O husách nejen na pekáči
Křesťanství
Se svatým Martinem jsou spojeny dva tradiční pokrmy: rohlík, resp. podkova a husa. Rohlík se sladkou náplní (makovou, povidlovou, ořechovou, perníkovou aj.), který se tvarem podobá zvířecímu rohu, je připomínkou, že sv. Martin byl považován za světce dobytka. Tvar podkovy zase odkazuje na fakt, že byl důstojníkem římských legií, následně patron vojáků, jezdců a zbrojířů. Pranostika tvrdí, že „Martin přijíždí na bílém koni“, což souvisí s oblibou svatomartinského vína. Pojídání husy se váže k legendě o zvolení pozdějšího světce biskupem. Martin se totiž zřekl vojenské služby a stal se prostým služebníkem Božím, zapáleným šiřitelem křesťanství. Když jej pro ušlechtilou činnost lid zvolil za biskupa, nepokládal se hodným takového postu a skryl se do chléva mezi husy, což ovšem kejhalky hned prozradily. Husa tak patří na pekáč právě 11. listopadu, kdy jí každý hospodář a mistr má pohostit čeleď. Osobně zde vidím i zdvižený prst pro všechny upovídané klepny a napomenutí, že nejdůležitější je mít čisto před vlastním prahem. Ono se totiž v tomto období především vyrovnávaly účty, a to nejen mezi lidmi.
Den zúčtování
Právě na přelomu října a listopadu, po ukončení pastevního období, nejnáročnějších prací na polích, v sadech a vinicích se účtovalo. Bezpečný chod hospodářství zajišťovala především spolehlivá lidská síla. Práce, tzv. služba, se smlouvala na rok dopředu a odejít z ní např. během žní bylo i společensky zcela nemožné. Na Martina se v klidu, u plného stolu, sešla služebná chasa s hospodářem. Vyplácela se odměna za celoroční práci, domlouvala se služba na další rok. Na své si přišli i obecní zaměstnanci jako kovář, učitel, hajný či pastýř. Část platby bývala formou naturálií, z čehož vzniklo pojmenování sýpka, svatomartinská sýpka, sypání. Po ohodnocení následovalo obecné veselí a oslavy, tzv. bejkova svatba, což mělo souvislost s příjmem obecního pastýře, který držel obecního býka, a tradicí, že každý, v podstatě „veřejně činný“ – ponocný, pastýř, učitel atd. – poskytl na oplátku ku prospěchu celé komunity i poměrně drahý materiální požitek – prase, ovci apod. Veselí trvalo i týden a bylo časem všeobecného usmíření, aneb co sme si, to sme si, v příští době k sobě budeme lepší.
„Za hus tučnú“
Různé poplatky kostelům a vrchnosti byly propláceny určitým počtem hus, tzv. „úročnými husami“. Vypasené husičky bývaly odváděné na konci pastevní sezóny. Husa tak patřila na stůl v tomto období pánům i kmánům. Hospodář či mistr pečínku rozdělil podle náročnosti práce: stehno patřilo oráči, tovaryši a děvečce, křídlo pohunkovi a služce. První aby měli v práci silné nohy, druzí aby při práci jen létali. Z kostí se následně všelijak věštila síla zimy, příští úroda apod.
Dočkej času jako husa klasu
S husou a jídlem souvisí i další zvyk, a to podávání odpolední svačiny. Jarní přílet stěhovavých ptáků, zvláště hus a čápů, avizoval začátky polních prací. Těžká fyzická dřina a práce od „nevidim do nevidim“, tedy od časného rána do pozdního večera, si vyžadovaly zvýšený příjem energie. A tak se po zimním období, kdy se jedlo třikrát denně, přidávala odpolední svačina, okolo 16. hodiny. Říkalo se, že čápi nesou na luka a na pole svačinu, a naopak při odletu husy divoké odletují, ó, Jémine, svačina nám odpadne.
Víry tzv. pohanů
A právě s příletem a odletem divokých hus souvisí i podstata jejich uctívání a obětování. Mnoho badatelů v oblasti lidových tradic je přesvědčeno, že kořeny podzimního pojídání hus je třeba hledat mimo křesťanství. K této tezi se přikláním, protože ať jsem hledala v obsažném Biblickém slovníku, jak chtěla, termín husa uveden není. Za to velmi výstižný je výraz pro husu v němčině. Gans, husa, je prakticky stejné jako ganz – celý, případně vše. Husa je v podstatě dávné tradice oběť „zemřelému“ nejvyššímu bohu, tedy slunci, dárci světla a tepla, jakož i roku coby etapa času.
Husičky, husičky, vysoko letíte
Vysoko letíte, daleko vidíte. Kolik symboliky a pravdy v textu národní písně! Jen dva zástupci ptačí říše, holub a husa, jsou snad všemi známými kulturami vnímáni jako pozitivní. Holoubek je znak lásky a věrnosti. Husa, případně labuť, je nositelkou světla, vůdkyně ducha a ušlechtilých myšlenek, k čemuž ji předurčuje i tvar při přesunu hejna ve tvaru V, resp. šipky ukazující směr. Uctívání husy jako nejvyššího ptáka není náhodou. Žádný jiný nedosáhne výšek jako husa indická, schopná přeletu Himálaje ve výšce 9 000 m n. m. Skvělý posel nebes …
Platí jako husa v nebi
Podle V. Kromuluse pomlouvačné pořekadlo o hloupé huse, stejně jako některé další (platí jako husa v nebi, tedy vůbec) pochází z období potírání pohanských zvyklostí. A tak až u vás letos zavoní husí pečínka, klidně nechte spolu s její vůní stoupat i některou z pozitivních myšlenek. Nic tím nezkazíte, a možná vám bude i lépe chutnat.
