Přípravy
Ihned jsem z hlavy vymyslel trasu na jednu z hor, které jsou v těch našich Beskydách. Telefonicky jsem objednal ubytování pro nás lidi i pro koníky. Dobil jsem baterie telefonu, přečetl manuál k GPS a zakoupil tubu brufenu, prostě běžné úkony pračlověka chystajícího se na výletíček. Přítelkyně, můj spolujezdec, mezitím provedla pár podřadných úkonů. Vybrala a nachystala nám koně, sedla, svačinu (ta je důležitá). Měla pár dotazů, kde koníci budou spát, co budou jíst, pít … Na to jsem ji odpověděl, že je všechno zařízeno, že nemusí mít obavy. No a šel jsem telefonovat na cílový vrcholek, abych se ujistil, že si nemám přibalit srp, abych po večerech tajně kosil travičku koníkům na lesních paloučcích za vytí vlků a svádění divoženek. Po opakovaném telefonování jsem byl ubezpečen, že z batohu můžu vybalit nákresy stravitelných bylin a dva balíky sena. O koně se nám dobře postarají. Uklidnilo mne nejen to, ale i zjištění, že provozovatel ubytování je místní člověk. Nejedná se o přistěhovalce z nějakého koněžroutského státu, případně babičku z Perníkové chaloupky. Teď už našemu putování nebránilo nic.
V den cesty se mi nechtělo vstávat. Došlo mi, že mne čeká cesta terénem, že budu sedět na koni hodně dlouho, a že budu v hlubokých lesích několik hodin vzdálen od nejbližší benzínové pumpy. Nedal jsem na sobě nic poznat a prohlašoval jsem, že koně dvakrát pobídnu a po chvíli budu na vrcholu Slavíč vyvěšovat dobyvatelskou vlajku.
Součástí přírody
Vyrazili jsme s batůžky směrem neznámá zem, směrem k divoký horám a nezpevněným komunikacím. Po nějaké době, asi po 2000 metrech si koníci stále spokojeně šlapali a já jsem začal na hřbetě kobylky jménem Wendy, hledat nejvhodnější pozici. Hlavu dopředu, dozadu, zadek tady zadek tam. Pochopil jsem, že takhle to nepůjde. Bylo mi důrazně připomenuto od paní s bičem, že nemám vypadat jako pytel. Moje sebevědomí pokleslo na úroveň osmileté blondýnky pří nástupu do druhé třídy základní školy. Ze zamyšlení mne vytrhl povel: „Narovnej se, kazíš krásu koně“. Chtěl jsem oponovat, že jsem kovboj a dobývám západ. Raději jsem mlčel a poslouchal. Poslouchal jsem přírodu, seděl na hřbetě koně a koukal tak nějak z výšky. Byl jsem součástí přírody.
Satelity GPS určovaly naši cestu. Před námi se objevila louka, která vedla lehce do kopce. Přítelkyně řekla, zacváláme si. Měl jsem milion důvodů proč říci ne, ale Amina a Evička se rozhodly, že mé vyličování důležitých informací je nepodstatné a mou přednášku o nebezpečí divoké přírody nechtěly poslouchat. Když moje kobylka Wendy uviděla, že se jí kobylka Amina začíná vzdalovat, rozhodla se, že na můj povel pro běh, odborně cval, bude reagovat. Necítil jsem se jako kovboj, ale spíše jsem se držel sedla, krku koně a zároveň jsem s problémy držel tělní recyklát v podobě tekutiny. (Neměl jsem snídat čtyři hrnky čaje.) Jak ponižující. Naštěstí jsem se udržel v sedle a ostudná událost se mi nestala. Amina zpomalila do kroku a Wendy její chování opakovala. Koně asi taky pocházejí z opic. Jsem profík, cválám jako Vinetů a vše jsem bravurně zvládl. Zase jsem se cítil jako patnáctka.
Zastávka
Na konci louky byl odvodňovací kanálek. Samozřejmě jsem se vznášel někde v oblacích, užíval si pocitu, jako kdybych vyhrál po šesté velkou pardubickou a najednou… Wendy o kanále věděla a tak si prostě kousek poskočila. Najednou jsem se cítil zase na druhou třídu. Divoké zvíře pode mnou, tedy Wendy, nebezpečí ladně překonala. Já s prokousnutým jazykem (mlč, když skáčeš, jsem ti říkala!) jsem po figuře, která spíše patřila na souboj s nezkrotným býkem, mlčel.
Jsem jen obyčejný člověk, a proto jsem navrhl, že bychom mohli zastavit, že bych potřeboval v blízkém hvozdu vykonat toaletu. Přednáška o tom, že dospělý primát, by měl udržet moč více jak hodinu, se nekonala. Dopadnout na nohy bylo pro mne po tak dlouhé době poměrně nepříjemné. Zdřevěněl jsem. Přece jen jsem na koni seděl dvě hodiny. Ne-li víc. Chtěl jsem se vydat do lesa, abych se nedopustil nějakého toho nevhodného chování. Ale co s Wendulkou? Je to přece jen kobylka, ještě ženského pohlaví. Naštěstí Evička řekla „Já ti ho podržím.“ Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, o čem je řeč.
Po zdárném ukončení interakce a poctivých několika kolečcích chůze na rozhýbaní všech kloubů a kostí, bylo rozhodnuto, že budu pokračovat v jízdě. Došlo mi, že nastal problém. Jak na Vendulku vylezu, pravděpodobně díky ukusování listů kolem cesty vyrostla nejmíň o metr. Stál jsem nohama na zemi a přemýšlel jsem jak mojí nejdražší naznačit, aby se vrátila ten kousek domů pro schůdky. Pohledem na ni jsem však pochopil, že se mám raději věnovat myšlence, jak se dostat na koně jiným způsobem. Navrhoval jsem, že zbývajících 40 km dojdu pěšky, že je to pohoda. „Neexistuje, pojedeme na koni“. Jsem zvyklý od mala poslouchat. Zachránilo mě okolí, tedy volně ložená hromada dřeva, ze které jsem mohl na koňská záda poměrně ladně vylézt. S poučením o trénování nasedání na jízdárně jsem se konečně na pátý pokus na koně trefil. Dokonce jsem seděl i ve směru jízdy. Pokračoval jsem v jízdě směrem do vytyčeného cíle, na horu Slavíč.
Přes překážky do cíle
Cestou jsem navrhl dalších několik přestávek. U lavičky, u svahu, u zídky, u klád. Pod různými zamínkami, že mám hlad, že koník musí papat, odpočívat a podobně, se mi vždycky povedlo rozhýbat svoje ztuhlé svaly, nechat odpočívat i místo, které se dotýká sedla. Cesta ubíhala a já už se těšil na zasloužené pivinko při večeři.
Drobná komplikace nastala pouze v místě, kde jsme museli zdolávat rozbouřenou řeku s dvaceti centimetry vody. Naše koně patrně vodu neradi. Naprosto chápu. Nebudou si šlapat do pití. Před tokem se koníci zastavili a do vody by je pravděpodobně nedotáhlo ani tažné vozidlo. Pobízeli jsme koníky všemi možnými způsoby. Já jsem Wendy slíbil, že když to přeleze, tak jí koupím velký naukový dort. Pravděpodobně si myslela, že by určitě nebyl pistáciový, tak se jí tam nechtělo. Přítelkyně si vzpomněla, že když se koním nechce tak moc, že ani nanukáč nezabere, je třeba koně do toku nacouvat. Vím, jak se to dělá s autem a dokonce jsem se na jízdárně naučil, jak se to dělá s Wendy. Děkuji za tu drezuru na jízdárně. Zručně jsem koně otočil a úspěšně aplikoval v praxi jeden z jízdárenských cviků. První kopýtko zadní nohy se dotklo hladiny, druhé taky, ona couvá! Za chvíli byli koně za „Niagarou“. Ano, i s námi.
Konečně jsme se dostali do hor. Stoupali jsme do míst, kde na kole by to určitě nešlo, stoupali jsme po hladkých kořenech v prudkém svahu. Překvapily mne terénní vlastnosti koníků. Raději jsme koně vedli. Já jsem to docela přivítal. Svah byl prudký, ale Wendy působila dojmem, že je to prostě procházka a že jí to dokonce baví, zapomněla i na to, že má v nohách už 35 kilometrů. (Dá se říci, že já je mám v zadku?). Do kopce mě téměř honila. Já jsem popadal dech a spěchal za koněm. Co bych dal za pohodlí jejích zad. Wendulka by mne nesla a já bych si místo funění mohl třeba zpívat Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide … Funěl jsem asi nejvíce v celých Beskydách.
Od té doby jsme v lese nepotkali živou duši. Musel jsem funět jako medvěd. Konečně jsme se dostali na hřeben. Nahoře jsem hledal nástupní místo. Chvíli to trvalo, ale mohutný pařez mne zachránil a já jsem si zase z Wendy užíval souznění s přírodou.
Začalo se stmívat. Do cíle to byl naštěstí už jen kousek. Uslyšel jsem ryk medvěda (asi si mne spletl ze samicí!). Vybledl jsem až skoro na blond. Moje nejdražší mě ujistila, že to byl posun potravy v koňském těle. Ale já vím, že v Beskydech jsou medvědi. A jestli tam nejsou beskydští, tak určitě přišli z Ostravy. Tam je brácha v zoo viděl na vlastní oči. Zbledl jsem a bledý už jsem zůstal. Věděl jsem, že kůň běhá rychleji než člověk a medvěd běhá pomaleji než kůň. Určitě mu budu připadat stravitelnější než hromada masa v podobě koně, které se mu nenávratně ztrácí v dáli. Ryčení medvědů se dál ozývalo v mém blízkém okolí. Snažil jsem se uvěřit, že se opravdu jedná o střevní pochody našich nosičů. Marně.
Konečně jsme se dostali na chatu. Strach ze mne spadl a já jsem se cítil jako blondýnka s hromadou Valentýnek. Jako první jsme ubytovali naše koně. Dostali zasloužené granulky, oves a voňavé seno z beskydských luk. Pro jistotu jsem jeho stravitelnost porovnal s atlasem. Jelikož jsem neshledal žádné jedovaté druhy a koníci spokojeně seno likvidovali, i já jsem se rozhodl vejít do místní restaurace a dát si něco dobrého k jídlu. Opět jsem se ujistil, že jíst se dá i ve stoje. Místo na sezení na mém těle se po dlouhém setrvání v sedle zrovna nekamarádilo s dřevěnou lavicí.