„Honění se za ocasem“ - Je psí „honění se za ocasem“ jako syndrom OCD u lidí?

Tým badatelů z finské univerzity v Helsinkách přichází s nečekaným závěrem: Na bázi dlouhodobého pozorování psí etologie vyslovili odvážnou myšlenku, že zdánlivě obyčejné psí „honění se za ocasem“ má velmi mnoho společného s jinak u lidí často pozorovatelnou „poruchou kompulzivního chování“.

Obsedantně kompulzivní porucha, OCD

Obsedantně kompulzivní porucha (Obsessive–compulsive disorder, OCD) u lidí je přitom typ chování, které vyvolává nejrůznější nutkání. Smutné je, že tato duševní choroba přechází postupně z forem, které by se daly považovat jen za drobné zvláštnůstky konkrétních osob (srovnávání věcí na stole, ometání neexistujících drobečků ze svetru, podupávání si nohou), ve vážné a chronické problémy. Televizní seriály nás zaplavují nemalým počtem „hrdinů“, kteří nějakou takovou poruchou trpí, z nichž asi nejtypičtějším příkladem je inspektor Monk. Co má ale náš pes společného s roztržitým a úzkostlivě čistotným komisařem? Možná více, než by se zdálo, alespoň podle profesora Hannese Lohiho z folkhälsanského výzkumného institutu. Ten tvrdí, že vývoj obsesivní poruchy u lidí je velmi podobný chování psů, kteří si honí ocas, a naopak. I u psů totiž můžeme pozorovat určitý trend: poměrně brzký nástup tohoto chování v mladém věku (u lidí většinou mezi osmnáctým až pětadvacátým rokem), nutkání k provedení určitého rituálu (povšimnete si jistě třeba stejného „startéru“ – spouštěče honu za ocasem, počtu otoček, nebo totožného směru, ve kterém si pes honí ocas).

„Kompulzivní zmrazení“

Není to ale všechno. OCD se časem stupňuje, s rizikem rozvoje dalších typů nutkavého chování, či fáze „kompulzivního zmrazení“ (strnutí – freezing). Kromě podobné anamnézy lidí a psů panuje zajímavá shoda i v „léčbě“. Výrazným způsobem dokáže obsedantně kompulzivní poruchu potlačit pestrá strava s dostatkem vitamínů, změna zavedeného stereotypu nebo vstup do sexuálního života (respektive nárůst pohlavních hormonů), a to skutečně jak u lidí, tak podle profesora Lohiho i u psů.

Psí studie OCD

Projevy stereotypního chování nebyly dosud u psů takto rozsáhle zkoumány, přitom určité příklady znají asi všichni, kteří přišli se psy nějak do kontaktu: vykousávání si chlupů na boku, honění stínů na podlaze, olizování čistých pacek. Studie, podložená daty ze sledování charakteristik jevu „honění se za ocasem“ a jeho podmíněním environmentálními faktory, vycházela z pozorování čtyř stovek psů různých plemen (především stafordšírové, němečtí ovčáci, buldočci, bulteriéři). Ti bez rozdílu vykazovali v rámci dlouhodobého monitoringu stejné výsledky anamnézy jako jejich lidští spolu–pacienti. Svou roli při tom hrají genetické dispozice jednotlivých plemen, a z hlediska vývoje obsedantně kompulzivní poruchy patří mezi nejčastější psí „pacienty“ chovy německých ovčáků a bulteriérů. Majitelé všech čtyř stovek psů vyplnili dotazník, ve kterém uváděli podrobnosti o specifickém chování svých domácích miláčků, podrobnosti se týkaly i původu, štěněčího života, běžné denní rutiny, složení stravy a zhodnocení psí povahy. Většina majitelů pak shodně uvádí, že poprvé pozorovali „honění se za ocasem“ ve věku mezi třetím až šestým měsícem (v některých případech se v tomto období vůbec nevyskytlo), a přetrvalo v podobě rituálu, ke kterému dochází jednou za pár měsíců, anebo naopak v extrémních případech trvá několik hodin denně. Už první souhrnné výsledky napovídaly, že původ OCD u psů souvisí s předčasným odstavem od matky, se stereotypním životem, náhlou frustrací (stěhování, změna majitele) či se stresem z hluku. Tato psí kratochvíle má mnoho společného i s potravou a sexuálními hormony. Dosažení pohlavní dospělosti vedlo u části pozorovaných subjektů k vymizení chování (u některých naopak propuklo naplno), a svou roli při frekvenci „honu za ocasem“ sehrála i náhlá změna potravy. Katriina Tiiram, doktorandka, která se na výzkumu podílela, připouští, že závislost nebude jednoduše lineární, ale: „Souvislost mezi zvýšením pestrosti stravy s dostatkem minerálů a vitamínů vedla k následnému potlačení psího chování.“ V podstatě se jedná o postup, kterým se řeší OCD v prvních fázích i u lidských pacientů.

Když psi pomáhají v objasnění lidských psychických onemocnění

Profesor Hannes Lohi ke studii dodává: „Nalezneme řadu příkladů psychických onemocnění, která postihují různou mírou lidi i psy, ať už zmíněné OCD nebo formy autismu. Na rozdíl od jiných, téměř anonymních výzkumných subjektů, je vztah člověka s jeho psem velmi osobní, oba se dokonale znají a jejich přísná plemenná příslušnost nám napomáhá s identifikací odpovědných skupin genů. I když se to zdá neuvěřitelné, jsou to naši psí mazlíčci, kteří nám mohou významně pomoci při vyšetřování příčin lidských psychických onemocnění.“

Zdroj: server ScienceDaily.com, článek „Tail Chasing in Dogs Resembles Obsessive Compulsive Disorders in Humans“.