Barevnost amady Gouldové

Tento drobný pták z čeledi astrildovitých je velmi populární mezi chovateli. Není se čemu divit. On je jedním z nejpestřeji vybarvených ptáků vůbec. Navíc je i takovým přírodovědeckým oříškem. Vyskytuje se ve své domovině ve třech základních podobách zbarvení peří na hlavě. Těm variacím se říká černohlavá, červenohlavá a žlutohlavá, dříve někdy i zlatohlavá. Jak je to vůbec možné? Tak tohle doposud spolehlivě vysvětleno nebylo. Přitom právě tady by mohli badatelé najít klíč k mnohému. Asi by však museli začít znovu od prvopočátku, protože v průběhu času bylo asi řečeno mnohé, co budou budoucí generace považovat za zmatečné.

Teorie barev

Tak tohle se omílá velice často a takový výklad bývá plný cizích slov a více než často se různé teorie pletou mezi sebou jako příslovečné páté přes deváté. Často, když se takhle ráno probudím a nejdřív nemyslím na nic, dívám se jen do stropu, protože my, důchodci, máme každý den neděli, ty teorie o barvách mě napadají. Každý z nás ovšem není malířem, aby mu různé barevné kombinace padaly z nebe, spíše jsme mnozí barvoslepí. Jak to tedy je, aby se o tom dalo vůbec číst? Od pradávna lidé věděli, že za to může sluneční světlo, které dělá věci barevnými. Potmě je každá kočka černá! Není-liž pravda? Sluneční svit je složen z paprsků světla různé vlnové délky, což naše oko nevnímá. Nakonec rychlost světla je ta největší rychlost celého vesmíru. Teprve když sluneční paprsky na něco narazí a rozloží se podle své vlnové délky, či některé jsou pohlceny a jiné se zase odráží, začíná lidské oko vnímat barvy. Pak se to celé zase začíná poněkud zašmodrchávat, protože existuje více teorií o barvách. Ty nejstarší jsou Ostwaldova a Goetheho. Hele ho, on to nebyl jen německý básník, ale i optik a právě jeho teorie je dnes nejběžněji používaná. Rozeznává tři základní barvy, které v podstatě znají všichni, kdo trochu ve škole šmidlali štětečkem s vodovkami. Červenou, modrou a žlutou pomocí jiných barev nenamícháte, jsou to ty základní. Pak máme podvojné barvy. Oranžovou získáte smícháním červené a žluté, zelenou modré a žluté a nakonec fialovou pomocí červené a modré. Potom jsou barvy potrojné, které musíte míchat pomocí barev podvojných. Na to již musíte mít krapítko toho malířského citu. No a bílá odráží veškeré světlo, černá pohlcuje. Proč to sem vůbec míchám? Inu proto, že barevnost obrysového peří amady Gouldové je taková malířská paleta, na které si matka příroda pohrála s teorií o barvách. Naše znalosti barev peří amady Gouldové jsou bohužel kusé a nedostatečné. O barevnosti peří víme sice hodně, zdaleka ne všechno. A právě u gould spíše odvozujeme, než že se můžeme odvolávat na konkrétní vědecké rozbory. Víme, že u pěvců je to tak, že výsledné zbarvení na těle ptáka je kombinací, či smícháním různých barevných odstínů celých skupin barviv, které jsou uloženy v každém péru. A potom je tady ještě struktura neboli stavba každého péra, na které se odráží určitá vlnová délka světelného paprsku, a taková stavba dává barvu modrou. Modrou tedy nedává nějaké barvivo, ale stavba péra. Taková stavba péra má vypadat pod elektronovým mikroskopem něco jako pivní pěna, ta pohlcuje všechny barvy, kromě modré, která se odráží a naše oko ji vidí. To je takový základní poznatek, který se potom přenáší na další skupiny ptáků, kteří jsou nějak modří. Jenže oni bývají různě modří, a dokonce jen někdy v průběhu roku opravdu modří, jen ve svatebním šatě jsou takoví. V šatě prostém jsou jen šediví. Třeba severoamerický papežík indigový – Passerina cyanea (Linnaeus, 1766). Mechanismus změny jeho vybarvení není dosud spolehlivě popsán. Je ovšem možné, že jsem takovou informaci prostě nezachytil. Pak jsou tady červeně zbarvení ptáci, jejichž červená je dána přirozeně se tvořícím barvivem v těle ptáků a jeho ukládáním v peří. Červených barviv je více a jejich mechanismus ukládání v peří různý. U pěvců se předpokládá skupina barviv karotenů. Ty jsou přijímány s potravou a pták je v těle ukládá. Jejich příjem musí být v potravě dostatečný, aby pták byl skutečně tak červený, jak by červený měl být. To je příklad kanárů, stehlíků, křivek, hýlů křivčích a celé palety dalších druhů, které vám v kleci často vyblednou. U papoušků je to barvivo psittacin, jehož intenzita zbarvení příjmem v potravě ovlivněna není. Rovněž tak barvivo turacin, které turakové produkují v těle natolik, až z jejich peří při koupání pouští červená barva.

Barevnost amady Gouldové

Nevzpomínám si, že bych snad četl něco o tom, jaká barviva byla nalezena v peří těchto ptáků. Nějaký skutečný chemický rozbor a také rozbor mikroskopický. Takže pokud chceme o barvě těchto ptáků přemýšlet, musíme vyvozovat z poznatků, které známe odjinud. U pěvců známe barviva světlá, v tucích rozpustná, to jsou lipochromy. Potom skupinu barviv tmavých, to jsou melaniny. Gouldy mají zcela jistě žlutý lipochrom, na břiše jsou výrazně žluté. Na zádech jsou zelené. Zelená vzniká smícháním žluté a modré. V peří na zádech musí tedy být přítomen žlutý lipochrom a peří musí mít stavbu s tou pivní pěnou, která dělá modrou. Budou přítomny rozptýlené melaniny, které lomí tu zelenou barvu do výsledného odstínu, který ptáci nakonec mají. Pak je tady ovšem červená barva, která vzbuzuje rozpaky. U gould totiž není ovlivněna příjmem potravy. I kdyby nepřijímaly v potravě vůbec žádný karoten, bude hlava červené formy stále stejně červená. Budí to tedy myšlenku, že jde o jiné červené barvivo, takové, které ptáci mohou vytvořit ve svém těle bez toho, aby je nutně museli přijímat s potravou. Anebo dokonce o více barviv. A souvisí to samozřejmě i se zvláštní fialovou barvou na prsou, která tak kontrastuje s jejich žlutým břichem. Víme, že fialová barva vzniká smícháním červené a modré barvy. Na prsou amady Gouldové by tedy mělo být přítomno červené barvivo a současně by peří v těchto místech mělo mít zvýrazněnou pěnovou stavbu, aby mohla vzniknout výsledná fialová barva. Takhle to vypadá docela jednoduše, ale jako obvykle je skutečnost jaksi složitější. Nejen, že výsledná barva na prsou není u všech jedinců stejná, jsou potom i mutační ptáci, kde je barva na prsou zcela změněná. V první řadě je fialová na prsou jiná u samců a jiná u samic. U samic je světlejší, méně výrazná. Je těžké říci, jestli je to ovlivněno právě červeným barvivem, anebo stavbou pér. Samice bývají na hlavě jinak červené než samci, ale od pohledu je výsledná barva spíše ovlivněna podkladem než množstvím přítomného barviva. Zkuste si stejnou pastelkou, nejlépe rumělkově červenou, namalovat čáru na bílou čtvrtku a na černou. Ta červená, ačkoliv bude stejná, bude nakonec vypadat jinak. Držme se prozatím barvy na prsou. Jsou tedy jinak fialové samice a jinak samci. Ale pozor, jsou i samci, jejichž barva na prsou se spíše přibližuje barvě samic. A jsou takoví i v přírodě. Dalo by se to dokladovat i na fotografii, kdyby tady nebyla ta autorská práva. Na internetu visí fotografie od dr. Sarah Prike, která se dá vyhodnotit jako skutečně v přírodě pořízená a barva na prsou vyfoceného ptáka odpovídá samici, ačkoliv jinak pták je zcela jistě samec. Sám vám mohu předložit dvojici fotografií, na kterých je otec se synem, každý s jinou barvou na prsou. Bratr mi je pěkně podržel za nožičky, aby to bylo dobře vidět. Jestli je v peří takových ptáků méně červené barvy, anebo méně pěny, která dělá modrou, těžko říci. Je ovšem možné, že i tady jsou přítomné v menším množství rozptýlené tmavé melaniny, které to všechno lomí do výsledné podoby. Stačí, aby samec měl více tmavých melaninů, fialová bude tmavší, aniž by přítomnost červené nebo stavba péra byla jakkoliv změněna. Abych nezapomněl. Existuje někdy asi od šedesátých let minulého století běloprsá mutace. Ti ptáci jsou na prsou sněhově bílí, ale všechny ostatní barvy po těle zůstávají nezměněny. Na prsou tedy nemohou mít v peří obsažené žádné barvivo a stavba pér by měla být změněna natolik, že žádnou modrou neodráží. Žádná pěna, která dělá modrou. Jsou tady však i ptáci, jejichž barva na prsou je tmavě modrá, ne fialová. Na internetu opět visí fotka, která se tváří jako v přírodě pořízená, ale vsadím hlavu, že není. Je na ní černohlavý samec s oranžovou špičkou zobáku, ne červenou. Dá se tudíž vyvozovat, že jeho schopnost tvořit červené barvivo je omezená, což by se mělo projevit i na fialovém tónu prsou. A to se tedy skutečně projevuje. Fialová se mění na tmavě modrou, takovou, jaká může být tlumena přítomností melaninů. Přesně, jako když kápnete špičkou štětečku do modré trochu černé.

Červená barva na hlavě

Jedna forma zbarvení amady Gouldové má na hlavě červenou barvu, druhá pak barvu oranžovou. Ta oranžová barva bývá v celé paletě odstínů, není nic moc jednotná. Jestliže jde o oranžovou barvu, která vzniká smícháním žluté a červené, je zřejmé, že i na hlavě musí být přítomen žlutý lipochrom. Teď jde o to, jak ta oranžová vzniká. Jestli jde o zeslabení červené, dejme tomu na polovinu, čímž nám vznikne ta oranžová, když žlutá zůstává ve stejném množství. Jenže čistě teoreticky nám může vzniknout oranžová i zdvojením žluté, když červená zůstane v původním množství. A může nám vzniknout jiný tón oranžové, když žlutá bude zdvojena a současně i červená oslabena. Že by se to mělo projevit i v genetice, je docela dobře možné. Nakonec víme, že oranžová barva na hlavách bývá různá. Aby tomu nebyl náhodou konec, víme, že u většiny těchto ptáků je na hlavě samec jinak vybarven než samice. Jde především o červenohlavou formu, u formy černohlavé jsou rozdíly minimální. Viděl jsem však na vlastní oči u Stadtmüllera ve Frankfurtu na hnízdě sedící červenohlavou samici, která měla hlavu jako samec. Kdyby mně ji podržel v ruce tak, že by byla viditelná jen její hlava, musel bych říci: samec! A také jsou tady tak zvaní půláci, co se týká zbarvení hlavy. Některé samice červenohlavé i žlutohlavé mají svou světlou barvu masky na hlavě jen na horní části. Pod okem jen minimálně. Plocha červené, ale i žluté se ovšem může s věkem ptáka poněkud měnit. Dokonce se zdá, že takováto jiná barevnost je do nějaké míry geneticky zakotvená. Některé dcery takové matky jsou opět jen málo červené. Tyto půlené samice by mohly být více než zajímavé, pokud by se jejich rodokmen podařilo sledovat delší dobu.

Amada Gouldové je dnes domestikovaným ptákem. Všechny, které kde dnes vidíte, jsou již v Evropě narozené. I v Austrálii převládají umělé chovy. Jednak je to levnější, ptáky odchovávat v klecích než jezdit je chytat do přírody tisíce kilometrů – a potom jejich chovem neporušujete žádné zákony. Což je v Austrálii důležité, protože je to kontinent ochranou přírody nejvíce posedlý. Člověk pak selektivním výběrem při jejich chovu spoluvytvořil hodně barevných mutací těchto ptáků. Mezi jinými barevnými mutacemi je pak vysoce ceněná modrá mutace. Ti ptáci mají buď barevně velice zeslabené ty části těla, kde se obvykle vyskytují různá barviva v peří, anebo je vůbec postrádají. Tmavé melaniny v nějaké formě zůstávají a modré vybarvení by mělo být právě na místech, kde mají takovou stavbu peří, která tvoří tu modrou barvu. Já tyto mutační ptáky nijak nemiluji, ale musím říci, že ke studijním účelům jsou k nezaplacení. Představme si třeba, že si v počítači otevřu dvě fotografie ptáků vedle sebe. Jeden je modrý, druhý normální. Nakonec se to dá udělat i v časopise, jako je Fauna. Je hned vidět, kde mají ptáci na těle takovou stavbu peří, že se modrá barva podílí nějakým způsobem na celkovém vzhledu. Já bohužel nemám na fotografii čistě modrého ptáka, ta goulda, kterou mohu představit, je kombinace modré a běloprsé. Nicméně i na této fotce je vidět mnohé. Žlutý lipochrom zmizel docela a s ním i zelené zbarvení na horní části těla. Červená na masce zůstala v zeslabené podobě, je to tedy červenohlavý pták. Černohlavý by byl poněkud jiný. Pokud by nebyl běloprsý, měl by samozřejmě výrazně vybarvenou náprsenku. Pokud uvažujeme o mutačně vybarvených ptácích, vycházejí naše představy z ptáků přírodně zbarvených a plně vybarvených. Takže rozdílná sytost náprsenky nebyla brána v potaz. A také se o tomto jevu zatím docela nic černé na bílém neobjevilo. Jsou ovšem zmiňováni mutační ptáci s rozdílnou barvou náprsenky, označovaní jako lila. Problém je v tom, že narazíte na pojmenování, ale není k němu přiřazena fotografie. Základ problému je potom v přírodním vybarvení, kde se objevují samci s menší sytostí náprsenky, nejsou ovšem považováni za mutační. Vlastně o tomto jevu nevíme nic.

Musím nakonec konstatovat, že amady Gouldové nejsou jenom opravdu pestře zbarvení ptáci, ale jsou pro mne i bezednou studnicí otázek, které si mohu klást. Tím pádem jsou i pestrým zdrojem ke psaní. Možná, že se najde i někdo, kdo bude mít přístup k drahým přístrojům a bude se moci podívat na tyto ptáky opravdu zblízka. Tak zblízka, jak to naše lidské oko nedokáže. Možná, že poznámky o tom, co lidské oko vidělo, případnému badateli i poslouží.