu (s výjimkou extrémního severu), východně přes Střední Asii až po východní Himálaj a jezero Bajkal. V této široké oblasti ji nenajdeme na Maltě a v Tunisu. Její oblast rozšíření je tedy obrovská a je odhadována na 1 až 10 milionů čtverečních kilometrů. Tím pádem je obrovská i její populace, která je jen v Evropě odhadována na 15,6 až 45 milionů jedinců. Sčítání jedinců, například v Británii, ukázalo, že se počet výrazně zvýšil mezi léty 1970 až 2010, ačkoli toto zvýšení může být zapříčiněno tím, že před tímto obdobím byly hubeny jako škůdci.
Většina populací je stálých, pouze severní a východní populace více migrují. Na zimoviště se stěhují od září do listopadu a zpět se vrací od února po brzký květen. Oblast rozšíření těchto migrantů zabírá v létě ruskou Sibiř. V zimě a na jaře se také zatoulávají na Faorské ostrovy a příležitostně také do Irska. V jiné oblasti Asie zimují kavky v Uralském údolí severozápadního Kazachstánu, na severu Kaspického moře a v oblasti Ťaň–Šan v západní Číně. Zimu také tráví v západopákistánském údolí Quetta a v Libanonu, kde byly poprvé pozorovány až v roce 1962. V Sýrii jsou především zimními hosty a vzácně jsou zde také stálé s několika potvrzenými hnízdišti. Poddruh soemmerringii obývá jihocentrální Sibiř a hranice severozápadní Číny, příležitostně ji najdeme také u města Hokkaidó v Japonsku. V 80. letech minulého století dosáhl malý počet kavek také severoamerický kontinent a najdeme ji zde od atlantického pobřeží po Pensylvánii.
Zatoulaní jedinci byli pozorováni také na Gibraltaru, v Mauretánii, na ostrovech Saint Pierre a Miquelon a jeden jedinec byl údajně pozorován v Egyptě.
Jejími oblíbenými biotopy jsou lesnaté stepi, pastviny, kulturní oblasti, pobřežní útesy a města. Daří se jim v oblastech, kde byly lesnaté plochy nahrazeny poli a volnými plochami. Nejvíce preferují oblast s roztroušenými stromy, budovami a otevřenými plochami. Podobně jako jiní krkavcovití tráví i některé populace kavky zimu ve městských parcích. Počet kavek měřených ve třech varšavských parcích ukázal nárůst především od října do prosince. Stejná data z Varšavy, sbíraná v letech 1977 až 2003, ukázala, že se počet zimujících jedinců navýšil čtyřikrát. Příčina je dosud neznámá, ale mohl by jí být úbytek havranů, či přesun zimujících havranů do Běloruska.
Život v přírodě
Kavky žijící dál od měst jsou více plaché než ty, které žijí v městských oblastech. Stejně jako u strak u nich byla zjištěna záliba ve sbírání lesklých předmětů, které si nosí do hnízda.
Jsou vysoce společenské. Hejna jsou různě veliká, a jednotlivé partnerské páry se v nich stále drží pohromadě. Nárůst hejn je nejvyšší na podzim, a ptáci se také více shromažďují při hřadování. V jednom hejně tak může být až několik tisíc jedinců. Ve švédském městě Uppsala bylo pozorováno v zimě při hřadování hejno o počtu 40 000 jedinců. Často se sdružují s havrany (C. frugilegus) a vránou šedivkou (C. cornix). V severozápadní Anglii také byly pozorovány v hejnech se špačky obecnými (Sturnus vulgaris), čejkami chocholatými (Vanellus vanellus) a rackem bouřním (Larus canus). Na hejna pravidelně útočí raroh jižní (Falco biarmicus).
Potrava
Potravu sbírají nejčastěji na zemi v otevřených plochách, méně často na stromech. Navštěvuje také skládky, popelnice, ulice a zahrady, nejčastěji pak brzy ráno, kdy ještě ulice nejsou plné lidí. Potravu získává různými způsoby. Mouchy létající kolem trusu skotu loví skoky do výšky. Kroužkovce, jako žížaly, nezískává aktivním vytahováním z půdy, ale sbírá je z čerstvě poorané půdy. „Projíždějí“ se na zádech ovcí a jiných velkých savců. V porovnání s ostatními corvidy tráví více času zkoumáním a otáčením různých objektů.
Upřednostňuje malé bezobratlé do velikosti 18 mm délky, jako jsou různé druhy brouků (především z rodu Melolontha a larvy a kukly), dvoukřídlé (Diptera) a motýly (Lepidoptera), stejně jako měkkýše a pavouky. Také požírá malé hlodavce, vejce a holata ptáků a mršiny, nejčastěji živočichy přejeté automobily. Z rostlinné složky požírá semena obilovin, divoká semena, jeřabiny, žaludy a různé kulturní plodiny. Pitvou zažívacího ústrojí kavek zastřelených na Kypru na jaře a v létě byla zjištěna strava složená ze semen (především) a hmyzu (hlavně cikády a brouci). Potrava zahrnuje 84 % rostlinné složky s výjimkou doby hnízdění, kdy hlavní složku tvoří hmyz. Studie trusu v jižním Španělsku zjistila významný podíl gritu pro usnadnění trávení rostlinné stravy a jako přídatný zdroj vápníku.
Ohledně potravy jsou silně oportunistické a přizpůsobivé, a potrava je tedy v různých oblastech značně rozdílná. Byly pozorovány při požírání vajec či holat skřivana polního (Alauda arvensis), buřňáka severního (Puffinus puffinus), alky malé (Alca torda), alkouna úzkozobého (Uria aalge), volavky popelavé (Ardea cinerea), holuba skalního (Columba livia) a hrdličky zahradní (Streptopelia decaocto).
Zajímavé je zjištění, že si kavky vzájemně předávají a darují jídlo v mnohem větší míře než jiné druhy, dokonce více než šimpanzi. Důvod tohoto chování není dosud přesně objasněn. Hypotézami ale jsou mutualismus, reciprocita, jakási platba ukončení „šikany“ v hejnu či podplácení za účelem zvýšení prestiže ve skupině.
Hnízdění
Kavky pohlavně dospívají ve druhém roce života. Genetická analýza rodičů a potomků nevykazuje žádné mimopárové páření, takže se zdá, že se jedinci v páru nijak neoddělují a páří se opravdu jen spolu. Bylo pozorováno, že se páry rozcházejí v několika prvních měsících, ale páry, které spolu jsou déle než šest měsíců, jsou již zcela trvalé a jediným důvodem k rozdělení partnerů je smrt jednoho z nich. Ovdovělí nebo sami žijící ptáci jsou často vyloučeni z hnízdišť a sami na ně nejsou ani znovu vpuštěni.
Obvykle hnízdí v koloniích, kde si jednotlivé páry pomáhají při výběru vhodného hnízdiště a poté během celého roku při jeho ochraně. Hnízdí v dutinách stromů, útesech, v budovách a komínech, ale zjištěno bylo také hnízdění v králičí noře. Místo k hnízdění musí být dobře chráněné. V městech také často hnízdí ve starých kostelních kopulích a věžích.
Hnízdící pár vystýlá hnízdo větvičkami do tvaru mírné plošiny, na jejímž vrcholu pak samice snáší vejce. To často vedlo k ucpávání komínů, a dokonce se stávalo, že se hnízdo propadlo i se sedícím rodičem až do krbu. Hnízdní plošiny tedy díky každoročnímu přidávání nových větví mohou dosáhnout opravdu velké velikosti.
Využívají také stará hnízda datlů černých (Dryocopos martius) a holubů doupňáků (Columba oenas).
Z hnízdišť dokáže vyhnat například kavče červenozobé (Pyrrhocorax pyrrhocorax), ale na druhou stranu bývá sama vyhnána většími krkavcovitými, jako je vrána obecná (Corvus corone), havran či straka (Pica pica).
Samotné hnízdo je vystláno srstí, suchou trávou a jinými materiály. Vejce jsou světlejší než u jiných krkavcovitých, jsou jemná, světle modrá nebo modrozelená s tmavými skvrnami. Ty mohou být tmavě hnědé až olivové či šedofialové. Jejich velikost a váha se liší u jednotlivých poddruhů. U poddruhu monedula měří 35 na 24,7 mm a váží 11,1 g. U poddruhu soemmerringii měří 34,8 na 25 mm a váží 11,3 g. Poddruh spermologus má pak vejce o rozměru 35 na 25,2 mm a jeho vejce váží 11,5 g. Snůška obvykle čítá 4 až 5 vajec, ačkoliv slovenská studie uvádí 2 až 9 vajec. Ta jsou inkubována samicí po dobu 17 až 18 dnů. Mláďata jsou vzletná ve věku 28 až 35 dnů a rodiče je krmí ještě další zhruba čtyři týdny.
Mláďata se líhnou postupně, jelikož samice zasedá ještě před dokončením snůšky. Většinou je tedy poslední vylíhnuté mládě staršími sourozenci zabito. Náhradní snůšky při neúspěšném prvním hnízdění jsou u tohoto druhu spíše neobvyklé.
Jako hnízdní parazit kavek byla ve Španělsku a v Izraeli pozorována kukačka chocholatá (Clamator glandarius). Vejce jim pak krade řada druhů živočichů, nejčastěji ale krkavec, puštík obecný (Strix aluco), lasice hranostaj (Mustela nivalis), potkan (Rattus norvegicus) a kuna lesní (Martes martes).
Chov v lidské péči
Kavka byla vždy oblíbeným klecním ptákem. Naopak v zoologických zahradách nikdy hojně chována nebyla. Dnes ji v České republice najdeme kromě řady soukromých chovatelů pouze v Zoo Děčín.
