Hrátky se hříbátky 18.
Hlavně nespěchat
Brzké obsedání koní je tradiční nešvar hnaný zejména financemi. Když pomineme vrcholový sport anglických plnokrevníků, kde dvouletí koně již podávají výkon na dráze, zůstává nám řada dalších plemen, kde se zařazení do plemenné knihy podmiňuje složením zkoušek ve věku tří nebo čtyř let. Z chovatelského hlediska je to pochopitelný požadavek na protřídění potencionálního chovného materiálu. Pro majitele koní je to však častý důvod, proč začít pracovat s koněm již v brzkém věku (třeba i jako dvouletým), nebo naopak proč na koně, kterého nechává déle „dozrát“, následně při přípravě spěchat. Nadto tu však máme řadu koní, jejichž plemenná kniha nenutí jejich majitele skládat výkonnostní zkoušky v určitém věku, nebo různé křížence, a přesto majitelé těchto koní začínají s koňmi pracovat velmi brzy, často na úkor zdraví a pohody koní, a to jen proto, že „tamten na svém dvouletkovi už taky jezdí“.
I člověk, který na koně pohlíží jako na čistě užitkové zvíře, by si měl uvědomit, že trvanlivost tohoto užitku má svou cenu. Nač koni odrovnat zdraví během prvních pár roků služby člověku, když rozumným manažerováním můžeme věk v aktivní službě prodloužit? Takovou otázku si však nemusí klást mnozí profesionálové, od majitelů velkochovů po profesionální trenéry, jejichž věhlas stojí na okamžitých výkonech zvířat, která po dosažení úspěchu za dobré peníze prodávají dál. Náklady na udržování koně ve stavu „použitelnosti“ pak nese nový majitel.
Pokud majiteli na koni záleží a má tu možnost nechat jej dozrát, než jej začne využívat pro práci (i rekreační ježdění je pro koně práce), nemusí se bát, že by byla práce se „starším“ koněm obtížnější (jak se mi snaží mnozí lidé obsedající ročky a dvouletky argumentovat). Naopak když se zpětně podívám na koně, s nimiž jsem měla tu čest, nejhorší pořízení bylo se špatně obsednutými dvouletky, a nejhezčí práce s koňmi obsedanými po dosažení tří let věku. I čtyřletý kůň je ve své podstatě ještě hříbě s nedokončeným tělesným i psychickým vývojem, je však přece jen o poznání připravenější snášet psychickou i fyzickou zátěž na něj při práci kladenou.
Když začínáme s koněm pracovat, měli bychom si předem ujasnit, co je naším cílem a za jak dlouho potřebujeme cíle dosáhnout. Jde-li nám například o získání pohodového koně na vyjížďky, můžeme si dovolit práci rozložit do delšího časového období a přizpůsobovat se víc aktuálnímu stavu koně, než když chytáme termín výkonnostních zkoušek. Také při přípravě rekreačního koně však hrozí uspěchávání výcviku. Majitel se musí rozhodovat, zda například pojede na vandr s kamarády, či zda se nechá přemluvit k účasti na Hubertově jízdě, když „přece jedou všichni“ … Tlaků na majitele koně může být mnoho, ale kdo má jasno v tom, jakého stupně výcviku a zátěže momentálně s koněm dosáhl a kam směřuje, nenechá se takovými lákadly od svého výcvikového plánu odchýlit. Na vícehodinovou vyjížďku pojede o dva měsíce později, zato s koněm, kterého nebude taková práce nadměrně unavovat, Hubertovu jízdu zařadí třeba až napřesrok, až bude mít kůň jistotu při pohybu v terénu ve skupině koní a bude mít za sebou i základní skokovou průpravu …
V klidu a pohodě
Jako povzbuzení pro ty, kteří si chtějí svého koníka připravit sami pro rekreační ježdění, a nemíní na koně nijak spěchat, přikládám pár fotografií dokumentujících přípravu jedné čtyřleté klisny (kůň Kinský) její majitelkou. Na začátku přípravy byly základy ze země jako vodění, respektování člověka, základní manipulace (obr. 1), z čehož vyplynula i možnost na koně jen tak v rámci hry usednout (obr. 2), aniž by to koně jakkoliv znepokojovalo (květen 2012). Do programu se v průběhu léta zařadily procházky na ruce v terénu, v ohradě překonávání různých labyrintů z klád, přitom klisna nosila sedlo (obr. 3) i jezdce, zpočátku s vodičem u hlavy koně, posléze to samé bez vodiče (obr. 4). Vše nejprve v kroku, postupně s přidáváním krátkých klusových úseků. Podzim téhož roku – klisna je schopna spolehlivě plnit požadavky jezdce v kroku a klusu (obr. 5), začíná se cvalem (obr. 6), a to jak v ohradě, tak v členité okolní přírodě (louky, les), při frekvenci ježdění zhruba dvakrát až třikrát týdně. Pozvolným navyšováním požadavků bez zbytečného nátlaku se u koně udržuje ochota učit se novým věcem a plnit přání člověka. Doufejme, že v budoucnu bude stále častější obrázek obsedání a zajíždění koní v klidu a pohodě, a představa koní vyhazujících při seznamování se sedlem, nebo dokonce s jezdcem ve snaze se jej zbavit se zařadí někam do historie, kdy jezdci neměli pro koně pochopení a nedokázali jim vysvětlit, co po nich požadují.
