Psí konverzace – část 16. Klíč k tajemství psího jazyka – štěkání
Obtěžující štěkot
Nelze říci, že bychom akustickou komunikaci psů podcenili. Hlasovým projevům psů jsme věnovali dokonce hned celé dva díly našeho seriálu. Přesto mi však přichází množství dotazů na štěkání našich čtyřnohých přátel, které obtěžuje okolí.
Člověk v průběhu domestikace štěkot u psů podporoval: varoval ho před nebezpečím, odrazoval šelmy a nepřátele, umožňoval lokalizaci smečky při štvaní zvěře atd. Se změnou způsobu života lidí, s jejich masovým exodem do měst a se změněným hlavním „posláním“ psa – z lovce a hlídače ve společníka, se jeho hlasové projevy často staly obtížnými a předmětem obvyklých sousedských sporů.
Proč štěkají?
Je třeba mít stále na mysli, že štěkot psů skrývá určitý konkrétní význam, jehož smysl se musíme ze všech sil a trpělivě snažit odhalit. Jiný recept neexistuje. Chceme-li odstranit následek, musíme léčit příčinu. Významná norská kynoložka Turid Rugaasová zdůrazňuje: „Štěkání něco znamená, psi se pokoušejí něco říct. Použijte vaše znalosti a porozumění k tomu, abyste zjistili, o co jde.“
K odhalení důvodu štěkotu nám pomůže posouzení konkrétní situace, rušivé okolnosti, které na psa působí, způsob jeho štěkotu, řeč psího těla, jeho mimika a spousta dalších specifických „maličkostí“. Nic nepodceňujme! Vše z toho je podstatné! Musíme si prostě zahrát na Sherlocka Holmese …
„Zvuk štěkání je lidem nepříjemný a potom se stávají podrážděnými, vzteklými, nervózními a nejistými,“ shrnuje Turid Rugaasová. „Často to končí přehnanou reakcí: nadáváním, zlostí na psa a tresty, což má úplně opačný účinek a často i negativní vedlejší projevy, mezi které nejčastěji patří strach psa z majitele, ze samoty, z bouřky a z dalších hlasitých zvuků. Následkem těchto strachů je chronický stres, který s sebou nese spoustu negativních vedlejších projevů.“
Nikdy nezapomeňte: štěkot je přirozeným zvukovým projevem psů! Nikoho ještě nenapadlo odnaučit mečet kozu, bučet krávu či mňoukat kočku. Jenže kozu ani krávu nikdo v pátém poschodí paneláku nechová a psí štěkot je hlučnější než kočičí zamňoukání. Psi ovšem mohou být ke štěkotu vyprovokováni různými důvody, nad kterými se musíme zamyslet.
Štěkot kvůli vzrušenému očekávání
Takto vzrušeně a radostně štěká pes např. v očekávání vycházky, když si hraje se svými psími kamarády, před hozením aportu, ale také při chystání potravy atd. Štěkot je vysoký v sériích s krátkými přestávkami s občasným vzrušeným kňučením. Psi při něm vyskakují, pobíhají v kruhu – tělo psa je naplněné adrenalinem. (Podobné příznaky chování mohou ovšem psi projevovat i za velkého stresu.) Pokud jsou na vodítku, často ho koušou nebo zuby tahají.
Za podobné projevy chování psa absolutně trestat! Jak chcete trestat za emoce, které prožívají? To nelze! Řešit je to třeba podle konkrétní situace. Základem je: klid. Svůj klid na psa přenášíte. Během příprav na vycházku můžete psu hodit míček. Anebo mu dejte povel: sedni. Poté následuje znak otevřené ruky. Podržte dlaň nad čenichem psa po dobu 5 sekund. Pes je vizuální zvíře, které gesta velmi dobře chápe.
Význam „otevřené ruky“
Turid Rugaasová tento význam vysvětluje jako rozdělení odpovědnosti, kdy se člověk stává bariérou. „Tento signál značí, že za psa přebíráte odpovědnost,“ vysvětluje T. Rugaasová. „Nacvičte zastavující signál otevřené dlaně, funguje to!“
Problém: návštěva
Mnozí psi vzrušeně štěkají, když přijde návštěva. Pokud budete zlostní, budete na psa křičet a trestat jej, můžete způsobit, že pes se začne návštěv bát, a situace se ještě zhorší (v krajním případě může u něj dojít až k defenzivní agresivitě). Držte psa za obojek a nedávejte mu povely, dokud se neuklidní. Turid Rugaasová radí, abychom v této situaci na psa nemluvili, jen ho drželi za obojek, nedotýkali se ho a ani se na něho nedívali. (Tato rada se dodržuje skutečně velmi těžce; mnohem jednodušší je psíka ve štěněcím věku dobře socializovat a na podobné situace ho nenuceně připravit.)
Odměna? Ne!
Naznačili jsme, že trestat psa za štěkání se míjí účinkem: projevujeme mu tím svou pozornost, kterou si vlastně vynucuje. Psa však nemůžeme ani odměňovat za to, že štěkat přestal. Odměna by byla za co? Vlastně za nic! Pes by si to spojil jinak, jak správně vysvětluje Stanley Coren: „Pro většinu psů, zejména pro přítulná plemena (které plemeno vlastně není přítulné? – pozn. aut.), je odměnou každá forma lidské pozornosti. Pochopitelně, že soustředíme svou pozornost na psa i tehdy, když dělá něco špatně – z našeho hlediska – , a to intenzivněji, než když dělá něco dobře. Tak třeba majitel se snaží přimět psa, aby přestal štěkat, tím, že mu dá sušenku, aby ho rozptýlil. To se potom ovšem stane prvořadou příčinou štěkání. Takoví lidé si neuvědomují, že vlastně odměňují psa za štěkání. Po několika málo opakováních si skutečně inteligentní pes uvědomí: budu-li štěkat, dostanu sušenku. A tak štěká častěji a důrazněji.“
Štěkot jako varování
Projevuje se jako varovné, krátké, hlasité štěknutí – označuje nebezpečí! Takto varují i např. vlci smečku před blížícím se nebezpečím. Psi tak varují své pány nebo svou rodinu před něčím, co se blíží a ostatní to nevnímají. (U vlků postačuje jediné štěknutí. U psů – přechází – pokud mají „nedovtipné“ pány, v následný hluboký štěkot, který může přejít v hysterické štěkání.) Abychom předešli štěkotu, musíme na varovný štěk zareagovat (abychom psu dali signál, že jsme jeho varování pochopili). Pro tento případ vyvinula Turid Rugaasová velmi účinný signál: „Nejdůležitější je ukázat, že vzkaz byl pochopen a že přebíráte za situaci odpovědnost. Toto lze jednoduše provést tak, že se klidně postavíte mezi psa a to, před čím vás varuje. Psi to dělají stejně – postaví se mezi nebezpečí a smečku a oddělují. Toto je jedna z nejefektivnějších technik, kterou se můžete naučit. Je neuvěřitelně účinná v mnoha situacích a je lehce proveditelná. Provedení je následovné: Zvenku se ozve zvuk. Pes varuje. Pomalu se zvedněte, aniž byste se na psa podívali nebo na něj promluvili. Postavte se před psa, zády k místu, odkud přichází zvuk (postavení není hrozbou). Držte otevřené dlaně směrem ke psovi, ale nijak se k němu nenaklánějte. Jenom ukažte otevřené dlaně. Stůjte klidně do té doby, než se pes uklidní nebo odejde opačným směrem. Díky tomu, že mu budete signalizovat, že se o tohleto postaráte, tak se brzy uklidní nebo odejde. Později můžete používat jenom signál dlaní bez toho, abyste se museli fyzicky postavit před psa.“
Štěkot jako zlozvyk (aneb naučené štěkání)
Tento typ je celkem lehce rozeznatelný. Psi štěkají v sériích, mezi kterými se rozhlížejí. (Dívají se např. do okna = očekávají, že ho otevřete a budete na ně křičet, tak „jak jste to udělali minule“.) Je třeba si uvědomit, že pro psa jsou i vaše nadávky – pozorností! Jinými slovy = nadávka je pro něj lepší než nic. Pes si vynucuje vaši pozornost. Obdobný vzorec situace nastává, když se např. na procházce zastavíte se známým: pes začne štěkat. Chybou je mu nadávat, chlácholit ho, hladit nebo dávat povel – sedni (!), případně se se známým rychle rozloučit a pokračovat dále. V takovém případě pes jasně dosáhl svého! Vynutil si pozornost, kterou štěkotem vyžadoval.
Ze zmíněného popisu je zřejmé, že psa za jeho projev nelze trestat, neboť i váš trest je pro něj vlastně odměnou (vynucenou pozorností). Turid Rugaasová radí natrénovat tzv. zastavující dlaň. „Pro psa je jasným signálem, že má s něčím přestat nebo s něčím nezačínat,“ tvrdí T. Rugaasová. Už na mnoha psech jsem si ověřil, že to funguje dokonale (i když to samozřejmě chce trpělivost, čas a časté opakování). (Norská trenérka „zastavující dlaň“ dokonce s úspěchem vyzkoušela a používá i na kočky a koně.) Signál „otevřené dlaně“ ukazujte psu na 3–5 sekund.
Vlčí povel: Ticho!
Tento povel používají dospělí vlci při usměrňování vlčat a vlčích teenagerů: položí jim svou spodní čelist na jejich horní a jemně tlačí dolů. Totéž můžeme s úspěchem praktikovat u svých psů. Dlaní vyvineme jen jemný tlak na psí čenich a něžně tlačíme dolů (několik sekund).
Plemena
Samozřejmě některá plemena jsou svým naturelem, vzrušivostí a temperamentem „náchylnější“ k nadměrnému štěkotu, jiná – klidnější či flegmatičtější, nebo ta, která ke střežení majetku nebyla nikdy využívána – štěkají naopak méně. Jak kdysi vtipně poznamenal Smiley Blanton: „Příhodu, která vzruší teriéra, Dánská doga mine bez povšimnutí.“
Štěkavci
Mezi plemena s nadměrným štěkáním patří např. teriéři (s výjimkou irských teriérů), špicové, malí knírači, bíglové. Mezi „štěkavce“ řadí Stanley Coren (v knize Inteligence psů) všechna plemena, která jsou nejvhodnější co do hlasitosti hlídání (poněvadž jsou silně vzrušivá a štěkají na každého vetřelce): rotvajleři, němečtí ovčáci, skotští teriéři, West highland white teriéři, yorkshirští teriéři, cairn teriéři, Čivavy, erdelteriéři, pudlové prostřední i malí, boston teriéři, shih–tzu, jezevčíci, silky teriéři a foxteriéři.
„Němí“
Svou „mlčenlivostí“ jsou vyhlášeni např. chrti a Basenži. Mezi „mlčochy“ – nevhodné pro hlídání – řadí Stanley Coren anglické bloodhoundy, novofundlandské psy, bernardýny, basety, anglické buldoky, bobtaily, clumber španěly, irské vlkodavy, skotské deerhoundy, mopsy, sibiřské Husky a aljašské malamuty.
Štěkot jako záchrana
Příběhy, v nichž psi upozornili své pány na hrozící nebezpečí, plní knihy. Čtyřnozí kamarádi upozornili své lidské přátele na požáry, úniky plynu, povodně, na zloděje, nebezpečné šelmy atd. atd. Povšimněme si alespoň dvou příhod, ve kterých psí štěkot zachránil lidský život …
Hezký je příklad z roku 1572. Tehdy bojovala nizozemská vojska se Španěly. Šest stovek španělských vojáků pod vedením Juliana Romera uskutečnilo noční útok, aby zajali vůdce Holanďanů – prince Viléma Oranžského. Útok se zdařil. Španělé pobili stráže a obklíčili holandské vojsko. Vilém Oranžský spal ve stanu jako vždy se svým malým psíkem, který se náhle zuřivě rozštěkal. Vilém bleskově nasedl na vždy připraveného koně a uprchl. (Tuto příhodu zapsal John Lathrop Motley v knize Počátky Holandské republiky.)
Stanley Coren v knize Inteligence psů popsal příběh osamělého mořeplavce: „Stephen Marks se pokoušel přeplout nekonečný Tichý oceán na malé dřevěné plachetnici s jediným společníkem – malým kníračem jménem Major. Dlouhé hodiny se táhly a počasí bylo nepříznivé. Musel překonat dvě ošklivé bouře, při nichž byl nucen stát dlouhé hodiny u kormidla. Když se konečně moře uklidnilo, vyčerpaný plavec hluboce usnul. Náhle ho probudilo Majorovo zběsilé štěkání. Zcela zmatený Stephen nevěděl, co se děje, ale uviděl, že se Major dívá do podpalubí. Pak zpozoroval, že nárazy bouřlivých vln způsobily trhlinu v trupu lodi a dovnitř se prudce hrnula voda. Po usilovné práci Stephen prozatímně trhlinu spravil a díky maximálnímu výkonu pump se mu podařilo udržet loď na vodě. Po návratu na palubu zamířil k Filipínám, kde byl nejbližší přijatelný přístav. Ovšem vzrušení a těžká práce ho tak vyčerpaly, že znovu usnul. Nikdo neví, jak dlouho spal, ale znovu ho vyburcovalo Majorovo nepřetržité štěkání. Vrátil se do podpalubí, kde zjistil, že prozatímní záplata opět povolila a loď znovu nabírá vodu. Upevnil tedy záplatu mnohem důkladněji a již příštího rána bezpečně přistál. ‘Jsem si jistý, že mi Major zachránil život,’ řekl. ‘Kdyby mne neprobudil hned při prvním objevení trhliny, nebo potom, když záplata povolila, určitě bych spal, dokud by se paluba neocitla pod vodou.’“
Postskriptum
Velmi podrobně rozvedenou problematiku psího štěkotu nalezne zájemce v knize Turid Rugaasové Štěkání – Zvuk psí řeči (nakladatelství PLOT, Praha 2010).
