Psí konverzace – část 18. Klíč k tajemství psího jazyka – Peklo stresu
„… Můj příběh začal, když se zrodil oheň
Přeskočil jsem Velkou potopu se svým lidem
Radil jsem se s vlky
Řídil se moudrostí sov
Jsem bezejmenný
Nesmím být jmenován
Jsem jen poutník na daleké stezce
Jsem horský lev a jeho úlovek
Jsem kořist, která čeká na svého supa…“
Úryvek z básně „Vypravěč pověstí“ indiánského medicinmana kmene Vampanoagů – Manitonquata, který je světově známým básníkem, hudebníkem, spisovatelem a myslitelem, mnohé napovídá. „Radil jsem se s vlky…“ I při chovu a výchově psů je třeba naslouchat přírodě (či Přírodě?), pozorně sledovat psy, naslouchat jejich řeči, chápat je a uspokojovat jejich požadavky.
Stres ze samoty
Pokud je pes dlouhodobě sám v bytě, je uzavřen v izolaci v kotci nebo je upoután na řetěze, trpí samotou, nemá podněty, je silně frustrován a svému „stavu“ se pochopitelně brání. A takovou obranou (k zachování si zdravého rozumu) je – stereotypní štěkot. (Jde o jednotvárný – jakoby nekonečný – štěkot, který je u některých psů zakončen po mnoha „strofách“ krátkým zavytím. Pak „recitace“ dále pokračuje.) Takový štěkot pochopitelně soustavně obtěžuje okolí. „Štěkání z frustrace je druh štěkání, který vzniká po určitém čase, kdy je pes tak frustrovaný a zoufalý, že se začne chovat stereotypně, aby zvládl situaci, ve které se ocitl,“ výstižně definuje Turid Rugaadová. „Za tento druh štěkání psa nelze trestat. Dostaňte psa ze situace a hlavně buďte s ním.“
Za toto obtěžující chování psa nelze rozhodně trestat! Pes tímto svým projevem vlastně volá (prosí) o pomoc. Pokud jsme féroví a odpovědní, musíme svému svěřenci pomoci!
Je třeba si uvědomit, že stereotyp je ritus, který pomáhá živé bytosti přežít v těžké životní situaci a v nepříznivých podmínkách. „Všechen stereotyp,“ píše Turid Rugaasová v knize Štěkání: zvuk psí řeči, „ať už se jedná o štěkání, hrabání, olizování apod., vyvolává u psa příjemné hormony a ty mu pomáhají přežít, cítit se v beznadějné situaci trochu lépe. Lidé se také ze stejného důvodu chovají stereotypně – navštivte třeba nějakou pečovatelskou stanici a uvidíte lidi, kteří pořád dokola opakují stejné pohyby. Navštivte stáje, kde jsou koně zavření uvnitř, bez aktivit. Uvidíte, že naprázdno polykají, houpají se na místě sem a tam apod. Navštivte zoologické zahrady a uvidíte šelmy chodící stále sem a tam, stejnou rychlostí, ve stejném rytmu. Toto jsou všechno stereotypy, které pomáhají přežít a zachovat si zdravý rozum.“
Dobře znám vyhaslý pohled očí tygra sumaterského (Pantera tigris) v brněnské zoo. Nádherný moderní výběh, vodopád s lagunou … Krásné prostředí však samo o sobě šelmě žádné podněty nepřináší. Bezvýrazné, němé oči a neustálé přecházení po stejných místech, jako by tygr bez přestání našlapoval do svých vlastních stop. Dnešek je stejný jako včerejšek a od zítřka nelze čekat pranic nového! Nuda zabíjí! (Pravda, kterou jsem poznal v mnoha chovných zařízeních šelem v zajetí; pravda, kterou dobře zná i krotitel a principál cirkusu Jaromír Joo, který se svým šelmám věnuje bez nadsázky čtyřiadvacet hodin denně.) Toto stereotypní chování úzce souvisí s pudem sebezáchovy (i když v tomto případě je to spíše sebezáchova zdravého rozumu). Roger Abrantes v Řeči psů definuje sebezáchovu takto: „Pud sebezáchovy je energie, která drží jedince při životě. Je řízený fyziologickými procesy, jako je hlad, žízeň a regulace teploty. Takový proces spouští celou řadu typů chování, které má uspokojit fyziologickou potřebu.“
Stres ze samoty se samozřejmě nemusí projevovat „pouze“ štěkáním, pes může svou frustraci vybíjet ničením zařízení, může se „obřadně a demonstrativně“ vykálet na zapovězená místa (např. na pánečkovu postel), může začít žrát nepoživatelné předměty (např. kameny), nebo se sebepoškozovat – např. usilovně se olizovat až do krve atd. Jak již bylo řečeno: tresty se naprosto míjejí účinkem (v tomto případě by šlo v podstatě o týrání); nápravu může přinést jen změna životního stylu psa (a potažmo tedy i jeho pána). Konkrétně: musíme psu přinést podněty, životní smysl, práci, zábavu, společné aktivity s jeho pánem, vybití energie … Turid Ruaagová radí: „Dostaňte psa ze situace. Neměl by být venku přivázaný, být většinu dne v kotci a ani být sám uvnitř domu. Ze všeho nejvíc psi potřebují být se svou rodinou. Zabavte psa – nemusí toho být hodně. Stačí menší procházka denně, vezměte ho s sebou do auta, když si jedete něco vyřizovat, nechte ho hledat dobroty, ať už venku nebo uvnitř. Většinou není potřeba dělat víc. Je naprosto zbytečné mít psa, který se stane frustrovaným a zoufalým, že začne takto štěkat. Většina psů toho tolik nepotřebuje, aby se měli poměrně dobře. Potřebují být především se svojí rodinou, mít každý den alespoň trochu zábavy, mít možnost volného pohybu (alespoň v domě), mít možnost si lehnout na gauč nebo do pelíšku, pokrýt elementární potřeby hladu, žízně, spánku, vyvenčení a fyzického kontaktu. Každý člověk by měl mít možnost uspokojit psí potřeby. Pokud ne, tak by neměl psa vůbec mít.“ Osobně se mi zdají návrhy Turid Rugaasové na řešení problému velmi skromné (zejména, co se týče pohybu a tréninku psů). Snad je to tím, že se svým psům maximálně věnuji a mám to štěstí, že na ně mám spoustu času (respektive jsem si ho udělal za cenu rezignace na „jiné požitky“).
Poznámka: Řešení samoty může mít i další řešení. Pokud chováme psy dva, je mezi nimi kontakt a psi se méně nudí. (Dva = smečka!) Znám ovšem případy i „mezidruhové“: můj známý pořídil svému retrívrovi želvu. Může to znít neuvěřitelně – ale stali se z nich nerozluční přátelé. Jiný známý pořídil své hyperaktivní Border kolii na zahradu drůbež. Fenka kachny – v době nepřítomnosti svého pána – neustále „pase“. (Chudáci hubené kachny.) Vynalézavosti se meze nekladou …
Pozor: Z předcházejících řádků by mohlo vyplynout, že stereotyp je pro psy silným a ničivým stresorem. Omyl – pouze některý: samota, nuda, odloučení od rodiny, žádné podněty – určitě ano! Pes je však v podstatě konzervativní bytost, která miluje některé zažité stereotypy – např. jídlo v přesně dodržovanou dobu, vycházky v přesně určený čas, pravidelnou dobu odpočinku atd. Komu to nečiní problémy, může jim tyto „příjemné“ stereotypy do sytosti dopřát. (Já osobně se psy velmi často cestuji, a cestování stereotypům, byť těm příjemným, příliš nepřeje. Abych podporoval a pěstoval u svých psů flexibilitu, příliš jim stereotypy nedopřávám. Nezdá se, že by je to nějak trápilo.)
„Prolhaný“ ocas
Karel D. mi napsal, že jeho Irský setr Dick vrtí ocasem, i když zcela určitě nedává najevo štěstí nebo radost. Jak vidno, Karel začal svého psa pozorně sledovat a začíná přicházet věcem na kloub.
Pohyby ocasu musíme vždy srovnávat s další řečí psího těla, s jeho mimikou i dalšími jeho komunikačními kanály. Vrtěním ocasu rozšiřuje pes svůj osobní pach (předkládá svůj „občanský průkaz“). Pes skutečně zpravidla vrtí ocasem, když vyjadřuje radost a spokojenost. Jindy však vrtí ohonem proto, aby zvýraznil své jiné komunikační signály. „Pokud se tento pohyb objeví zároveň se signály, které nám napovídají něco jiného, například že se zvíře bojí, je nejisté, zlobí se nebo je ve stresu, znamená vrtění ocasem v první řadě snahu ukonejšit vás, sám sebe nebo to, co je třeba,“ shrnuje problém Turid Rugaasová v knize Konejšivé signály. „Je možné říci, že vrtění ocasem znamená cosi jako ‘bílý prapor’ neboli žádost o příměří, a tím pádem konejšivý signál. Jedná se o signál, který lidé použít nemohou. Na druhou stranu to ani není třeba, protože existuje spousta jiných signálů, které jsou pro člověka snazší a jednoduší.“ Pes např. vrtí ocasem, když je pánem zlostně kárán (přitom často odvrací hlavu a očichává zem). Totéž dělá submisivní pes při setkání s dominantním jedincem téhož druhu.
Zopakujme si: přátelský pes (v pohodě) vrtí ohonem prakticky v horizontální poloze (upoutává pozornost). Dominantní jedinec vrtí výrazně pomaleji se vztyčeným ocasem (signál svého vysokého hodnostního postavení). Pes, který signalizuje aktivní podřízení, vrtí svěšeným ohonem, snižuje těžiště svého těla („dělá“ se menším) a projevuje uklidňující chování. Štěňata (a velmi submisivní psi) – signalizují pasivní podřízenost tím, že leží (často na zádech), občas utrousí pár kapek moči a horlivě vrtí ocáskem (aby svůj pach rozšířili). Dávají tak najevo „nadřízenému“, že pro něj neznamenají absolutně žádnou hrozbu.
Mírným vrtěním svěšeným ocasem dávají psi svou nejistotu před – někým – nebo před – něčím. Jen mírné vrtění ohonu, jehož postavení je níže, může rovněž signalizovat přípravu k útoku.
Ocas přitištěný mezi nohy (překrývá genitálie) nám prozradí submisivní zvíře, nebo psa, kterého ovládl silný strach nebo kterého ovládl velký stres, který nedokáže řešit.
Pohyby ocasu, jeho postavení a další jemné nuance musíme vždy, abychom pochopili jejich význam, konfrontovat s dalšími výrazovými prostředky psa.
Poznámka: fyziologicky je psí ocas prodloužením páteře a slouží jako významný stabilizátor pohybu, a to zejména při běhu a prudkém kličkování. Pes využívá stabilizujících účinků svého ocasu při udržování rovnováhy.
„Hluchý“ pes
Robert K. mi napsal, že jeho tříletý Německý ovčák Prospero se při výcviku začal chovat jako puberťák. Často po povelu ztuhne, případně očichává zem a rozkazy vykonává pomalu a bez nadšení. Nedá mi to, abych neopáčil otázkou: „Netlačíte příliš na pilu, pane Roberte?“ Prospero totiž vykazuje všechny příznaky přetěžovaného (a tím i stresovaného) psa.
To, co se v moderních (hnusné slovo „moderních“ bych raději nahradil slovem – osvícených) kynologických knihách považuje za „pravěk výcviku psů“, mnozí současní výcvikáři na cvičištích praktikují dodnes. Stačí se jen podívat na některá videa na internetu! Lidská ješitná snaha po precizních výkonech jejich čtyřnohých svěřenců a „vidina pohárů“ může vést k necitlivému přetěžování psů a k zbytečné a neomluvitelné (často však nevědomé) brutalitě. Kynolog není domptér s trojzubcem v pravici a s paralyzérem u pasu a pes není „lítá“ šelma, kterou je třeba zkrotit. Výcvik by měl být především radostí: pro psa i jeho pána!
Pana Roberta pochopitelně z pokleslých pohnutek nepodezřívám! Měl by se však naučit číst signály, které mu Prospero vysílá.
Signály: očichávání země = pes má nos u země, ale očima sleduje toho, koho chce uklidnit (či ukonejšit). Tento signál často používají i dva cizí psi při náhodném setkání. Jde o uklidňující „divadlo“, kterým chce jeden druhého ujistit, že mu od něho nehrozí nic zlého.
I – pomalé pohyby – působí uklidňujícím dojmem (rychlé naopak působí jako hrozba). Pokud si vůdce – pán libuje v rozmáchlých gestech a v hlasitých (chtělo by se říci „uřvaných“) povelech, pes často zpomalí, aby pána uklidnil (zpravidla však tím nevědomky vyprovokuje pravý opak). I tento signál velmi často užívají psi při komunikaci mezi sebou. Je to akce a reakce: na přílišnou aktivitu, hlasitost, „divokost“ – reagují typickým „zpomaleným filmem“.
Signál ztuhnutí (zamrznutí, nehybnost) – je typickým uklidňujícím konejšivým signálem. Pes se jím vyhýbá konfliktu, nechce zvyšovat napětí. Tento signál je v komunikaci mezi psy častý a běžný. Pes je – jakoby – hluchý: nereaguje (na pánovy povely, na výzvu jiného psa atd.).
Takže: pane Roberte, čtěte signály svého Prospera a naučte se jim porozumět (Prospero je vám aktivně vysílá a rozhodně není jeho chybou, že je nechápete; on s vámi hovoří, jak umí nejlépe). A rada? Uberte z výcviku páru a vložte do něj hravou radost!
Postskriptum
Nelze tvrdit, že stres je vždy škodlivý. „Hormony stresu jsou pro nás nezbytné,“ tvrdí Turid Rugaasová. „Určité množství jich potřebujeme, abychom mohli žít, pracovat a měli dost energie dělat ještě něco navíc. Někdy je jich však moc – když se bojíme, jsme vzrušeni nebo se rozzlobíme. V takových případech je těchto hormonů příliš a bouří se. Jsme zkrátka stresovaní.“ Stresy pochopitelně trpí, jak jsme si demonstrovali, i psi. Dávají nám to najevo uklidňujícími – konejšivými signály. „Pokud konejšivé signály nefungují, pes začne užívat signály opačné neboli odpudivé, pokusí se dostat co nejrychleji pryč nebo se začne bránit,“ popisuje Turid Rugaasová. „Není nutné nechat to zajít tak daleko. Stačí bedlivě svého psa pozorovat, všímat si všech konejšivých signálů a včas pochopit, že pes začíná být stresovaný a potřebuje pomoc. Člověk by nikdy neměl dopustit, aby se pes musel začít bránit. Včasný zákrok je velmi důležitý. U psa, který je často stresovaný, se mohou vyskytnout problémy jako alergie (stresová alergie), zažívací anebo srdeční problémy – je tomu de facto stejně jako u lidí.“
