Přítel a ochránce
Rozhodnutí
V čísle 2/2012 byl otisknut krásný článek věnovaný jednomu z nejimpozantnějších plemen psa – rotvajlerovi. Velice hezky zde byla popsána historie plemene, jeho vývoj i to, jak se Rotvajler jako plemeno málem vytratil. V části popisující jeho pracovní zařazení bylo napsáno vše podstatné. Důležitým bodem, který si dovolím zdůraznit, je fakt, že rotvajler je pes jednoho pána, a to celoživotně. Krásným způsobem je popsána jedinečná povaha rotvajlera: „Má poměrně silné teritoriální cítění a téměř postrádá sklony k toulání a utíkání, mnozí rotvajleři ani nepřekročí pomyslný práh branky, zůstane-li otevřena. Je sebevědomý hlídač, jenž chce ochraňovat a v tom je dobrý. Snadno se povznese nad cizí lidi a žije rád pro svou rodinu a pro sebe. Je odvážný a vědom si své síly. Je ideálním ochráncem člověka i jeho majetku a rozhodně nepatří k uštěkaným plemenům.“
Právě všechny tyto vlastnosti rotvajlera rozhodly, že mým prvním psem byla fenka rotvajlera Sára, kterou jsem vybírala společně s mým tehdy pětiletým synem. Manžel v té době pracoval mimo republiku a v domku se zahradou nám bylo nejen smutno, ale i trošku prázdno. Jelikož kolem našeho bydliště jsou krásné lesy a cyklostezky, bylo toto plemeno, jež svým vzezřením budí respekt, ideálním partnerem na dlouhé procházky lesem, jízdu na kole (zde je však nutno počkat, až pes doroste, a tempo i délku jízdy psovi přizpůsobit) i pro práci na zahradě – je to pracant tělem i duší. Bydlíme kousek od Brna, a tak sebevědomý hlídač, který by zbytečně neštěkal, ochraňoval a žil jen pro svou rodinu a pro sebe, byl to, co jsme si přáli.
Plemeno psa jsem nevybírala podle toho, jak se mi líbí vizuálně, ale podle povahy a hlavně podle toho, co jsem schopna tomuto plemeni nabídnout po všech stránkách já. Nemůžu pochopit, jak si někdo pořídí Bernského salašnického psa, který je dle svého určení pasteveckým psem, a pak jej nechá v kotci 4×4 metry. Bohužel s tímto i mnohem drastičtějším případem jsem se setkala a stále setkávám … Myslím, že život je někdy dost smutný a nemá smysl popisovat víc.
Seznámení s kocourem Tomem
Sára vyrůstala částečně doma a částečně na zahradě. Společně s kocourem Tomem, který byl služebně starší. Možná právě proto se ti dva po týdnu vzájemného oťukávání, kdy se kocour Tom koukal raději ze střechy, spřátelili a stala se z nich dobrá dvojka. Vše, co dělali, dělali společně. Mezi společné činnosti patřilo i venčení, kdy u levé nohy šla Sára a vedle kocour Tom. Když se Sára venčila, venčil se i Tom. Na delší procházce si znavený Tom vylezl na moje levé rameno a pokračovali jsme dál. Společné spaní i pití z jedné misky bylo samozřejmostí. Časem i Sára pochopila, že ta malá miska plná malých granulí patří Tomovi, a nechávala ji bez povšimnutí.
Obydlí Sáry
První noci v novém domově strávil se Sárou manžel, spal vedle ní venku ve spacáku, a tak bylo rozhodnuto, komu bude patřit její srdce. Ač vše další kolem Sáry bylo na mně, přesto tomu tak zůstalo až do poslední chvíle jejího života.
Bydlení pro Sáru vybudoval manžel společně se synem. Jejím obydlím byla zateplená bouda se sendvičovými stěnami vyplněnými polystyrenem. O denní pravidelnou údržbu její srsti se kromě mého kartáčování – což zbožňovala – postarala pšeničná sláma, kterou jsme během zimy pravidelně doplňovali, vždy, jak si ji slehla. Vchod do ložnice boudy byl opatřen svisle pověšenými pruhy koberce v šířce 5 cm, aby teplo neutíkalo. Součástí boudy byla předsíň, kam si většinou vystrčila hlavu a tím měla dokonalý přehled. Samozřejmostí bylo umístění boudy v závětří a tak, aby Sára viděla prosklenou stěnou do našeho domu. Pro můj klid umístil manžel do boudy tepelné čidlo, a na displeji v hale bylo vidět, kolik stupňů v boudě je. Toto opatření mělo ještě jednu výhodu, podle teploty se dalo odhadnout, kde se Sára právě nachází – při snižující se teplotě byla obvykle venku a hlídala zahradu, jakmile teplota začala vzrůstat, byla z obhlídky zahrady zpět. I v době, kdy teplota klesla pod bod mrazu, bylo v boudě asi 15 stupňů. Ač jsme Sáru brali domů pro naši i její radost, po půlhodině zaťukala tlapkou na dveře a chtěla jít do svého.
Vzpomínání
Ve svém domácím pelechu začala Sára spávat až ke konci svého života. Po 10 letech plných krásného soužití naše Sára odešla navždy – psal se 25. leden 2005 a hodiny ukazovaly 21:35. Sára čekala na manžela, až se vrátí z pracovní cesty ze Španělska. Z posledních sil mu skočila do klína a usnula navždy. Všechny věci, které Sáře patřily, včetně obojku, vodítka i vyčiněné kůže z divočáka, dostala na cestu …
Až do rána jsem byla u Sáry a vzpomínala na vše krásné, co nejen mně, ale celé naší rodině dala. Jen ten kdo nikdy neměl psa nepochopí, oč byl jeho život chudší … Žádná rodinná událost se bez Sáry neobešla. Od doby, kdy jsme si Sáru přivezli, byla téměř na všech fotkách v rodinném albu. Dovolené, kam by ona nemohla, jsme klidně oželeli a raději pořídili loď a prázdniny trávili kousek od domu, zato však nezapomenutelně se psem, na Brněnské přehradě. Sára byla velmi dobrý plavec. Z Veverské Bítýšky plavala vedle loďky až pod hrad Veveří. V loďce se chovala naprosto klidně a nikdy nás nepřevrhla.
Časem jsme pořídili dva páry papoušků, ani s těmi neměla problém. Jen díky Sáře jsme objevili řadu krásných míst v Moravském krasu, kam bychom se jinak asi nepodívali, našli jsme místa, kde rostou královské hřiby vážící i 650 gramů, i místa, kde lze najít krásné křemenáče či spoustu lišek obecných. Se Sárou byly všechny dny hezčí a prázdniny nezapomenutelnější. Synovi kamarádi, kteří k nám jezdili, dodnes vzpomínají na noční výpravy do lesa, které vedla Sára. I podzimní plískanice stejně jako svítání v lese byly krásné. Měla jsem přítele, který mne doprovázel všude. V případech, kdy jsem si brala „psí oblečení“, Sára nadšeně vrněla ocasem, zatímco když viděla oblečení do práce, zůstala v klidu a moje oblíbená věta „Buď hodná a hezky hlídej“ stačila, že byla v naprostém klidu a nikdy nic nezničila. Odměnou jí byl vždy pamlsek, který po návratu dostala. A tak moje kapsy byly plné různých psích dobrůtek. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem „venčila“ bez psa. Po ranním venčení jsem si zapomněla sundat vodítko, které nosím přes rameno, a dojela s ním MHD až na Malinovského náměstí
Ač byla Sára mým prvním psem a vyrůstala společně s pětiletým synem, nikdy nedošlo k tomu, aby s ním byla Sára sama, přestože byla na něho zvyklá a nechala si líbit cokoli, včetně oblékání tepláků a bundy. Toto zdůrazňuji právě proto, že v současné době se množí případy napadnutí dítěte psem. Bohužel je vždy vinen člověk, protože štěně si lze koupit, ale psa si musí člověk vychovat. Je vždy v rukou člověka, jaký pes ze štěněte vyroste. Zda to bude přítel a společník, či nevychovaný protiva, v horším případě útočná bestie. Osobně jsem měla možná štěstí v neštěstí. Po smrti Sáry jsem poznala člověka, který mně pomohl vybrat nejen psa, ale i přítele. Pomohl mi s výcvikem i výchovou. Za vše co s Ronny umíme vděčíme jemu. Ač pracuje jako profesionál, našel si čas, pomohl a dál pomáhá nejen mně, ale i majitelům našich štěňat ve výcviku.
Ronny
Mým druhým rotvajlerem byla opět fenka – Ronny. Přišla k nám v zimě, a tak bydlela v domě. Lépe řečeno obývala polovinu spodního patra našeho domu. Naše jídelna přestala být jídelnou, místo jídelního stolu měla Ronny boudu – prý aby se postupně naučila v boudě spát, jak řekl manžel. Nakonec spal v boudě velký plyšový pes. Ronny dala přednost spaní vedle mne, první noci jsem s Ronny strávila já, na karimatce na zemi ve spacáku. Pokud jsem dlouho do noci pracovala, spala v mojí pracovně u mých nohou. Jakmile jsem se zvedla a šla pro spacák, radostně zavrněla ocasem a nadšeně běžela k boudě. Vždycky se stulila ke mně, nechala se obejmout oběma rukama, a tak vydržela spát až do rána. Toto jí vydrželo dodnes. Když si k ní lehnu do pelechu a položím ruce na její hrudník, začne tak hlasitě chrápat, že mám pocit, že opravdu tvrdě spí. Její výraz napovídá o naprosté spokojenosti, ba přímo blaženosti.
Ač jsem po příchodu Ronny štěňátka neplánovala, paní chovatelka, od které Ronny mám, mě přemluvila, že by byla škoda, aby tak jedinečná fenka neměla žádné potomky. Ronny je dcerou vítěze mistrovství světa ve výkonu ve Španělsku, její předností jsou obrany a poslušnost.
Otcem našich štěňat se tedy stal pohodový rodinný pes, jehož předností jsou obrany. Jejich krve si tak vzácně sedly, že první vrh (2009) byl vynikající, jedno ze štěňat slouží u policie, druhé má k dnešnímu dni 14 zkoušek z výkonu. Další dva psi a fenka žijí klidný život rodinných psů. V jedné z rodin, kde bydlí naše štěně – fenka, se narodilo miminko. Všichni spolu žijí v pohodě a podle zpráv, které od majitelů pravidelně dostávám, je „naše“ Aira tím nejlepším hlídačem ke kočárku.
Další z rodin, kde žije naše štěně, má invalidní dítě upoutané na vozík – tam pes zaujal pozici společníka. Ač byla štěňata z jednoho vrhu, každé si našlo svoje místo podle potřeby rodiny. Abychom i my měli doma víc veselo, v roce 2011 měla Ronny druhý vrh – tři pejsky a šest fenek. Ještě než přišli na svět, sedm štěňátek bylo zamluvených. Otcem štěňat byl opět stejný pes, a ač mě profesionálové zrazovali, i druhý vrh je vydařený. Některá ze štěňat už mají zkoušky z výkonu a v závodech se umístila na prvních místech. Od chvíle, kdy se narodila první „holka“, věděla jsem, že zůstane u nás, a tak mám o zábavu postaráno, ale o tom snad někdy příště.
Časem se z majitelů našich štěňat nestali jen známí, ale i téměř členové naší rodiny. Se všemi jsem v kontaktu. Píší, posílají fotky a neváhají přijet i přes celou republiku, aby se pochlubili, jak jim to štěňátko roste, jakou zkoušku právě složili, nebo jak uspěli na závodech. Ze všech úspěchů našich štěňat mám radost. Připojuji i příběh ze života jednoho z našich štěňátek o tom, jak pes a kocour mohou společně pomáhat s povánočním úklidem. Přeji všem krásně pohodové Vánoce a příjemné počteníčko …
Dnešní den byl od rána tak nějak „báječný“. Hned první den po vánočních svátcích jsem brzy ráno musela vyrazit do mrazivého centra Prahy a tím pádem ponechat oba dorostence doma samotné. Poznámka: dorostenci jsou myšleni šestiletý britský modrý kocour Max vážící osm kilo a šestnáctiměsíční štěně rotvajlera, které jsem pojmenovala Dolfi. Přestože jsem jim oběma podstrčila menší úplatečky v podobě různých pochoutek, bylo mi jasné, že to, že je doma zanechám, budou brát jako zradu. Hlavně Dolfi. U Maxe mám často pocit, že ten je naopak rád, že je konečně doma sám. Dolfi asi dospěl k závěru, že už má dost svátků vánočních, a v době mé nepřítomnosti se rozhodl, že všechny ty cetky, které mu po bytě brání v nahánění kocoura Maxe, konečně odklidí, když už já se k tomu nemám. Asi nemohl najít krabice, tak úklid pojal podle svého. Nejvíc asi překážel stromeček, protože ten to chuděra odnesl nejvíc. Byl nejspíš tažen po celém bytě – soudě podle opadaných částí ponechaných ladem úplně všude – nebo Dolfi stromečku poskytl nevšední zážitek v podobě protažení každou skulinkou našeho bytu? Pro jistotu mu ukrátil i některé části větví, asi byly moc dlouhé a zbytečně překážely. Ještě, že ten chuděra vánoční je umělý, že alespoň to jehličí cestou nepadalo… Jedno je jisté, stromek byl ve všech místnostech našeho pětipokojového bytu, včetně koupelny. A jak jej Dolfi pasíroval dveřmi, popadalo i plno jiných věcí, kterým to potom nejspíš Dolfi vzápětí spočítal, asi pro výstrahu všem ostatním, že padat na zem se opravdu nevyplácí. Takže za své vzalo několik svíček, kytka, co se chudák do cesty připletla, domácí bačkory (zde je na místě přiznat moji hloupost – při odchodu jsem je řádně neuklidila na místo), ještě několik dřevěných figurek a pár věcí, u kterých se už ani nedalo rozpoznat původní tvary. Třeba si Dolfík myslel, že těch starých cetek už bylo dost a je na čase vše nějak obnovit.
Už když jsem odemykala byt, bylo mi jasné, že se někde stala chyba … Nikdo mě nevítal, nikdo neposkakoval s vodítkem v tlamě a s výrazem – no konečně jdeš, tak dělej, dělej, jde se ven, už jsem měl být dávno v parku, jsme domluvení s kokrem Celestýnem! V bytě bylo takové ticho, že by se snad dalo krájet. Nezabíralo ani volání: Kluci, kde jste? Prostě nic. Už mě i napadlo, že ty dva někdo ukradl. Uklidňovala jsem se tím, že do dvanáctého patra by vylezl snad jen Chuck Norris, ale ten má teď momentálně plno práce v reklamě. Po pár krocích bytem mi bylo už leccos jasné. Když jsem viděla tu spoušť, začalo se mi dělat trochu nevolno. To jsem ještě zapomněla klubko provázku, asi z větší části práce druhého chlapečka kocoura Maxe. V tom klubku muselo být snad 1 000 metrů. Provázek řádně proháněl všude, kde to jen šlo, řádně obtočil a podlezl vše, co se dalo. Nezdráhal se ani svůj tlustý pupek protlačit pod skříňky v koupelně. Nejspíš musel pobíhat bytem cik cak, jak smyslů zbavený. Už jsem byla doma dobrých pět minut, ale nejspíš stále sama. Ti dva nasadili mimikry takového kalibru, že i matka příroda by jim mohla závidět. Když už jsem se nůžkami prostříhala do ložnice a sklidila větší část provázku, „narazila“ jsem na ty dva … Oba byli schovaní pod sušákem s pověšeným prádlem! Dolfi měl před sebou položenou moji bačkoru a jeho výraz říkal něco v tom smyslu jako: „Ty dvounohá, ty víš dobře, že jsem ji mohl sežrat, ale neudělal jsem to! Tak nějak projev dobrou vůli a tvař se trochu mile!“ Kocour Max vystřelil rychlostí kosmické rakety a zaparkoval se v předsíni do skříně. Dolfimu buď chyběla kočičí rychlost, nebo se nastalému problému chtěl postavit jako chlap, nevím, do jejich hlaviček nevidím. Jedno je jisté – nezdrhnul! Sedl si, koukal před sebe … A tak mu říkám: „Ty, Dolfe, smí se tohle?“ Asi nemohl najít ta správná slova, kterými by uspokojil moji hloupou otázku, protože popadl tu moji bačkoru a trhnutím hlavy ji hodil přímo přede mě, snad jako úplatek, možná proto, abych už konečně zmlkla. Pomalým přihrbeným krokem odkráčel pryč. Cestou se zastavil u skříně, kde už téměř spokojeně ležel kocour Max, a drbnul jej čumákem do kožichu takovou silou, až se kocour převrátil. Pak se otočil zpátky za mnou a jeho pohled pravil něco v tom smyslu – ale nápad to byl jeho, to Ti říkám! A důstojně odkráčel trucovat k sobě na pelech. Než se mi podařilo zlikvidovat kilometry provázku, vrátit stromek na původní místo a trošku mu narovnat fazónu, uklidit všechny ostatní věci, které už nikdo nikdy neopraví, a v rychlosti si uvařit alespoň jedno malé kafe, Dolfi se pěkně prospal a nejspíš zapomněl na to, jak „ošklivě“ jsem se po příchodu domů chovala. Když viděl, že jen tak nečinně sedím u stolu a nepřítomně zírám před sebe, odklusal pro vodítko, aby mně naznačil, že je čas jít konečně na procházku. Nějak se nemůžu zbavit pocitu, že všem kamarádům v parku musel říct, že dnes jsem obzvlášť nervově vyšinutá, a fakt nechápu jeho báječné povánoční uklízení. V parku na mě totiž štěkal i Vořech Babun ze čtvrtého patra, o kterém jsem si dodnes myslela, že štěkat neumí. No, má to i svoje výhody, rozhodně nemůžu říct, že po mně ani pes neštěkne … Dnes už je vše zapomenuto, a já rozhodně mohu říct, dík, chlapci, že jste tu se mnou!
