Psí konverzace – část 21. Klíč k tajemství psího jazyka – Psi v zrcadle
Sebeuvědomění zvířat začal už kdysi dávno zkoumat sám Charles Darwin, když použil zrcadlo. Po něm to opakovalo a stále opakuje spousta zanícených následovníků.
Je známo, že na svůj vlastní odraz v zrcadle velmi živě reagují lidoopové. Na odraz v zrcadle však reaguje např. i mnoho druhů ptáků – známý je test se strakou, který si můžete prohlédnout na internetu. Já osobně jsem již v dětství zažil zoufale zamilované vlaštovky, nakrucující se u zrcadla v naší chodbě, které byly beznadějně okouzlené vlastním obrazem. Některá ze zvířat reagují na svůj obraz agresivně (patrně jako na soka), jiná se chtějí s pohyblivým odrazem „přátelit“ a další – svůj zrcadlový odraz prostě a ostentativně – ignorují. K této poslední sortě náleží psovité šelmy. Proč? Jsou snad méně emotivní či dokonce méně inteligentní?
„Zrcadlový test“ rozvinul k naprosté dokonalosti psycholog ze státní univerzity v Albany Gordon Gallup, který jím testoval šimpanze. Gallup zjistil, že šimpanz se pozná, i když má pomalovanou tvář. „Zvířata se chápou jako individuality,“ tvrdí Gordon Gallup, „a když se odrážejí v zrcadle a obraz se mění, soudí, že ona sama se mění také. Orangutani, gorily a delfíni reagují stejně, a když se dívají do zrcadla, poznávají se.“
„Pravdomluvný“ je jenom čich!
Protože psi a jiné psovité šelmy svůj obraz v zrcadle ignorují, řada zvířecích psychologů je zařadila do řady „natvrdlých“, respektive na ně pohlížela jako na tvory, kteří nemají sebeuvědomění. Je tomu naopak: natvrdlí jsou právě oni psychologové! Primáti, ptáci, delfíni apod. jsou tvorové, kteří zkoumají okolní svět především svýma očima! Zrak je jejich nejdůležitějším smyslem. Psovité šelmy vnímají svět kolem sebe nejdříve svým skvělým čenichem! Čich je jejich prvořadým smyslem, a pokud je něco zaujme, pak teprve použijí i svých dalších smyslů. (S trochou nadsázky je možno tvrdit, že z psího hlediska platí – co nevydává pach, neexistuje!) Proč by tedy psovité šelmy věnovaly pozornost vlastnímu odrazu v zrcadle: je přece zcela „sterilní“, bez pachu – a tedy pro ně prakticky zcela bez významu! Významný biolog Marc Bekoff z univerzity v Coloradu ve svém speciálním výzkumu potvrdil, že psovité šelmy jsou daleko méně vizuální než např. lidoopové. Totožnost (a tedy potažmo i vlastní totožnost) si ověřují naprosto jinak. „Psi rozeznávají čichem známé psy i lidi a znají samozřejmě i vlastní pach,“ vysvětluje Bekoff, „takže jim vlastní odraz v zrcadle naprosto nic neříká.“ Téma je možno shrnout do větičky, že – pro psy je čich detektorem pravdy!
Jednoduchý experiment
Psí identifikaci známých osob čichem si můžeme ověřit i jinak: stačí si za houstnoucího šera změnit siluetu (nasadit si kuchařskou čepici, přes ramena přehodit pytel „na pasáčka“) a přibližovat se nečekaně z dálky ke svému psu. Pes na okamžik zpozorní, vzápětí však zapojí svůj nepřekonatelný čich – a už vesele mává ohonem a zahajuje vítací rituál. Psa neobelstíte žádnou maskou, žádným převlekem. Psi nás nemilují pro naši „krásu“, ale pro něco docela jiného. Naštěstí!
Je dobré mít na paměti, že i takovéto a podobné „maličkosti“, i když problematika – sebeuvědomění – v žádném případě maličkostí není, nám pomáhají vniknout do problematiky psího myšlení a mohou napomoci naší mezidruhové komunikaci.
Psi „věštci“?
Vědce, ale i laiky a šarlatány neustále vzrušuje „šestý smysl“ mnoha zvířat; mimosmyslové vnímání, které jim umožňuje předvídat např. živelné pohromy: zemětřesení požáry, vlny tsunami apod. Otázky těchto „věšteckých“ schopností probouzejí v člověku obdiv k magickým, zázračným schopnostem zvířat. Každý „zázrak“ se však biologové snaží vysvětlit holou realitou.
Schopnost „předvídat budoucnost“ byla zaznamenána u slonů, kosatek, delfínů, vlků, hus, antilop a řady dalších druhů zvířat; a samozřejmě i zvířat domácích, která jsou člověku stále nablízku: zejména u psů.
V roce 1975 bylo vedení čínského města Hai Cheng upozorněno chovateli psů (i jiných domácích zvířat) na neklidné a úzkostné chování svých svěřenců. Na základě podivného chování domácích zvířat nařídili představitelé města okamžitou evakuaci devadesáti tisíc obyvatel. O několik hodin později zasáhlo krajinu silné zemětřesení o síle 7,3 Richterovy stupnice. Při neštěstí bylo zničeno 90 % budov města Hai Cheng.
Zmíněný příběh a řada dalších konkrétních příkladů vyvolaly mezi vědci množství odvážných hypotéz, které předpokládaly, že psovité šelmy mají zvláštní smysl pro zachycení elektrostatických změn v atmosféře a jemné vibrace půdy. Další výzkumy však ukazují jinou cestu k vysvětlení: psovité šelmy (i některá jiná zvířata) jsou citlivé na velmi hluboké (pro lidské uši neslyšitelné) zvuky, které jsou způsobeny pohyby ohromných hmot v hloubi země, a to dříve než se dostanou na povrch. Stanley Coren v knize Co má pes na mysli píše: „Teorii, že stresové chování vyvolaly u zvířat zvuky přetřesů a že ta tedy využívala sluch, potvrdil výsledek u 17 psů, kteří byli hluší nebo měli slabší zrak. Z této skupiny nahluchlých psů jenom jeden projevoval známky neklidu, a to proto, že žil ve společné domácnosti s normálně slyšícími psy, jejichž činnost ho rozrušila. Lze tudíž předpokládat, že zemětřesení předvídají zvířata hlavně díky skvělému sluchu a psi se zhoršeným sluchem pouze přejímají úzkost svých normálně slyšících psích společníků. Pokud signály blížícího se zemětřesení jsou na hlubších frekvencích nebo jsou subsonické, zaznamená je vysoké procento velkých psů. Rozdělil jsem si psy zhruba do tří skupin: velké psy měřící v kohoutku více než 55 cm, střední psy od 35 do 55 cm a malé psy pod 35 cm. Podle výsledků, které nebraly v úvahu nízkofrekvenční vnímání, zvuky vzrušily jen 20 procent velkých psů, kdežto střední reagovali v 51 procentech a malí v 64 procentech. To znamená, že vysokofrekvenční zvuky jsou mnohem významnější. Psi, kteří vnímají lépe vyšší frekvence, se chovají jako podobná zvířata, která upozorňují na zemětřesení – malí hlodavci a hadi.“
Psům se také často přisuzuje schopnost předvídat neštěstí (např. úmrtí člena rodiny). Dojemné příběhy už zaplnily regály knihami s podobnými příběhy. V podobné tematice se mimořádně vyžívá především anglosaská literatura. Nechci takové příběhy ani bagatelizovat, ani zlehčovat, ale vždy bychom měli brát v úvahu základní fakt: divoká zvířata i domestikovaní psi mají smyslové schopnosti, které v mnoha ohledech předstihují schopnosti lidských smyslů. Navíc psi mají (stejně jako jejich prapředkové vlci) díky své obdivuhodné empatii schopnost – číst – vnímat – v našem chování a registrovat a vytušit naše emoce a záměry. Stanley Coren tvrdí: „Není možné to považovat za příznak vysoce psychických schopností a brát to za určitou formu telepatie, protože napřed je třeba vědecky posoudit, čeho se tyto schopnosti týkají.“
Schopnosti a smysly psovitých šelem jsou samy o sobě fascinující: netřeba je zbytečně přikrašlovat vybájenými a tajemnými hypotézami, o kterých se dočteme v mnohé „odborné“ literatuře. To rozhodně však neznamená, že vyznávám stupidní přístup typu: co neznám, neexistuje! Ale empirické poznání je nepochybně nezbytné. Pouhá koketérie s přitažlivým a lákavým tajemnem může vést pouťovým labyrintem do komické zrcadlové síně …
Školka není škola
Paní Dana M. mi poslala e-mail následujícího znění: „Mám pětiměsíční štěně Anglického setra Dicka, se kterým chodím na kynologické cvičiště do psí školky. Dick se se štěňaty nádherně vydovádí a vyblbne. Při kontaktu s dospělými psy má však problémy. Nevím, jestli je chyba v Dickovi, nebo v těch cizích psech.“
Musíme začít od lesa: je třeba si uvědomit, že (v současnosti) tolik populární psí školky nejsou všelékem, ani tou pravou výchovou a školou pro život mladičkého psa. Štěně se samozřejmě, jak píše Dana M., báječně vyblázní a unaví. Ovšem štěně se ve společnosti, kterou tvoří další štěňata zhruba stejného stáří, „psímu jazyku a psí řeči“ nenaučí. O psí diplomacii ani nemluvě. Je třeba si uvědomit, že psovité šelmy, jakožto typicky společenská zvířata, vychovávají svá mláďata v mnohovrstevnaté smečce, která má svou hierarchii – hodnostní i věkovou – svůj sociální řád, který je podpořen mnoha komunikačními kanály. Právě styk s mnoha zvířaty stejného druhu a rozličného stáří a různé „hodnosti“ ve smečce dá mláděti tu pravou školu komunikace a sociální orientace. A protože každý z nás nemá na dvorku nebo na zahradě různorodou třicetičlennou psí smečku, musíme s naším štěnětem vyhledávat společnost jiných psů. Samozřejmě – musíme počítat s tím, že nikoliv každý dospělý pes je dobře socializován a že bude našemu štěněti tím správným učitelem. Postupujme opatrně: špatná zkušenost se totiž může našemu „drobkovi“ zapsat do mozečku nadlouho, ne-li navždy! Proto: pozorujme cizí psy – jejich chování vůči jiným psům a – vybírejme si pečlivě učitelský sbor pro naše štěně. Nebojte se kontaktovat majitele příhodných psů (tzv. sociálně kompetentních) – opravdoví pejskaři jsou totiž všichni podobně „postižení“ a jedou zpravidla na stejné vlně.
„Štěně mezi štěňaty je skutečně jen štěně mezi štěňaty,“ píše trefně Viktor Dostál ve své knize O psech a lidech. „Chybí zde základní korekční činitel, tedy dospělý pes (lépe více psů), kteří v pravém slova smyslu štěněcí dorost vychovávají. Tato výchova nespočívá pouze v adekvátním a správném zásahu ve chvíli, kdy štěně ujede (tedy provede něco, na co ve svém věku a postavení nemá nárok, případně něco, co jiným způsobem odporuje hierarchickým nebo sociálním normám psí smečky), ale nemenší měrou spočívá i ve správném odhadu, kdy se něco děje špatně. Jinými slovy – ne každý pes je schopen dobře vykonávat funkci vychovatele, ani v přírodních smečkách to nedělá každý její člen. Vychovatel má za úkol ohlídat zdárný vývoj potomstva ve fázi, kdy se to dá ještě dobře ovlivnit – jedná se o činnost velmi zodpovědnou a velmi ceněnou, protože na ní závisí nejen budoucí osobnost konkrétního štěněte, ale i jeho budoucí přínos pro celou smečku. Pokud tedy vezmete svoje několikaměsíční štěně do prostředí stejně neznalých a bezradných dalších štěňat, pak dojde pouze k tomu, že si mezi sebou budou předávat a utvrzovat svoje komunikační a hierarchické chyby a nedostatky – a svému pejskovi (fence) tím kopete velmi hluboký sociální hrob. Nikdo z nich totiž nemá potřebná cítění a upevněné vzorce chování pro to, aby vývoj štěněte vedl a zdokonaloval správným směrem. Tyto schopnosti žádné štěně ani mít nemůže – ty se získávají právě učením od zkušenějšího učitele, tak jak tomu je od počátku věků v každém sociálním společenství.“
Vlčata jsou po svém narození ve vlčí smečce „privilegovanou kastou“. (Dočasně!) Krmí se jako první a rodiče a ostatní členové smečce je obětavě ochraňují a živí. Nejpozději ve dvou měsících však dospělí začnou mláďata v jejich chování usměrňovat. Ve vlčí výchově dominují dva aspekty: láskyplnost a důslednost. A po člověku – dobrém pánovi a parťáku – se chce totéž: láskyplnost a důslednost! Bohužel někteří lidé si na svých psech hojí svoje soukromé mindráky. Chudáci jejich psi. Pes je živý, inteligentní tvor; nikoliv bleskosvod lidských komplexů méněcennosti. Pokud navíc člověku chybí znalosti a nechybí krutost – je neštěstí na cestě …
Z předcházejících řádků vyplývá důležité resumé: psí školka může být zábavou, kratochvílí, nikoliv však školou. Je na odpovědném majiteli, aby našel svému štěněti dobré psí učitele, kteří štěně naučí psímu jazyku a psí etiketě. Svému milovanému psíkovi musíme umožnit, aby se mohl stát psem. Nikoliv karikaturou psa …
