Kočičí mluva
Mňoukání je jedním ze způsobů kočičí komunikace. Každý, kdo žije určitý čas s kočkou, se naučí rozlišit radostné zamňoukání na přivítanou, mňoukání spojené se zavrněním, když má kočka zájem o pohlazení a pomazlení, divoké mňoukání podobné řevu tygra, když silně rozrušená kočka mrskající ocasem sleduje z okna toulavého kocoura nebo holuba procházejícího se po střeše. Také ví, jak si jeho kočka říká o otevření dveří nebo jak se domáhá kousku syrového masa při přípravě nedělního oběda. A kdo by neznal hlasité projevy kočičí zamilovanosti?
Mnozí majitelé s kočkami běžně konverzují a na otázky „Dáš si masíčko?“, „Chceš jít ještě ven?“, „Učešeme kožíšek?“ očekávají odpověď (a samozřejmě ji dostanou). Dokonce jsou tací, co se snaží na kočky mňoukat a tvrdí, že si navzájem rozumí.
Jsou plemena, kde se dá častější a hlasitější mňoukání předpokládat (například siamky), ale i v rámci plemene je každá kočka jiná. Některá je skoro němá, jiná má zastřený a jakoby přiškrcený hlas, a některá nezavře svou dobře proříznutou pusu, jak je den dlouhý, všechno musí okomentovat. Prostě kočky se v tomto směru příliš neliší od lidí.
Stává se ale, že kočka mňouká jaksi mimo běžné souvislosti nebo v neobvyklou dobu. Pak je třeba ji důkladně sledovat a snažit se odhalit příčinu jejích hlasových projevů. Někdy jde o banalitu nebo zlozvyk, ale může jít i o život.
Já chci a basta!
Mňoukání u prázdné misky nebo v souvislosti s přípravou jídla je dost výmluvné, obvykle mu všichni správně porozumíme a náležitě zareagujeme – kočku nakrmíme. Stejně tak jednoznačné je zamňoukání u zavřených dveří. Tam už to ale bývá s vyhověním horší, protože někdy jsou dveře zavřené právě proto, aby se za ně kočka nedostala. Mňoukání spojené s otíráním hlavičky o naše nohy a se snahou se přitulit je také dostatečně srozumitelné, jen se kočka nemusí vždy trefit do vhodné doby nebo do té správné nálady, takže ji někdy místo pomazlení odstrčíme (samozřejmě s omluvou). Jenže když kočka nedostane, o co si říká, je zklamaná a podle svého naturelu i nešťastná nebo naštvaná. A zkouší, jak dosáhnout svého. Kočky mají v mňoukání neuvěřitelnou výdrž a nepřestanou, dokud není po jejich. Vědí, že nás nakonec zlomí.
Nedávno jsem řešila případ mladého britského kocourka, kterého majitelé začali zjara brát ven na zahrádku. Volný pohyb mu však dopřát nemohli, protože za plotem byla rušná silnice. Uvázali ho tedy na dlouhou šňůru za postrojek tak, aby mohl být na sluníčku i ve stínu, na trávníku, na skalce nebo na okenní římse. Kocourkovi se to moc líbilo a nejraději by byl celý den venku. Hned jak přišla rodina z práce domů, sedl si k proskleným dveřím na zahradu a mňoukal, dokud jej někdo nevzal ven. Nejprve to dělal jen přes den, ale posléze se začal domáhat vycházky i v noci. Byl jako posedlý. Své hlasové projevy navíc zdůrazňoval loužičkami moči kolem všech oken a dveří vedoucích na vytouženou zahrádku. Umíte si asi představit to zoufalství nevyspalých majitelů a podráždění dalších obyvatel domu.
Co s tyranem?
Hlavní a bezpodmínečnou zásadou zde bylo neotevřít dveře, když si to kocour vynucuje. Naopak – ti, kterým bylo mňoukání v tu chvíli určeno, měli za úkol okamžitě odejít z místnosti. Dále jsem doporučila odstranit počurávané koberce z obou pokojů, které měly okna a dveře do zahrady (naštěstí byly kusové, daly se snadno stočit a uložit). Před dveře jsme prostřeli drátěnou rohožku, které se kocourek pro její nepříjemný povrch z dálky vyhýbal. Ale abychom nepoužívali jen represivní opatření, přesunuli jsme „kočičí věž“ k oknu jako pozorovatelnu a spojili ji silným lanem se skříňkou, další škrabadlo jsme vylepšili o zavěšený tunel. Upravili jsme pár krabic tak, aby do nich kocour mohl vlézt a koukat otvorem ven, nebo aby proříznutými otvůrky prostrčil tlapku a mohl si vylovit dobrůtky, které byly v krabicích schované. Jeho dosud stále plné misky jsme nechali poloprázdné a granule schovali do míčků, do obalů na vajíčka, do plastových hrníčků, pod látkové ubrousky. Prostě jsme kocourka pořádně zaměstnali, aby se přes den doma nenudil. Večer byly na programu akční hry s myškami a mávátky a na noc ho panička s těžkým srdcem zavírala do velké komory, kde měl veškerý luxus, ale nebylo tam žádné okno a případné mňoukání nebylo z komory slyšet. Aby se kocour s „křivdami“ lépe vyrovnal, voněl mu ze zásuvky Feliway. Ven chodil dál, ale nepravidelně, když to nejméně čekal, tedy například když slastně spinkal paničce na klíně. Po týdnu přestal kocourek vzdorovat a smířil se s novým pořádkem. Koberce mohly zpátky a dnes, zhruba po dvou měsících, už kocourek v noci spí zase s paničkou.
Nemoc a bolest
Časté nebo vytrvalé mňoukání bychom neměli podceňovat, ale vždy pátrat po jeho příčině. Může být signálem vážné nemoci. Toto podezření se mi potvrdilo u čtrnáctiletého kocoura z Prahy, jehož majitelka mne kontaktovala telefonicky. Kocour celé noci promňoukal, pokašlával, špatně žral a hubnul. Poslala jsem ji hned na důkladné vyšetření, abychom vyloučili hypertyreózu, zvýšenou činnost štítné žlázy. Jenže veterináři s ním nechtěli nic mít – tři prý „zmasakroval“ a další ho předem odmítli vyšetřit. Agrese je dalším příznakem hypertyreózy, a tak jsem se domluvila s pražskou kolegyní, která má s kočkami bohaté zkušenosti, a ta se k vyšetření odhodlala. Tady je výňatek z její zprávy: „Kocour měl hypertyreózu způsobenou novotvarem na štítné žláze. Ten kašel byl zapříčiněn útlakem průdušnice. Museli jsme ho vyšetřovat po sedaci – stříkačkou do přepravky, kamkoliv do kocoura. Byl neuvěřitelně útočný i přes naše klidné chování. Majitelka nakonec přistoupila na utracení. Smutný případ. Ale teď už je mu dobře, musel se moc trápit …“
Kočky většinou nedávají najevo mírnější chronickou bolest, dokud se dá aspoň trochu vydržet. Myslete na ni vždy, když je naříkavé mňoukání spojeno s nižším příjmem potravy, omezenou pohyblivostí nebo apatickým posedáváním s rozježenou srstí. Může jít o bolavé zuby a dásně, artrózu v kloubech, zvětšující se nádor v břišní dutině, selhávající funkce důležitých orgánů.
O rychlou návštěvu veterináře si říká kočka, která mňouká v souvislosti s močením (dlouho hrabe, přechází z jednoho záchodku na druhý, vytlačí pár kapek a znovu zkouší hrabat). Obvykle jde o onemocnění dolních cest močových (FLUTD). To bývá spojeno s tvorbou močových krystalků, které odírají a ucpávají močovou trubici, což je velice bolestivé. Pokud se trubice z větší části nebo zcela ucpe, hrozí kočce do dvou až tří dnů smrt. Neméně závažné je naříkání v souvislosti se zácpou, průjmem a zvracením.
Zdroj fotografie: http://www.sxc.hu