Paraziti (cizopasníci) jsou organismy, které jsou částečně nebo zcela vázány na jiné organismy (hostitele) svým cyklem. Pro hostitele je toto soužití nevýhodné. Účinky parazitů na hostitele mohou být obecně různé – jejich vlastní pohyb na/v hostiteli, produkce toxinů, odejímání potravy atd. Cizopasníci se dělí podle několika hledisek – podle místa působení na vnější (ektoparaziti) a vnitřní (endoparaziti). Mohou na hostiteli působit dočasně anebo permanentně. V rámci vývojového cyklu některých parazitů můžeme rozeznat mezihostitele (v něm probíhá nepohlavní rozmnožování cizopasníka) a definitivního hostitele (v něm dojde k dospění a pohlavnímu množení parazita). Důležitou jednotkou v rámci parazitologie je přenašeč (tzv. vektor), pomocí kterého se cizopasník přenáší na vzdálenosti. Podle tělesné stavby můžeme cizopasníky rozdělit na jednobuněčné a mnohobuněčné, přičemž existuje další dělení těchto skupin. Léčiva proti cizopasníkům se nazývají obecně antiparazitika.
Kokcidióza
Kokcidióza je závažné onemocnění králíků způsobené jednobuněčným parazitem, které může způsobit v chovu velké ztráty – především u rostoucích mláďat v důsledku silného průjmu. Především v minulosti byla kokcidióza králíků velkým postrachem chovů. Původcem jsou jednobuněčné organismy – kokcidie z rodu Eimeria se složitým vývojovým cyklem. U králíků je známo celkem 14 druhů kokcidií tohoto rodu. Nejvíce patogenními druhy jsou Eimeria magna a Eimeria irresudia, které způsobují střevní kokcidiózu. Druhou možnou formou králičí kokcidiózy je jaterní forma způsobená druhem Eimeria stidae. Vývojový cyklus zahrnuje nepohlavní a pohlavní stadia. Infekčním stadiem pro nakažení zvířete je tzv. oocysta, kterou vyloučí králík v trusu. Po určité době se tato oocysta stává infekční, a tak nebezpečnou pro králíka. Drtivá většina králíků má v sobě určité množství kokcidií, ale nemoc se rozvine zpravidla při nějaké stresové situaci či u predisponované věkové skupiny. Nakažení probíhá tzv. orálně – fekální cestou. Nejdříve bývají postižena nejmenší králíčata z vrhu, ale nemoc se poměrně rychle rozšíří na celý vrh. Oocysty může chovatel přenést i přes chovatelské pomůcky na další kotce. Nejvnímavější jsou mladí králíci v období asi 5 až 7 týdnů. Predispozicí pro rozvinutí nemoci jsou především zhoršené zoohygienické podmínky (např. překročená kapacita kotců, zvýšená relativní vlhkost, omezená ventilace kotců, méně časté vyklízení kotců apod.). Mladí králíčci se poprvé nakazí od své matky. Kokcidie jsou nitrobuněční parazité buněk střevní sliznice (v případě druhu E. stidae buněk výstelky žlučovodů). Jaterní forma je častější spíše u starších králíků. Po pozření se infekční oocysty dostanou postupně až do střeva, kde se rozvine vývojový cyklus zahrnující nepohlavní (tzv. merogonie) a pohlavní (tzv. gametogonie). Definitivním výsledkem je nová oocysta odcházející s trusem do vnějšího prostředí. První nové oocysty se do prostředí dostávají již 7 až 8 dní po nakažení. Vývojová stadia způsobují devastaci střevní, resp. žlučovodové výstelky, od čehož se odvíjejí klinické příznaky. V případě střevní kokcidiózy se projevuje úporný průjem vedoucí k silné dehydrataci. Průjem má typicky „nasládlý“ zápach. Postižená králíčata jsou apatická, nahrbená, silně vyhublá (hřbet vystupuje jako pilka) a často skřípají zuby. Úhyn nastává v rámci několika dní po objevení prvních příznaků. Při pitvě zjišťujeme překrvení a otok střeva (především lačníku a kyčelníku), někdy s už makroskopicky rozpoznatelnými lézemi či krváceninami. U jaterní formy kokcidiózy způsobují kokcidie poškození jaterní tkáně, kdy postižené (nefunkční) úseky jater jsou nahrazeny vazivem, které se navenek projevuje jako bělavé uzlíčky. Stanovení způsobu léčby přísluší veterinárnímu lékaři. Existuje více účinných látek proti kokcidióze a na našem trhu je široký výběr přípravků. Tyto se aplikují do napájecí vody. Velmi záleží, v jakém stadiu se nemoc zachytí a začne léčit. Pokud se však začne s léčbou, je nutné z praktického hlediska počítat s určitou růstovou retardací postižených králíků. Tedy – ta králíčata, která nemoc přežijí, mnoho nevyrostou a porážková hmotnost není dobrá. Proto právě zde platí více než jinde, že prevence je lepší než léčba. Preventivně jsou nabízeny ke zkrmování také krmné směsi s antikokcidiky, avšak v takovém případě by králíci museli být krmeni jen touto krmnou směsí (nemíchat s jinými krmivy), což však činí spíše menšina chovatelů. Známé je také okyselování napájecí vody speciálními přípravky. Je možné také preventivní podávání léčiva – antikokcidika do napájecí vody mláďatům v kritickém věku. Také je vhodná zvýšená péče o zoohygienu (častější vyklízení a dezinfekce kotců) v této životní etapě králíků.
Roupovitost
Roupovitost patří k parazitárním onemocněním králíka, která se dají poměrně snadno přehlédnout. U králíků se nejčastěji popisuje roup králičí (Passarulus ambiguus). Roupi se obecně řadí mezi tzv. oblé hlísty (lidově – nesprávně „červi“) a jsou poměrně druhově specifičtí. U králíků se jedná o makroskopicky zjistitelné 5 až 10 mm dlouhé parazity, kteří se usídlují ve slepém a tlustém střevě králíků. Odborná literatura je sice řadí mezi parazity, ale s malou patogenitou pro dospělé králíky. Nebezpečím je spíše možná masivní invaze u mladých králíků v kritickém věku, kdy se roupovitost může stát přitěžujícím faktorem pro rozvoj jiných onemocnění. Diagnostika se provádí zejména na základě parazitologického vyšetření trusu, kde můžeme nalézt vajíčka roupů. Dospělce roupů můžeme vidět v trusu králíků. Léčba je poměrně snadná – v současné době existuje na trhu vícero přípravků, které může veterinární lékař předepsat. Odčervení králíků lze z praktického hlediska doporučit u výstavních králíků před a po výstavní sezóně a před připouštěcím obdobím.
Dravčíkovost
Dravčíkovitost (cheyletielóza) je parazitární onemocnění kůže projevující se tvorbou bílých šupinek (lupů) v srsti zvířat, které je ale někdy zjištěno také u zdravých zvířat. Původcem je drobný roztoč Cheyletiella parazitovorax. Jedná se o ektoparazita, který je viditelný i pouhým okem v postižené oblasti. Jsou to roztoči žijící ve svrchní vrstvě pokožky. Vývojový cyklus trvá asi 35 dní. Odborná literatura udává, že rozšíření dravčíka v králičí populaci může být velké, ale ne vždy se musí projevit klinickými obtížemi. Klinické příznaky jsou popisovány spíše u mladých jedinců anebo u králíků s narušeným imunitním systémem. Přenos lze provést přímo (kontakt králíků mezi sebou) i nepřímo (chovatelem, chovatelskými pomůckami apod.). Při rozvinutí nemoci se objevují těsně u kůže bělavé šupinky (lupy), což je vlastně odloupaná část vrstvy pokožky. Změny jsou lokalizovány nejčastěji v krajině kohoutku, hřbetu a beder. V postiženém místě vypadává srst. Při silné invazi může být patrná svědivost. Samotní roztoči jsou okem viditelní. Diagnostiku provádí veterinární lékař nejčastěji také pomocí průhledné lepicí pásky, kdy posléze na sklíčku pod mikroskopem jsou mezi šupinami zjištěni samotní původci onemocnění. Léčba nemocných králíků je možná.