Začínáme s holubářstvím – 9. díl Bradavičnatí holubi
Nejedná se o příliš velkou skupinu holubů, ale všude vzbuzují zasloužený zájem, neboť platí, že pozornost holubářů i laické veřejnosti nejvíce upoutá oblast hlavy, kde má každé plemeno bradavičnatých holubů nějakou zajímavost. Některá z nich řadíme k nejstarším známým, z nichž se později vyvinula novodobější plemena, například poštovní holub.
Turecký holub
Mýty a bájemi je opředený tzv. turecký holub, kterého měla chovatelská veřejnost za „vyhynulého“, ale občas se jeho fotografie v některých publikacích objevují a snad by měl být někde v původní formě zachován. Důležitější je, že tento mohutný bradavičnatý holub prokazatelně stál u zrodu většího množství nynějších plemen, především holubů tvaru a bagdet, kde všude zanechal svůj odkaz v podobě šupinatých nebo bělopruhých rázů, s probělenými rýdováky a letkami. Bradavičnatí holubi své plemenné znaky předali i zástupcům jiných skupin. Nejznámější jsou sice holubi vzniklí na bázi poštovního, ale ještě nápadnější jsou tyto ozdoby na některých představitelích španělských voláčů „zlodějů“, kteří jsou šlechtěni k nahánění cizích hejn nebo alespoň holubic do domácího holubníku (viz foto grenadina). Obecně u bradavičnatých holubů platí, že zrají mezi 2. až 4. rokem života, kdy teprve časem rozvoj obočnic a ozobí dosahuje dokonalosti. Velmocemi chovu a šlechtění bradavičnatých plemen jsou Velká Británie, Německo a Česká republika.
Španěl
Dosud známější jako španiér, je z nepochopitelných důvodů zařazen mezi holuby tvaru. Vznikl v Durynsku, tedy se Španělskem nemá mnoho společného, křížením holubů, kteří sami vzešli z kolébky bradavičnatých plemen, jako jsou norimberská bagdeta, poštovní a turecký holub, uvádí se i holub polní. Využití tureckého holuba s sebou přineslo velký podíl šupinatých a bělopruhých španělů (pozn. autora: tzv. pigrů, zde vytváří šupinatý efekt faktor pencil, obdobně jako u hanáckých voláčů či moravského pštrosa, avšak u německého plemene není taková tendence ke klínkům v očích). Španěl má oči oranžové, jen u rázů s bílým okolím očí jsou tmavé. Obočnice se s věkem příliš nezvětšují a u všech rázů jsou červené. Protáhlejší a klopená hlava tvoří jeden nepřerušovaný oblouk, na který plynule navazuje lehce klopený, poněkud delší zobák. Smoky faktor přináší čistozobost, jen u tmavých rázů je přípustná jehla v barevném nádechu odpovídající barvě opeření. Postava je silnější, vybíhá z ní úzký, vodorovně nesený ocas, nohy jsou silné, středně dlouhé. Ve výčtu barevných rázů nechybí rozetoví (s ojedinělými bílými pírky v ramínkách), běloštítní a sedlatí (bez kapky).
Česká bagdeta
Trojici národních bradavičnatých plemen tvoří česká, moravská a ostravská bagdeta. Nejmenší z trojlístku je česká, která vyšla z typologie tureckého holuba a jeho barevnosti. Moderní české bagdety (ČB) mají poněkud delší, ale dostatečně silnou klenbu hlavy, jsou vybaveny velmi širokým zobákem, jehož dolní čelist je v ideálu stejně silná jako horní. V poslední době na výstavách vídáme chocholaté ČB, které se vyznačují úzkou špičatou chocholkou a nepatrně silnějším krkem. U poměrně velkých očí vyžadujeme perlookost, zatímco obočnice jsou výrazné, strukturované a karmínově červené, nedotýkají se koutků zobáku ani nepřesahují temeno hlavy. Ozobí je poměrně jemné, v koutcích zobáku přechází v malé bradavičky. Na postavu, nohy a postoj není kladen zvláštní důraz. Barevnost ovlivňuje faktor undergrizzly, který u většiny populace nese pozůstatek v probělených letkách či ocase, další faktor pencil přináší šupinatou kresbu na všech barevných částech a někdy nežádoucí klínky v očích. V nečistokrevném založení jsou pigři bělopruzí s nepříliš dobře ohraničenými vzorky. Atraktivní čápkové jsou barevnoocasí štítníci, zpravidla s nedokonale zbarvenými štíty. Bělopruhé a šupinaté rázy jsou obdobné jako u španěla, plnohodnotně se vystavují i hnědí. Prošlechtěnosti zbarvení si při hodnocení všímáme spíše málo.
Moravská bagdeta
Je zcela jinak stavěná. Jedná se o silnější, vyšší a větší stavbu těla, která vychází z hrdého, dostatečně vztyčeného postoje. Obligátním doplňkem hlavy je špičatá chocholka, která v zadní části krku přechází v méně rozvinutou hřívu. Ušlechtilá hlava se jeví delší a mírně klenutá, se zobákem tvoří plynulý delší oblouk. Zobák je dlouhý asi 32 mm, prodloužený je i krk, který by se směrem k hlavě měl zužovat, ohryzek je patrný. Vyvinutější obočnice okouzlují svou rudou barvou. Bohatost barevných rázů není největší devízou plemene, ale i zde platí, že někdy méně znamená více.
Ostravská bagdeta
Nepatří k typickým plemenům pro začátečníky, a je to tím, že její plemenné znaky jsou náročně uspořádané. Majestátná, vzpřímeně nesená, s esovitě tvarovaným krkem a nápadnou náprsenkou na krku. To je ostravská bagdeta. Jestliže k průvodnímu konstatování přidáme úzkou a dlouhou hlavu s plošinkou na temeni a záhlavím přirovnávaným k hrušce, získává tato bagdeta na vyšších nohách, vycházející z barevnosti původní poštovní řady, na jedinečném kouzle.
Dragoun
Jeho zajímavostí je, že byl vyšlechtěn z nyní již vymřelého holuba, který byl označen jako horseman (nesrovnávejte s dnešním plemenem holuba horsemana). Postavou je velmi podobný poštovnímu holubovi, ale je velmi vzpřímený, s hlavou a zobákem pozvednutým tak nahoru, jako by měl s nejvyšší ostražitostí sledovat okolí. Jedinečnost opět směřuje do plemenných znaků hlavy, kde vyniká tupý, široce nasazený zobák se stejně silnými čelistmi. Výrazné podélně rýhované ozobí zasahuje co nejdále ke špičce zobáku, hlava je jen mírně klenutá, nepříliš dlouhá a mezi očima široká.
Francouzská bagdeta
Poměrně vzácně se u nás objevuje štíhlá a vysoká bagdeta francouzská. Jedná se o vzpřímenou bagdetu lehčího typu, na které vyniká zejména prodloužený, celkem silný a vždy světlý zobák. Zatímco ozobí je zvětšené jen nepatrně, ušlechtilý výraz dokreslují výrazné červené obočnice. Bagdetí dlouhý krk (s výrazným ohryzkem, vlivem vystouplých krčních obratlů) doplňují prodloužené, jen mírně podkleslé nohy a štíhlost zvýrazňují odstávající křídla. Oči jsou u všech rázů perlové, jen bílé francouzské bagdety je mohou mít vikvové. Ve výčtu barevných rázů nenacházíme kreslené zástupce.
Kariér
Nejvyšším a pro mnohé specialisty nejvyhledávanějším bradavičnatým holubem je kariér, který je charakteristický nejen pro vzpřímený postoj, dlouhý krk, vysoké a jen mírně podkleslé nohy, ale hlavně pro abnormálně rostlé ozobí, zobák a obočnice. Tento ve světě velmi oblíbený a rozšířený holub, označovaný přívlastkem anglický, je povahou poněkud plachý, ale tuto nepříliš vyhledávanou vlastnost nahrazuje statnými tělesnými tvary a znaky hlavy, ve kterých můžeme jen stěží nalézat konkurenceschopnou alternativu. Aby mohlo být ozobí tvarováno do typického „ořechu“, musí být i zobák dostatečně dlouhý a silný. U starších jedinců v nejlepších chovech dosahuje ozobí téměř na špičku zobáku a spodní ozobí (pod dolní čelistí) je vyvinuté obdobně. Eleganci dodávají vícekruhové výrazné obočnice, přičemž jejich vnější strana přesahuje obrys poněkud ploché hlavy, zatímco vnitřní okruh by měl v ideálu mít tvar kosočtverce.
Norimberská bagdeta
Ve světě známá jako scandaroon, byla zušlechtěna v Německu na základě původních z Orientu dovezených bagdet. Je považována za esteticky „nejvyššího“ bradavičnatého holuba, což se opět odráží v kvalitě plemenných znaků hlavy, avšak přidává se k tomu poměrně mohutná postava s delšími „bagdetími prvky“. Dlouhý, abnormálně zahnutý a poměrně silný zobák navazuje v jedné linii v zaoblenou hlavu, pozorovatele upoutají výrazně červené obočnice, červeně zbarvené oči, jen při bíle zbarveném okolí očí jsou tyto vikvové. Tato bagdeta není určitě vhodná pro začátečníky a náročná je i pro renomované chovatele. Tvarování zobáku částečně napomáhá chovatel v prvních dnech života, ale základ vytváří příroda. Při odchovu je tento poměrně plachý holub dostatečně spolehlivý a samostatný. Asi nejatraktivnější jsou v sedlaté kresbě, kterou provází barevný fousek pod očima směřující k zobáku.
Štajnhajmská bagdeta
Nevznikla v Evropě, nýbrž v Orientu, ale na území Německa byla zušlechtěna křížením s norimberskými a francouzskými bagdetami a získala tam svůj název. Celkově se jedná o holuba silnější tělesné stavby, na kterém je asi nejnápadnější delší zobák, který s hlavou svírá neobvyklý úhel. Ozobí je dlouhé a u starších holubů hrubší, což vypadá velmi působivě.
Německý indián
Největší množství lokálních typů a linií mají indiáni. Zatímco německý indián je holubem v tělesných parametrech podobný s dřívějším typem německého výstavního holuba, přičemž důraz na šlechtění znaků na hlavě leží na šířce a tuposti zobáku, na zvětšeném ozobí a přiměřeně zvětšených obočnicích, všichni další indiáni mají tyto znaky o poznání vyvinutější.
Anglický indián
Známé jsou španělské formy bradavičnatých holubů na této bázi, ale ve světě nejrozšířenější je anglický indián. Jeho tělesné formy jsou spíše nenápadné, podobné polnímu holubovi, často nepříliš žádoucí delší zadní partie a méně široké hrudi, s velmi nízkými požadavky na kvalitu zbarvení, kde však nechybí hnědá pigmentace. Veškerý důraz tedy obstarávají partie hlavy, které jsou šlechtitelsky velmi náročné. Vyžadovány jsou perlové, co nejméně prokrvené oči, světlý zobák u všech rázů, díky působení smoky faktoru. Často se vyskytující jehla na zobáku tmavých rázů může být tolerována, ale nezřídka jsou k vidění i zcela tmavé nežádoucí zobáky na jinak vynikajících jedincích. Dosažení čistozobosti pomáhá křížení s rozředěnými rázy. Indián by měl mít poměrně výraznou hlavu, která je z bočního pohledu co nejkulatější, z předního pohledu je její horní linie téměř vodorovná. Do dokonalosti utvářené, souměrné obočnice v ideálu přesahují temeno hlavy, čím jsou červenější a větší, tím je indián cennější. Nesmí být spuštěné, slzet či být zcela světlé. Na jejich vybarvení a celkovou živost má vliv dostatek sluníčka a dostatečný podíl drobné kukuřice v krmné dávce. Zobák je velmi široký a dosti krátký, avšak ne zcela krátkozobý, neboť se na něho váže jako u dalších bradavičnatých plemen rozvoj ozobí, které v jeho případě přerůstá i dolů, kde začíná třemi bravičkami (koutky zobáku a pod dolní čelistí), s věkem se rozšiřuje a u některých linií, například srbské, dosahuje abnormální velikosti. Vzácně se chovají i jako chocholatí.
Chov
Ačkoliv jsem v popisu bradavičnatých plemen poměrně často používal slůvko abnormální, jedná se o starou skupinu holubů, kde chov nevyžaduje ani použití chůvek, které, jsou-li přesto využívány, spíše pomáhají v ustálenější reprodukci, ale nejsou nezbytné. Vzhledem k tomu, že se převážně jedná o majestátné holuby, vyžadují větší holubník s dostatečně velkou voliérkou. U plemen s červenými obočnicemi je potřeba situovat voliéry k jihu a volit holubník spíše menší, aby měli holubi tendenci trávit den venku. U menších bradavičnatých plemen jsou nároky zcela běžné. Chov je náročný na další oblast, kterou bychom mohli shrnout pod termín „trpělivost“. Velmi často totiž vývin plemenných znaků hlavy a bradavičnatých ozdob trvá až několik let, kdy chovatel si nemůže být u výletků dopředu jistý, jak bude daný jedinec v době své nejvyšší kvality (2. až 4. rok života) vypadat. To pak vyžaduje u výběru jedinců do dalšího chovu určité vědomosti, začátečník se zpravidla neobejde bez návštěv u zkušených chovatelů, kteří mu poskytnou v této oblasti potřebné informace a nasměrují ho správnou cestou.
