Chovatelé „hypochondři“
Smyslem tohoto článku je tedy poskytnout jiný „úhel pohledu“ na věc. Na myšlenku k sepsání tohoto článku mě přivedl můj kamarád, který je již zkušený hypochondr a dokáže na svém ptactvu najít nejednu nemoc, kterou si dotáhl, kdo ví odkud. Také tuto problematiku se mnou často řeší a společně se již tomu i smějeme, avšak vím, že uvnitř ho to opravdu trápí. Článek je tedy určen především jemu podobným. Samozřejmě však nechci nikoho zesměšňovat a myslím to v tom naprosto nejlepším úmyslu. Sám jsem si takovým obdobím prošel a věřím, že i mnoho ostatních chovatelů. Období, kdy jsem „nervačil“, posílal vzorky trusů na vyšetření a zbytečně ptáky zneklidňoval mými nejistými pohledy, jsou naštěstí již za mnou.
„Snipeři“
Neboli extrémní pozorovatelé, kteří se mezi chovateli vyskytují poměrně často. Já vždycky říkával, že dobrý chovatel je především dobrý pozorovatel. To jsem však myslel na schopnosti určení pohlaví u některých ptačích druhů pomocí hlav či postoje, nebo rozeznání sympatií či antipatií u určitých jedinců v hejnu. Horší je však, když se schopnost pozorování využije k „hypochondrickému tažení“ v chovu. Takoví pozorovatelé pak přijdou na to, že jeden pták má příliš zelený trus, druhý zas méně. Jednomu odstávají pírka, takže má zcela určitě cirkoviry, jeden pták je tlustý, druhý zas hubený (většinou určeno bez jakéhokoliv pohmatu, pouze zrakem) atd.
Zde by si měl každý chovatel uvědomit, že představa o „špičkovém“ chovu o větším množství jedinců, kteří jsou naprosto současně ve stoprocentní formě, je pohádkou. Ptáci jsou živí tvorové a ne stroje. Je naprosto normální, že někteří jedinci přepeřují výrazněji než druzí nebo že určitý jedinec má štíhlejší postavu, aniž by musel být zasažen nějakou nemocí. Také při velmi pestré skladbě krmiva je trus ptáků zabarven všelijak a nelze podle jeho barvy vyvozovat nějaké významné závěry.
Dalším extrémem jsou pak chovatelé, kteří mají panický strach z návštěvy burz, výstav či jiných chovatelů a celkově chovatelská shledání odsuzují. Mají totiž představu, že by si mohli do chovu dotáhnout všelijaké nemoci, a izolují se z chovatelské „subkultury“. Osobně se domnívám, že taková ochrana chovu nemůže být nikdy stoprocentní. Zaprvé takový chovatel musí nakoupit od někoho ptáky a nikdy nemůže vědět stoprocentně, jaký postoj má k této problematice prodávající. Dále musí nakupovat krmiva a nejrůznější potřeby pro ptactvo od prodejců, kteří v naprosté většině sami chovají ptactvo, o výrobcích klecí ani nemluvě. Je to totiž jeden velký kolotoč a ubránit se stoprocentně jakéhokoliv kontaktu s „jiným chovem“ je nemožné. To by musel chovatel odchytit ptáky ve volné přírodě, nechat je perfektně vyšetřit, nikdy se nesejít s jiným chovatelem a pěstovat si krmení pro ptactvo sám.
Malí a velcí
Velmi diskutovaným tématem je také oddělení chovu velkých a malých papoušků, neboli pokud chovatel začne chovat větší druhy ptáků, měl by zrušit chov malých papoušků. Tohle jsem nikdy nechápal a ani nepochopím. Určité predispozice k nemocím v závislosti na kontinentu, odkud papouščí druh původně pochází, to beru, ale určovat míru výskytu nemocí u určitého druhu podle velikosti je holý nesmysl. Osobně se domnívám, že u těch velkých ptáků to také nebude tak „růžové“. Čím větší ptáci, tím větší „prachy“ a mnoho lidí tak kvůli penězům prodá papouška, u kterého se jim nezdá zdravotní stav, či dokonce vědí, že trpí přenosnou chorobou. Mnoho objektivních chovatelů větších ptáků, především amazoňanů, mně to potvrdilo. U těch menších druhů za pár stovek se jednoduše nevhodní jedinci vyřazují běžně z chovu a eliminují se možné následky či rozvíjení nemocí v chovu na dalších zesláblých jedincích či jedincích, kteří mají momentálně sníženou imunitu.
Každopádně by si měl každý „hypochondr“ uvědomit, že u náročnějších druhů papoušků, kteří mají velmi problematický odchov, se používají nejrůznější chůvy z běžnějších a velmi spolehlivě odchovávajících papouščích druhů (především druhy, které jsou zatracovány kvůli údajným přenosům nemocí). Každopádně by se mnozí i divili, co všechno se za ptáky používá jako chůvy pro velmi vzácné druhy. Možná tak změní postoj k pomlouvačným tendencím typu „ten chová to vedle toho a musí to mít nemocné“. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že při každé návštěvě zkušenějších chovatelů, kteří „prohlédli“, jsem viděl v jednom chovatelském zařízení vedle poměrně vzácných a finančně náročných druhů i pěknou „oddychovku“ v podobě několika andulek, agapornisů či menší austrálie a opravdu nic závažného se v těchto chovech nikdy nedělo. Rád vzpomínám na jednoho velmi zkušeného chovatele, který měl chovný pár žaků nedaleko andulek a kakariků, a dokonce mu tento pár mimo hnízdění pomáhal i při úklidu ostatních klecí.
Závěrem bych chtěl říci, že jsem zcela přesvědčen, že vůbec nezáleží na tom, jaké ptáky chováte a v jaké kombinaci. Záleží nejvíce na tom, do jaké míry dokážete stimulovat imunitní systém vašich chovanců. I v přírodě tomu je tak, mezi ptáky je spousta nemocí, slabí padnou a silní přežívají dále. Proto by se měl každý chovatel snažit o to, aby jeho ptáci byli co nejsilnější a měli silný imunitní systém, než panikařit, co si zas dovlečou do chovu. Čas strávený „panikařením“ věnujte sháněním informací a přemýšlením, čím vším ptáky posílit, jak zlepšit krmení atd. Určitě to bude daleko vhodněji využitý čas. Cílem tohoto článku opravdu nebylo popřít fakta či výskyt nemocí u papoušků, či dokonce znevažovat určitá opatření v chovu. Článek by měl přinést především větší klid pro chovatele, kteří se opravdu snaží a pro ptáky dělají hodně, ale zbytečně si to kazí negativními myšlenkami a přehnaným strachem, jako například můj kamarád …
