Amada Gouldové a barva jejího zobáku – podruhé
Teorie zbarvení hlavy u amady Gouldové
Takovou maličkostí je i zbarvení hlav u amady Gouldové a dědičnost tohoto zbarvení. Panuje dogma, že červenohlavost je dominantní nad černohlavostí, potažmo nad žlutohlavostí těchto ptáků. Nebylo však dosud nijak opravdu spolehlivě vysvětleno, jak je vůbec možné, že v přírodě jsou ptáci s převahou 3 : 1 černohlaví vůči dominantní červené barvě hlavy. Mezi lidmi vystupují skalní dogmatici, kteří mají naučenou teorii dědičnosti, avšak poníženou na pouhou matematickou disciplínu, která se nazývá kombinatorika. To jsou ty všelijaké genetické kalkulačky. Dosadíte si do vzorce patřičné hodnoty, ono to zacvrká a hned víte, jaká mláďata můžete očekávat. Ono to všechno do jisté míry na tomto principu skutečně funguje, avšak jen do jisté míry, nehledě na to, jestli vámi dosazované hodnoty jsou skutečně správné. Když počet různých možných kombinací přesáhne jakousi hranici, začínají se objevovat věci nepředvídatelné. Najednou se třeba objeví andulka, která je na jedné polovině těla zelená, na druhé modrá. Říká se jí půlák. Takových případů je bezpočet. I u amady Gouldové najdeme půláky ve zbarvení hlavy. Kdyby se nakonec začalo zase tvrdit, že černá barva hlavy u amady Gouldové je dominantní nad červenou, nebylo by to nic tak zásadně překvapivého, protože by v takovém případě situace v přírodě lépe zapadala do svého vzorce. Jenže nezvratně vyvrátit nebo potvrdit nějaké skutečnosti v této situaci experimentálně koneckonců nejde. V Evropě totiž v podstatě nejsou k dispozici čistokrevní ptáci a dostat se v chovu zpět k takovémuto nezbytnému materiálu je téměř vyloučeno. A nikdo se o to ani nepokouší. Nicméně je možné některé záležitosti dokumentovat. Sice jen okrajově, samozřejmě nevědecky, ale někdo, někdy může třeba i takové zápisky v budoucnu docela dobře využít. Věci, které mně slouží jen k tomu, abych si přivydělal na pivo, mohou přinést někomu užitek, může to použít, když budou zapadat do jeho teorie.
Psal jsem o některých skutečnostech u amady Gouldové již v čísle 9, ročníku 2012, kde jsem ukazoval zbarvení zobáků, zvláště samic černohlavé formy, a psal o tom, že barvy zobáků samic se v průběhu roku mění. O tomto jevu nebyla zatím v tak zvané odborné literatuře ani zmínka. To je také zajímavé. Jestliže, jak píše Rudolf Vít, byly amady Gouldové dovezeny do Evropy poprvé v roce 1887, potom je to právě v letošním roce 125 let. Za celou tu dobu si nikdo nevšimnul, že se barva zobáků samic těchto ptáků během roku mění. Až přišel pivařů jeden nedochlastaný (uzmul jsem ten výraz jakési ctihodné paní, kterým kdysi počastovala známého literáta Bohumila Hrabala) a začne o tom psát. Není to samozřejmě zase záležitost bez otazníků. Třeba. Je tomu tak i v australské přírodě? Nevyvinul se tento jev jenom v evropských chovech? Nebo že by se jenom v evropských chovech nadměrně zdůraznil? A takové otazníky lze docela dobře namnožit do nějaké slušné řady. Docela mě to uspokojuje. Jestliže nakonec dokážu dnešní text dotáhnout do konce, mám i docela slušnou naději za nějaký čas stvořit také další pokračování. No potěš vás Pánbůh, vážení čtenáři.
Pozorování vybarvení ptáků v průběhu roku
V současnosti chová amady Gouldové můj bratr, a to na adrese, která je totožná s mým bydlištěm. To mi skýtá jisté možnosti amatérského bádání, aniž bych se musel o ty ptáky sám starat. Na druhou stranu s nimi nemohu nakládat dost libovolně a nemám přesný přehled o stavu. Jako třeba co uhynulo nebo se prodalo, i další. Čas od času se mi sice z bratra podaří vymámit nějaké údaje, třeba o rodičích nějakého z těch ptáků. Nedá se však dojít příliš do minulosti. Nezbývá než čekat, jestli se neobjeví nějaké zajímavé údaje někdy v budoucnu. Nicméně již dnes mám nějaké zajímavé fotografie, řekněme časosběrný materiál, jak se někdy říká, na kterých mohu doložit, jak se mění barva zobáku u jednoho a téhož ptáka. Asi před dvěma týdny se bratr rozhodl přeléčit svoje gouldy preventivně proti tak zvané prskavce, což je napadení dýchacího ústrojí ptáků určitým druhem roztočů. Nějaký přípravek, prý účinný, se ptákům kápne na kůži za krkem a trochu prstem rozetře. To znamená všechny ptáky odchytit a vzít do ruky. Využil jsem té příležitosti a všem ptákům vyfotil jejich hlavy a zapsal si jejich kroužky. Protože bratr si vede dosti slušnou evidenci chovu, bylo možné posléze u každého z těch ptáků vyhledat rodiče a zjistit, jaká byla barva jejich hlavy. Podotýkám, že bratr chová gouldy pouze v přírodním zbarvení, takže se do toho nepletou nějaké barevné mutace.
Takže v červnu 2012, když kvůli přeléčení musel bratr všechny ptáky odchytit, vyfotil jsem každému jeho hlavu, zapsal pohlaví a číslo jeho kroužku. Potom mně půjčil svoji flešku se záznamy a já si vyhledal a opsal další skutečnosti, jako je zbarvení hlavy rodičů, čísla jejich kroužků a čísla vlastních fotografií. V březnu téhož roku, tedy 2012, jsem již fotil některé jeho ptáky také. Na všechny jsem tenkrát neměl sílu, vyfotil jsem jich tehdá jen 17. Nyní jsem provedl srovnání těch fotografií. V červnu již čtyři kusy z těch březnových chyběly. Jeden samec, tři samice. Jestli ti ptáci uhynuli, uletěli či byli prodáni, jsem nezkoumal, nezajímá mě to. Zajímají mě ti zbylí, na těch se dá dokumentovat jejich případná proměna. A další skutečnosti. A to na obrázcích, na fotografiích skutečných ptáků. Dnes mohu názorně ukázat, jak se zbarvují zobáky samic. Takže je mi jasné, že v době toku zobáky samic tmavnou, ale po hnízdní sezoně opět zesvětlají. Při troše štěstí bych tento jev mohl dokumentovat v delším časovém úseku na jedné a téže samici, což by již mělo nějakou vypovídací hodnotu. Není to sice žádný skutečný vědecký výzkum, protože do toho zasahuje příliš náhodných faktorů, přesto mám naději, že nakonec by to mohlo být zajímavé. Různé záporné faktory? Právě včera třeba slezl bratr z půdy se zachmuřeným výrazem. A copak se děje? Ále, jsem blbec! Teď tady byl kupec a vymámil na mně tu nejlepší samici z letošních odchovů. No jasně, staří praktici nikdy nedrží ptáky, které si chtějí sami ponechat společně s těmi, které nabízejí. To dělá zlou krev, když jsou odolní, a výčitky, když jsou slabé povahy. Hned jsem si ji odepsal z mých seznamů.
Při zapisování, přepisování a počítání takových záznamů vznikají automaticky i primární chyby. Třeba takhle. Bratr chytne ve voliéře nějakého z těch ptáků, kápne mu za krk kapičku léku a podrží jej v ruce tak, abych mu mohl vyfotit hlavu. A hlásí pohlaví, barvu hlavy a číslo kroužku, což si zapíši. Načež druhý den z jeho flešky opisuji všechny tam zapsané ptáky, kde ovšem ještě nemá zanesené poslední údaje, včetně úmrtí, odprodeje a tak. Já si všechno znovu přepisuji do tabulky, kde je i číslo pořízené fotky. Jestliže číslo fotky nemám, ptáka jsem nefotil. Mělo by to součtově sedět. Nesedí. Vyfotil jsem 68 ptáků podle primárního seznamu, v tabulce jich mám 67. Jeden někam uletěl. Kdy budu mít sílu to všechno znovu prstem přejíždět, to tedy nevím, mám spíš tendenci to všechno hodit do kamen. Mohou však přijít moudřejší rána s lepšími nápady a najednou se třeba rozzáří i křišťálová koule. Proto bych se nyní raději soustředil na záležitosti, které z nynějšího počtu portrétů plynou, i když nejsou nijak zásadní.
Prvotní impulz
Prvotním impulzem se před časem stala jedna samice vedená jako žlutohlavé formy, které jsem tehdy vyfotil hlavu. Byla tedy vedená v záznamech jako žlutohlavá, ale žlutohlavá byla jenom z poloviny. Bratr ji koupil v Holandsku či Belgii na burze proto, že měla čistě světlý, nažloutlý zobák, bez jakékoliv příměsi jiné barvy. Po půl roce, kdy byla v toku, měla zobák hodně tmavý, až černý. Obě fotografie byly otištěny ve Fauně číslo 9, ročníku 2012. Ten tmavý zobák byl vyfotografován v březnu. V červnu, po hnízdění a odstavení do společné voliéry, měla tatáž samice zobák opět světlý, nikoliv však tak docela jako před tři čtvrtě rokem. I tak je to dobrý důkaz o změnách barvy zobáků u těchto ptáků. Jestliže osud bude natolik příznivý a tato samice se dožije delšího věku, bude tady i příležitost ji sledovat. Bude barva jejího zobáku opět tak světlá jako před rokem?
Ono vůbec je zajímavé číst o barvách zobáků u amady Gouldové. Nicolai & Steinbacher tvrdí, že existují čtyři možné fenotypy ve zbarvení hlavy a zobáku, a to u obou pohlaví. Červenohlaví s červenou barvou zobáku, žlutohlaví se žlutou barvou zobáku, černohlaví s červenou barvou zobáku a černohlaví se žlutou barvou zobáku. Nehledě na nepřesnou formulaci v textu, kdy by se třeba laik mohl domnívat, že jde o celkové vybarvení zobáku, kdežto chovatelé vědí, že jde jen o zbavení špičky zobáku, je celá záležitost dosti diskutabilní. A dokonce pominu fakt, že zbarvení zobáků samic se během roku mění. Ale ptám se. Jak má vypadat správně žluté zbarvení zobáku? Je to snad rohové vybarvení jako u samice položlutohlavé fotografované na podzim v roce 1911, jejíž obrázek byl ve Fauně 9/2012? Lze oranžovou barvu považovat za žlutou? Žlutohlaví samci mají totiž na obrázcích zřetelně jiné vybarvení špiček zobáku, jasně oranžové, neboli zeslabené červené vybarvení, právě tak jako zeslabené vybarvení na hlavě, které je rovněž oranžové. Nejsem genetik teoretik, jenom se ptám, vidím, co vidím. Jestliže fenotyp je to, co na ptákovi lze lidským okem vidět, musí nutně takových podob existovat více, než je výše uvedeno.
Některé další otazníky
Existují však i další otazníky. Dřívější práce tvrdí, že černá barva jenom překrývá barvu červenou, která je vždy přítomná, a právě proto má být červená dominantní. Jakým způsobem ta černá červenou překrývá, bohužel řečeno nebylo. Možná v každém jednotlivém péru, což by asi bylo viditelné pod mikroskopem. Tak o tomhle se každý jeden z nás asi sám přesvědčit nemůže. Na druhou stranu vlastním okem můžeme vidět, že dokonale červenohlaví a žlutohlaví všichni ptáci nejsou. Že tento jev byl znám dávno, svědčí text Zdeňka Vegera z konce šedesátých let minulého století, když píše: „Červenohlavá samice je vždy čisté linie, i kdyby měla na hlavě jen několik pírek červených.“ Neboli o nedokonalosti vybarvení hlavy u těchto ptáků, zvláště samic, se dávno vědělo, tento jev existoval. Ta teorie o překrývání barev na masce amady Gouldové, kterou si sám nemohu ověřit, mě však stejně vrže v mozku. Z vnějšího pohledu, který je vždy pohledem povrchním, i kdybych se lupou díval, to totiž vypadá právě naopak. Každý tento pták bez rozdílu pohlaví má světlou část hlavy, červenou nebo žlutou, vždy lemovanou černou kresbou. U samců bývá tato kresba úzká, u samic, zvláště pak na spodní straně tváří, širší. Zatímco u samců vykazuje jen malou variabilitu, u samic mnohem větší. Někdy mívají samice, a to jak červenohlavé, tak i žlutohlavé, černou celou spodní část hlavy od oka dolů. Jelikož takhle si standard ty ptáky nepředstavuje, říkejme tomu vada na kráse. Ale podívejme se ještě na červenou barvu samic u červenohlavé morfy. Již samotné slovo morfa, které se tady používá, je jaksi na pováženou, protože obvykle je používáno u jinak zbarvených jedinců, přičemž takové zbarvení má být vyvolané vnějšími vlivy, ale nemá být geneticky zakotvené, což tedy u amady Gouldové je. Kam šlápneme, vyskakují otazníky. Ale zpět k té červené barvě. Nalezneme ji totiž ve dvou odstínech. Světlejší a tmavší. V čísle 9, ročníku 2012 Fauny, v článku Amada Gouldové a barva jejího zobáku jsem použil ilustraci Karla Neunziga, protože již není chráněna autorským právem. Je na ní namalováno pět ptáků druhu amada Gouldové, z toho dvě červenohlavé samice, každá z nich s jinou červenou na hlavě. Spodní pták zcela vlevo dole, s tmavší hlavou a širší černou kresbou, je však v Neunzigově textu označen jako kříženec černohlavé a červenohlavé amady Gouldové. V té době byli totiž ti ptáci považováni za samostatné druhy! Rozdíly v červené barvě existují dodnes a já to mohu demonstrovat na jedné fotografii. Také paní Dr. Sarah Pryke z univerzity v Canbeře tvrdí, že samice si vybírají samce podle barvy hlavy, ergo kladívko se chovají jako samostatný druh. Její pozorování jsou odvozována z umělého chovu, sice v Austrálii, nicméně to nejsou přírodní podmínky. Jak je tomu v přírodě, se tedy neví. Je pravděpodobné, že k nějakému křížení barev může docházet i v přírodě, ale není vůbec známo, zda běžně, vzácně, příležitostně, výjimečně, nebo zda snad vůbec ne.
Jsem sám překvapen, kolik otazníků se může vyrojit v okamžiku, když se začnete zajímat o tak všeobecně známého ptáka, jakým amada Gouldové mezi chovateli je. Je báječné, když už vám nohy neslouží tak dobře jako za mlada, kdy jsem sloužil u pěchoty, že mohu stále putovat za něčím, co tedy dosud není dostatečně zodpovězeno. Uvědomuji si, že tohle tedy sám nerozluštím, ani nechci, ale docela mě uspokojuje, že mohu na nějaké ty otazníky ukazovat prstem. Kdepak, svět není nějaká jednoduchá věcička. Zdá se mi, že všechno, ale opravdu všechno je mnohem složitější, než se nám nějaká současná věda snaží namluvit.
PS
Text vznikl po velkém focení v průběhu června. Potom jsem pořídil několik dalších fotografií na začátku srpna. Tu nejdůležitější samici mám tedy již na čtyřech fotografiích z různých období roku a ukazuji vám, jak se změnila barva jejího zobáku. Jsou však i další otazníky, které mohu ukázat, nevešly se však do dnešního textu. V dnešním textu jsou jen naznačeny.
