Kostarický deník – Pura Vida
Zastavujeme v malém městečku, kde dokupujeme zásoby, a tak se náš kolega Zdenda rozhodl, že konečně navštíví zubaře. Několik dnů ho trápí bolest zubu a již nemá smysl dál čekat. Také mne zajímá, jak zde vypadá zubařská ordinace, a zvědavě nakukuji dovnitř. To, co vidím, mi doslova vyrazí dech. Čistá, moderně vybavená ordinace, kde vám před zákrokem provedou nejprve rentgen. Celé to trvá ani ne hodinu (včetně čekání, než na nás přišla řada). A cena? Rentgen, vrtání a plomba – 2 000 colonů, to je asi 40 dolarů. Já jsem se s podobnou péčí u nás nesetkala, ale jezděte k zubaři do Kostariky! Zatímco se Zdenda trápil v zubařském křesle, mužská část výpravy objevila prodejnu s výrobky z kůže (různé kapsičky, pouzdra, opasky, boty, biče) a teď se radují jako malí kluci ze svých úlovků.
Cesta se postupně zhoršuje a už se opět kodrcáme přes všelijaké rigoly. Ještě že to netrvá tak dlouho a přijíždíme do Santa Eleny. Toto městečko je výchozím bodem do rezervací Santa Elena a Monteverde. Ubytováváme se a po obědě vyrážíme do rezervace Santa Elena (1 650 m n. m.). Tuto rezervaci chrání mlžný les v pohoří Tilarán, západně od rezervace Monteverde. Byla založena v roce 1989 a její rozloha je 310 ha, v porovnání s Monteverde je mnohem menší a také méně navštěvovaná (pro nás příjemná informace, nepotřebujeme potkávat v pralese davy lidí). Je zde přístupných asi 12 km turistických chodníků. Dovídáme se také, že zde prší 11 měsíců v roce, a pochopitelně prší i nyní.
Vyrážíme tedy na obhlídku s přiděleným průvodcem, který se pravděpodobně rozhodl nás totálně zničit. Připomíná mi to výlet do Tater, kam jsem jela jako rodičovský dohled s dětmi z místní školy a naším každodenním cílem bylo ty malé darebáky zničit dlouhými pochody. Dobře si vzpomínám, jak jsme spolu s kamarádkou Hankou po návratu z túry do chaty lezly po čtyřech do schodů a domáhaly se rychlé a bezbolestné eutanazie, zatímco děti byly plné energie. Toto všechno se mi vybavuje, když šlapeme již dvě a půl hodiny v dešti, totálně promočení a zablácení, i když máme nezbytná ponča, kterými se snažíme spíše uchránit své fotoaparáty. Jak se později ukáže, mnozí z nás zbytečně, mokrem přestaly fungovat. A pochodujeme dál, jeden za druhým, díváme se prakticky pouze pod nohy. Také se dost ochladilo a začal foukat silný vítr. No paráda. Abych se přiznala, větší strach než z jedovatých hadů mám v pralese z padajících větví (někde jsem četla, že v pralese poraní padající větve a stromy mnohem více lidí než hadí uštknutí). Navíc tady, kde stromy jsou doslova obalené mechem, kapradím, broméliemi a nepřetržitým deštěm nasáklé vodou, je ta pravděpodobnost podstatně větší. Přesto všechno je ta příroda kolem nás překrásná. Kapradin se tu prý vyskytuje asi 480 druhů. Za rok na 1 m2 spadne kolem 5 000 různých semen. A konečně vidím svého prvního nosála ve volné přírodě. Tedy přesněji řečeno na parkovišti, ale to mi radost nezkalí.
