Psí konverzace – část 20. Klíč k tajemství psího jazyka
Ohromující solidarita
Guru horských tuláků Miloslav Nevrlý o Rodně ve svých Karpatských hrách napsal: „Nahoře, na dva tisíce tři sta metrů vysokých hřebenech Rodnejských Alp, jsou krásné říše: trávy, zelené hřbety, miliony červených rododendronů, nízkých a něžných. Dvakrát denně bouřky, mlhy i slunce. Jdeš hřebenem dny k jihovýchodu a všude jen trávy: lesy jsou až hluboko pod tebou. Občas jezírka, jezera, stáda. Po skalách posedávají podhorní pěvušky, mají divoce svištivý let. Opuštěné hřebeny.“
Šlapali jsme vytrvale od božího rána. Dole pod námi se válelo vlnobití mlh, ale my si vykračovali v zubatém říjnovém slunci za svěžího horského voňavého větříku po plochém hřebenu. Když jsem pocítil hlad, „zaparkovali“ jsme u jedné skalky, psům jsem nalil do misek vodu a zašátral v boční kapse báglu po tatrance. Rozvinul jsem karimatku: byl čas si pohovět. Z údolní mlhy se k nám nahoru prodral nějaký kroužící dravec, a proto jsem vylovil z batohu triedr. Jestřáb mi brzo zmizel z dohledu a já jsem s dalekohledem na očích zkusmo zapátral po okolí. Když jsem triedrem „dobloumal“ k asi tři sta metrů vzdálené skalce, roztřásly se mi vzrušením ruce. Na plochém kameni vyhřátém sluncem dřímal vlk: hlavu položenou na předních tlapách. Co nejtišeji jsem psy přesunul do úkrytu za naše kameny a znovu zaujal pozorovací polohu ležícího „střelce“ v tísnivých obavách, že vlk určitě zmizel. Nikoliv – spokojeně klímal na svém místě. Čas běžel: šelmu jsem pozoroval už dobré dvě hodiny. Po dlouhé době zvíře zvedlo hlavu, namáhavě povstalo a otřepalo se: byla to značně opelichaná vlčice. Udělala pár namáhavých kulhavých krůčků, zatočila se a znovu ulehla. Bylo zřejmé, že své nejlepší časy měla již dávno za sebou; to také vysvětlovalo, že nás nezpozorovala: vítr jsme měli sice dobrý, ale za to, že nás nezaznamenala, jsme jistě vděčili jejímu slábnoucímu sluchu a zraku. Slunce se klonilo k obzoru, krátký říjnový den se kvapem chýlil ke svému konci. Náhle vlčice pozvedla hlavu a pozorně hleděla pod sebe do údolí. Po chvíli jsem hluboko pod ní zaznamenal pohyb: v řadě za sebou klusali vzhůru na hřeben tři vlci. Vlčice se s obtížemi zvedla, vrtěla ohonem a vydávala něžné kničivé zvuky. Vlci doběhli k ní a všichni se v klubku něžně a horlivě zdravili. Vlčice jim se sníženým těžištěm těla oňufávala čenichy a s hlavou na stranu jim olizovala koutky úst jako malé vlče. Dočkala se: vlci pěkně po sobě vyvrhli před ni na zem tři kopičky masa, které vlčí babička hltavě spolkla. Přemohlo mě dojetí: byl jsem právě na vlastní oči svědkem obdivuhodné vlčí solidarity, o které jsem již mnohokrát četl, a která – v souvislosti s tradovanou vlčí agresivitou – vypadá až neuvěřitelně!
Terénní zoolog (a skvělý výtvarník) Ludvík Kunc popsal případ staré bezzubé vlčice, ulovené u kravína ve vesnici Runina na východním Slovensku. Vlčice se zde živila na mrchovišti na nahnilém mase rozkládajících se telat. Pitva potvrdila původní domněnku, že vlčí smečka musela starou vlčici krmit natrávenou vyvrženou potravou, jinak by totiž nemohla přežít – nemohla totiž samostatně lovit ani si sama urvat maso z čerstvé kořisti. Jiný případ uvádí Barry Holstun Lopez v knize O vlcích a lidech – pitva uloveného vlka v Montaně odhalila, že v mládí utrpěl vlk hrozivý úraz – patrně los mu kopytem rozdrtil spodní čelist a poškodil mu i temeno lebky. Smečka se musela o svého zraněného člena dlouhodobě starat, jinak neměl šanci přežít. Všechny rány se vlkovi zhojily a on se ještě několik let těšil plnohodnotnému životu.
Citát
Pěknou charakteristiku životaběhu vlčího a psího života přinesl ve své knize Očima vlka Robin Hobb: „Pro vlky, stejně jako pro psy, je život kratší, měříte-li ho podle počtu dní a návratu ročních období. Ale již za dva roky vlče dělá všechno to, co člověk za dvacet let. Dosáhne maxima své síly a velikosti a učí se všemu, co je potřeba umět jako lovec, jako druh či jako vůdce smečky. Svíčka jeho života hoří rychleji a jasněji než lidská. Za deset let zvládne vše, co zvládne člověk za pětkrát či šestkrát delší dobu. Jeden rok vlkovi uběhne asi jako deset let člověku. Čas není skoupý, když se žije v ustavičném nyní.“
Při studiu příkladů vlčí solidarity musí člověku vytanout na mysli otázka, čím jsou staří nebo zranění vlci pro ostatní členy smečky vlastně tak důležití, že o ně pečují? Co je k tomu vede? Zcela nepochybně duch smečky a silné rodinné vzájemné vztahy. Vlci ve smečce mají k sobě mimořádné citové vazby. (Tento povahový rys, toto solidární cítění je známo i u jiných zvířat – např. u slonů, kosatek, delfínů, goril atd.)
Apoteóza mládí?
Naše současná lidská civilizace dospěla ke kultu zbožnění mladistvé výkonnosti. Jakoukoliv slabost jsme si uvykli skrývat, aby nám nikdo „nešel po krku“. „Ústup ze slávy“ je možno zpočátku kamuflovat – plastickými operacemi, přehrávaným elánem, povzbuzujícími tabletami, těžce nabiflovanou asertivitou … „Stáří“ jako by bylo neslušným slovem, které je třeba vytěsnit: do starobinců a hospiců, mimo dosah zraku, citu a sociální solidarity. Smrt se stala čímsi nepatřičně hrozivým, nedefinovatelným a nepřirozeným. Na stáří a smrt „není čas“. Lidé ztratili vědomí solidární sounáležitosti rodiny (rodinné smečky), které patřilo odjakživa do vesnických usedlostí, a které kdysi přivedlo vlky k ohništím našich předků, aby nám dalo naše nejlepší přátele – psy.
Ani naši domestikovaní psi v sobě již nenesou onu naléhavou vlčí solidaritu svých (vlčích) prarodičů. U současného způsobu chovu – většinou solitérního – to ani není možné. Pouze u smečkového chovu – např. tažných saňových psů nebo loveckých plemen chovaných ve smečkách pro parforsní hony – je možno fragmenty tohoto přirozeného cítění divokých psovitých šelem ještě vystopovat. (Ostatně i u vlků chovaných v zajetí většinou tento charakteristický rys chování postupně ochabuje a zvolna se vytrácí. Patrně za to může nevhodné – umělé – složení vlčích smeček, necitlivě či neodborně sestavených člověkem; v těchto smečkách bývá zpravidla nevhodně vysoký počet sourozenců, který způsobuje příbuzenskou plemenitbu.)
Poznámka
Dovoluji si špitnout (pod čarou) ryze subjektivní myšlenku, za kterou by mě kolegové, kteří se zabývají etologií a komunikací psovitých šelem, pohaněli, pokud zrovna hned neupálili na hranici. Kdybychom stáli tváří v tvář, pošeptal bych vám ji asi jen do ucha, odpustit si ji však skutečně nemohu. Domnívám se, že psi přenesli svoji schopnost vlčí solidarity na jiný druh, totiž na člověka. Důkazy nám, podle mého názoru, přinášejí denně. Nevyvrhují nám sice (naštěstí) potravu, ale svou sociální solidaritu „ke svým lidem“ posunuli do jiné roviny.
Absence sociálního chování
Nedávno jsem obdržel zajímavý dotaz od pisatelky Jany D.: „Někde jsem četla o absenci sociálního chování některých psů. Co to znamená?“ Absence sociálního chování není psovitým šelmám vrozená; vždyť tyto šelmy jsou typickými sociálními zvířaty, a proto ke svému životu nezbytně potřebují sociální cítění a sociální komunikaci. Ale …
Nesnáším pojem „bojová psí plemena“: jako taková v podstatě neexistují a tento pseudotermín užívají většinou lidé, kteří o jeho smyslu nemají ani to nejmenší ponětí. Navzdory předešlým slovům ovšem nelze zastírat, že v minulosti (a nezákonně i dnes) jsou někteří psi používáni k neetickým (a kriminálním) psím zápasům. Mezi těmito psími gladiátory stojí na piedestalu američtí pitbulteriéři (k zápasům byli využíváni i bulteriéři a američtí staffordšírští teriéři). „Nejlepší“ linie psích zabijáků (kteří byli ovšem vychováni jednoznačně na likvidaci jedinců svého druhu – tedy psy; k lidem byli obecně a odjakživa nesmírně přátelští a důvěřiví) byly speciálně šlechtěny s absencí sociálního chování. Toto je jediný (ovšem zásadní) povahový rys, který je odlišuje od ostatních – „normálních“ – psů. Právě tento relevantní fakt umožňuje těmto psům likvidační boj se soupeřem, přičemž agresoři ignorují (patrně lépe řečeno – nevnímají) uklidňující signály (případně signály submisivity a vzdávání se), které jim jejich „protivníci“ vysílají. Na takové jedince přírodní evoluce pochopitelně nepamatovala, neboť psovité šelmy s vyblokovaným sociálním chováním by v divočině nemohly obstát, ani přežít: smečka by je vyhnala nebo společně usmrtila.
Psi s blokací sociálního chování útočí na jiného psího soupeře bez varování (tedy bez všech varovných signálů a „předeher“, které jsme si v našem seriálu podrobně rozebrali), razantně a na životně důležité části těla (např. hrdlo či krajinu břišní).
Zopakujme si
Psovité šelmy v divočině mohou přežít jen díky vzájemné spolupráci; aby jí byly schopny, musí mít nesmírně silné vnitrodruhové sociální cítění a dokonale propracovanou komunikaci. A rovněž bloky agrese! Jedinci s vyblokovaným sociálním chováním nejsou spolupráce v rámci svého druhu schopni!
Upozornění: Předcházející řádky nejsou ani v nejmenším nějakým inkvizičním kázáním proti pitbulteriérům! Naopak! Znám mnoho psů a fenek tohoto druhu, kteří jsou skvěle socializováni a jsou schopni s jinými plemeny komunikovat a oddávat se bezproblémovým hrám a společnému soužití.
Je třeba si uvědomit, že člověkem „šlechtění“ psů s blokací sociálního chování je patologicky nebezpečné a zvrácené! „Jádro pudla“ tohoto problému je jen a jen v tomto faktu! Nikoliv v nesmyslných seznamech „nebezpečných psích plemen“, jak je nyní sestavují zákonodárci na Slovensku (a jak je již sestavili v Severním Irsku, Německu atd.). Tyto „černé listiny“ svědčí pouze o nekompetenci a zabedněnosti lidí, kteří na pofiderním indexu pracovali, nebo pro něj zvedli ruku.
Kolo navíc aneb ještě k dominanci a agresivitě
Znovu se mi sešlo mnoho dotazů k problematice dominance psů (a jejich signálů) a k agresivitě psů (a jejich průvodních jevů). Podle mého mínění jsme již toto téma rozebrali velmi pečlivě a zevrubně. Domnívám se, že hlavní a kardinální problém netkví v samotných psech, nýbrž v nesprávném lidském chápání jejich chování a signálů, které vysílají. Bohužel mlhu ke vzájemnému porozumění vnáší do některých (nezkušených nebo naivních) hlav zmatek informací, které někteří „rádoby psychologové“ grafomansky šíří po internetu. Zaručené recepty pro majitele psů k získání pozice „superalfa“ – jako „zabírání psovi jeho pelíšek“, nenechávat „ležet psa nahoře na schodech“, nenechávat „ležet psa ve dveřích nebo na chodbě“, nikdy „nepřekračovat psa“, nenechávat psa „procházet dveřmi jako prvního“, nikdy nenechávat psa „začínat a končit hru“, nenechávat psa „vynucovat si pozornost“ a spoustu a spoustu dalších – považuji za hloupé a k ničemu. Používání ostnatých i elektrických obojků pokládám navíc za jednoznačně necitlivé týrání zvířat. Podobné metody nemají nic společného s empatickou komunikací se svým vlastním psem (kterého přece milujeme, nebo ne?). Čtenáře, kteří touží po zaručených receptech, musím zklamat: pes není vánočka, ani vídeňský řízek. Je to živý, inteligentní tvor, který potřebuje individuální přístup s dostatkem lásky a poučeného pochopení. Těm, kteří na tenkém ledu psí dominance tápou, mohu s čistým svědomím doporučit k prostudování knihu Barryho Eatona: Psí dominance: mýtus, nebo skutečnost? (nakl. PLOT, 2010) A jedním dechem dodávám: není to sice bible (!) ani dogma, ale přináší mnoho praktických témat k zamyšlení. A zamysleme se i nad slovy, která napsal A. Steiner (in Terminology Think Tank: Social dominance theory as it relates to dogs, 2007): „Označovat psa za dominantního může i uškodit. Označování jeho chování či osobnosti nálepkou „dominance“ povede spíše ke konfliktům než k harmonii v rodině.“
