Psí konverzace – část 17. Klíč k tajemství psího jazyka – Komunikace v praxi
„Nikdo nemá právo přikazovat: Musíš!“
Monty Roberts
V průběhu našeho etologického seriálu dostávám od čtenářů mnoho dotazů. Na některé – běžnější – odpovídám e-mailem. Na jiné – obecnější – které by mohly zajímat i další čtenáře, odpovím průběžně na stránkách Fauny.
Světově proslulý trenér koní Monty Roberts říká: „Dobrý cvičitel slyší, jak k němu kůň promlouvá. Skvělý cvičitel uslyší i koňský šepot.“ Totéž platí i pro člověka a jeho psa.
Životní prostor
Andrea K. si mi postěžovala, že její Anglický buldok Cairo, když jej tiskne v náruči, vrčí, chňape a snaží se vymanit, a ptá se mě, zda to není důkaz přílišné psí dominance?
Nikoliv. Naopak Andrea transparentně předvádí a demonstruje absolutní dominanci svému Cairovi. Každý živý organismus potřebuje určitý životní prostor. Toto „komfortní soukromí“ se samozřejmě podle jednotlivých druhů liší. (Všimněte si, jak se odlišuje vzdálenost, když spolu lidé mezi sebou hovoří: např. v Evropě je vzdálenost podstatně větší než třeba v Mongolsku. Když jsem tam pobýval, bylo mi zprvu nepříjemné, když se mnou někdo hovořil „nalepený“ na mou tvář; ostatně docela jsem si na to nezvykl nikdy.)
Sevřete-li psa v náruči, omezujete jeho životní prostor a berete mu možnost svobodné volby. Výjimkou jsou snad extrémně malá plemena psů, která obvykle hledají v náruči pánečků ochranu před okolním „zlým“ světem. Zvláště sebevědomí psi tento (poněkud afektovaný) projev lidské lásky mohou nést nelibě. Tím, že se snaží z náruče vymanit, chtějí si opět vydobýt svůj životní prostor. Pokud vrčí, zcela určitě nikoliv „temně“, ale typickým varovným zavrčením, jako užívají při přátelské hře mezi sebou. Také chňapání nezaměňujme za cenění zubů, při kterém pes ohrnuje pysky (což je pochopitelně známkou a signálem agresivity). Chňapnutí (přátelské cvaknutí = cvak, cvak), které nám před nosem předvede náš pes „`a la piraňa“, jako by lapal dotěrnou mouchu, může na laika snad působit hrozivě; jde však o pouhé upozornění: „teď mě pusť, mám tě rád, ale musím se také nadechnout a pohybovat se“.
Aby se pes vyhnul „těsnému láskyplnému“ objetí svého pána (nebo jiného člověka), může vysílat (a s největším pravděpodobností vysílá) uklidňující, či jak říká norská trenérka psů Turid Rugaasová – konejšivé – signály: například kratičké olíznutí (rychlý pohyb jazyka většinou nahoru směrem k čenichu; někteří psi tento signál používají častěji, jiní méně, ale všichni mu rozumějí), zrychlené mrkání (submisivní uklidňující signál), odvrácení hlavy (uklidňující signál – přerušení očního kontaktu), pasivní nehybnost (uklidňující signál), zvednutí přední tlapky (juvenilní atavismus – tzv. mléčný krok) atd. Naučte se tyto signály vnímat, pochopit je a respektovat!
Moji dva malamuti, na nichž „problém“ objetí shrnu, mají zcela rozdílné povahy. Černobílý Fram je sebevědomý vůdčí pes, i když na pánečcích absolutní závislák. Těsná objetí nemiluje! Pokud jej někdo v náruči sevře, okamžitě se snaží vymanit, cvaká, zavrčí (zvuk bych přirovnal spíše jakémusi mručení) … Někdy však přijde sám a objetí si takřka vynutí; strpí je však pouze na několik sekund. Vlkošedý submisivní Misha naopak miluje muchlování – čím pevnější objetí, tím lépe. A jak se krásně v takovém sevření pánečka vzdychá …
Pravidlo: buďme empatičtí a respektujme požadavky a nároky svého psa. Kvůli své „opičí“ lásce jej přece nebudeme zbytečně uzurpovat. Na projevy vzájemné přízně a důvěry máme spoustu dalších příležitostí.
Pokud chováme více psů, můžeme u nich občas (velmi vzácně) při odpočinku pozorovat tzv. kontaktní ležení, kdy se např. dotýkají při spánku tlapkami. To se projevuje pouze mezi skutečně dobrými přáteli, mezi nimiž vládne absolutní důvěra. (U vlků v přírodě jsem něco podobného doposud nepozoroval a i světově proslulý „vlkolog“ L. David Mech píše, že vlci odpočívají vždy jednotlivě, byť je někdy vzdálenost mezi nimi jen malá.) I při bivakování v divočině se na mne mí psi často „nalepí“. Mnoho pánečků, kteří se psy spávají v posteli, zná asi něco podobného (tam moje empirie nesahá = malamutům by bylo v posteli vedro). Kontaktního ležení se ovšem využívá při canisterapii: kontaktní ležení psa a klienta se aplikuje pro prohřátí svalů a uvolnění křečí.
Důvěra!!!
Petr M. mi napsal, že jeho Německý ovčák Bonzo na něj při krmení vrčí. „Jak mu mám sdělit, že se nemusí o svou potravu bát?“ tázal se Petr.
Kdybych byl ironický, odpověděl bych, že Petr to měl říci svému ovčákovi, když byl štěně. V některé z předešlých kapitol jsme zmiňovali, že vlci své potomky (zpravidla ve věku tří až čtyř měsíců) učí bránit si svou potravu. Lidé pochopitelně něco podobného své psy nikdy neučí. Pro bezproblémovou manipulaci se čtyřnohými přáteli je vhodné odmalička budovat vzájemnou důvěru. Malý psík si uvykne, že jeho páneček mu poskytuje potravu, a že ruce, které se pohybují v blízkosti jeho misky, neznamenají nebezpečí – nikdo mu jeho stravu neukradne!
Petr především za vrčení nesmí svého psa trestat, ani na něj křičet. Jenom by tím zvýšil napětí a podporoval ve svém psovi obranné reakce. Pokud má pes v dospělosti již tyto nectnosti zafixovány, je cesta ke kýženému cíli delší a trnitější. Osobně mohu doporučit vyzkoušet krmení z ruky, při kterém použijeme chlácholivý, povzbuzující hlas.
Svým psům mohu do misky kdykoliv sáhnout, dokonce jejich krmení přerušit atd. Jejich důvěra ke mně je takřka bezmezná. Přesto však, že oba malamuti jsou si navzájem těmi nejbližšími přáteli, k opačným miskám se Fram s Mishou přiblížit rozhodně nesmějí: to by byl oheň na střeše! Jejich kamarádství nepřekročí demarkační čáru potravy (to je však genetické dědictví severských tažných psů, žijících v minulosti při svém vývoji zpravidla ve fatálním nedostatku, kdy přežívali jen ti nejodolnější, které např. lovečtí psi chovaní ve smečkách pro parforsní hony – např. beagl, anglický Foxhound, porcelaine, harrier, Bloodhound atd. – většinou nemají).
Nestříhejte vousy! Jsou důležité!
Následující dotaz zdánlivě s komunikací psů nesouvisí. Opravdu – jen zdánlivě: na tomto světě totiž všechno souvisí se vším! Lukáš T. připravoval svého pudla Kima ve střihačském salónu na mezinárodní výstavu. Na výsledku mu velmi záleželo, a tak se snažil nic neponechat náhodě. Po návratu ze salónu se však Kim začal chovat nejistě a zmateně, měl motorické problémy, narážel do židlí a do nohou od stolu, zvrhl misku s krmením atd. Vyděšený Lukáš s ním uháněl k veterináři. Ten, po dlouhé prohlídce, vyslovil domněnku, že na vině jsou ostříhané hmatové vousy. „Je to vůbec možné?“ ptá se mě Lukáš. Samozřejmě, je!
Dlouhé a tuhé hmatové vousy jsou více prozkoumány u kočkovitých šelem. Jsou to supersenzory, které přinášejí nejen informace o šíři mezer v hustém podrostu, ale i spoustu dalších informací, jež si člověk prozatím ani nedokáže představit. U šelem psovitých nebyla dosud funkce hmatových vousů dostatečně detailně prozkoumána. Je však jisté, že silné chlupy, které vyrůstají psům po stranách jejich čenichu, jsou významným senzorickým orgánem. „Psi mají jednu sadu hmatových čidel, které se liší od všeho, co máme my,“ píše Stanley Coren v knize Co má pes na mysli. „Jsou to specializované chlupy na mordě. Populárně se jim říká vousy, ale nejsou to nefunkční vousy, které rostou na obličejích mužů. Chovatelé koček někdy používají výraz ‘tykadlo’, což je příznačné, protože tyto dlouhé chlupy mají zvláštní účel a pomáhají psovi vnímat okolní svět. V zásadě se liší od ostatních chlupů na psím těle. Jsou podstatně tužší a mají kořínky hluboko v kůži. Na každém hmatovém vousu je vyšší koncentrace hmatových čidel než u ostatních chlupů. Protože je vous současně delší a méně ohebný než ostatní chlupy, zasahuje dále a vnímá drobné otřesy nebo doteky z větší dálky. Tyto vousy mají všichni masožravci a najdeme je také u mnoha ostatních savců, koček, krys, medvědů a tuleňů, takže je zřejmé, že mají zvláštní funkci. Neuropsychologové mají tendenci spojovat je se smyslovou kůrou mozku, která získává informace z nejdůležitějších částí těla, což je důkaz, jak důležitou oblastí je vnímání světa u živočichů. V těchto částech mozku se hmatové informace koncentrují a zhruba 40 procent z nich vychází z obličeje. Mimořádně velké množství se nachází v oblasti horní čelisti, na zvláštním polštářku. Každý jednotlivý vous má spojení se specifickým místem v psím mozku, což napovídá, jak velký význam mají informace právě z tohoto zdroje.“
Vědci většinou zkoumali funkci hmatových vousů na hlodavcích (např. na krysách a potkanech) a především na kočkovitých šelmách. Psovité šelmy stály u těchto experimentů jaksi stranou. „Vousy především slouží jako varovné zařízení, které psa informuje, že se něco blíží k jeho obličeji, takže ho chrání před nárazem do zdi nebo do jiných předmětů,“ rozvádí otázku hmatových senzorů Stanley Coren v knize Co má pes na jazyku. „Můžete to sami zkusit, když se jemně dotknete vousů svého psa. Při každém dotyku oko na téže straně obličeje mrkne nebo pes odvrátí hlavu ze strany, od které dotek přišel. Vousy také slouží ke zkoumání okolí. Mnohá zvířata používají vousy podobně jako slepci svou hůlku. Vousy ovládají drobné svaly, takže se aktivně pohybují nebo vibrují, podle toho jak pes potřásá hlavou. Tento pohyb poskytuje psovi informaci o tvaru a vlastnostech povrchu blízko něj. Laboratorní studie dokázaly, že se krysy naučily rozlišovat mezi drsným a hladkým povrchem pouze díky informacím, které jim poskytly jejich hmatové vousy. Zatímco psí oko se může dobře zaostřit na blízký předmět, je pro něj velmi obtížné vidět to, co se nachází blízko tlamy, takže informace o tom, co je před a pod mordou, poskytují dopředu a dolů namířené vousy, které mohou určit a případně i odstranit malé předměty. Pes, který přišel o své vousy, je mnohem nejistější v šeru. Pohybuje se pomaleji, protože mu chybějí informace, které by ho varovaly před tím, s čím se může srazit. Pes, jehož vousy jsou nedotčené, se orientuje bez problémů. Hmatové vousy jsou také citlivé i na proudění vzduchu, takže jsou schopné zaznamenat i malé změny. Pes se může vyhnout předmětu, jako je zeď, protože ho proudění vzduchu včas informuje o odrazu od povrchu.“
Majitelé psů by rozhodně měli kategoricky zamezit stříhání hmatových vousů svých svěřenců z pochybných estetických důvodů, neboť jsou pro ně opravdu velmi důležitým informačním zdrojem. Pana Lukáše i jeho Kima však mohu uklidnit: hmatové chlupy rostou poměrně rychle. Přibližně za měsíc by mělo být po problému – za tu dobu Kimovi vousy dorostou.
