Pozor, kouše!

Pokousání dítěte psem je vždycky obrovskou tragédií. Dítě utrpí nejen fyzická poranění, ale takový zážitek pořádně a na dlouho otřese i jeho psychikou. Pes často svůj hřích zaplatí životem, vztahy mezi rodiči dítěte a majiteli psa (pokud nejde o psa vlastního) bývají nadobro rozbity a končívají vleklými soudními spory o výši odškodného. A politici oprašují téma zákazu nebo omezení chovu některých plemen psů.

Není to jen český problém. Odborníci na dětskou i psí psychiku po celém světě zkoumají, proč k incidentům mezi dětmi a psy dochází a jak jim předejít. Bylo zjištěno, že nejčastěji dojde k pokousání dítěte vlastním psem nebo psem známých či příbuzných. Nejohroženější skupinou jsou batolata a děti do deseti let věku. Proč?

Pro batolata je pes nesmírně zajímavým tvorem. Je teplý, hebký, je za co ho chytit a na rozdíl od běžných hraček ihned reaguje na sebemenší podnět. Dítě mu hází jídlo a raduje se, jak pejsek papá, pronásleduje ho a radostně výská, jak pejsek utíká, zkoumá jeho oči, uši, tlapky, opře se o něj při vstávání … Prostě náramná hračka.

Pro malé školáky je pes kamarádem. Je doma, když se vracejí ze školy, dají se mu svěřit všechna tajemství, je parťákem pro rošťárny a zároveň dokáže ochotně plnit povely a učit se nejrůznější krkolomné kousky. Je mu úplně fuk, že jeho malý páníček dnes dostal čtyřku, nevyčte mu, že jde pozdě, nezlobí se, že se umazal – vítá jej stále stejně radostně a upřímně. A vždycky má pro něj dost času. Děti, které samy doma psa nemají, po něm velice touží a často se zkoušejí sblížit alespoň se psem známých či příbuzných.

A co na to psi? Ti vnímají děti s rozpaky a se smíšenými pocity. Zatímco někdy je dítě zdrojem příjemných věcí, třeba dobrého jídla, jindy je příčinou bolesti a nepříjemností. Chová se úplně jinak než dospělý člověk a pes nikdy neví, na čem s ním právě je. Většina dětí se snaží psa obejmout a mazlit se s ním. Ale dospělí psi si na mazlení nepotrpí, pozornost a doteky dětí jim bývají nepříjemné. Pes může v dítěti vidět i konkurenta. To když dítě chce vzít psovi jídlo, přiblíží se k jeho pelíšku či jinému oblíbenému místu, sebere psovu milovanou hračku. Pak se zachová podle psích pravidel – zavrčí, vyštěkne, chňapne.

To však neznamená, že musí hned dojít k tragédii. Pro každého dobře socializovaného psa je tvrdá agrese až tím posledním řešením. Psi používají širokou škálu výrazových prostředků, kterými agresi předcházejí. Tato řeč těla slouží v psím světě k vyjádření strachu a nejistoty a k uklidnění vyhrocené situace. Lze ji přirovnat k lidským společenským gestům, jako jsou úsměv, omluva, podaná ruka, zdvořilé odmítnutí. Například zívání, stahování uší dozadu a zvedání tlapky v souvislosti s něčím, co psu není příjemné, znamená: „Mám strach, nechte mne být, prosím.“ Přikrčení, ohlížení a hledání únikového východu jsou jasným signálem: „Už toho mám dost, chci odejít!“ Ukázání zubů, zavrčení, chňapnutí – to je varování: „Hned toho nechte, nenuťte mne kousnout!“

Jenže smířlivá gesta bývají často vykládána jako submisivní, tedy podřízená, a lidé si myslí, že pes, který dává najevo podřízenost, nekousne. Ale každý pes může kousnout, pokud se situace z jeho pohledu stane nebezpečnou.

Za varovná gesta zase lidé psy většinou potrestají. Jak si mohl dovolit zavrčet na dítě?! Musí je přece tolerovat! To ovšem vede jen k tomu, že pes časem přestane varovné signály vysílat a rovnou kousne.

Chceme-li, aby naše děti žily se psy v míru a bez incidentů, nezbývá než sebe i je naučit psy správně chápat a rozumět jim. A hlavně, dbejme na to, aby malé dítě nikdy nezůstávalo se psem samotné, byť byl sebehodnější. Najednou se něco zvrtne a miminu nebo batoleti může ublížit i pes drobného vzrůstu.

Správným soužitím malých dětí a psů se zabývá knížečka Modrý pes – kolektivu zahraničních autorů, která by neměla chybět v žádné rodině, kde jsou spolu děti a psi. Je k dostání ve veterinárních ordinacích.