Aratinga zlatohlavý (Aratinga auricapilus)
Postupně pak jsme chov rozšířili o jejich nejbližší příbuzné, aratingy sluneční a konečně i zlatohlavé. A o tom, že jsou všechny tři druhy navzájem příbuzné, svědčí skutečnost, že někteří taxonomové uvádějí aratingu zlatohlavého i jendaje za poddruh aratingy slunečního.
Popis
Samec i samice aratingy zlatohlavého jsou tmavě zeleně zbarvení; čelo, uzdička a oblast kolem oka jsou oranžově červené, přední část temene nádherně zlatožlutá. Břicho a spodní část prsou, kostřec a spodní záda tmavě červené, letky modré, spodní krovky křídelní oranžově červené. Ty vyniknou za letu. Ocas je olivově zelený s modrým koncem, zobák šedavě černý. Dosahují celkové délky 30 cm.
I když jsou jedinci různého pohlaví stejně zbarveni, pozorné oko chovatele rozezná nepatrný rozdíl v zářivějším vybarvení hlavy dospělého samce. Mladí jedinci jsou vybarveni o mnoho matněji a samozřejmě s tmavými zornicemi.
U nás pravděpodobně najdeme jen nominátní formu, tedy aratingu zlatohlavého severního (Aratinga auricapilus auricapilus). Sami odborníci udávají, že druhý uznávaný poddruh, Aratinga zlatohlavý jižní (Aratinga auricapilus aurifrons), se bez přesné identifikace původu nedá bezpečně určit. Areály rozšíření obou poddruhů, tedy severního (A. a. auricapilus) a jižního (A. a. aurifrons), na sebe na východě Brazílie bezprostředně navazují. Uvádí se, že poddruh A. a. aurifrons je celkově tmavěji zbarven a postrádá červeně zbarvený kostřec. Zbarvení tváří a hlavy obou poddruhů však vykazuje jistou variabilitu. Z toho plynou samozřejmě i potíže s přesným určením, nemluvě již o tom, že v minulosti docházelo k vzájemnému křížení obou poddruhů.
Stavy v přírodě
Pokud však chceme získat pravdivý údaj o výskytu tohoto aratingy v přírodě, ocitáme se před značným problémem. Totiž podle nejnovějších údajů v Atlasu papoušků Matthiase Reinschmidta jeho stavy v přírodě jsou ohrožené a celkové počty se odhadují maximálně na 10 000 jedinců (stejně jako např. Ary zeleného nebo vojenského!) a jeho stavy mají klesající tendenci. Pokud se toto tvrzení zakládá na pravdě, proč tedy není aratinga zlatohlavý uveden v Dodatku A Washingtonské dohody o ochraně druhů, stejně jako oba výše uvedené druhy arů? Thomas Arndt ve svém „Lexikonu papoušků“ uvádí, že jeho zvyky v přírodě jsou „v podstatě neznámé“, stejně jako jeho strava či chování při hnízdění. Samozřejmě se dá odvodit, že toto bude pravděpodobně zcela srovnatelné například s chováním Aratingy jendaje ve volné přírodě. „Byli pozorováni v párech nebo menších skupinkách 4–10 ptáků, je však obtížné je rozeznat na stromech pro jejich kamuflující zbarvení; let mají svižný a vlnitý a pronikavě křičí zvláště za letu“ (uvádí Arndt).
O to víc však překvapí pozorného čtenáře údaj na „odborném“ webu Ararauna.cz, který českého chovatele informuje o aratingovi zlatohlavém doslova „… je velmi častý, počet divoce žijících jedinců neklesá… Každoročně jej odchovávají desítky až stovky českých chovatelů.“ To není třeba už nijak komentovat. Asi tedy nám nezbude nic jiného než se do Brazílie vypravit a zjistit skutečný stav sami … V každém případě je zřejmé, že příroda pro nás skrývá ještě mnoho nepoznaného.
Náš chov
Před pěti lety jsme si pořídili pár aratingů zlatohlavých a od té doby je také pravidelně odchováváme. Pravda je, že jsme u nich nikdy nezaznamenali tak početné odchovy jako u jendajů. V průměru jsou dvě mláďata v hnízdě, výjimečně tři, snůška 3–4 vejce. Líhnutí probíhá za 26 až 27 dní, mláďata setrvávají v budce zhruba 65 dnů a jsou rodiči dokrmována další až 4 týdny. Ostatní, tedy způsob chování, krmení, hnízdění a další, je zcela identické jako u aratingy jendaje.
Aratingy chováme v celoročních voliérách s výletem 1×2×2,5 m, v zimě udržujeme teplotu 7 až 12 °C. Určitě se přimlouváme za dostatečně velký prolet na světlém, pokud možno slunném místě. Jen tady se aratingy předvedou v neustálém pohybu a můžeme pozorovat jejich harmonické barvy opeření. Ale samozřejmě nejhezčí podívaná je na letící hejno arating v přírodě, které jsme pozorovali třeba v horském deštném lese v rezervaci Manu v Peru z nadhledu v zapadajícím slunci. Přestože se jednalo z chovatelského hlediska o méně atraktivně zbarvené aratingy tmavohlavé, lesklo se jejich opeření, až přecházel zrak, a byl to nezapomenutelný zážitek.
Pár sestavený z nepříbuzných mláďat začal hnízdit až třetím rokem a nikdy jsme nezaznamenali častější hnízdění jak jedenkrát ročně, kromě jiného asi také proto, že mláďata ponecháváme u rodičů až téměř do dospělosti. I v době mimo hnízdní sezónu, která začíná v dubnu až květnu, nocují ve stojatých budkách vysokých 35 cm. Po dřívějších zkušenostech jsou zhotoveny z dubových prken. Bohužel samice na dně nesnese žádný hnízdní materiál a před snůškou budku zcela vyčistí.
Krmíme obvyklou směsí pro papoušky, v době hnízdění naklíčenou. Samozřejmě preferují, stejně jako ostatní papoušci, především slunečnici, která tvoří asi jen 30 % směsi zrnin. V době odchovu mláďat podáváme klasickou vaječnou míchanici, obohacenou směsí pro ruční krmení papoušků, vitamíny a mineráliemi spolu s několika piškoty. Tu však ochotně přijímají jen v době, kdy jsou mláďata malá, tedy zhruba první 2 až 3 týdny. Z ovoce mají nejraději jablka a některé drobné bobulovité ovoce, osvědčil se nám rybíz (červený, černý, bílý), později dostávají jeřabiny a kukuřici, případně slunečnici v mléčné zralosti. Ze zeleného krmiva preferují pampelišku před salátem a ptačincem. Samozřejmostí je grit a větve na okus.
Letošní odchov
Rádi bychom se ale zmínili o zajímavém letošním odchovu, kdy se vylíhla dvě mláďata, jedno krátce po vylíhnutí zahynulo a po opeření druhého jsme zjistili, že se s největší pravděpodobností bude jednat o barevnou odchylku, tedy mutaci. Jeho opeření je celkově zesvětlené a oči výrazně červené, jak je vidět na fotografiích. Mělo by se jednat o mutaci plavou, nebo také isabelu, jak se dříve tato mutace nazývala. I ve stáří půl roku má červené oči (skořicová mutace by měla ztratit červenou barvu očí již ve hnízdě). Červené zbarvení očí se tedy zdá být trvalé. Již známe pohlaví, jedná se o samce. Je to vitální, silný jedinec, zřejmě i proto, že vyrůstal sám. Pokusíme se v dalším chovu tuto zajímavou barevnou odchylku stabilizovat, neboť kromě odchovu mutace lutino v roce 1974 v Sao Paulo, jak uvádí Vašíček, není v literatuře o jiné mutaci u tohoto druhu papoušků žádná zmínka. Dědičnost této mutace by měla být recesivní.
Aratingy zlatohlavé můžeme každému vřele doporučit pro jejich nenáročnost, otužilost a vitalitu. Pokud ovšem někomu ze sousedství nebude vadit poněkud pronikavý křik. Pro nás chovatele papoušků je křik našich svěřenců spíš pohlazení; pokud se ozývají, je to známka toho, že je všechno v pořádku! Navíc budete mít dobrý pocit, že uděláte něco málo pro záchranu dalšího živočišného druhu.
