Začínáme s holubářstvím – 8. díl, Holubi homéři
Současná terminologie začlenila tyto holuby vzniklé na bázi holuba poštovního, zkráceně někdy nazývané homéry, mezi holuby tvaru. Ovšem ještě blíže stojí skupina původních bradavičnatých plemen holubů, jejichž plemenné znaky a mnohdy i barevné rázy jako by homérům z oka vypadly. Osobně se domnívám, že rozšiřující se paleta homérů zasluhuje samostatné určení. Poštovní holubi stáli u zrodu mnoha dalších plemen, například benešovských holubů nebo kingů, ovšem u nich nejsou „poštovní znaky“ natolik markantní, aby ovlivnily dlouhodobé šlechtění.
Poštovní holub
Nebylo by správné nezačít představení této skupiny poštovním holubem. Dnes stále více poštovních holubářů rostoucími finančními nároky (letový sport je nákladný), vlivem sousedských sporů či nařízení úřadů je nuceno držet poštovní holuby k jiným účelům, než jsou závody, a někteří jim nemohou poskytnout ani volný prolet. Vzniká tak situace, kdy tito chovatelé, milující své holuby, hledají možnosti k setrvání v chovu poštovních holubů a současném naplnění svého soutěživého ducha, kdy se chtějí pochlubit svými odchovanci. Proto se v rámci poštovního holubářství hledají cesty, jak plnohodnotně vystavovat holuby, u kterých není požadavek na výkon. A zdá se, že to opravdu jde. Současně pronikl poštovní holub i do sféry okrasného holubářství, kde patří k plnohodnotným výstavním plemenům, zde ovšem vždy bez nároku na dosažený výkon. Hodnotí se zejména jeho tvary, osvalení, kvalita křídel a tvar letek, zatímco na „letově neefektivní znaky“, jako je barva očí, klenba hlavy či zbarvení, se neklade důraz vůbec. Poštovní holub je mimořádně zajímavý i z hlediska genetiky, neboť v současné době, a to zejména v zahraničí, je v jeho rejstříku snad kompletní plejáda modifikátorů zbarvení včetně jejich kombinací. Proto už nemůžeme použít oblíbené klišé „odpovídá barevnosti poštovních holubů“, aniž bychom použili přívlastek „původní“. Z poštovního holuba, a to zejména ve Velké Británii a v USA, v poslední třetině 19. století a v první polovině 20. století vznikla svébytná plemena za účelem dosažení „výstavní“ formy. Jako i v jiných případech, vyšlechtěná plemena byla většího, těžšího a celkově masivnějšího utváření, čímž velmi brzy vzaly za své letové dovednosti. Dnes se jedná o typické voliérové holuby, jejichž šlechtění nebývá nijak snadné. Některé speciální kluby sdružující chovatele těchto plemen jsou velmi staré, například německý klub započal činnost již roku 1900. K nalezení speciálních informací doporučuji internet, kde jsou prezentace, fotogalerie a vzorníky plemen, všechna plemena homérů, jejich chovatelé a kluby.
Anglický výstavní
Koncem 19. století vznikl ve Velké Británii anglický výstavní. Má velmi silnou, mohutnou a hrdě vzpřímenou postavu s velmi protáhlou klenbou lebky, na kterou plynule navazuje velmi silný a tupý zobák. Eleganci dodává do písmene V tvarované ozobí a perlové oči, které jsou přítomny u všech rázů včetně bílých. Barevnost vycházející z tzv. původní poštovní řady doplňuje hnědá pigmentace a faktor bělouš. Vzorník hovoří o výrazu dravého ptáka, posuďte sami z přiložených fotografií. Velikost chovatelského zařízení, budníků, krmítek a sedaček musí odpovídat nárokům těchto holubů, jejichž hmotnost se pohybuje až kolem 900 gramů při poměrně vyvážené stavbě těla.
Antverpský výstavní
Antverpský výstavní byl vyšlechtěn v poslední třetině 19. století z antverpských poštovních holubů, indiánů, racků a některých dalších plemen. Cílem bylo vytvoření holuba hlubokého postoje s charakteristickým oválným tvarem hlavy a zobáku, který je přirovnáván k vejci. Proč má anglický holub belgické pojmenování? Protože jeho základem byli holubi dovezení z kolébky poštovního holubářství, kterou je právě Belgie. V té době ještě poštovní holubi nebyli zcela ustálené typologie a chovatelé rozlišovali zejména mezi typem lutyšským a antverpským. Zatímco lutyšský typ se vyznačoval delším zobákem, jemnější stavbou krku, antverpský byl poněkud silnější, středního až krátkého zobáku s velmi dobře zaoblenou hlavou, nikoliv nepodobnou s racky. Právě tento výraznější typ se velmi dobře zabydlel ve Velké Británii a položil základy zajímavého výstavního plemene, které ovšem stále bojuje o přízeň holubářů. Oči antverpských výstavních jsou červené až oranžové, ozobí mírně odsazené, jemné struktury, postava zvětšená. Barevnost je srovnatelná s anglickými výstavními.
Ryzí výstavní
Holub u nás označený jako ryzí výstavní vznikl rovněž ve Velké Británii v první třetině 20. století. Oproti poštovnímu holubovi se jeví kratší a silnější, přičemž na první pohled zaujme či překvapí linie jeho hlavy. Na ní je dlouhodobým šlechtěním zvýrazněna linie čela, která vzniká velmi vzácným odsazením, které je posunuto až kousek za ozobí. Výraz hlavy doplňují perlové oči, zobák je zesílený, přičemž obě jeho čelisti jsou stejné síly. Zajímavostí je, že ryzí výstavní nejsou uznáni v bílém rázu, ale jen v několika základních rázech v černé a červené intenzivní a rozředěné řadě, též s modifikací bělouš.
Exhibiční holub
Výrazným zástupcem skupiny homérů je exhibiční holub, který vznikl ve Velké Británii kolem přelomu 19. a 20. století, křížením antverpských poštovních holubů, anglických výstavních a dlouhozobých rejdičů. Jeho směřování vedlo k prodloužení nejen linie hlavy, ale též krku a postavy, čímž vznikla velmi unikátní kombinace klínovitého a silného těla, klínovité a velmi dlouhé hlavy. Výraz tohoto holuba je smělý a i při jeho velikosti by měla být zachována obratnost a dostatečný temperament. Hlava by se měla zužovat co nejméně, vrcholem chovatelského snažení je zobák, který je stejně silný, dlouhý a přitom tupý. Oči jsou perlové, bez prokrvení, zatímco svalnatá postava je širokého a hlubokého tvaru, s elegantně pozvednutou hrudí.
Americký výstavní
Americký výstavní neboli show racer je plemenem, které v Evropě v posledních několika letech zažívá zlaté časy. Nenápadně, ale velmi obšírně se rozšiřuje i po českých luzích a hájích. Americký výstavní byl vyšlechtěn z poštovních holubů dovezených z Velké Británie a Belgie v USA v první polovině 20. století. Vyznačuje se jen mírně silnější, avšak velmi vzpřímenou a hrdou postavou. Jako u většiny amerických plemen, i zde obdivujeme značnou šířku hrudi, křídla jsou silná a dobře kryjí záda, jsou výborně utažená u těla, zobák je silnější a tupý se stejně silnými čelistmi. Dokonalost přidává do tvaru písmene V rostlé ozobí, které u starších jedinců může být i hrubší, ale podobně jako u gigantů nesmí narušovat linii hlavy. Toleranci zasluhuje spodní ozobí (pod dolní čelistí) u starších jedinců. Při hodnocení si všímáme osvalení, holub nám doslova musí utíkat z ruky, dále utaženosti opeření, pro které je přirovnáván k holubovi „z kamene“. Dosud se na našich výstavách setkáváme zpravidla s průměrnými jedinci, ale je jen otázka času, kdy se i naši chovatelé dostanou na vyšší úroveň. Dá se konstatovat, že američtí výstavní mají největší rejstřík barevných a kresebných rázů, kde nechybí modifikátory mléčný, toy stencil nebo dominantní opál, též indigo a grizzly.
Gigant
Ještě než naše veřejnost objevila show racery, zamilovala si giganty. Tento v těle nejmohutnější homér vznikl v první třetině 20. století v USA z křížení karnó, mondénů, anglických výstavních a poštovních holubů. Původní záměr vyšlechtit užitkové plemeno na bázi poštovního holuba přerostl ve směřování v typické výstavní plemeno ladných tvarů, velmi zmasilé, vynikajícího opeření. Při síle postavy dominuje jeho vizáži kompaktnost, vznikající kombinací hrdě nesené hrudi a krátkého těla, s vodorovně neseným ocasem. Ideální hmotnost se v závislosti na stáří a pohlaví pohybuje v rozmezí mezi 750 až 1 150 gramy. Velmi důležitá a šlechtitelsky nesnadná oblast představuje klenba a šíře hlavy, její plynulé obloukovité navázání na dostatečně široce nasazený, zkrácený a silný zobák, jehož obě čelisti by měly být stejně silné. To se na mnoha holubech nedaří. Stejně tak velmi často ozobí rostlé do tvaru písmene V přerůstá a narušuje linii hlava – zobák. Barevnou paletu velmi ochotně zpestřili opálové, grizzly či indigo, zatímco bílý ráz si zasluhuje větší prošlechtění.
Německý výstavní
Dlouhodobě nejoblíbenějším z plemen této skupiny je německý výstavní (NVH). Vznikl před více než stoletím v Německu na bázi poštovního holuba a některých dalších plemen, jako byli antverpský a anglický výstavní, rackové či dragouni. V současnosti je to velmi elegantní a ušlechtilý holub, na kterém vyniká delší, v ramenou silně nasazený krk, dále delší a nepodkleslé nohy, hluboká a široká, vodorovně nesená postava velikosti podobné s poštovním holubem. Krásu plemene završuje oblast hlavy, která se vyznačuje prodlouženým zaobleným tvarem, k zobáku se klínovitě zužujícím. Nejvyšší bod hlavy je nad očima, směrem dozadu navazuje plynulý přechod v záhlaví. Ozobí se nachází co nejdále na zobáku, přičemž směřuje téměř až k jeho špičce. Velmi důležitý je jeho tvar, který připomíná nepatrně vykrojené a plné široké srdíčko, je hladké, bez dělení. Zkušený chovatel ukáže začínajícímu holubáři předvýstavní přípravu ozobí u tohoto plemene, naučí ho i případné korekce na špičce zobáku, které se uplatní nejen u NVH, ale u většiny plemen ze skupiny homérů. Barevnost NVH je vzhledem k jejich prošlechtění dovedena do dokonalosti, přítomny jsou i hnědé a bronzové rázy, dále bělouši a celá plejáda rázů typických pro původní poštovní holuby.
Polský výstavní a maďarský výstavní
Zatímco belgické a holandské formy výstavních holubů se u nás více nezabydlely, a jestliže ano, plní spíše roli krmičů jiným plemenům, ke slovu přichází polský výstavní a maďarský výstavní. Polský výstavní je typologicky velmi podobný s původním poštovním holubem, avšak chová se dosud pouze v sivém zbarvení způsobeném ledovým faktorem. Větším plemenem, vyšší a mohutnější tělesné stavby je maďarský výstavní, kterého zdobí také krátký rous. Barevná škála tohoto plemene je mnohem širší a rozšiřování barevných rázů nic nebrání.
Chovatelé homérů se v minulosti po celém světě rekrutovali převážně z bývalých poštovních holubářů, ale dnes již velmi často toto tvrzení neplatí. Skupina holubů vzniklých na bázi poštovního totiž svou tvarovou pestrostí, nesčetnými formami hlavy, zobáku a ozobí, jakožto i slušnou barevností a majestátným zevnějškem splňuje kritéria, pro která bije srdce nejednoho okrasného holubáře.
