Hrátky se hříbátky 17.

Vyjadřovací schopnosti koní jsou široké, ale asi nejvýrazněji vnímáme výraz koně podle jeho postavení uší a pohybů huby a celkového postoje těla. Tyto komunikační prvky používají koně k vzájemnému dorozumívání, sdělování svých emocí a přání svému okolí.

V mnoha knihách se můžeme dočíst, co které gesto nebo výraz u koně znamená. Že přitisknuté uši k hlavě značí zlobu, strach, agresi, zatímco uši nasměrované dopředu pozornost, uši rozložené do stran klimbání … Abychom mohli posoudit, co se skutečně v koni odehrává, musíme vzít na zřetel celé tělo a kontext, v němž se daný výraz u koně vyskytne.

Setkávám se s tím, že lidé po koních vyžadují samé „kladné“ výrazy, a to při všech úkonech s nimi prováděných. Kůň se nikdy nesmí na člověka „zašklebit“, aby nebyl považován za zlého, někteří lidé koně za takové projevy trestají, nebo se koní bojí a při náznaku sklopení uší prchají před koněm ve strachu pryč. Měli by si ale uvědomit, že i tyto výrazy do projevů koní patří, zejména do těch herních, a nemusí nutně znamenat, že je kůň ve výrazné nepohodě, nebo dokonce k lidem neurvalý a zlý. Spíš zbytečné trestání koní za herní projevy a chování ke koním bez odlehčené hravosti udělá z koně skutečně nebezpečné zvíře.

Grimasu s přilepenýma ušima k hlavě můžeme pozorovat i při hrách hříbat nebo mladých koní během jejich bezstarostného dovádění, kdy se pošťuchují, aniž by agresivně útočili. Při vzájemném kontaktu vystřídají výrostci celou škálu výrazů, a to během chvilky. Sklopení uší tak může vyjadřovat mnoho sdělení, od výzvy ke hře přes soustředění na hru a známku vyvíjeného úsilí až po výraz „to přeháníš, je toho na mě moc“. Všechna tato sdělení mohou být pro člověka při hrách s koňmi velmi užitečná. Při jejich posuzování je nutné si uvědomit, že koně nepřemýšlejí stejným způsobem jako lidé. Kůň své chování odvíjí spíš od emocí než od rozvážného plánování, a své emoce dokáže velmi rychle prostřídat. Na rozdíl od lidí se koně se svými emocemi netají, dávají je okatě najevo právě ve svém výrazu, a tím umožňují svému okolí předvídat jejich následující akce. Znalost obvyklého chování u konkrétního jedince je také jedním z klíčů k pochopení jeho momentálního rozpoložení a správného dešifrování dalšího vývoje jeho chování. Ze zcela praktického hlediska nám tyto výrazy napovídají, kdy můžeme koně víc škádlit, abychom dosáhli rychlejší reakce, nebo naopak kdy ubrat tlak.

Na obr. 1 je kůň zván k následování člověka v pozici „při sobě“ – člověk určuje svým pohybem, kterým směrem a jakou rychlostí se má kůň pohybovat. Výraz koně přitom nenaznačuje výraznou angažovanost z jeho strany. Zcela jiný výraz můžeme u téhož koně pozorovat jen o pár minut později (obr. 2). Toto šklebení koně přichází jako reakce na přivolávání k člověku z větší vzdálenosti po sérii rychlejších cviků, navíc je vyžadováno, aby kůň přiběhl rychle. Z pohledu na „šklebení“ koně by se mohlo zdát, že se na člověka řítí nebezpečně naštvané zvíře, a nebýt to v průběhu hry a v reakci na výzvu, asi by to byl pro člověka stojícího před koněm problém. V momentě, kdy se však kůň přiblíží do vzdálenosti na jeden skok k hranici osobního prostoru člověka (obr. 3), přechází kůň do klusu a výraz povolí. Při následném kontaktu s člověkem již není po „nepřátelském“ šklebu ani památky (obr. 4).

Další série obrázků ukazuje jiný způsob přivolání téhož koně (v rozpětí pouze několika minut od předchozího „rychlého“ přivolání). Na obr. 5 přijímá kůň signál k přivolání. Z postoje koně je patrné, že tento signál upoutal jeho pozornost. Obr. 6 ukazuje, že se rozhodl jej akceptovat, přičemž výraz se příliš nemění. Můžeme si však všímat změn v držení těla, kdy při chůzi nese kůň hlavu a krk v uvolněné pozici a na hranici osobního prostoru člověka ji při zastavování ještě sníží (obr. 7). Jak při pomalém, tak při rychlém přivolání kůň respektuje hranici osobního prostoru a jeho narušení je dosaženo až přikročením ke stojícímu koni, tedy z vůle člověka (obr. 8).

Kůň tak při obdobné činnosti vystřídal zcela odlišné výrazy. Jediný rozdíl je v požadované rychlosti, akčnosti provedení, a s tím související naléhavosti při přivolání. To, že se kůň během hry zašklebí při zvýšení požadavku, nemění nic na jeho respektu k přivolávajícímu (toto se ukazuje zvlášť v respektování osobního prostoru člověka). Pokud by však člověk reagoval agresí v momentě, kdy je kůň v takovém emočním rozpoložení, mohlo by se hraní zvrtnout v boj. Své bezpečí si tak při hře s koňmi hlídá sám člověk.