Psí konverzace – část 19. Klíč k tajemství psího jazyka – Dominance versus agresivita
Ne! A ještě jednou Ne! Správné to v žádném případě není (a není divu, že Kraken vrčel, vždyť se pan Jindřich choval jako typický agresor a uvedl psa v naprostý zmatek). Nevěřte všemu, co se dočtete na internetu: kromě mnoha relevantních informací tam najdete i spoustu nesmyslů. Včetně některých „zaručených“ rad rádoby „psích psychologů“. Jedno se panu Jindřichovi upřít nedá: odvaha. Snažit se položit tříletého kavkazáka do ponížené polohy na zádech totiž odvahu bezesporu vyžaduje. Zvláště, když Kraken netuší, o co vůbec jde. Podobným způsobem totiž vlci žádného člena své smečky nikdy netrestají. Polohu pasivního podřízení, kdy vlk (pes) leží na zádech břichem vzhůru (často s ocasem přitištěným mezi nohy, nebo může vypustit pár kapek moči) a nechává se dominantním jedincem očichávat, zaujímá zvíře samo (!) a dobrovolně bez fyzického přičinění „dominátora“. Vím, o čem mluvím: strávil jsem tisíce hodin pozorováním vlků v zajetí a desítky hodin pozorováním šedých stínů v divočině. Podřízenosti (respektive signálům podřízenosti) učí vlčice – matka a vlk – otec mláďata zhruba od pátého týdne jeho věku. Ty jsme však popsali v kapitole o řeči těla.
Do pozice na zádech se – násilím – dostávají vlci (psi) pouze při potyčkách a rvačkách, a takto nedobrovolně získaná pozice vyvolává u ležícího zpravidla (spíše než pasivní odevzdanost) zoufalý odpor (spodní pes často vážně prokousne agresorovi nad sebou přední nohu). Z dotazu pana Jindřicha není zřejmé, jak na něm Kraken svou dominanci zkouší, takže není možné určit postup nápravy (tím méně trestu). Pan Jindřich se však musí především zamyslet nad smyslem Krakenových signálů, které mu pes vysílá, analyzovat, zda je správně chápe, a také zapátrat v paměti a zpytovat svědomí, zda něco nezanedbal v období jeho sociability (sociabilita – rozuměj: sdružování, družnost, společenskost, schopnost a dovednost vstupovat do vztahů). 8.–12. týden v životě štěněte, kdy vlk – otec (v našem případě člověk – majitel) přebírá výchovu do svých rukou, určuje hranice a stanoví tabu, ale také zároveň buduje mezi psem a člověkem bezvýhradnou důvěru. Chyby napáchané člověkem na mladinkém psíku právě v období mezi osmým a dvanáctým týdnem bývají zásadní (někdy dokonce nevratné) a v pozdějším období se jen těžce, pracně a velmi zvolna napravují.
Přirozená agresivita
Eliška P. mi napsala: „Máme nádherného pětiletého anatolského psa Brodyho. Je perfektní. Když ale na zahradě pořádáme párty nebo grilování, chová se k hostům výhružně. Máme strach, aby se něco nestalo. Co dělat?“
Odpověď by sice mohla být lakonická, ta by ovšem nic neřešila: neměli jste si pořizovat Anatolského pasteveckého psa! Anatolec má ostražitost v popisu práce: je impozantním, pasteveckým, strážním psem (střeží stádo proti šelmám a majetek proti zlodějům), vyznačuje se tedy nebojácností, sebevědomím, inteligencí, silou, samostatným rozhodováním, k majiteli je oddaný, k cizím lidem ostražitý a nedůvěřivý. Zmíněný Brody projevuje naprosto přirozené agresivní chování, které je pro jeho plemeno přirozeností.
Vezmu to trochu oklikou: jak by se choval otec – vlk chovaný v zajetí se svou smečkou? Naprosto vyčerpávající a instruktivní vysvětlení přináší Eberhard Trumler v knize Pes mezi lidmi; zmíněnou pasáž si dovolím ocitovat: „Protože se lidé často dotazují, zda by nebylo možné vyšlechtit ostřejší psy přikřížením vlků, popíši normální chování vlka, který je odmalička přivyklý kontaktu s lidmi. To je zvlášť důležité, protože vlk, který si na lidi nezvykl, před lidmi utíká. Toto tvrzení sice odporuje výpovědím romanopisců a filmařů, zato však má tu přednost, že je pravdivé. Co tedy udělá takový vlčí samec, jehož samice právě kojí mláďata, když k němu do výběhu vstoupí cizí člověk a chce se přiblížit k doupěti? Předpokládejme, že doupě je deset metrů od dveří, jimiž daná osoba vstoupila. Nejprve se samec postaví před doupě, a sice tak, že ho celou šířkou svého těla cloní; koutkem oka přitom pozoruje vetřelce. Teď člověk udělá krok směrem k doupěti. Samec zvedne hlavu, pohlédne člověku přímo do obličeje a ocas zvedne o několik centimetrů. Člověk udělá další krok. Vlk strne, jeho ocas se ještě zvedne, nohy se natáhnou. Nyní následuje třetí krok člověka: ústní koutky vlka se stáhnou dozadu, na nosním hřbetu se objeví první vrásnění, hlava se ještě více zdvihne a natažené nohy zvedají trup do nejvyšší možné výšky; ocas je teď kolmo vzhůru. Čtvrtý krok: vlk úplně stáhne ústní koutky a trochu zvedne. Záhyby na nose se zvýrazní a vlk ukazuje řezáky, za nimi špičáky. Srst na hřbetě se naježí, a krk tak působí ještě silnějším dojmem. Vetřelec udělá pátý krok kupředu. Vlk odhalí chrup v celé jeho nádheře a také záhyby na čele vyjadřují zvláštní hrozbu, která působí i na nás lidi, protože naše mimická hrozba se v základních rysech shoduje se všemi vyššími savci. K tomu se kolmo zježí i srst uprostřed hřbetu a utvoří vysoký ‘kartáč’, který ve spojení s vypínajícím se postojem těla způsobí, že vlk se zdá nepříjemně velký. Nejpozději v této chvíli se inteligentní člověk dá pomalu na ústup a zvolna pozadu kráčí ke dveřím. Náš cizinec je ale nenapravitelně hloupý a udělá šestý krok dopředu. V řídícím centru vlka to cvakne – část, která má na starosti blokovat agresi, je vyřazena z provozu, a to vlkovi umožňuje více uvolnit agresivní chování, což se projeví tlumeným vrčením. To ještě není příliš hlasité, ale zřetelné. Sedmý krok: zuby se obnaží až k dásním, čelisti se otevřou, svaly zadních končetin se napnou a připraví ke skoku. Osmý krok: cizinec leží na zádech stržený váhou šedesátikilového těla, tlačený dolů předními tlapami opřenýma o ramena. Široce rozevřená vlčí tlama hrozí z nebezpečné blízkosti všemi dvaačtyřiceti zuby na milost a nemilost vydanému člověku. Teď přicházejí v úvahu dvě možnosti: buď se člověk zachová jako s odpuštěním úplný idiot a začne do vlka mlátit pěstmi. Nebo si uchová alespoň špetičku zdravého instinktu. V prvním případě se vlk ukázněně, ale důrazně zakousne cizinci do kůže na krku. Tohle je na celé věci to nepravděpodobné: kdyby se jednalo o vlka z volné přírody, který vyrostl chycený a zavřený, s přirozeným strachem z člověka, nejpozději v této chvíli by hrdlo definitivně prokousl. On to však neudělá, protože nemá z člověka strach, protože byl vychován lidskou rukou a od lidí se až doposud dočkal jen dobrého, proto se spokojí s touto poslední kousavou výstrahou. Pokud se však ležící podřízený člověk nadále pokouší se bránit nohama rukama, pak ani vlku s největším pochopením nezbude nic jiného, než se podle této zkušenosti zařídit a vypnout veškeré brzdící zábrany ve středním mozku. To, co bude následovat, nebude pravděpodobně příliš bolet, protože vlk jedním kousnutím přeruší nervová spojení i tepny. V opačném případě, pokud vetřelec zůstane bez pohybu ležet, zábrany v mezimozku a velkém mozku budou nadále fungovat, tlama se na krku nesevře. Bude-li cizinec vlkovi tichým, klidným hlasem vykládat, jaký že je milý, hodný vlček, a bude se dívat, jak jen mu to situace umožní, stranou, dá tak najevo, že nemá v úmyslu nic špatného. Uklidňující hlas a tělo bez pohnutí vyvolávají zajímavý účinek. Brzdící centra vlčího mozku sice už uvolnila agresi, ale protože se dále už nic nestalo, buňky agrese se unaví, vybijí se jako baterie a brzdicí buňky začnou opět fungovat, aby nastolily obvyklý pořádek. Následkem toho se hrozivě rozevřené čelisti vzdálí od hrdla a výrazové příznaky agrese začnou mizet v obráceném pořadí, než v jakém se objevovaly: po nějaké době vlk dokonce sestoupí z ramenou poraženého. Tomu se to může zdát jako celá věčnost, ale jsou to jen minuty – za předpokladu, že člověk zůstane nadále bez pohnutí, neboť vlk ho stále ještě ostře sleduje a je připraven okamžitě reaktivovat hrozivé chování. Vlk musí být naprosto přesvědčen o tom, že člověk porozuměl, o co jde. Pokud k tomu dojde – což může trvat delší dobu – a jeho nakonec unaví setrvávat ve vyčkávajícím chování, vrátí se k pelechu, aby se podíval, jestli je všechno v pořádku. Teď záleží na fyzické šikovnosti člověka, aby se dokázal bez nápadného pohybu centimetr po centimetru alespoň o metr přesunout směrem ke dveřím. Čím dále je, tím klidněji může ruce i nohy posunovat vpřed. Když se konečně dostane ven, přijde vlk k mříži, aby se nechal podrbat. Má totiž stejnou radost jako člověk, že nemuselo dojít k nejhoršímu. Takoví jsou tedy ve skutečnosti vlci, a pokud jsou ve výběhu sami, všeho výše popsaného se raději vzdají. Většinou se cizinci raději opatrně vyhnou, pokud se jim nezdá dostatečně důvěryhodný. V opačném případě se k němu pomalu postupně přibližují a pokoušejí se získat jeho důvěru, protože stejně jako naši psi mají rádi, když jim někdo poškrábe kožíšek. Jak krásný by mohl být náš život, kdyby všichni naši psi měli stejně přátelský charakter jako ochočení vlci. Ochočení vlci, kteří mají s lidmi jen dobré zkušenosti; to je třeba zvláště zdůraznit! Tak a ne jinak se však chová také každý pes, který nebyl vyšlechtěn na ostrost a který má s lidmi rovněž jen dobré zkušenosti. Jeho nálady nejsou sice (v závislosti na plemeni) pokaždé tak zřetelné, ale na tom nezáleží. Stačí, když víme, jak se chová správný hlídací pes, jehož mozek není zmanipulován, když ho budeme příliš dráždit. Zachová se stejně jako vlk, jehož chování jsem z tohoto důvodu popsal. Kdo si drží jinak reagujícího hlídacího psa, je podle mého názoru vinen záměrem ublížit na zdraví!“
Dlouhou citaci jsem uvedl proto, abych Elišce a všem těm, kteří se potýkají s podobným problémem, demonstroval, že – tak, jak se chová Brody, se v podstatě má chovat každý pastevecký pes, který byl vyšlechtěn ke strážním účelům. „Normální pes vyčerpá své možnosti v oblasti agresivního chování výhradně tehdy, když je zapotřebí bránit vlastní teritorium nebo příslušníky své rodiny,“ tvrdí – odborník nad jiné povolaný – Eberhard Trumler. „Ani v tomto případě není agresivnější, než to vyžadují okolnosti – stále se řídí principem přiměřenosti a neztrácí sebekontrolu.“
Elišce bych však doporučoval, aby při zahradních párty svého psa od cizích lidí izolovala. Jeho přítomnost stresuje nejen hosty, ale i samotného Brodyho. Navíc – nikdy nemůžete vědět, jak zareaguje člověk, který nemá se psy zkušenosti. Čert prý nikdy nespí – a určitě je zbytečné riskovat.
Přirozená agresivita v praxi
Podělím se se čtenáři o osobní zážitek, který mnohé demonstruje. Vraceli jsme se s mými malamuty posledním vlakem z Beskyd, kde jsme stopovali na prvním sněhu vlky. Na brněnském hlavním nádraží jsme vystoupili – rozespalí jako svišti na jaře – hluboko po půlnoci. Na perónu jsem stáhl Framovi s Mishou náhubky a urovnal si těžký batoh na zádech. Na nástupiště nás vystoupilo tak – pět, šest – a hned jsme se každý rozešli všemi možnými směry. Se psy jsme sestoupili do liduprázdného podchodu, který se čistotou zrovna nepyšní: plivance, louže moči, odpadky – psi na dlouhých, prověšených vodítkách měli co očichávat. Stále je něco zajímalo, a tak se pesani loudavě táhli za mnou. Zahnul jsem do pravého úhlu za roh, za kterým byli vzadu skryti i mí malamuti. Pohled, který se mi za rohem naskytl, mě okamžitě vytrhl z mrákotných dřímot: čekalo tam – jako ve slaboduchém béčkovém akčním filmu – pět chlapíků v plné zbroji – železné trubky, řetěz, nějaké klacky … Vše se sběhlo bez předehry a bez okolků – žádné: „Pane, nemáte oheň?“ Jen jsem pustil z levičky vodítka na zem a nabral loktem nejbližšího muže plnou silou do obličeje. Vzápětí odplachtil stranou. Jeho let tvrdě uzemnila až zeď obložená mramorem. Následující běh událostí byl dílem sekund a probíhal jako ve zrychleném filmu. Pouze jsem cítil, jak mi přes levé rameno přeletěl černobílý Fram. Nevrčel – na hrozbu asi nebyl čas! Fram skokem srazil muže, který se právě napřahoval s železnou trubkou v pravici, k zemi a mordou, ozbrojenou úctyhodnými zuby, mu zdecimoval zápěstí. Chlap se mi s ječením svíjel u nohou. Fram se však nezdržoval a okamžitě skočil na muže vpravo, který po nás švihl řetězem. I zápěstí tohoto chlapíka zneškodnil ve své zubaté tlamě. Podchodem se teď ozývalo sténání a dunění kroků dvou prchajících mužů, vše v doprovodu zuřivého štěkotu Mishi a Framova temného, výhružného vrčení.
Chlapík s řetězem však udělal chybu: vleže napálil loktem přímo do Framova oka. Vydrážděný pes mu rozerval jediným skusem bundu na zádech a druhým mu rozdrásal deltový sval. Kdyby muž znehybněl, bylo by po všem. On však byl zřejmě nepoučitelný: snažil se otočit na záda a shodit ze sebe psa nohama. To už bylo na Frama moc a chňapl mu po krku. Zastavilo se ve mně srdce! „Frame, NE!“ Fram sice držel chlapíka dál za hrdlo, ale otočil ke mně oči a sotva znatelně pohnul ohonem (jako by naznačoval: „Neboj, mám to pod kontrolou!“). Bože, jak jsem, zaplaven vlastním adrenalinem, podceňoval a nedocenil Framovu sebekontrolu!
Sáhl jsem pro mobil a zavolal 158. Tříčlenná hlídka byla u nás do pěti minut. Po celý ten čas držel Fram chlapa za krk. Policisté měli oči navrch hlavy: šedivý veterán, tři chlapi v krvi na zemi a navíc jeden s „bestií“ na hrdle. „Můžete psa odvolat?“ zeptal se tiše jeden z policistů. „Zkusím to,“ hlesl jsem nejistě (nikdy jsem s Framem v podobné situaci pochopitelně nebyl). „Hodný, Fram, ke mně, chlapče!“ Frameček pustil chlapa (už toho měl asi taky dost), vznesl se na zadních a olízl mi tvář.
Policisté „posbírali“ muže na zemi a zavolali záchranku. „Jsou hodně ostří?“ zeptal se mě policista a obdivně si měřil mé psy. „Vůbec, mají rádi všechny lidi.“ „Fakt?“ opáčil nevěřícně a s respektem je pohladil. Respekt se vzápětí rozplynul, když se k němu Fram s Mishou začali hravě lísat. (Pak mě už čekala „jen“ dvouhodinová výpověď na policejní stanici. Některé ze zraněných prý policie již hledala několik let …)
Závěrem tohoto příběhu je třeba zdůraznit: aljašští malamuti, jako severské tažné plemeno, byli vždy vedeni k vstřícnosti k člověku. Každý – k lidem agresivní pes – byl Inuity bez milosti utracen. Fram se ke všem lidem chová přátelsky (k ženám obzvláště) a k dětem je velmi ohleduplný a něžný. Na obranu nebyl nikdy pochopitelně cvičen (což by ostatně s malamutem činil jen slaboduchý blázen). O malamutech se dokonce tvrdí (i v odborné literatuře), že nebrání svého pána. Je pravda, že Misha mě „bránil“ jen výhružným štěkotem. Fram je však na mně odjakživa „závislák“ a navíc je to (na rozdíl od Mishi) dominantní pes. V každém případě mi Fram pomohl vyváznout z prekérní situace se zdravou kůží a navíc mi štědře umožnil opět (jak už mnohokrát) nahlédnout do své úžasné psí duše.
