Na pořadu je kočka
V praxi to však vypadá docela jinak. Vím, že se často stává, že kočička se druhý až třetí den po porodu otřepe a začne se zase vesele mroukat, koťata nekoťata. Pokud jí kocourka nedáme, intervaly mezi jednotlivými mroukáními se úměrně zkracují a nabývají na intenzitě. Jen málokdo si dokáže představit, co tenhle kočičí koncert (protože kluci začnou holkám sekundovat v hlasitých projevech o sto šest) udělá se sousedy v paneláku po dobu sedmi měsíců ve dne v noci. Ona totiž, když se začne mroukat kočka jedna, obratem dokáže rozmroukat všechny. Nemluvím ještě o tom, co to udělá se zdravotním stavem koček vůbec. Pokud se bude jednat o zvíře mladé, které bude potřeba ještě uchovnit, sebere se mu tím také šance zúčastnit se tolik potřebné výstavy. Docela určitě bychom se totiž zbytečně snažili připravit kočku na výstavu – přemroukaná kočka je pohublá, se špatnou kvalitou srsti, pokud vůbec nějakou má … Takové kočky posuzovatel striktně odkáže do patřičných mezí a většinou ještě připojí nějaký ten komentář o tom, proč berete na výstavu kočku bez výstavní kondice.
A tak nezbývá, než řešit stálé dilema: krýt, či nekrýt? Chovatel musí dodržet nařízení daná chovatelským řádem, výjimku je možno udělit pouze na základě veterinárního potvrzení (je zcela samozřejmé, že o výjimku nemůžete žádat každoročně, pouze ve výjimečných případech v zájmu zdraví zvířete).
Ideální řešení tedy bohužel neexistuje, nejenom kvůli „nařízením“, ale i pro zdraví kočky ji nemůžeme nechat rodit stále dokola a jinak uspokojit její potřeby není možné (kromě kastrace, o které u chovné kočky samozřejmě neuvažujeme).
Všechna zmíněná rozhodnutí a nařízení se týkají koček ušlechtilých, jejichž zájmy mají pomáhat chránit. Pomýšlí však také někdo na práva těch koček, které mají tu smůlu, že díky nezodpovědnosti a lhostejnosti lidí živoří na ulicích? Těch, které jsou veřejnými otloukánky pro kdejakého nemilovníka všech zvířat a hlavně koček? Nebo téma ochrany pro tyto tvory je méně zajímavé?
Příběh první …
Budu vám vyprávět jeden příběh, vztahující se k tomuto tématu. Mohl by se jmenovat „Příběh jedné kočičky a jejích potomků“.
V polovině léta se u nás na sídlišti objevila droboučká černo–bílá kočička. Statečně nosila svoje nadouvající se bříško, ostražitě se vyhřívala na sluníčku a v případě nebezpečí se utíkala schovat do hustého křoví, kde zřejmě našla dočasný azyl. Při procházce s pejsky jsem se od jedné paní dozvěděla, že milá kočička už je maminkou, že prý má tři koťátka. Paní byla hodná a kočičce do křoví občas přinesla něco na přilepšenou. Zvláštní je, že všichni pejskaři kočičí mamku tolerovali, bedlivě hlídali své hafany, aby se ke křoví ani nepřiblížili. Po nějakém čase, hlavně ve večerních hodinách, bylo možno vidět tři maličké „blešky“, vesele hopsající po trávníku, a jejich mamku, bedlivě je sledující zpoza křoví. Koťátka byla huňatá, dvě černo–bílá a jedna mourinka. Kočičí rodinka byla veřejností tolerována, všichni jejich žití sledovali se zájmem. Malé mindy byly důvěřivé, a protože jim občas někdo hodný přinesl něco na zoubek, byly také přítulné a mazlivé.
Všechno vypadá idylicky, že? Omyl. Jednou večer jsme se známou seděly na lavičce a sledovaly kočičí hrátky. Najednou z domu odnaproti vyběhla slečna s boxerem a rovnou si to namířila ke křoví, kde si hrála kočičí rodina. Psa na vodítku pobízela k útoku na koťata. Zatmělo se mi před očima a vyběhla jsem k ní s tím, jestli to myslí vážně. Slečna odvětila, o co že mi jde, že pes si přece musí na kočky zvyknout, že je ještě mladý. Naše debata po chvíli skončila s tím, že jsem suše konstatovala, že pokud toho nenechá, okamžitě volám policii. Tuto kauzu jsem nakonec vyhrála, slečna s nadávkami nakonec i se psem odešla.
Moje známá mi řekla, proč jsem se do toho pletla, když se jedná jen o pouliční kočky. Jen? Podle mne nikdo nemá právo ubližovat žádnému živému tvoru, ať již je venkovní, či nevenkovní, jedno, jestli je to kočka, pes, ježek … Pro tuto chvíli jsem tedy vyhrála a možná koťatům zachránila i život. Bohužel, jen pro tuto chvíli.
Jak jsem se již zmínila, koťata byla důvěřivá, miloučká, nechala se hladit a později za lidmi běhala jako pejsci. Minulý měsíc mi bylo divné, kam ta barevná mrňata zmizela. Paní, co je občas nakrmila, mi řekla, že jedna slečna z protějšího domu na ta dvě barevná prý schválně najela autem, prý ji viděli. Tělíčka nechala ležet u kraje chodníku, tak je ta paní se synem pochovala. Zůstala jen ta nejmenší kočička, mourinka. Asi proto, že byla nejen maličká, ale i plachá. Před časem ji mamka opustila. Občas ji vídáme běhat po sídlišti, asi zase vyrazila na námluvy. Maličká zůstala sama. Ta hodná paní jí pod schody do tmavého koutku dala krabici a občas jí tam naplnila mističku jídlem. Maličká k ní pěkně přilnula. Mohli jste vídat paní, jak jde po chodníku se svým pejskem a krok za nimi vážně kráčí maličká kočička. Když se paní zastaví, stojí i maličká. Paní jde vlevo, kočička také … Nedávno se hodně ochladilo. Řada lidí (těch hodnějších) začala mít o kočičku obavy. Je maličká, přežije sama zimu? Navíc je více než přítulná, nebude následovat svoje sourozence? Tenhle příběh má nakonec šťastný konec. Paní si maličkou po dohodě s rodinou nakonec nastěhovala domů. A kočička – ač jen pouliční micka – je od samého začátku absolutně čistotná. Okamžitě pochopila, co je kočičí WC. Navíc je neuvěřitelně mazlivá, asi se snaží paničce odvděčit za to, že ji ušetřila smutného osudu toulavé kočky. Tento příběh měl šťastný konec. Mám však ještě jeden, ten jej bohužel neměl.
Příběh druhý …
Minulý rok před Vánoci mne při procházce s pejsky po sídlišti zastavila známá. Prý mi musí říci něco důležitého, prý budu mít radost. U popelnic, naproti jejímu domu, v těch šílených mrazech, prý v poledne ležela krabice se třemi malými koťátky. Prý byla tak do dlaně, pískala a choulila se k sobě. Málem mne ranila mrtvice, když na moji otázku, co s nimi udělala, odpověděla, že nic, že je tam nechala. Zeptala jsem se jí, z čeho že bych měla mít radost? Z lidské bezcitnosti? Vůbec nechápala. A já zase nechápala ji a člověka, který dopustil, aby jeho kočička porodila koťátka, a on jí je po pár týdnech bezcitně sebere, pohodí je jako smetí někde k popelnici a nechá je surově zemřít na větru a mrazu. A nechápala jsem známou. Našla je přece živá, a ač motoristka, nenašla v sobě ani trošku soucitu, aby je vzala a zavezla do kladenského útulku, obětovala pár minut a pár korun za benzin. Já vím, že kdyby mi to řekla hned, a kdyby koťata žila, že já bych je tam nenechala, i kdyby mně to mělo zkomplikovat život. I kdybych je musela vzít domů, nakrmit, dát do „karantény“ a později se jim postarat o nový domov.
Možná by bylo třeba postihovat, a tvrdě, nezodpovědnost některých lidí, jejich bezcitnost. Neodsuzovat a netrestat zvířata. Většina uličních koček totiž majitele má. Ale ti se o ně odmítají starat, natož o jejich potomky. A tak kočičky končí na ulici. Přitom by stačilo obětovat pár korun a nechat domácí mindu vykastrovat. Pak by odpadly otřesné likvidace kočičích potomků a nebyly by dále rozšiřovány řady koček na ulicích. Proč osudy těchto kočičích vyhnanců nikoho nezajímají, ani nedojímají? Čím se tak liší od těch koček ušlechtilých. Proč nemají žádná práva? Kdo jim určil roli uličních vyhnanců a otloukánků? Myslím, že to byl člověk. Chápu, že lidskost všem lidem asi není dána, ale díky jí bychom se měli lišit od zvířat. Měl by to být cit, který prý zvířata nemají. Někdy však mám pocit, že je to právě naopak …
