Lusitano
Historie
Chov koní na Iberském poloostrově dosahoval vysoké úrovně ještě dříve, než sem přišli Maurové (rok 711 n. l.). Místní primitivní iberští koně pak byli zušlechťováni koňmi arabskými a berberskými, kteří sem přišli právě s Maury. Převažující vliv si udrželi až do roku 1492 a díky nim byli tito koně považováni za nejušlechtilejší představitele. Za dob baroka byli španělští koně rozlišováni ve dvou typech – genetti – krásní a harmoničtí koně a villanos – větší a robustnější pracovní koně. Vyznačovali se kadencovaným klusem s vysokou karpální akcí, ohnivým temperamentem a drezurním nadáním. Navíc se chovali v mnoha různých barvách, což jen zvyšovalo oblíbenost u šlechty, která se ráda chlubila čímkoli neobvyklým. Koně byli šlechtěni pro dvorský jezdecký ceremoniál v Portugalsku a také byli využíváni pro býčí zápasy, kde se vyznačovali velkou srdnatostí. V průběhu napoleonských válek byl jejich chov doslova zdecimován a pokusy obnovit jej pomocí jiných plemen (hannoverány, anglickým plnokrevníkem či normanským koněm) skončily nezdarem. O regeneraci plemene se nakonec zasloužily andaluské klisny (Pura Raza Espaňola), jejichž domovinou je Španělsko. Obě plemena byla totiž až donedávna považována za jedno plemeno, neboť mají společné předky. Oficiální název lusitano platil až od roku 1966, kdy se obě země dohodly na založení vlastních plemenných knih.
Charakteristika plemene
Hlava je dlouhá a ušlechtilá, často s poloklabonosým profilem a velkýma inteligentníma očima. Krk je silný a klenutý, navazuje na něj méně výrazný kohoutek. Hřbet je krátký a záď oproti andaluskému koni strmější s nízko nasazeným ocasem. Plece jsou strmější, díky tomu však má lusitano vysokou akci nohou. Nohy jsou jemné, holeně poměrně dlouhé, ale s kvalitními kostmi a kopyty. KVH se pohybuje kolem 157 až 162 cm, celkově se stavba koně hodně podobá andalusanovi, ale říká se, že lusitano je hrubší. Vyskytuje se v mnoha barvách, převládají bělouši, hnědáci, plaváci, nejvzácnější a nejžádanější je nyní zbarvení palomino a cremello. Typická je pro něj bohatá hříva a ocas, pro kterou je velmi oblíbeným a žádaným koněm pro show. Lusitanští koně mají výbornou povahu, jsou velmi odvážní a učenliví, proto jsou chováni a trénováni k býčím zápasům a využití nacházejí také jako drezurní koně.
Chov
Portugalská plemenná kniha uznává šest koní (pět hřebců a jednu klisnu) jako zakladatele tří hlavních plemenných linií – Andrade, Veiga a Coudelaria Nacional (portugalský státní hřebčín). Byli to tito koně: Agareno, narozen 1931 ( Bagocha – Lidador), Primorosa, narozen 1927 (Primorosa II – Presumido), Destinado, narozen 1930 (Destinado – Alegre II), Marialva II, narozen 1930 (Campino – Marialva), Regedor, narozen 1923, Alter real, (Gavin – Gavioto) a klisna Hucharia, narozena 1943 (Viscaina – Cartujano). Kmenem lusitana je ušlechtilý alter–real, který nese pojmenování podle městečka Alter do Chao, kde byl v roce 1748 založen první královský hřebčín Vila de Portel. Jeho účelem bylo zásobovat královské stáje v Lisabonu. Je neodmyslitelně spjatý s markýzem z Marialvy, nazývaným portugalským La Guérinierem. Kmen byl založen na základě 300 klisen dovezených v roce 1747 ze Španělska. Tito koně jsou odlišní od lusitanů, ale Portugalci si jich cení stejně jako lusitanů a patří k národnímu kulturnímu dědictví země. Jezdecké umění těchto koní lze obdivovat v Escola Portuguesa de Arte, která používá výhradně tyto koně.
Využití
Lusitánští koně jsou inteligentní a učenliví, rádi pracují. Vynikají velmi kadencovanými chody a dobrou přirozenou rovnováhou. Díky tomu jsou velice ohební, s rychlou akcelerací, která je skvěle využívána zejména při býčích zápasech. Ty se konají pravidelně od jara do podzimu v mnoha městech, ale býk se nikdy nezabíjí. Toreador na koni neboli cavaliero se s býkem utkává v oděvu z 18. století – v atlasovém šlechtickém kabátě. Publikum pak hodnotí jeho styl i odvahu. Dále je můžeme vidět při vystoupeních v Escola Portuguesa de Arte a stále větší uplatnění nacházejí i na kolbištích. Belgičan Felix Brasseur získal v roce 1995 zlato s lusitanským čtyřspřežím v rámci FEI World Cup Driving a stal se mistrem světa v roce 1996. Úspěšně se lusitani účastní i olympijských her a také Světových jezdeckých her, ve kterých v roce 2002 získal portugalský drezurní tým bronz. Lusitany využívá při show i rodina Hasta Luego, jejíž vystoupení jsme mohli několikrát obdivovat v rámci Apassionaty nebo Frederik Pignon.
Tolo
U nás nejsou lusitanští koně běžně k vidění, proto jsem neodolala a vyzpovídala majitelku Tola Lenku.
Kde jsi ho poznala a proč ses rozhodla právě pro něj?
Plemeno lusitano jsem poznala před několika lety při cestě do Portugalska. Už tehdy jsem si říkala, že se do Portugalska vrátím a nejraději bych se vrátila za účelem koupě lusitanského hřebce. Na podzim roku 2008 jsem se tedy vydala do Portugalska, konkrétně do stáje Morgado Lusitano. V historickém statku nedaleko Lisabonu je jezdecká škola vedená Rodrigem Matosem – třetím nejvyšším jezdcem z Escola Portuguesa de Arte Equestre. U tohoto skvělého a trpělivého trenéra jsem měla dvakrát denně hodiny na tamních lusitanských hřebcích, kteří byli perfektně přiježděni. Někteří až do nejvyšší úrovně GP. Po zkušenostech s těmito úžasnými hřebci bylo mé rozhodnutí o koupi lusitana definitivní. Požádala jsem tedy Rodriga Matose o pomoc při hledání mého budoucího koně a ten mě zavedl k mistrovi Luisi Valencovi. Tento mistr jezdeckého umění vystupuje mimo jiné v Apassionatě a zavítal tak i do Prahy. Návštěva jeho stáje, setkání s ním a hlavně ježdění na jeho koních byl opravdu skvělý zážitek. Koně, které jsem zkoušela, se účastnili Apassionaty a místních show, stejně jako můj budoucí kůň. Tolo byl vlastně první kůň, kterého jsem při vstupu do stájí Luise Valenci viděla. Stál právě umytý v mycím boxu a byl kvůli své barvě růžový a celkově nevzhledný. Ještě jsem si říkala, že to je divný kůň, a fotila jsem si ho jako raritu! Po usušení a nasedlání už vypadal vcelku normálně, tak jsem na něj sedla. Po chvilce bylo rozhodnuto. Absolutně mi vyhovoval jezdecky. Ještě mi pak zamotal hlavu krásný vraník s dlouhou hřívou. Přesně pro takového jsem si totiž přijela – pro vyššího krásného lusitana s dlouhou hřívou v tmavé barvě. Odjela jsem ale s malým koněm, s krátkou hřívou a bez požadované barvy. Nicméně v tu dobu byl, a stále je, pro mě Tolo to nejlepší, co jsem si mohla vybrat.
Jak se tu aklimatizoval, k čemu bude využíván?
Tola mám teď čtyři roky. Po koupi jsem ho převezla na zimu do již zmíněné stáje Morgado Lusitano, kde byl ve výcviku u Rodriga Matose a já jsem za ním jezdila jednou měsíčně na prodloužený víkend. Jednak jsem nechtěla přivézt koně z teplé portugalské zimy do studených Čech a jednak jsem jako drezurní začátečník lekce s Rodrigem opravdu potřebovala. Tolo přijel do Čech až v květnu roku 2009. S aklimatizací to bylo horší. Z neznámých příčin zhruba 14 dní po příjezdu dostal astmatický záchvat a od té doby má respirační potíže. Problémy s kašlem jsou eliminovány bezprašnými pilinami a speciálním čištěným senem a především maximální možnou délkou pobytu ve výběhu. Když jsem ho kupovala, tak jsem po letech parkurového skákání přesedlávala na drezuru. Byl a je to pro mě úplně jiný svět. Svět nikdy nekončícího učení. Tolo je však nesmírně pracovitý, ochotný a rozumný, takže mě to učení neskutečně baví.
A vaše plány do budoucna?
Konkrétní plány nemám. Jen neskromná přání, aby byl Tolo zdravý a mohl tak jednou dělat „kariéru“ hrdého pana učitele pro moji dceru. Té jsou teď dva a půl roku a už na něm jezdí. Tolo ji miluje a bere svůj úkol velice zodpovědně. Trpělivě se nechá čistit růžovými hřbílky a nejednou se zatnutím zubů snesl i růžové mašličky s obrázky Hello Kitty. Do doby, než mi ho dcera zcela přebere, bych s ním ještě ráda vyjela na show a oficiální drezurní závody. Už s tím zkoušíme začínat, ale oba jsme nervózní a chybí nám zkušenosti. To se pak samozřejmě projeví na výkonu …
Komu bys lusitana doporučila?
Každému, kdo hledá vyrovnané, pracovité a navíc krásné stvoření, kterými lusitanští koně jsou!
